12.12.

„Nazdar, Karle,“ přivítal obrýlený policejní důstojník z výjezdové jednotky kapitána Krola z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

„Ahoj,“ odpověděl Karel Krol

„Sakra, vypadáš dost zdrchaně.“

Krol jenom pokrčil rameny. „Je půl čtvrté ráno a mám skoro devětatřicet,“ řekl suše. Chřipka na něm byla opravdu hodně vidět. Kruhy pod vodovýma očima a pot potvrzovala jeho slova.

„Tak co jste nabrali?“ vyzvídal.

„Chuťovka. Tohle jsme ještě neviděli. Hromadka. Čtyři mladé holky a jeden kluk. Ty holky jsou malířky. Říkají si Wild graffiti. Říkaly. Běs. Krásný holky. Mladý. Uvidíš sám.“

Kapitán Krol se rozhlédl kolem sebe. Stáli před starým skladištěm s okny z luxorů, jejichž většina byla poseta pavučinou prasklin, do některých zatekla voda, která se zkalila a zezelenala. Parkovali tam policejní auta, sanitka a několik vozů koronera. Několik techniků v kombinézách si vyndávalo z auta náčiní. Přijeli pomoci svým kolegům, kteří už byli na místě, protože se jednalo o rozsáhlé místo činu se spoustou mravenčí a piplavé práce. Hučel tam generátor pro velká světla, která pořádně osvěcovala uvnitř celou scenérii zločinu. Samozřejmě se tam už houfovali pracovníci médií, kteří byli neodmyslitelnou součástí kulisy vyšetřování a nerudně se tiskli za policejní páskou třepotající se v poryvech větru. Ta vymezovala území, kam ještě smí. Frflali a protestovali, protože se jim zdálo, že jsou zbytečně vytlačeni příliš daleko. Blesky jejich fotoaparátů šlehaly, kameramani televizí natáčeli rozespalé reportéry s mikrofony, kteří s dramatickým výrazem popisovali první dojmy z šokujícího zločinu.

„Kobylky,“ ucedil s despektem kapitán Krol. Jeho tázavý pohled spočinul na dodávce pizzerie. Kolega pohled zachytil a vysvětlil: „Holky si objednaly pozdní večeři. Právě ten picmen je objevil.“

„Noční přejídání? Znám,“ utrousil Krol chápavě.

„To já taky. Jenže ti mladí... umřeli hladoví,“ dodal policista zasmušile. „Kdyby sem ten picmen nepřijel... a jestli by ty holky někdo nenahlásil jako pohřešované, mohli jsme je najít bůh ví kdy,“ dodal.

„Hm. To asi jo.“

„Budeš si chtít promluvit s tím picmenem?“

„Určitě. Pozdějc. Už jsme je ztotožnili?“

„Vcelku v pohodě. Z mistra Googla vypadly podle adresy tohodle bizardního ateliéru jejich webové stránky. Wild graffity. Všechny tam jsou i se jménama.“

„Aspoň něco,“ řekl Krol a zvedl si límec své hnědé světle hnědé letecké kožené bundy, která byla na rukávech už hodně prodřená, ale kterou odmítal vyměnit za novější. Měl ji na sobě vždy, když mu šlo o život a zatím měl štěstí. Byl pověrčivý. Kapitán Krol si obhlížel pozorně budovy staré továrny. Na oprýskaných zdech byly mokvavé skvrny, rohy byly otlučené, díry v omítce obnažovaly cihly. Částečně byly pomalované pestrobarevným graffiti.

Krolův zrak spočinul na podivné performanci z dřevěné šibenice, jejíž rameno bylo delší, než bývá u šibenic zvykem. Důvodem bylo to, že měla do sebe zapuštěné tři skoby, která držela lana, na jejichž koncích byly katovy smyčky. Ty se obtáčely okolo hlav sádrových postav. Byly celé bílé, až na rudé kožené kukly na hlavě. Ve větru se komíhaly a narážely o sebe.

„Do prdele, co to je za úchylárnu?“ zeptal se užaslým odporem. Pohoršovalo ho to, ale zároveň nemohl od těch podivných soch odtrhnout oči.

„To víš, dnešní umění. Když nešokuješ, nejseš in. Ale to je kulový proti tomu, co uvidíš uvnitř,“ vyslovil názor obrýlený policista.

Kapitán Karel Krol se vydal dovnitř na místo toho hrůzného činu. Legitimoval se u uniformovaného mladého policisty, který byl celý vyjukaný, a pravděpodobně nic podobně drastického dosud neviděl, stejně jako několik dalších přítomných. Strážník ho pustil dál. „Je to fakt hnus,“ varoval Krola a ten letmo přikývl.

Hala bývalého továrního skladiště momentálně sloužila jako ateliér a také zřejmě pro sadomasochistické hrátky malířek, které si ho pronajaly.

„Kdo sem pustil toho kovboje?“ uslyšel za sebou jízlivý hlas, který patřil plukovníkovi Hnaníčkovi z oddělení vražd. Krol se ani neotočil, jenom zvedl ruku a ukázal zvednutý prostředníček. „Je to naše záležitost, kovboji! Hej... slyšíš? Tohle patří vraždám, co tady chce organizovanej?“ nedal se odbýt podrážděný Hnaníček.

Krol se otočil. „Vypadá snad tohle na nějakou domácí zabijačku?“ zeptal se uštěpačně.

„Kecy,“ řekl Hnaníček. Měl chuť si odplivnout, ale včas se zarazil. Byl na to příliš distingovaný, ale Krolův naturel a způsob práce ho vždy spolehlivě rozlítil. Plukovník Hnaníček na něho zamířil ukazováček jako žalobce na souzeného. „V tomhle případě necháš kvér za pasem, jasný!“

Krol nereagoval a šel vstříc veliteli výjezdovky, kamarádovi z policejní akademie. „Ahoj,“ řekl mu.   

„Čauves. Koukám rodinná idylka,“ řekl a díval se směrem k plukovníkovi Hnaníčkovi. Ten je na oplátku také pozoroval a něco si šeptal s kolegou. Dalo se předpokládat, že to nebyla slova chvály. Následně kamarád zaměřil pozornost na Krolovu pokrývku hlavy. „Proboha ta tvá hučka má čím další tmavší barvu. Pral jsi ji vůbec někdy? Vypadá, že v ní i spíš,“ zažertoval s úšklebkem velitel výjezdovky. Narážel na plstěnou čepici, kterou Krol skoro pořád nosil. Král má korunu, Krol čepici, říkal žertem. Byla tmavě šedivá a až při bližším zkoumání člověk rozeznal kostkovaný vzor.

Krol se kolem sebe rozhlédl a z jeho výrazu se dalo vyčíst, že ho to nenechalo chladným. Nebylo divu. Bylo to mimořádně morbidní. „Koukám pěkná paseka,“ vyslovil zaraženě.

„Jo. Svinstvo. Upřímně... tohle jsem ještě neviděl,“ odpověděl velitel výjezdovky fascinovaně.

„Já taky ne,“ řekl Krol potichu.

„Vypadá to na nějakýho mravokárce,“ řekl velitel výjezdovky. „Podle tý cedule. Pojď,“ dodal.

Uprostřed velké scény dominoval velký - asi dvoumetrový dřevěný kříž ležící na podlaze, ke kterému byl připoutaný mlaďounký chlapec neduživého vzezření. Byl to útlý blonďáček s jemným chmýřím nad horním rtem. Působil křehce. Na otevřených očích měl mince, které byly přelepené průhlednou lepicí páskou, aby nesklouzly. Stejně jako ostatní oběti. Byly přelepené dvěma pruhy. Jeden byl delší. Vypadalo to jako katolický kříž. Na krku měl zavěšenou ceduli na provázku s nápisem: ZVRÁCENOST.

„Chtěl šokovat, vynutit si pozornost, nebo co to má, ksakru, znamenat?“ zeptal se Krol.

„Kdo ví,“ opáčil velitel výjezdovky. „Nějakej magor moc kouká na americký filmy,“ ještě poznamenal na toto téma.

„Bože, on má ruce přibité hřebama,“ zatrnulo Krolovi.

„Jo,“ odpověděl velitel výjezdovky suše.

Krolovy vnímavé a živé oči rejdily po místě činu, přejížděly vše rychlým, zkoumavým pohledem, registroval jednotlivé prvky zločinu a ukládal je do bystré paměti. Snažil se i vtáhnout do svého nitra celou atmosféru hrůzného zločinu, aby mu tento pocit vydržel a stal se hnacím motorem jeho pátrání. Viděl už za svou kariéru ledascos, ale toto se vymykalo. A to, jak sám říkal, na tachometru měl natočeno něco málo přes čtyřicet let. Jeho trochu snědá pokožka, havraní vlasy, orlí dominantní nos jako příď ledoborce a maličko zešikmené oči mu dodávaly exotický nádech, možná by se dal označit jako španělský nebo jihoamerický typ. Dráždil fantazii žen, které na něm často spočívaly pohledem plným příslibů. Vyzařovala z něho aura chlapského sexapelu, paradoxní kombinace jemné umolousanosti a nedbalé elegance. Jeho manželka právnička neměla čas žehlit a jeho hobby to také rozhodně nebylo. Ostatním se jevil jako trochu arogantní, impulsivní, nekompromisní. Ale když se zakousl do případu, nepustil, dokud na spis nedopadlo razítko s nápisem vyřešeno. Státní zástupce mu málokdy případ vracel k dopracování a vyplnění mezer. Léta strávená v ringu mu nafoukla ramena a v dětském domově se naučil starat sám o sebe a o svého mladšího bratra, na kterého nedal dopustit. Od života nedostával nic zadarmo a on to také ani od něho neočekával. Kapitán Karel Krol byl policista se šrámy na duši i na kariérním profilu, protože striktní dodržování úzkoprsých předpisů považoval za slabost a zdržování vyšetřování. Etiku sroloval a zastrčil na dno koše. Málokdy vyslovoval slůvka prosím a s dovolením, na plané kecy neměl čas. Na druhou stranu procenta vyřešení případů měl prakticky nejvyšší. Byl svou prací posedlý.

To, co viděl na tomto místě činu, bylo i pro otrlého a zkušeného policistu jako byl on, zdrcující. Chlapec byl nahý stejně jako dívka, která na něm původně klečela. Přesněji řečeno nebyla úplně nahá. Na záda měla velká připevněná andělská křídla z černých per. Nyní byla zhroucená a ležela na chlapci. Ruce a nohy měla rozhozené do strany a vypadala jako nějaký připíchnutý brouk v školní vitrínce. Ústa měla pootevřená a její bílý chrup svítil do okolí. Na očích měla nalepené mince stejným způsobem a v zádech mezi křídly dvě díry po kulkách. Spoutanému bezmocnému chlapci prořízl vrah hrdlo a krev se vyvalila na kříž, po něm stekla na podlahu, kde vytvořila pomalu zasychající kaluž. Ta scéna byla svým zvráceným způsobem působivá, jako by byla naaranžovaná učněm, který skládá zkoušky na ďáblova pomocníka.

„Byli modelem. Pro ostatní,“ vyslovil Krolův spolužák nahlas zcela evidentní věc. Kapitán Krol jenom mlčky přikývl. Ano, to bylo přece evidentní.

Policistům se v hlavách honily myšlenky o tom, jaké dramatické peklo se tam muselo odehrát. Okolo nich se rutinně pohyboval unavený lékař a technici. Lékař, který se neubránil, aby si občas nepromnul oči. Prováděl úkony předběžného ohledání. Popisoval polohu obětí, zkoumal tělesnou ztuhlost, teplotu a mrtvolné skvrny. Zaznamenával zevní viditelné stopy násilí, což byly v tomto případě střelné a řezné rány. Technici ohledávali prostředí okolo mrtvol, policejní fotograf vše dokumentoval. Jeden z nich, Libor Kubeš, se postavil z pokleku a oprášil si kolena. „Ahoj, Karle,“ pozdravil a utrápeně se usmál. „Vypadáš blbě.“

„Dík,“ ušklíbl se Karel Krol. Obdivoval jeho práci, vyžadující velkou dávku trpělivosti, systematičnosti a smyslu pro pořádek, který Krolovi scházel. Tyto rutinní procedury byly velmi důležité, protože mnohdy právě na nich závisel výsledek vyšetřování. To by pro mě nebylo, konstatoval jednou. On byl tělem a duší operativec. Holt, každému co jeho jest.

„Hele, zprávu z balistiky a další pošli i nám. Nejenom vraždám.“

„Není, problém,“ přislíbil Libor Kubeš. Krol vděčně přikývl a znovu se podíval na těla. „Do hajzlu,“ ucedil. „Mláďata,“ dodal.

„Tomu klukovi bylo šestnáct. Už ho máme taky ztotožněnýho. Našli jsme občanku v kapse u džín,“ informoval velitel výjezdovky.

Krol otřeseně povytáhl obočí a prohlížel si další oběti. Dvě dívky ležely nedaleko od malířských stojanů s rozpracovanými obrazy. Jedna měla černé oblečení z kůže, silné černé stíny, okolo krku kožený řemen s ocelovými hroty. Místo nosu hrůzně zdeformovala díra po kulce. Byl to tristní pohled i pro otrlé policisty.

„Nechtěl bych to zrovna já oznamovat jejich rodičům,“ konstatoval Krol.

„Taky ne. Dostala dvakrát do prsou a jednu do ksichtu,“ konstatoval velitel výjezdovky. „Do obličeje,“ opravil se vzápětí. Najednou mu připadlo slovo ksicht nepatřičné.

„Pankačka. Pěkná,“ řekl Krol zamyšleně.

„Ta druhá... ty bílý šaty... a takový nevinný obličej. Hotová nevěsta.“

Druhá dívka se pokoušela o útěk, ale daleko nedoběhla. Střely ji zasáhly do zad, jak se později ukázalo, vrah ji poté otočil a ještě preventivně střelil do tváře.

„Dvakrát tělo a jednou do tváře... profík?“ spekuloval velitel zásahovky.

Krol pokrčil rameny. „Tuty. Tohle přece není vražda ze žárlivosti. Někdo, kdo dokáže zachovat chladnou hlavu. To není jen tak, přijít a postupně je takhle vystřílet.“

„Nebo naprostý cvok. Chladnej, bezcitnej.“

„Taky může bejt. Jsem zvědavej na psychologický profil.“

„Tyhle sejmul hned. Rychle. Nezajímali ho. Až na tu poslední. Pojď se podívat. Je ve sprchách,“ navrhl.

Kapitán Krol následoval kolegu a přitom se zarazil u jednoho z obrazů, který jako jediný nebyl rozřezán nebo přeškrtán sprejem. Byl na něm výjev nahé ženy s andělskými křídly, která ke tváři láskyplně tiskla robertka a měla slastně přivřené oči, jako kdyby to bylo roztomilé koťátko. Dole byl nápis: Jedině on je pravý a věrný přítel. Obraz byl signovaný jménem Salome.

„Ježíši Kriste, ty holky musely chlapy strašně nenávidět,“ vyslovil Krol pohoršen. Rozhlédl se po ostatních. „Co ty obrazy?“

Na stěnách byly rozvěšené obrazy pornografického charakteru. Některé z nich byly rozřezány a na okrajích řezů byla patrná krev. Jiné byly přestříkány sprejem.

„Síla, co?“ odvětil kolega a pokračovali. Vešli do staré umývárny, kde byla řada zrezavělých sprch a dlouhé koryto s řadou zatuhlých kohoutků. Popraskané kachličky byly většinou opadané a na zdi zůstaly po nich pouze zbytky starého lepidla. Ale to nebylo důležité, kapitán Karel Krol se okamžitě začal koncentrovat na dívku, která byla znehybněná pouty se spečenou kožešinkou. Seškvařená nebyla pouze kožešina, ale i celá levá ruka umučené dívky. Druhou už měla překrytou igelitovým sáčkem, technici tímto způsobem chránili její nehty, aby mohli prozkoumat, zda se pod nimi nenajdou případné zbytky kůže. Připoutaná byla ke dvěma sprchám, které kupodivu udržely váhu zhrouceného těla. Dívka měla spálená místa i na svém trupu a na podlaze se válela letovací lampa. Na očích měla mince a přelepené průhlednou lepící páskou stejně jako u ostatních obětí.

„Do prdele,“ hlesl Krol a zastavil se.

„Ta to tak rychlý rozhodně neměla,“ řekl zasmušile kolega z výjezdovky.

„Je hrozně mladá, strašně mladá.“

„Čtrnáct. Natálie Chlumská.“

„Čtrnáct let? Do prdele.“

„To mučení muselo mít důvod.“

„Potřeboval z ní něco dostat, šlo mu hlavně o ní,“ uvažoval Krol.

„Taky si myslím. Takže ty ostatní...“

„Špatný místo, špatný čas. Zbytečná smrt.“

„Z toho vyplývá, že dotyčnému je vše absolutně fuk. Udělal to jednou...“

„Udělá to zas,“ doplnil Krol.

Přistoupili blíž. Velitel výjezdovky ukázal na vstřel na krku. „Takhle ji dorazil. Asi z ní dostal, co potřeboval. Pak jednoduše přiložil bouchačku ke krku a prásk. Konec.“

Tlak plynů roztrhal pokožku, kouř a prachová zrnka vnikly do podkoží a vytvořily kouřovou dutinu. Policisté podle toho mohli odvodit, že střelu vypálil z bezprostřední blízkosti. Díky tlakové vlně při průniku kulky vznikl lem odření, který byl větší než samotná rána a odřený epidermis už zasychal.

„Technici to tady už mají zmáknutý kompletně, předpokládám?“ utvrzoval se Krol a musel se vysmrkat.

Kdyby ne, místo by mohli kontaminovat a zavléct tam stopy, které by mohly překrýt ty pachatelovy. I na podrážky bot se mohly nalepit vlákna, vlasy, šupinky kůže, které by mohly mít zásadní vliv na vyšetřování a on by je mohl nenávratně zničit.

„Samozřejmě,“ ujistil ho kolega.

Krolovu pozornost upoutala její náušnice ve tvaru symbolizující jin a jang. Měla vroubkované okraje. Měla pouze jednu v pravém uchu. Krol na ní ukázal. „Má dírky na obou uších. Proč jedna?“

„Třeba se prodávala jenom jedna.“

„Možná,“ připustil kapitán Krol, ale tvářil se pochybovačně.

„Teď ti ukážu ještě něco.“

Velitel výjezdovky ho zavedl k místu, kde byly označené balíčky s drogami. Že jde o drogy, musela ještě potvrdit laboratorní expertíza, ale policisté předpokládali, že obsah balíčků nebyl žádný cukr nebo mouka. Narkotika byly v malých sáčcích s logy, vyobrazující anděla. Jedno bylo vyvedeno v modré barvě a druhé bílé na světle modrém podkladě.

„Blue angel a White angel. Po tom pasete, ne?“ otázal se velitel výjezdovky. Kapitán Krol přikývl. „Toho svinstva je plná Praha. Kvalitní kokain a heroin... hlavně to háčko dělá paseku. Prší to odevšaď. Každý šmudloň s tím teď kšeftuje a pakuje se.“

„Slyšel jsem.“

Krol se ušklíbl. „Tahle partička brala tohledle svinstva evidentně plný hrstě. To muselo stát spoustu peněz.“

Kolega přikývl. „Přesně tak. Projedeme mobily těch holek, snad se nám podaří dopátrat jejich dealera. Pak se uvidí. To bude určitě jedna vyšetřovací verze. Proč to vlastně nenecháte vraždám?“

Krol pokrčil rameny. „Nestál jsem o to. Ale šéf chce, abychom tohle svinstvo vyšetřili dřív než vraždy. Mám na to dohlídnout.“

„Aha. Hele... jaký to je mít za šéfa svýho otčíma?“

Krol pokrčil rameny. „Zvláštní.“

Krolův šéf - plukovník Flak Krola a jeho bratra adoptoval, když bylo Krolovi dvanáct let. V té době žili s bratrem v dětském domově. Tenkrát začínající kriminalista Flak vyšetřoval incident, jehož obětí byl právě Krol a jeho bratr. V té době se mladý policista Flak rozhodl, že se jich ujme. Vychoval je a dohlížel i na jejich policejní kariéry a neustále jim pomáhal. 

„Rozumím,“ přikývl velitel zásahovky, i když tomu zas tak rozumět moc nemohl. Jeho nikdo neadoptoval. On strasti dětského domova nezažil. „Ta rivalita tvýho a šéfa z vražd pořád trvá, co? Dva kohouti... jedno křeslo policejního prezidenta, který se brzy uvolní...“ řekl a zatvářil se významně.

Kapitán Krol se pousmál a nechtěl to komentovat.

„A když vyhraje tvůj šéf a uvolní se jeho post, tak kdo bude šéfovat organizovanýmu?“ zeptal se spolužák a spiklenecky mrkl. Nebylo třeba odpovídat, odpověď byla nasnadě. Volba byla jasná, plukovník Flak se mínil postarat o svého chlapce.

„Takovýhle krytí je fajn mít,“ podotkl Krolův kamarád skoro závistivě.

„Myslíš, že to potřebuju?“ ušklíbl se kapitán Krol.

Velitel zásahovky sklopil zrak a rozpačitě se pousmál. „Tak... hele, máme tu další věc. Na pár místech je tady nastříkaný takový logo. Je to čerstvý. Ukážu ti to,“ řekl rychle, aby změnil téma.

Kapitán Krol přikývl. 

Za chvíli stáli u jednoho z nich. Logo sestávalo ze slunce, uprostřed něhož bylo otevřené oko. „Myslím si, že to nastříkal vrah,“ řekl velitel zásahovky.

„Proč? Vždyť si říkají Wild graffiti. Může to být práce těch holek,“ namítl Krol.

„Tohle mi do těch ostatních malůvek nezapadá. Dle mého. Jenom intuice.“

„Možná jo, možná ne,“ řekl Krol pochybovačně. „Půjdu si teď promluvit s picmenem,“ dodal.

„S kým?“

„S tím co tady objevil tu paseku.“

 

Rozvozce pizzy byl hubený, šlachovitý, měl těkavý pohled a neustále si hladil hřbet levé ruky, protože ho na ní svědila kůže. Oblečený byl do maskáčů a na nohou měl kanady. Na koženém pásku měl připevněné ocelové pouzdro a v něm bajonet. Přecházel venku sem a tam, občas se zastavil. Byl viditelně rozrušený. Jak k němu Krol přicházel, zachytil, jak si něco nesouvisle brumlá. Krol si uvědomil, že může být v šoku. On je policista, je na ledascos zvyklý, ale pro toho mladého kluka to opravdu muselo být traumatizující.

„Vy jste prý objevil ty těla.“ konstatoval Krol.

„Kdo jinej?“ zavrčel rozvozce nepřátelsky. „Bych tady jinak nestrašil. Mluvil jsem tady snad už i s policejním psem a každej se mě ptá na to samý. Furt dokolečka.“

„Takže já se budu ptát znova.“

Rozvoce pizzy se zarazil a mávl rukou. „Jak jinak. Pomáhat a chránit.“

„Jak vám říkají?“

„Riki.

„Riki, takže vy jste sem přivezl objednávku a...“

„Normálka, vylezu, volám, nic, jdu do dvora, nic, jdu ke vratům, bouchám, nic, slyším muziku, tak zmáčknu za kliku... no a pak jsem se poblil.“

„Rozumím,“ řekl a zatvářil se účastně.

„A pak, když jsem se z toho jakž takž vzpamatoval, brnknul jsem na stodvanáctku.“

„Nikoho jste neviděl.“

„Ne.“

„Ani žádné auto proti vám?“

„Ne.“

„V kolik to bylo?“

„Kolem druhý. Tak ve dvě deset.“

„Kdo to objednával, asi nevíte, co?“

„Ne, jenom rozvážím.“

„Riki, jak vám to dlouho sem od vás trvalo?“

„Co já vím... nestopuju to.“

„Přibližně.“

„Tak půl hoďky.“

Krol přikývl a přemýšlel. „To mi nějak nejde dohromady.“

Rozvozce Riki se nervózně poškrábal na hlavě. „Co tím myslíte?“

„Čas.“

„Jak čas?“

„Někdo z nich to objednal a pak... vy sem jedete cirka půl hodiny... ale pachatelé tu jednu holku dle mého museli mučit daleko dýl. Nějak mi to nekoštuje.“

„Tak to už měly ty holky za sebou, ne? Ale pak to musel objednat... A až po tom, co je zabil, ne? Pak se nabízí otázka proč.“

Krol si významně Rikiho prohlédl od hlavy k patě. „No jo. Už to tak asi bude.“

„Dělám za práci za vás,“ pousmál se Riki.

„Určitě. Co ty maskáče? Fascinuje vás armáda?“

„Vo to vůbec nejde.“

„Tak o co? Objasněte mi to. Víte, že ten bajonet je nepovolená zbraň?“

Rozvozce se pousmál. „Ale hovno. Je to strašák. Ani nevíte, kolikrát jsem se dostal do křížku. Dělám hlavně noční. Jedeme durch. Jenže v noci mají žravou hlavně flamendři a různý noční ptáci. Jezdím do nejrůznějších zaplivanejch nonstopáčů a každou noc to na mě nějakej chytrák hraje a nechce cvakat. Nejsem žádná gorila, to asi vidíte, ne?“

Krol na chvíli ztratil svůj odměřený výraz a pousmál se. „No... na sumo vás netipuju, to je fakt.“

„Právě. Na mě si každej vyskakoval. Tak jsem se začal strojit do maskáčů, vypadám v tom víc chlapsky. A ten bajonet?" Rozvozce se usmál, chytil bajonet za rukojeť a vytáhl ho. Byl dlouhý jenom asi deset centimetrů, aby se udržel v pouzdře. Zbytek byl uříznutý. Kapitánovi Krolovi povyjelo obočí překvapením.

Riki se zasmál. „Dobrý, co? Nechci mít žádnej průser a oplétačky s poldama. Chci jenom, aby budil respekt. Ti pitomci si to od tý doby fakt rozmýšlej a už si na mě nevyskakujou. Překvápko, co?“

Kapitán Krol přikývl. „Chytrý.“

„Že jo. Heleďte... nechcete pizzu? Jsou už stejně studený, prodat se už nikomu nedaj. Mám jich tam šest. Lepší než je vyhodit. A kolegové by si tady určitě dali taky, ne? Jsou naříznutý na osm dílů. Můžete se rozdělit.“

Krol při této vidině dostal hlad. „Máte mexicanu?“

„A víte, že tam jedna je?“

Krol se pousmál. „Co za ní chcete?“

Rozvozce mávl rukou. „Kulový. Ale mohli byste mě pak už konečně pustit, jsem hotovej, co říkáte?“ snažil se obměkčit kapitána.

„Uvidíme, Riki.“

Pizzy zmizely během deseti minut, každý vzal zavděk trochou jídla. Kapitán Krol přežvykoval sousta své oblíbené mexicany a přemýšlel o tom, že původně byly určené pro ty dívky a nakonec skončily v žaludcích policistů.

Rozvozce pizzy mohl nastartovat dodávku a odjet pryč.   

Krol se vysmrkal a utřel si mastné prsty, když k němu přistoupil jeden z vyšetřovatelů v tvídovém saku. „Pánové, něco jsme objevili.“

 

Vzápětí se kapitán Krol a ostatní policisté shromáždili v jedné ze zapadlých místností. Pravděpodobně dívkám sloužila jako nějaká kancelář. Stál tam malý trezor šedivé barvy s otevřenými dvířky. Patřil k těm levnějším typům a ještě čpěl novotou. Vypadal nepoškozeně, nebyl pravděpodobně otevřený násilím, ale definitivní verdikt budou muset říct technici. Dotyčný musel znát číselný kód bezpečnostního zámku. Místnost neměla okno a byla tam tma, takže jí museli nasvítit. „Tady... tenhle list musel být v trezoru dle mého,“ řekl Hnaníček z oddělení vražd. „Asi jim to upadlo a v tom přítmí si toho nevšimli.“

U listu papíru bylo pořadové číslo, které k němu postavil policejní technik a hned ho vyfotil. Potom ho vložil do průhledného sáčku na důkazy z umělé hmoty.

„Ten trezor... kombinace, to mohl být důvod, proč tu holku umučili,“ řekl Krol.

Obsypali technika, který držel sáček s důkazem tak, aby si ho mohli ostatní pořádně prohlédnout. Jednalo se o xeroxovou kopii nějaké staré listiny s potrhanými a vykousanými okraji. „Co to sakra může být?“ zabručel jeden z ospalých policistů.

Text byl napsán psacím strojem. Písmeno S bylo trochu vyvýšené oproti ostatním písmům. Byl na něm text, popisující ošacení, nějaký batoh a další osobní věci. Dole bylo označení, že se jedná o stranu 4 přílohy B protokolu. To bylo vše. Roh papíru, kde se původně psalo, o jaké číslo protokolu šlo, byl utržený.

„Může se jednat o nějaký starý vyšetřovací spis,“ řekl Hnaníček z oddělení vražd. „Pamatuju si to ze školy. Dost jsem se hrabal i v archívech. Takhle se to dělalo ještě za komančů. A to hodně dávno.“

Krol souhlasil: „Vypadá to tak. Ale když je to xeroxová kopie a chybí číslo spisu, tak z toho poznáme kulový. Kdyby to byl aspoň originální listina, v laborce by nám třeba něco řekli. Ale takhle?“

„Ale šlo zrovna o tohle? Vzali celý obsah trezoru a tohle může být náhoda. Nebo krycí manévr. Někdo nás chce svést na falešnou stopu,“ přemýšlel nahlas další z policistů.

Mohl mít pravdu. Byl to náznak stopy, který v sobě obsahoval pouhý příslib odhalení tajemství, nebo naopak doopravdy mohlo jít o podstrčený list, který má policisty zmást a odvést od pravého motivu vražd. Ještě chvíli tam přešlapovali, ale žádné další vodítko v této místnost nenašli. V jiné ano.

Vyšetřovatel ukazoval kolegům monitorovací zařízení. „Kamera je v hlavní hale. Pak měly ještě jednu v té menší místnosti, kde je ta černá postel s černými baldachýny a povlečením. Holky si asi točily ty svoje radovánky. Bohužel médium je v trapu. Museli o tom vědět a vzali ho.“

„Škoda,“ posteskl si kapitán Krol.

„Co když si některé přivydělávaly sado maso hrátkami a jako prémii pak dotyčného vydíraly? Třeba narazily na kavku, která si to líbit nenechala. A vyřešila to takhle,“ nadhodil velitel výjezdovky možný motiv.

„Bohužel jsme tady nic takového nenašli,“ řekl zklamaně vyšetřovatel.

Technici v kombinézách narazili na několika místech možné stopy pachatele a zajišťovali je obvyklými kriminalistickými metodami. Nejprve je ofotografovali, dále plošné stopy snímali na fólii. Později pro trvalé uchování stop pořídí ještě fotografie těchto fólií. Měli štěstí, protože pravděpodobný pachatel přešel po několika rozsypaných papírech, které vyklouzly z desek s malířskými skicami. Tyto latentní stopy posypali xerografickým práškem, který jemně rozptýlili po ploše a následně zbytky sesypali zpět. Otisky stop se přesně rýsovaly. Přes ně položili jemný průhledný krycí papír. Takto spojené papíry technici zpracují thermopřístrojem Astratherm, který stopy zapeče a ochrání tak oproti setření.

Kapitán Krol se asi za dvacet minut odebral domů. Potřeboval sprchu, prášky, čaj a postel. Musel se aspoň několik hodin vyspat. Když přijel domů, nejbližší cestou se domotal do ložnice a okamžitě sebou plácl do postele.

---