Rubiny z pekla - Kapitola 7

 

 

 

Vzbudil ho domovní zvonek. Ne hned, trvalo pěknou chvíli, než otevřel oči. Příchozí byl ale vytrvalý, jako by si byl jistý, že že je Daniel doma. Musel to být někdo, kdo tu nezvonil poprvé.

„Dane!" ozvalo se zvenku. „Vylez, já vím, že tam jsi!"

S nechutí se vyhrabal z postele a natáhl na sebe kalhoty od pyžama, které si prve neměl sílu obléct. Pak zabloudil pohledem ke svému zranění. Muselo ještě krvácet, obvaz byl prosáklý. Nebyl čas na převazování. Natáhl na sebe i vršek od pyžama, aby ránu zakryl. Byla příliš nápadná.

Vyklonil se z vikýřového okna a kývl na návštěvníka, stojícího u branky. Byl to vysoký, nakrátko ostříhaný světlovlasý mladík, momentálně ne příliš dobře naložený.

„Neříkej, že ještě chrníš," zavolal na Daniela. Vzápětí už byl na cestě k domu. Přes rameno mu visela sportovní kabela a Daniel si teprve teď uvědomil, že nejspíš něco důležitého propásl.

„Čau Filipe," pozdravil kamaráda a sešel do přízemí, aby mu odemkl dveře. Ani to nebylo zapotřebí, se zamykáním se při nočním návratu zjevně neobtěžoval. Filip už stál v předsíni a zamračeně si ho měřil.

„No jo, já vím... můžeš si klidně to kázání odpustit," zabručel Daniel a zamířil do kuchyně, kde natočil vodu do konvice. Nutně potřeboval kofein. Připravil hrnek i pro Filipa. Ten mezitím upustil tašku na zem a posadil se ke stolu. Kabonit se ale nepřestal.

„Člověče, co šílíš? Tos byl někde pařit? Takhle blbě snad může člověk vypadat jedině po tahu. To sis ale, kurňa, nemoh vybrat jinej den? Míra je po slepáku, Petr má ty vazy, Ludva rajzuje po Bangkoku a nakonec to zazdíš i ty. Trenér byl na infarkt. Musel nasadit Douděru, Macka a Kábrta. Byl to masakr, kamaráde. Totální fiasko."

Daniel se s Filipem Markem kamarádil od školky. Společně začali hrát fotbal a v jednom týmu byli dodnes. Jejich přátelství za tu dobu přežilo spoustu neshod i ostřejších výměn názorů a Dan si byl jistý, že ani jeho nejnovější selhání na tom nic nezmění. Přesto mu z toho bylo nanic.

„Víš moc dobře, že skoro nepiju," prohodil tiše, zatímco lžičkou zvolna míchal kávu. Filip ho pozoroval přivřenýma očima a hněv z něho postupně vyprchával. S Danem se něco dělo. Už si toho všiml i předtím, dokonce několikrát, ale pokaždé z toho jeho kamarád nějak vybruslil. Takhle už to ale dál nešlo. Umínil si, že tentokrát se odbýt nedá.

„Jasně že vím, přece tě znám, ne? Jenže poslední dobou jseš jak vyměněnej. Chováš se divně, Dane. Co se s tebou děje?"

Daniel na něj vrhl uštvaný pohled: „To bych taky rád věděl, kámo. I když někdy je možná lepší nevědět."

„Co je zase tohle za kecy? Přestaň bejt tak zatraceně tajemnej. Snad se neznáme od včerejška. Tak co ti je? Ale to tvoje mlžení už neberu. Snad spolu můžem mluvit na rovinu."

Dan mlčel. Roztržitě míchal lžičkou teď už jen kávovou sedlinu. Možná je tohle ta pravá chvíle. Filip by ho vyslechl. Ale uvěřil by? On sám s tím měl problém. Věděl však, že se o tu úzkost, kterou sebou vleče už řadu měsíců, potřebuje s někým podělit. Shodit ze svých ramen aspoň kousek té tíhy.

„Kolik je vůbec hodin?" zvedl konečně oči od šálku. Filip se zatvářil nechápavě. Velké kulaté hodiny visely na stěně Danovi přímo na očích. Jako by je neviděl.

„Bude půl pátý," zabručel Filip a spolkl štiplavou poznámku. Daniel na něj vyjeveně zíral. Pak zavrtěl hlavou: „To není možný. Přece jsem nemohl prospat skoro celej den. Vždyť jsem sotva zabral."

„Jak vidíš, asi to možný je. Člověče, ty jseš totálně mimo. Nezobeš náhodou něco?"

„Nevím."

Filip vykulil oči: „Cože? Kámo, prober se, tohle už přestává bejt sranda."

„Do smíchu mi fakt není, to mi věř."

„Tak to vyklop. Třeba ti nějak pomůžu."

„To těžko. Ale někomu to říct musím, jinak mi z toho hrábne."

 

***

 

Během Danova vyprávění se zešeřilo, ale ani jednoho z nich nenapadlo rozsvítit. Když skončil, bylo dlouho ticho. Filip se pokoušel srovnat si kamarádův příběh v hlavě, ale moc se mu to nedařilo. Čekal ledacos, ale tohle ho zaskočilo. Dan nevypadal, že by si dělal legraci, ale znělo to prostě šíleně. Jako z nějakého špatného filmu. Netušil, co na to říct.

„Ani nepředpokládám, že bys mi to uvěřil. Určitě ne hned teď. A já se vůbec nedivím, byl bych na tom stejně, na tvým místě. Je mi jasný, že to zní jako blábol nějakýho magora. A je taky možný, že už magor jsem. Ale tohle se děje a mám na to důkazy. To je na tom to nejhorší. Že je to realita."

„Počkej, počkej... tak jestli to chápu správně, ty mi tady tvrdíš, že chodíš v noci ven, děláš tam bůhvíco a vůbec o tom nevíš?" Filip se pokoušel srovnat si to hlavě. Nepříliš úspěšně.

„Jak jinak bys to vysvětlil ty? Že to dělá někdo jinej a bere si na to mý hadry a boty? A pak mi ještě na rozloučenou udělá tohle?"

Daniel vyhrnul rukáv pyžama a před Filipovýma vyděšenýma očima odmotal gázu. Konečně našel odvahu se na poranění podívat. Už nekrvácelo, ale moc pěkně nevypadalo. Několik rudofialových ranek, z kterých ještě nedávno tekla krev a kolem nich ošklivá podlitina, šířící se kolem celé ruky, navíc s děsivým otokem.

„Panejo," vydechl Filip. Zvedl šokovaný pohled k Danovi: „S tím musíš okamžitě k doktorovi. To není žádná prdel, měli by ti to přinejmenším vydezinfikovat. Nejspíš i zašít. A taky by se mělo zjistit, jestli byl ten pes očkovanej proti vzteklině. Byl to pes, ne?"

„Nevím," hlesl Dan. Vypadal zničeně. A teprve v tu chvíli si Filip uvědomil, že problém jeho kamaráda bude větší, než si myslel. Mnohem větší.

 

***

 

Víkend utekl jako voda a byl tu zase pracovní týden. Lída vyzvedla Elišku u autobusu, jak se v sobotu večer domluvily a než se u Vernerů pustily do vybírání svršků pro gardedámu, pocítila potřebu znovu se kamarádce omluvit: „Hele, promiň, že jsem v sobotu nepřišla. Vrátila jsem se od babi hrozně pozdě. Máti zuřila. Nechtěla jsem píchat do vosího hnízda. Vždyť ji znáš."

„V pohodě. Je jasný, že nemůžeš vždycky přiletět, jak si vzpomenu. Jsem pitomá. Úplně mi vypadlo, žes měla namířeno za babičkou."

„Táta zase nebyl doma, viď?"

„Dorazil kolem čtvrtý."

Lída se na kamarádku soucitně usmála. Bylo jí Elišky líto. Věčně sama v prázdném bytě, kde jí musí všechno připomínat minulost. Už jenom ty zarámované fotky po zdech. Všechny dělala paní Vernerová. Do každé z nich vtiskla kousek sebe. Kdykoliv na ně Eliška pohlédne, musí si uvědomit, že žádné další už nikdy nebudou a hlavně proč. I Lídě připadal tenhle byt po smrti Eliščiny maminky hrozně prázdný, studený a smutný, a to nikdy nebyla nějak zvlášť přecitlivělá. Jak se v něm asi musí cítit Eliška?

Když předevčírem přišla s nápadem, že by Lída mohla přijít a přespat u nich, musela odmítnout. Vrátila se totiž z Urbanovy vily za tmy a mamka, která trávila sobotní večer kupodivu doma, na ni spustila bandurskou. Taťka zbaběle vyklidil pole s jakousi pochybnou výmluvou a Lídě bylo jasné, že tentokrát bude muset nechat kamarádku ve štychu. Dost špatně se jí usínalo.

„Tak co, už jsi pro mě vybrala nějakou tu róbu?" změnila raději téma. I když se jí pořád zoufale nechtělo dělat Elišce garde, usoudila, že to je to nejmenší, co může pro kamarádku udělat. Koneckonců... nikdo ji tam přece neukousne.

Eliška se rozzářila jako sluníčko. Otevřela šatník a vytáhla z něj několikery šaty.

„Koukni... tyhle by ti krásně ladily s vlasama. Samozřejmě by sis je nechala vyčesat. Jedna mámina kámoška je kadeřnice. Taky jsem u ní párkrát byla. Češe doma, takže když se objednáš, můžeš tam dorazit třeba i večer. Možná by ti mohla udělat i mejkap."

„Hele, brzdi trochu, buď tak hodná. Člověk ti podá prst a ty bys mu urvala ruku i s ramenem. Žádná kadeřnice, žádná kosmetička, žádný omalovánky na ksichtě. Vezmu si na sebe šaty. To je můj strop. Přes to nejede vlak, jasný?"

Elišce zacukaly koutky. Kajícná nálada Lídě dlouho nevydržela. Přesně jak předpokládala. Tu kadeřnici použila jako návnadu. A Lída se chytla. Už to byla zase ona. Koneckonců, i kdyby si na sebe vzala pytel a do vlasů nastrkala šípkové větvičky, Eliška by byla šťastná, že se kvůli ní překonala a slevila ze svých zásad.

Chtěla Lídě předvést i další šaty, ale ta mávla rukou: „To je dobrý, zkusím si ty první. Jestli mi budou, jdu do nich. Aspoň nejsou jak šlehačkovej dort. Kanýry bych asi nedala."

Ostružinově modré šaty z lehkého splývavého materiálu padly Lídě jako ulité. Dokonce seděla i délka, protože Eliška byla loni o pěkných pár centimetrů menší. Lídu šaty úplně změnily. Teprve nyní vyniklo, co jindy zakrývaly neforemné mikiny a trika. Byla sice menší a drobnější než Eliška, ale měla pěknou postavu a půvabné křivky. Trochu se sice ošívala, ale nezdálo se, že by se v šatech cítila nějak extrémně špatně.

„Páni," spráskla Eliška ruce. „Budeš za hvězdu, to ti garantuju. Nechápu, proč se musíš pořád převlíkat za kluka. V šatech jsi úplně jinej člověk."

„Myslíš? No já nevím, připadám si v tom jak nahá."

„Nesmysl, to je jen nezvyk. Uvidíš, že se ti to bude líbit."

„Tak fajn. Už to můžu shodit?"

„No jo. A co boty? Máš?"

„Jen botasky."

„Že se ptám, viď? Ale v mých bys plavala, mám o dvě čísla větší nohu. Střevíčky si budeš holt muset asi koupit."

Oproti očekávání Lída ani moc neprotestovala. Eliška ji dokonce začala podezírat, že se nakonec začala i trochu těšit, což bylo moc dobře. A i když musela kamarádku trochu popostrčit, nerada by ji k něčemu vyloženě nutila.

 

***

 

Ještě chvíli probíraly Eliščiny zážitky z tanečních a potom už byl pomalu čas, aby se Lída zvedla. Nazítří ji čekala písemka z chemie a to byl předmět, který jí nikdy k srdci nepřirostl. Sice pochybovala, že by jí plánované biflování nějak pomohlo, ale aspoň bude mít pocit, že se snažila.

Eliška se rozhodla, že ji doprovodí domů. Nakoukla do obýváku, kde Adam sledoval nějaké fotbalové utkání a ohlásila mu přibližně hodinovou nepřítomnost. Nic nenamítal, jen jí připomněl mobilní telefon. Vypadal rozespale a Eliška si byla téměř jistá, že stejně většinu zápasu proklimbá. Měl náročný víkend a ona považovala skoro za zázrak, že aspoň část pondělního odpoledne vyhradil odpočinku. Hektický životní styl už se na něm začínal pomalu podepisovat. Jenže radit mu, aby zvolnil, bylo jako házet hrách na stěnu.

„Nevezmem to kolem děcáku? Aspoň se trochu projdem. A mně se okysličí mozek na tu chemii."

Elišce bylo jasné, že Lídě nejde ani tak o kyslík, jako o to, že okruh kolem dětského domova zahrnoval mimo jiné i fotbalové hřiště. Nedala však nic najevo a jen pokrčila rameny. Celkem vzato jí prodloužená procházka proti mysli nebyla.

 

***

 

Jako z udělání právě probíhal trénink. Někteří chlapci sprintovali z jedné strany hřiště na druhou, zatímco druhá skupina trénovala penalty. Podle množství fotbalistů to vypadalo, že se na hřišti sešly najednou alespoň dva týmy.

Když došly blíž, skupinku běžců opustil světlovlasý mládenec a přiklusal k plotu. Měl tváře zarudlé od běhu a chvilku mu trvalo, než se vydýchal natolik, aby mohl hovořit. Byl to pěkný hoch, s usměvavýma šedýma očima. Lída zrudla a nenápadně ustoupila za Elišku.

„Čau princezny, přišly jste se mrknout, jak tady pliveme plíce?" oslovil děvčata, když zase popadl dech.

„Ale co tě nemá, jdeme jen náhodou kolem," mrkla na něj Eliška. Zasmál se. Měl hezký úsměv, který mu rozzářil oči. Potom se ohlédl po trenérovi, který právě zapískal na píšťalku a gestem blonďákovi naznačil, aby se přestal rozptylovat a raději se věnoval tréninku.

„Asi bys měl jít, Filipe. Aby nezuřil." Eliška sledovala muže s píšťalkou, který je nespouštěl z očí. „Ještě nám přijde vynadat."

„To by si nedovolil," usmál se Filip. „Maximálně mi napaří kolečko navíc. A to přežiju."

Přes silácké řeči se ale po chvilce rozloučil a odběhl. Dívky ještě chvíli sledovaly dění na hřišti. Několik dalších známých hochů jim zamávalo na pozdrav.

„Že je to baví, takhle se štvát," utrousila Lída rádoby s despektem. Snažila se tvářit jako by nic, ale Eliška dobře poznala, jak kamarádku setkání s Filipem rozrušilo. Pohlédla na ni a nechápavě zakroutila hlavou. Potom znovu obrátila pozornost k dění na hřišti.

Fotbalisti nyní trénovali driblování s míči. Obzvlášť jeden z nich byl velmi obratný. Míč mu poskakoval po nártech a holeních jako živý a ani jednou se nedotkl země. Eliška okouzleně sledovala jeho počínání a teprve po chvíli obrátila pozornost od triků s míčem k jejich původci. Byl jí povědomý, ale marně přemýšlela, odkud by ho mohla znát. Mohl být asi tak ve Filipově věku. A byl krásný. Vypadal jako filmová hvězda. Husté hnědé vlasy svázané do culíku, vysportovaná postava. V jednu chvíli se po nich ohlédl, asi jen náhodou, ale Elišce se v tu chvíli rozbušilo srdce. I na tu dálku poznala, že se dívá přímo na ni. Trvalo to jen pár vteřin, ale ona měla pocit, že se jí jeho pohled propálil až do duše.

Teprve když se odvrátil, odkopl míč a odběhl za ním na druhou stranu hřiště, uvědomila si, že jí Lída klepe na rameno. Možná už pěknou chvíli.

„Eli, není ti něco? Ty mě neslyšíš? Prober se. Měly bychom jít."

Zachvěla se, jako by po ní sáhla smrt. Co se to s ní dělo? Opravdu byla tak mimo? Nechápala, co by to mohlo znamenat.

„Lidy, všimla sis toho kluka s culíkem?" zeptala se nevinně, když už byly zpátky na cestě. „Je mi hrozně povědomej, ale zaboha si nevzpomenu, odkud ho znám."

„No jasně že jsem si všimla. Nedalo se nevšimnout, zíralas na něj jak na svatej obrázek. A mám takovej dojem, že i on na tebe," mrkla na ni Lída.

„Tak víš, kdo to je?" dělala Eliška, že si Lídiny narážky nevšimla.

„Vím jen, že se jmenuje Dan. Mamka se znala s jeho rodiči. Myslím, že byli nějak slavný, nebo něco vynalezli, už nevím. Nejspíš neměli na kluka čas, tak ho šoupli k babičce. Divný, že si ho nepamatuješ ze školy. Je sice o dost starší než my, ale podobný typy si zapamatujou i docela malý holky."

„Jaký typy máš na mysli?"

„Lamače ženských srdcí," zadeklamovala dramaticky Lída a Eliška se rozesmála. Najednou se cítila nějak lehce a po dlouhé době skoro spokojeně. Jako neonový poutač jí hlavou běželo jeho jméno. Dan. Daniel...

 

***

 

Zahnuly do ulice, v níž se nacházel domov pro batolata. Byla dost netypická. Stála v ní jen ta jediná budova. Úzká silnička spojovala dvě rovnoběžné ulice jako prostřední čárka u písmene H. Po jedné její straně bylo nevelké čtvercové políčko a druhá pokračovala hustým porostem černého bezu od místa, kde končil plot zahrady dětského domova. Ta byla momentálně plná pronikavých hlásků. Eliška se zadívala na drobotinu a pocítila bodnutí lítosti nad všemi těmi caparty, kteří nikdy nepoznali, jaké je to mít opravdový domov.

Pak si všimla ženy, která tam na děti dohlížela. Dřepla si právě na bobek k malému chlapci, Něco jí nadšeně ukazoval. Eliška v ní vzápětí poznala svou novou známou z podkroví. Netušila, že pracuje právě zde.

„Sylvie!" zavolala na ni a přistoupila blíž k plotu. Nedaleko od něho bylo mělké brouzdaliště, momentálně bez vody a ještě kousek dál dřevěný kolotoč. Sylvie vstala a otočila se po hlase. Když poznala Elišku, usmála se a zamávala na ni. Pak ale rozpačitě rozhodila ruce na znamení, že momentálně nemá moc času. Byla to pravda, jedna malá holčička se právě rozplácla na trávě, když jí pod rukama ujela velká nákladní tatrovka. Sylvie se k ní rozběhla a začala ji utěšovat. Za malou chvilku bylo po pláči.

„Ty ji znáš?" zeptala se Lída, když poodešly o kus dál.

„Bydlí u nás v baráku," odvětila Eliška. „Seznámily jsme se vlastně teprve včera. Netušila jsem, že pracuje zrovna tady. Myslím, že se na to hodí. S těma mrňousama to umí, viď?"

„Hrozně mi připomíná tvoji..." Lída se zarazila a kousla se do rtu.

Eliška to tak trochu čekala. „Buď v klidu, já na ni dokonce křičela mami."

„Fakticky?"

„No jo. Teď už jsem se s tím srovnala, ale včera to byl šok."

„Copak tys ji předtím nikdy nepotkala?"

„Ale jo. Jen jsem si ji nikdy pořádně neprohlídla. Nebydlí u nás dlouho, nanejvýš pár měsíců. Znáš to... někoho potkáš, pozdravíš a vlastně ani pořádně nevíš, koho jsi to zdravila."

„Tak to tě teda asi zklamu. Já si lidí všímám, na rozdíl od tebe. Nejsem ignorant."

„Zatímco já jo, viď? No jo, no... asi na tom něco bude," uznala Eliška. Pak dodala: „Připadá mi docela fajn. Ani mi nějak nepřijde divný jí tykat a to s tím mám většinou problém, když mi to nabídne někdo starej."

„Zas tak stará není. A některý lidi ti prostě sednou, to už tak bejvá."

Eliška mlčky přikývla. Sylvie jí skutečně byla čímsi blízká. A nejenom tím, že se tak moc podobala mamce. Vzpomněla se na její pozvání. Nepřipadalo jí, že by to prohodila jen tak ze zdvořilosti. Eliška se rozhodla, že si to nechá projít hlavou.

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---