Rubiny z pekla - Kapitola 9

 

 

 

 

„Docela bych zašel na jedno. Co ty na to?"

Daniel se zamyslel. Cítil se po tréninku uvolněně a jaksi očištěně. Tělesná námaha mu svědčila. Dokázala mu alespoň na chvíli vyčistit hlavu, po čemž poslední dobou prahl nejvíce. Dobře vychlazené pivo z hospůdky „U zelené kachny", kam s Filipem občas zabrousili, bylo velkým lákadlem. Pak si ale uvědomil, že měl v úmyslu věnovat se nedokončené zakázce, která začínala už dost hořet. Od té nešťastné soboty na ni nesáhl a už byla středa. Povzdechl si.

„Tak přece tě nebudu přemlouvat, ne? Jedno pivko a pak můžeš klidně až do rána mastit ty svoje malůvky." Filip v tom neviděl problém.

„Kdyby to bylo takhle jednoduchý..."- usmál se trpce Daniel.

„A není snad? Člověče, ty ani nevíš, jakou máš kliku. Živí tě tvůj koníček. Nemusíš ráno vstávat. Můžeš pracovat, kdy se ti zrovna zachce. Co já bych za to dal."

„Není to zas tak růžový, jak to vypadá. Dělat grafiku podle cizích představ je někdy dost opruz. Estetický cítění klientů je většinou od toho mýho na hony vzdálený. Ani si neumíš představit, co občas vyžadujou za kýče. Umělcovo srdce krvácí."

„Třeba bude krvácet o něco míň, když to nebudeš brát tak smrtelně vážně. Byznys a umění jsou dvě naprosto odlišný věci, který se musíš naučit oddělovat. Kýče jsou v kurzu. Nejvíc hejlů se nachytá právě na to bezduchý pozlátko, s tím se holt budeš muset konečně popasovat."

„Tak dobře, přesvědčil jsi mě. Na obrázky hravýho ovoce bude asi opravdu dobrý mít nějakou tu hladinku."

Filip se zatvářil nechápavě, ale Daniel jenom mávl rukou a rezignovaně se ušklíbl. Přehodil si sportovní tašku na druhé rameno a vyrazil.

 

***

 

Tentokrát nezůstali sedět u baru. Bylo tam na Filipův vkus až moc zvědavých uší. Popadl svůj půllitr, kývl na Dana a zamířil k jednomu z několika malých stolků v zadní části hospody. Byly od sebe odděleny dřevěnými zástěnami a poskytovaly tak uklidňující pocit soukromí milencům a jiným spiklencům. Daniel zvedl překvapeně obočí, ale pak kamaráda následoval.

„Tak o co jde?" zeptal se, jakmile se usadili. „Chceš mi vyznat lásku?"

Filip se ani neusmál: „Ne. Chci se tě zeptat, jak na tom teď jsi."

„Jak to myslíš?"

„Myslím tu tvoji náměsíčnost, nebo co to vlastně je. Neříkej, že si nevzpomínáš, protože to bys mě namíchnul. Tak co?"

Daniel hned neodpověděl. Vypadal zaskočeně. „Od tý doby už se to nestalo," řekl po chvíli, ale do očí se přitom Filipovi nepodíval. „Jsem si tím jistej. Hned v pondělí jsem si sehnal prášky, který se předepisujou při poruchách spánku. Už žádný špinavý hadry v koši. Žádná krev, ani psí kousance. Je to pryč, kámo."

„Tak fajn," odvětil Filip a nespouštěl přitom z kamaráda zkoumavý pohled. „Hlavně že už jseš v pohodě. Vypadalo to totiž dost strašidelně. Co ruka? Hojí se to?"

„Jo, už o tom ani nevím. Hele, nedáme ještě jedno? Dneska mi nějak vyprahlo." Daniel se očividně o svém nočním dobrodružství nehodlal dál bavit. Mávl prázdným půllitrem na servírku a ta objednávku potvrdila kývnutím. Chvíli seděli mlčky.

„Ty dvě holky, co ses s nima bavil v pondělí při tréninku... to jsou tvý kámošky?" jako první přerušil mlčení Dan.

Filip udiveně povytáhl obočí. Otázka ho překvapila. Nedivil se, že chce Daniel změnit téma, ale čekal by cokoliv jiného. Jeho kamarád byl ohledně dívek dost zdrženlivý. Když se před pár měsíci přistěhoval natrvalo do Hradiště, měl za sebou dost dramatický rozchod. Filip neznal příčinu ani podrobnosti, neboť Dan neměl ve zvyku vylévat si srdce. Bylo to daleko méně obvyklé, než házení špíny na bývalého partnera. V tomhle ho Filip obdivoval.

Danovo gentlemanství mělo s největší pravděpodobností kořeny ve výchově. Oba jeho rodiče byli vědečtí pracovníci, kteří byli svou profesí doslova pohlceni. Filip vlastně ani pořádně nevěděl, čím přesně se manželé Navrátilovi zabývají, ale ať to bylo cokoliv, bylo to pro ně nejspíš důležitější, než vlastní syn.

Malého Dana vychovávali od útlého dětství prarodiče ve Starém Hradišti. Začal tady chodit i do školy. Byl uzavřenější a přemýšlivější než většina jeho spolužáků. Takové děti to většinou nemívají v kolektivu snadné, ale Daniel byl kupodivu celkem oblíbený a respektovaný. I Filipa, který byl takřka jeho povahovým protipólem, k němu cosi táhlo. A kamarádství jim vydrželo až do dospělosti, přestože se jejich cesty na několik let rozešly. Dan se kvůli studiu vrátil do Prahy k rodičům, tedy přesněji řečeno do rodičovského bytu, neboť Navrátilovi v té době žili dlouhodobě kdesi v zahraničí.

Do Hradiště se ale nepřestal vracet. Domeček pod hradbami považoval za svůj pravý domov. A když pak necelý rok po dědečkově smrti odešla i babička, dozvěděl se Dan ze závěti, že mu nyní domek patří. Zůstal v Praze ještě nějaký čas, dokončil studium na výtvarné škole a potom už mu nic nebránilo vrátit se tam, kam ho srdce táhlo.

„Spíš jen jedna z nich. Vlastně se s ní znám hlavně přes jejího tátu. Nechává nás hrát ve svým podniku. Dobrej týpek. A Eliška je taky fajn. Tu druhou znám od vidění, vím jen, že jsou už dlouho kamarádky. Ani nevím, jak se jmenuje. Ale asi nebudu její typ, jelikož mě zatvrzele ignoruje, což mi samozřejmě láme srdce," odpověděl Filip na kamarádovu až příliš okatě ledabylou otázku a v očích mu šibalsky zahrálo. „Ale ty mě překvapuješ. Myslel jsem, že pro tebe jsou holky neviditelný."

„To rejpání si můžeš odpustit. Jen se ptám. Byly mi povědomý, to je všechno. Vlastně hlavně ta blondýnka. Jako bych ji už někde viděl."

Filip najednou zvážněl. Uvědomil si, že události minulého roku Dana pravděpodobně zcela minuly. Žil v té době ještě v Praze a i když případ pochopitelně proběhl médii, nemusel ho zaregistrovat. Nebylo by divu, nikdy neměl ani televizi a většinu času proseděl u počítače, ztracený ve svém vlastním světě.

„Eliška Vernerová. Možná si ji pamatuješ ze školy, i když byla ještě děcko, když jsme končili. Tos mohl spíš znát její mámu, ta holčina je jí hrozně podobná. Krásná ženská to byla."

„Byla? Copak ona..."

Filip se zarazil a pohlédl na Dana: „Jo, je mrtvá. Člověče, ty vážně netušíš, co se tady stalo minulej rok? Dokonce kousek od tvýho baráku? Tomu se mi nechce věřit."

 

***

 

Později toho večera seděl u psacího stolu a pokoušel se pracovat. Nešlo to. Pořád musel myslet na to, co mu řekl Filip. Vlastně toho ani tak moc nebylo. Jen takové stručné shrnutí tragédie, která otřásla poklidným městečkem a obrátila naruby několik životů.

Namísto rozjásaného jablka, které stále ne a ne dokončit, měl opět před očima tu půvabnou světlovlásku. Také se na něj dívala, všiml si toho velmi dobře. Přemýšlel, čím ho tak zaujala, že na ni musel pořád myslet. To se mu běžně nestávalo a trochu ho to znepokojovalo. Byla hezounká, to každopádně, ale nebylo to jen tím. Jako by ji obklopovala jakási záře, aura. Tak nějak si vždycky představoval anděly.

Ani si neuvědomoval, že někdy během svého snění uchopil tužku a začal cosi čmárat na bílou čtvrtku papíru, jichž měl vždycky po ruce spoustu, používal je k vytváření rychlých skic či zachycení okamžitého nápadu.

Když se pak někde v parku za zahradou rozštěkal pes a vytrhl ho tím ze zamyšlení, překvapeně zjistil, že na něj z papíru shlíží usměvavá dívčí tvář. Na to, že ji viděl chvilku a ještě k tomu z dálky, to vůbec nebylo špatné. Také se na ni usmál a opřel čtvrtku o stěnu tak, aby na portrét viděl.

Bylo jasné, že dnes už toho moc neudělá. Ukončil tedy grafický program a namísto něho otevřel prohlížeč. Zadal do vyhledávače postupně několik indicií. Netrvalo dlouho a dostavil se výsledek.

Byla toho spousta. Skoro všechny deníky, seriózní i ty bulvární přinášely loni na podzim informace o hradišťských vraždách. Články, fotografie, vyjádření policejních mluvčích. Daniel nemohl pochopit, že k němu ani jedna z těch zpráv nepronikla. Připadal si jako totální ignorant.

Pročítal nyní jeden článek po druhém a pořád se nemohl srovnat s tím, že se v tomto ospalém městečku mohlo přihodit něco tak hrozného a nesmyslného. Obě ty vraždy totiž naprosto postrádaly motiv.

Pachatel, jehož dopadli přímo na místě činu, ani na okamžik nezapíral. Byl v šoku a podle člověka, který celou tu hrůzu objevil jako první při ranní procházce se psem, působil spíš jako další z obětí, nežli chladnokrevný vrah. Přivolaní strážníci ho našli sedět v mokré trávě s hlavou v dlaních. Třásl se po celém těle a neustále opakoval: „Já je zabil... já je zabil... " Po zklidnění psychofarmaky byl převezen rovnou k hospitalizaci na psychiatrii, což koneckonců později na základě odborných vyjádření úředně potvrdil i soud. Dodnes nebylo jasné, zdali zabíjel už pod vlivem psychózy, nebo zešílel až po svém hrozném činu.

Pachatel se jmenoval Pavel Macháček a v době vražd mu ještě nebylo osmnáct. Sice měl už několikrát předtím oplétačky se zákonem, ale to se týkalo vesměs nějakých drobných krádeží a výtržností. Nikdy nikomu fyzicky neublížil.

Prvním zavražděným byl stejně starý David Hozman, Pavlův kumpán a nejlepší kamarád. Při vyšetřování vyšlo najevo, že hoši dorazili do města společně. Pravděpodobně z nepříliš ušlechtilých pohnutek.

Jen pár minut po Davidovi zemřela šestatřicetiletá fotografka Karolína Vernerová, která si parkem krátila cestu z oslavy narozenin jakési kamarádky. Zůstal po ní manžel a patnáctiletá dcera.

Daniel zvedl oči od obrazovky a zadíval se na obrázek, který prve nakreslil. Dívčin úsměv mu najednou připadal trochu posmutnělý.

Srdce mu sevřela lítost. A spolu s ní i jakási neblahá předtucha.

 

 

***

 

 

 

 

 

 

---