Rubíny z pekla - Kapitola 11

 

 

 

 

„Opravdu nebudu rušit? Nerada bych, abyste si o mně začala myslet, že jsem vlezlá."

„Ale jděte. Něco takového vás nesmí ani napadnout. Vždyť víte, jak na tom jsem. Ta moje nešťastná noha... A co vám budu vykládat, jsem vděčná za každou dobrou duši, která vnese trochu života do toho mého zakletého zámku."

„Musím se přiznat, že jsem trochu váhala, než jsem zavolala. Vpadla jsem vám do života za dost nešťastných okolností a teď jsem u vás pečená vařená."

Helena se do telefonu zasmála: „Ale jděte. Uznávám, že jsme se neseznámily tím nejběžnějším způsobem, ale co na tom? Po dlouhé době jsem si přišla užitečná, a to je báječný pocit. Jen přijďte, milá zlatá, a klidně kdykoliv. Já mám času, že nevím, co s ním. Budu se těšit."

Když Sylvie po chvíli zavěsila, zmocnily se jí výčitky svědomí. Připadala si trochu jako zrádce. Ale pak si řekla, že se vlastně nechystá udělat nic špatného. Jen kapku vyzvídat, pomyslela si s nepatrným bodnutím výčitky. Přesto se k paní Urbanové upřímně těšila.

Zamířila k domu za kostelem rovnou z práce. Cestou se stavila v cukrárně pro pár zákusků, aby nepřišla na návštěvu s prázdnýma rukama.

Branka byla jako vždy odemčená. Podle Heleniných instrukcí si sama otevřela, ale ještě než vkročila dovnitř, nervózně se ohlédla po parku. Od doby, co ji tam postihla ta divná věc, z něj neměla dobrý pocit. Přestala si tudy krátit cestu a podezíravě si měřila každého mladého muže, který jen trochu toho šílence připomínal. Bylo to zvláštní, ale čím víc času od té příhody uběhlo, tím víc to na ni dopadalo.

Zamyšleně za sebou zavřela a vydala se předzahrádkou k domu. Najednou ale zpozorněla a ostražitě zvedla hlavu. Cítila, že je sledována.

Samozřejmě, musí to být Helena. Nejspíš už ji vyhlíží. Usmála se své nesmyslné chvilkové panice a začala pohledem přejíždět okna. Úsměv jí však brzy ztuhl na rtech.

Napůl skryté za hustými keři, z ulice téměř neviditelné, bylo jedno z oken v přízemí zatlučené prkny. Všimla si ho už při minulé návštěvě, neboť vůbec nezapadalo k jinak úpravnému vzezření domu. Měla dokonce v úmyslu zeptat se na to Heleny, ale pak to neudělala. Přišlo jí to neslušné.

Okno bylo stále ještě zabedněné. Jedno z prken se ale někdy mezi jejími návštěvami muselo uvolnit, protože teď viselo dolů jako porouchané kyvadlo, které se zastavilo někde v půli cesty. Ve vzniklé mezeře  mezi zbývajícími fošnami bylo vidět, že okno před časem někdo rozbil. Z dřevěného rámu tu a tam trčely střepy a za tím rozbitým sklem Sylvie cosi zahlédla.

Zvědavě se přiblížila ještě o několik kroků a snažila se zaostřit skrz odlesky ve skle dovnitř do místnosti. Zprudka se nadechla a mimoděk o dva tři krůčky ucouvla. Hleděl na ni bledý obličej, ostře vystupující z temnoty pokoje. Zůstala stát jako solný sloup. Rozbušilo se jí srdce. Helena to nebyla. Tahle tvář patřila mnohem mladší ženě, či spíše dívce. Stála bez pohnutí a upřeně se na Sylvii dívala velkýma tmavýma očima.

Sylvie okamžitě pochopila, že se právě stala svědkem něčeho velmi zvláštního, ale po tom prvotním úleku už nepociťovala strach, jen jakýsi neurčitý smutek a lítost. A asi by tam stála ještě hezkou chvíli, přikovaná na místě tím uhrančivým pohledem, kdyby ji nevrátilo do reality hlasité zaklepání na sklo. Omámeně otočila hlavu po zvuku. Za jedním z dalších oken se na ni usmívala Helena. Sylvie automaticky zvedla ruku na pozdrav. Cítila se podivně vyčerpaně.

Než opět vykročila, podívala se znovu po tom rozbitém okně. Ale nikdo za ním už nestál, což vlastně tak trochu čekala. Něco podobného přece v tomto domě už jednou zažila. Ta záhadná silueta v zrcadle za jejími zády nebyl tehdy žádný výplod její podrážděné fantazie. Byla to skutečnost.

***

Helenu Urbanovou viděla naposled před pár dny a okamžitě si všimla, jak se její chůze zhoršila. Každý krok jí zjevně působil velké obtíže, i když se opírala o dvě francouzské hole.

„Je to tak," smutně se usmála Helena, když si všimla Sylviina účastného pohledu, „horší se to. Brzo už nejspíš neudělám ani krok."

„Posledně se mi nezdálo, že..." Sylvie se zarazila.

„Že bych na tom byla až tak špatně?"- dokončila s úsměvem Helena. „Nemusíte se ostýchat pojmenovat věci pravými jmény. Pravda je taková, že jsem se k té své nešťastné noze chovala dost macešsky. No a tohle je důsledek. Moje vina."

Tentokrát ji Helena zavedla do jídelny. Tady byla Sylvie poprvé. Byla to místnost s okny do zahrady, mnohem světlejší, než na Sylviin vkus poněkud ponurý obývák. Působila domácky a útulně. Od kuchyně ji odděloval klenutý průchod. Na Helenin zdvořilý pokyn usedla Sylvie ke kulatému stolu, na němž už byly připraveny šálky a konvice s kávou.

„Doufám, že se neurazíte," vytáhla Sylvie balíček se zákusky a tajně doufala, že cestou příliš neutrpěly.

Helena rozbalila balíček a usmála se: „Jak bych mohla? Zbožňuju sladké. A tyhle kávové banánky paní Jelínkové nemají konkurenci. Nespletla jsem se, že?"

„Kdepak, opravdu jsem byla u Jelínků. Dělají nejlepší dorty široko daleko. Vidím, že máme stejné chutě."

Helena přinesla dva talířky a a opatrně na ně zákusky rozdělila. Další půlhodina proběhla v duchu zdvořilé a nezávazné konverzace, která však nedokázala zakrýt jisté napětí. Obě totiž měly cosi na srdci, ale ani jedna z nich zatím nenašla odvahu začít.

***

„Paní Urbanová," začala Sylvie, když už to nemohla dál vydržet a její nervozita na ní začínala být znát, „chtěla bych se vás na něco zeptat. Od té mé poslední návštěvy mi vrtá hlavou jedna věc. Samozřejmě mi do toho nic není a nemusíte mi odpovídat, ale..."

Helena ji ani nenechala domluvit: „Ale jistěže se můžete ptát. Pokud to bude v mých silách, ráda vaše otázky zodpovím. Koneckonců vy jste ke mně byla taky upřímná, i když vás ta záležitost s vaší sestrou  musela hodně zasáhnout. Ale než začnete, chtěla bych vás o něco poprosit."

Sylvie zvědavě zvedla obočí a usmála se: „Jistě, jen do toho. Vaše přání je samozřejmě předem splněno."

„Nemusíte mít strach, nebudu po vás požadovat nic složitého. Chtěla bych vám prostě navrhnout tykání. Mám už za ta léta vypozorováno, že se k sobě potom lidé chovají uvolněněji a nemají takové problémy s komunikací. Známe se sice krátce, ale myslím, že to vůbec nevadí. Pokud tedy souhlasíte, já jsem Helena."

Sylvii nečekaný návrh sice trochu zaskočil, ale měla z něj upřímnou radost. Srdečně přijala nabízenou ruku: „Sylvie. Díky, Heleno... moc si toho vážím."

„Tak... a teď už se tedy můžeš ptát. Vlastně jsem si už při tvém příchodu všimla, že máš něco na srdci. Tak ven s tím."

***

„Proč ses mi o tom nezmínila?"- podivila se Helena, když jí Sylvie pověděla o záhadném odrazu v zrcadle.

„Vždyť víš, jak jsem na tom byla. Utržila jsem pár hodin předtím pěknou ránu do hlavy a navíc to byl mžik. Přesvědčila jsem sama sebe, že se mi to prostě jen zdálo. Tebe jsem tím nechtěla vůbec zatěžovat. Vlastně jsem pak na to skoro zapomněla."

„Ale dneska tě něco přimělo si vzpomenout."

„Ano. Dnes už jsem si jistá, že se mi to tehdy nezdálo. Opravdu za mnou někdo stál. V otevřených dveřích pokoje, který byl zamčený, když jsem okamžik poté vzala za kliku. To je přece zvláštní, ne?"

„Chápu správně, že dnes jsi viděla něco podobného?"

„Ano a ani tentokrát to nebyla žádná halucinace. Naprosto zřetelně jsem viděla její tvář. Heleno, pověz mi pravdu. Bydlí tu s tebou ještě někdo? Někdo, koho je třeba držet z jakéhokoliv důvodu v ústraní? Někdo, o koho se staráš? Neměj strach, nebudu tě soudit, ať už jde o cokoliv, protože vím, že jsi dobrý člověk a nikdy bys nikomu bezdůvodně neublížila. Potřebuji mít jen jistotu, že jde o člověka z masa a krve. Chápeš?"

Helena mlčela a zamyšleně hleděla na své ruce, volně položené v klíně. Teprve po chvíli zvedla k Sylvii bledý obličej.

„Lituji," promluvila tichým hlasem, „ale v obou případech tě budu muset zklamat. Ublížila jsem. Nebylo to úmyslné, ale vlastně jsem tím nepřímo zavinila všechny ty hrůzy, kterým ještě bohužel není konec, v což jsem bláhově doufala. A ta dívka... jestli tu se mnou bydlí? No vlastně ano, když se to tak vezme. Počkej moment, něco ti ukážu."

Helena se s obtížemi zvedla ze židle a opírajíc se o jednu ze svých francouzských holí, vyšla z jídelny na chodbu. Sylvie zaslechla zvuk otvíraných dveří a potom bylo chvíli ticho. Seděla jako na trní. Pořád ještě nestrávila Helenino prohlášení ohledně jakéhosi provinění. A o jakých hrůzách to mluvila? Sylvie přišla s úmyslem objasnit jednu záhadu, ale nyní zjišťovala, že se jich za zdmi Urbanova domu skrývá pravděpodobně mnohem, mnohem víc.

Klapnutí dveří ji vrátilo do reality. Helena se vracela a volnou rukou tiskla k hrudi v kůži vázané album na fotografie. Sylvie se zmocnila zvědavost.

„Byla bych ráda, kdyby ses podívala na pár fotek. Jsou už velmi staré, ale myslím, že ještě mají co říct," podala Helena Sylvii album. Ta jím začala pomalu listovat. Obracela stránku po stránce a dívala se na černobílé fotografie jí neznámých lidí, dětí i dospělých. V této poměrně útlé knize byly zachyceny prchavé životní okamžiky členů jedné rodiny, z nichž, jak si uvědomila, většina už nejspíš dávno nežije.

Zpočátku samozřejmě nepoznávala vůbec nikoho. Zarazila se až skoro na konci. Byla tam rodinná fotografie, která jí byla povědomá. Mladí manželé s dítětem. Ateliérová fotka, žádná laciná momentka. Byla si jistá, že naprosto totožnou, jen ve zvětšeném vydání, si docela nedávno prohlížela. Visela na stěně haly a ona na ní bezpečně poznala Helenu Urbanovou, v té době mladou a velmi krásnou.

„Tuhle fotku znám. Visí na chodbě vedle toho velikého zrcadla. Právě ji jsem si prohlížela, když jsem si všimla..."- zarazila se, ale Helena se pousmála: „Když sis všimla té dívky, že? K ní se také brzy dostanu. Ale zpět k tomuhle portrétu. Je to naše poslední společné foto. Předpokládám, žes mě poznala, i když ta mladá a bezstarostná dívka je už dávno pryč. Na takových starých fotkách je nejlíp vidět, jak ten čas letí."

„Myslím, že ses zase tolik nezměnila," dovolila si Sylvie kompliment a Helena se tomu jen usmála. Útlými prsty pohladila lesklý papír.

„Můj manžel Jiří... fešák, že? Byla jsem tak pyšná, že si vybral právě mě. Míval spoustu obdivovatelek. Varovali mě před ním, že prý je moc do větru, pyšný a arogantní. Ale já věděla své. Nemohla jsem si přát pozornějšího manžela. Nikdy jsem se s ním nenudila, nikdy. Byl zábavný a plný života. Malá ho zbožňovala. A on ji."

Sylvie si uvědomila, že vlastně ani neví, co se stalo s panem Urbanem. Netušila, je-li Helena rozvedená či vdova, věděla jen, že žije bez muže. Než ale sebrala odvahu se na to zeptat, Helena ji předběhla. Zdálo se, že čte Sylvii myšlenky.

„Jiří zemřel v roce 1976. Bylo mu teprve dvacet osm let. Já byla o rok mladší. Nikdy už jsem se znovu nevdala. A nikdy na něj nezapomenu."

„Co se mu stalo? Byl nemocný?"

„Spáchal sebevraždu. Zastřelil se tady v domě, ve své pracovně. Ano, právě v tom zamčeném pokoji, který jsi zkoušela otevřít. Nikdy tam nechodím."

 Zatímco Sylvie ohromeně vstřebávala tuto novou, šokující informaci, Helena pokračovala s pohledem upřeným na fotografii: „Nejsi v Hradišti dlouho, takže mou dceru Kláru asi nebudeš znát. Není o mnoho starší než ty. Je lékařka. Pořád v jednom kole. Když neslouží v nemocnici, sepisuje odborné články nebo jezdí po všelijakých konferencích. Chudák vnučka ji skoro nevidí a když se výjimečně doma sejdou, bývá to většinou jenom o příkazech, zákazech, trestech... Klára je sice už dávno dospělá, ale občas bych ji s chutí propleskla, aby se probrala. Což jsem pochopitelně měla udělat už dávno, tenkrát by to možná pomohlo. Dnes už těžko. Jako matka jsem se moc nevyznamenala."

Sylvie se mezitím vzpamatovala natolik, že byla opět schopná pokračovat v rozhovoru: „To si nejspíš myslí spousta matek. Nesmíš být tak sebekritická, tvá dcera je lékařka, pomáhá lidem, to je přece skvělé. Jsem přesvědčená, že má svou dcerku ráda, jen jí to možná nedokáže dát úplně najevo. Někteří lidé už jsou takoví a možná že by na tom ani jiná výchova nic nezměnila."

„Možná ne, možná ano. Ale jsi laskavá, že to říkáš," usmála se smutně Helena.

„Vlastně tvou vnučku trochu od vidění znám," odbočila Sylvie. „Lída, že? Připadá mi jako fajn holka."

„To je," usmála se Helena. „Moc fajn. Často mě navštěvuje. Dokonce mi tuhle navrhla, že by se ke mně nastěhovala."

„To by bylo ale výborné řešení, ne? Nebyla bys tu sama. Nejspíš k sobě máte s vnučkou hodně blízko."

„Nemysli si, že bych o to nestála. Stála, a moc, jenže to bohužel nejde."

„Nechápu," přiznala Sylvie.

„Ono všechno tak trochu souvisí se vším. Začalo to před mnoha lety jednou nešťastnou událostí, která to všechno spustila. Snad pochopíš, až se dozvíš všechno. Víš, budeš úplně první, komu se s tím svěřím. Dlužím ti to."

„Heleno, nezlob se, ale ty jsi samá hádanka. Jsem z toho úplně zmatená. Jak bys mi ty mohla něco dlužit? To spíš já tobě."

„Milá Sylvie, to přepadení minulou sobotu... nemuselo to tak dobře dopadnout. Vím, o čem mluvím, minulý rok takhle umřeli dva lidé. Skoro na tom samém místě. Tys měla obrovské štěstí. Větší, než tvoje nešťastná sestra."

„Karolínu ale zabil nějaký pomatený kluk, kterého na místě chytili. Tohle s tím vůbec nesouviselo. Jak by mohlo?"

„Je to zamotaný příběh. Než budu pokračovat, chci, aby sis prohlédla všechny fotografie. Je to důležité."

V albu toho k prohlížení už moc nezbylo. Vlastně už jen poslední snímek. Když Sylvie obrátila stránku s rodinou Urbanových, strnula údivem. Zvedla k Heleně oči, v kterých se zračil nesmírný údiv.

„Ale to... to je přece..."

Helena přikývla na souhlas: „Hana Urbanová, Jiřího neteř. Myslím, že to je ta dívka, na kterou ses mě ptala."

***

Z fotografie se na ni usmívala mladá žena kolem dvaceti. Hezké tmavé oči hrály šibalskými jiskřičkami a z celého jejího výrazu přímo sálala radost ze života. Bohaté tmavé vlasy měla na temeni stažené do ohonu a na sobě světlé letní šaty s drobnými puntíky. Přestože se její vzezření tak dramaticky lišilo od smutného přízraku za oknem, Sylvie si byla jistá, že se nemýlí. Byla to ona. Hana.

Dívčin portrét byl podle všeho pořízen v přibližně stejné době, jako předcházející rodinné foto. Možná i stejným fotografem.

„Její tělo se nikdy nenašlo," přerušila Helena dlouhé ticho. „Vlastně bude nejspíš pořád vedená jako pohřešovaná. Policie si byla tenkrát jistá, že prostě utekla z domova. Ale já vždycky tušila, že Hana tohle místo nikdy neopustila. Možná chápeš, jak to myslím."

Sylvie o tom chvilku přemýšlela a pak pomalu přikývla: „Ještě nedávno bych se tomu vysmála, ale vím, co jsem viděla. Jestli je ale Hana mrtvá, jak se to stalo? Proč? A kam by se podělo její tělo? Nechce se mi věřit, že by opravdu mohla být někde v domě."

„Moc otázek, má zlatá. Ani já neznám všechny odpovědi. Jestli se na to ale cítíš, povím ti všechno, co vím sama. Ale bude to na dlouhé povídání."

„Počítám s tím a prosím tě o to. Prve jsi říkala, že se mě to nějakým způsobem dotýká. Nedokážu si sice představit, jak by mohlo, ale věřím ti. A chci to vědět."

***

„Víš, hodně jsem přemýšlela," začala Helena zvolna. „Mimo jiné i o příběhu, s kterým ses mi posledně svěřila. Určitě to pro tebe nebylo jednoduché. A není divu. Musela to být hrozná rána, po tolika letech vypátrat ztracenou sestru a vzápětí zjistit, že už není mezi živými."

Odmlčela se, sklonila hlavu a dlouhou chvíli seděla bez pohnutí. Sylvie dostala strach, jestli se jí náhodou neudělalo špatně. Ale než stačila něco říct, Helena se vzpamatovala. Když se opět napřímila, Sylvie spatřila, že má v očích slzy.

„Ta moje noha... prve jsem si všimla, jak tě to zarazilo. Víš, to je takové moje prokletí, můj trest," začala tiše hovořit, pohled upřený kamsi do neurčita.

V jejím hlase zazněl hořký, sebeobviňující tón: „Milá Sylvie, asi si teď o mně pomyslíš, že jsem blázen, ale já jsem si téměř stoprocentně jistá, že za smrt tvé sestry nese odpovědnost můj manžel. A všechno to vlastně začalo díky mně."

Sylvie zavrtěla hlavou: „Co to povídáš, Heleno? Jak by mohl tvůj muž zavinit Karolíninu smrt? Vždyť jsi mi říkala, že už je víc než třicet let po smrti. Tak jak... A ty? Ne, to je nesmysl. Přece obě víme, kdo tady minulý rok vraždil. Ten mladík to navíc ani nikdy nepopíral."

„Třicet šest, drahoušku. Už třicet šest let je můj Jiří mrtvý. Máš pravdu, zní to šíleně. Abys pochopila, budeš muset vyslechnout ten příběh od začátku a musím tě varovat, je dost dlouhý. A taky zamotaný, neuvěřitelný a trochu strašidelný. Cítíš se na to?"

Sylvie beze slova přikývla. Helena ji začínala děsit. Její tvář byla nyní až nepřirozeně bílá a ruce se jí třásly jako stoleté stařeně. V žádném případě nežertovala. Něco ji velmi tížilo a nejspíš už velmi dlouhou dobu. Možná pro ni bylo jednodušší podělit se o to břímě s prakticky cizí osobou, než s někým, jehož odsouzení by bolelo mnohem víc. Pokud tedy vůbec bylo co soudit. Sylvie neznala Helenu dlouho, ale upřímně o tom pochybovala. Nedokázala si představit, že by tato křehká a citlivá osůbka dokázala komukoli ublížit. A dokonce natolik, aby ji takovou spoustu let trápily výčitky svědomí. Začala být na tu Heleninu třináctou komnatu opravdu zvědavá.

***

„... a do nemocnice ho přivezli už bez známek života."

Helena se odmlčela. První část vyprávění, končící nešťastnou havárií, jíž vlastně všechno začalo, měla za sebou. Vyschlo jí přitom v ústech a ochraptěl hlas.  Poprosila Sylvii, zda by jí nedonesla z kuchyně trochu vody.

„Sklenice je u dřezu, má milá, budu ti vděčná."

Sylvie beze slova vstala a automaticky udělala, oč jí Helena žádala. V kuchyni se zorientovala rychle, nijak se tam nezdržovala a spěchala zpátky do jídelny. Tušila, že autonehodou, i když byla velmi tragická, příběh nekončí. Vlastně měla dojem, že tohle byl teprve začátek. Hlavou jí ale vrtala jedna nesrovnalost.

Posadila se opět naproti Heleně a čekala, až se osvěží. Teprve když poloprázdná sklenice ťukla o desku stolu, odvážila se zeptat: „Říkáš, že Jiří při té nehodě zemřel? Ale já jsem přesvědčená, žes prve mluvila o jeho sebevraždě... tuším v šestasedmdesátém. Nezlob se na mě, ale začínám se v tom trochu ztrácet. Jak to tedy bylo?"

„Neomlouvej se. Máš dobrou paměť. Vím, je to všechno poněkud... hůře pochopitelné, ale je to opravdu tak. Při té autonehodě v roce 1973 Jiří skutečně zemřel. Už v sanitce přestal vykazovat vitální reakce. Kromě mnoha dalších poranění utrpěl tak rozsáhlé zhmoždění srdce, že bylo prakticky neslučitelné se životem. Ano, tohle mi oficiálně oznámili v nemocnici, kam nás oba dopravili. Zatímco mě připravovali na mou první velkou operaci, Jiřího i přes nulové odezvy přece jen odvezli na resuscitační oddělení, kde ho opakovaně zkoušeli oživit. Abys rozuměla, doktor, který Jiřího ošetřoval, byl shodou okolností jeho bývalým spolužákem. Nechtěl to vzdát, i když už bylo naprosto jisté, že se snaží marně."

V místnosti se poněkud setmělo. Venku za okny rozkmital vítr větve stromů v zahradě a na nebi se začaly stahovat šedé mraky. Vypadalo to na déšť. Sylvie to ale nevnímala. Fascinovaně naslouchala Heleninu příběhu a bylo jí v tu chvíli úplně jedno, že cestou domů nejspíš pěkně promokne. Bylo to všechno tak bizarní a neuvěřitelné. Když se však člověk oprostil od svazujících a řád světa určujících norem, dávalo to smysl.

„Ten mladý lékař přestal s oživováním až poté, co na sál přivezli nový příjem, vyžadující okamžitou pozornost. Nemohl si už dovolit ztrácet čas s očividně mrtvým člověkem, ač to pro něho bylo těžké. Doktoři jsou také jen lidé, pochopitelně. S těžkým srdcem konstatoval exitus.

Ten nově přivezený pacient na tom byl velmi špatně, ale mohli ho zachránit. Na rozdíl od mého muže. Všichni se tedy samozřejmě seběhli kolem něho. V tom shonu neměli ani čas odpojit Jiřího od přístrojů. Ležel tam bez života na vedlejším lůžku a obrazovka monitoru ukazovala jen tu hroznou rovnou čáru. Celých dlouhých padesát minut.

Když mi o tom později Hynek... tak se ten známý lékař jmenoval... vyprávěl, byl pořád ještě v šoku z toho, co se potom stalo. Jiřího srdce totiž zničehonic naprosto nečekaně naskočilo. Navzdory veškeré logice, lékařským závěrům i samotné přírodě. Kdyby tehdy nepřivezli ten další akutní příjem, nejspíš byl Jiří už dávno zavřený někde v chladícím boxe."

„To je strašné," špitla Sylvie. Z pomyšlení, že by se probudila k životu v mrazáku či dokonce na pitevním stole, jí běhal mráz po zádech.

„Když jsem se vzpamatovala z narkózy, okamžitě jsem si uvědomila, že už Jiřího nikdy neuvidím. Byl přece mrtvý už před mou operací. Když mi pak Hynek přišel oznámit tu dobrou zprávu, nevěřila jsem mu. Považovala jsem to za nějaký hodně krutý žert. A později za zázrak."

„A za tři roky stejně spáchal sebevraždu. Proč? Byl mladý, měl krásnou rodinu, navíc dostal tak zázračně druhou šanci..."

Helena se na chvíli odmlčela, ale pak se podívala Sylvii zpříma do očí: „Protože, moje milá, se z té druhé strany nevrátil sám. Něco zlého přišlo na tento svět s ním. Nebylo to zpočátku téměř patrné, ale ke konci už se ta jeho temná složka projevovala čím dál častěji. Už to nebyl on. Většinou si to snad ani neuvědomoval, ale pak zmizela Hana. Byla to dcera jeho bratra Rudolfa, veselé a milé děvče. Nastěhovala se k nám na dobu mé rekonvalescence, aby mi pomohla s malou a vlastně i s domácností."

„A ty si myslíš, že..."

„Ano. Myslím, že Jiří Hanu zavraždil. Samozřejmě že ne ze své vlastní vůle. Něco ho k tomu muselo donutit. Ta ďábelská osobnost, která přebírala vládu nad jeho tělem. V době, kdy mohl být zase sám sebou, musel nepředstavitelně trpět výčitkami svědomí. Ty ho nakonec dohnaly k tomu, co udělal. A taky ho nejspíš sžíral strach, že by mohl ublížit i nám."

Sylvie chvíli na Helenu beze slova zírala. Pokoušela se strávit, co právě slyšela. A hlavně najít nějaké logické vysvětlení. Její mysl se vzpírala sdílet Helenino přesvědčení o Jiřího posedlosti jakýmsi zlým duchem, který ho využil k návratu do světa živých. 

„Neber to, prosím, nějak špatně, ale to jsou jen tvé domněnky," řekla jemně. „Co když žádná další osobnost nebyla? Co když ta... smrt... nějak poškodila Jiřímu mozek? Třeba se u něho v důsledku toho projevila nějaká disociativní porucha osobnosti."

„Myslíš, že jsem nezvážila všechny možnosti? Jiří sám dokonce podstoupil několik psychiatrických vyšetření. Ve všech případech byl shledán naprosto zdravým. Samozřejmě, ten ďábelský zmetek byl chytrý. Nebylo v jeho zájmu skončit společně s mým mužem někde za mřížemi ústavu."

„Mluvíš o něm, jako by to byl člověk."

„Taky že byl... kdysi. Pokud si ovšem někdo takový zaslouží být považován za lidskou bytost."

 

***

 

 

 

 

 

---