(Ne)jeden o aušus nestojí. To je bez debat

Jaro patří mezi čtyři nejdůležitější roční období – to je bez debat. Kromě zkracujících se sukní a dalšího oblečení napovídajícího cosi o tom, co děvčata skrývají pod svršky, má i řadu stinných dopadů. Povídat by mohli například velikonoční koledníci, již mnohdy dopadnou i jinam než do stínu. Třeba na hubu. A na asfalt. Ostatně to je po letitých zkušenostech také bez debat.

Jiní muži se zase inspirují rozpukem květů a čapnou druhou (případně třetí nebo čtvrtou) mízu, která má co dočinění právě s těmi všudypřítomnými sukněmi. Takoví páni tvorstva pak mnohdy nehledají, za kolik lze koupit čokoládu vnoučatům, nýbrž kolik by vyplázli za nastřelení nové kštice a la Christiano Ronaldo.

Vůbec nejotravnější je ale jiný jarní dopad; ten spojený s úklidem domova. S tím často souvisí třídění starých věcí na ty zbytečné a ještě zbytečnější. Jeden tak o víkendu přišel o sbírku zubů, jež padaly jeho psu, když byl ještě štěně. No co. Citová záležitost, pro kterou nemá jedna pochopení a ještě to doprovází slovem: „Nechutné.“

Při pohledu na její provedení jarního úklidu se snad zdá, že je schopná si boršus sama udělat, jen aby jej mohla uklidit. V arzenálu proto má sérii dezinfekčních a leštících prostředků, které je možné rozstříkat, rozetřít, pomazat, nechat působit... Jen ne vypít, o což by se po přečtení složení někteří nepochybně pokusili.

Každopádně se pod heslem – to by se mohlo někdy hodit – podařilo zachránit sbírku zažloutlých starých novin, zašlé potítko, plakáty hokejistů připomínajících bezstarostné dětství i zlomenou hokejku. Co kdybychom někdy pěstovali rajčata?

Jeden se tím nostalgicky prohrabává a od jedné poslouchá cosi o nenapravitelném vetešníkovi, načež si ona schová své výkresy z první třídy.

Ne každému se ale podaří „poklady“ zachránit. Ty pak mizí ve sběrných dvorech, které jsou shromaždištěm mnohaletých kulis obýváků, kuchyní či případně zaprášených polic.

Stejně jako ne každému se podaří to své zachránit, ne každá věc si zachránit zaslouží. Na sklonku příštího měsíce uplyne sedmdesát let od smrti masového vraha, co dovedl Němce do morálního bahna a Německo na pokraj zkázy. Jeho kniha ukrývající jeho jedové sliny převedené do písmen a řádků, tak pozbude autorských práv. Už nyní se mluví o tom, že se podruhé stane bestsellerem. Naneštěstí.

Zlo je třeba poznat, aby bylo možné se mu vyhnout a v případě nutnosti, když už to jinak nejde, mu dát přes hubu. Ovšem k trvalému umístění je pro takové i další diktátorské manifesty pouze jedno místo: hluboký kontejner. (Ne)jeden o aušus nestojí. To je bez debat.