Hlubina - 3. část

http://vaenes.bloger.cz

Už několikrát si profesor Carvalo zkontroloval své malé kapesní hodinky, které dostal při své poslední cestě do Unie. Stále ho nepřestávala udivovat důmyslnost onoho vynálezu. Tak malé a tak užitečné. Podle hodinek bylo asi půl páté ráno a profesor se nemohl zbavit dojmu, že se ponorka nepohybuje. Jediný pohyb představovalo houpání se na vlnách, ale nikam nesměřovala. Vůbec se mu nastalá situace nelíbila. Zamčený ve své kajutě neměl možnost zjistit, co se venku děje. Spánek se mu neustále vzdaloval a pokaždé, když jen na chvíli zavřel oči, objevila se před ním nekonečná temná propast, z níž se tyčil Trůn, a profesor kolem něj kroužil se svojí směšně malou ponorkou. Klid nenacházel ani ve čtení dalších kapitol Historie mořských národů. Knihu znal prakticky z paměti a v současném rozpoložení mu nenabízela nic, po čem by jeho mysl mohla toužit.

Uplynulo dalších patnáct minut, kdy se profesor převaloval na posteli. Kovová konstrukce v kombinaci s nepříliš pohodlnou matrací nebyla na jeho stará záda stavěná. Konečně se odhodlal vstát a zlostně zabušil na dřevěné dveře své kajuty. Na chvíli se zarazil, aby si mohl uvědomit, že buší do dřevěných dveří vsazených do kovové ponorky. Pak ale zabušil znovu. Bude se za každou cenu domáhat svých práv. Musí vědět, co se venku děje. Ani po opakovaném bušení se ale nedostavoval vytoužený efekt. Profesora už navíc začínala jeho unavená ruka bolet od neustálého tlučení do tvrdých dveří, a tak se raději svalil do křesla. Z láhve u stolu odstranil korkový špunt a nalil si čisté vody do svého poháru. Od svého odjezdu z Camberetty nic nejedl a stále víc se v něm ozýval pocit, že na něj zbytek ponorky úplně zapomněl.

„Profesore? Profesore, jste tam?“ ozval se znenadání tichý hlas za dveřmi. Tak alespoň moje nevěrně věrná asistentka se přišla podívat, jestli její stárnoucí idol ještě vůbec dýchá, pomyslel si profesor a přešel zpátky ke dveřím. „Samozřejmě, kam bych asi tak šel? Jsem tady zamčený a mám hlad. Co se tam venku děje, děvče?“

„Kapitán Agunes je už dlouho pryč z ponorky. Prý je teď na parníku a něco tam řeší. Nevím, profesore. Oni mi nechtějí nic říct,“ posteskla si dívka. „Tak mi zkus aspoň sehnat toho chlapa s klíči od mé kajuty. Nebo je ukradni nebo něco. Luciano, prosím. Musím se dostat ven… Nebo aspoň jídlo mi sežeň. To mi odepřít nemůžou,“ naléhal profesor. Na místo odpovědi od své asistentky se ale dočkal jen hrobového ticha. „Jsi tam?“ zkusil to znovu, ale neozývala se. Přece by jen tak neodešla. Byla slušně vychovaná, respektovala ho. Takhle beze slova zmizet. To jí nebylo podobné. Nebo ano? Mimo univerzitní půdu ji vlastně neznal a s sebou ji vzal jenom proto, že byla tak horlivá do práce. Projevovala stejné nadšení o historii, jako sám profesor.

Po chvíli postávání u dveří se profesor rozhodl ještě jednou se pořádně napít a pak se vrátit do postele. Hodinky hlásily další uplynulou půl hodinu a hladové tělo tvrdilo, že je minimálně poledne a čas na pořádný oběd. Když už se profesor vzdával nadějí, ozvaly se klíče v zámku. V mžiku se posadil na posteli a očekávat ve dveřích svoji asistentku s tácem jídla. Namísto ní ale ve dveřích stál kapitán Agunes.

„Prý jste se dožadoval propuštění. Je to tak?“ začal povýšeným hlasem.

„Nejen toho. Taky bych rád vysvětlení, co se tady děje. A jídlo, mimochodem,“ odsekl profesor. Od mladého kapitána si odmítal nechat cokoliv líbit. Měl vliv, měl konexe. Mohl by ho rozmáčknout jako brouka, kdyby chtěl. Naneštěstí se zdálo, že kapitán bude naplno využívat situace, ve které byl bez pochyby králem on. Profesor byl zavřený v jeho ponorce, byli někde uprostřed moře, a kdyby chtěl, mohl ukrást ponorku, jeho zabít a bylo by po všem.

„Parník zastavil. Narazili na naši vydrancovanou plachetnici. Piráti. Dva přeživší z osmadvacetičlenné posádky,“ odpověděl ale velice vážným tónem kapitán. To profesora doslova uzemnilo. Usadil se do křesla a asi poprvé se na kapitána podíval jako na běžného člověka a ne jako na svého nepřítele. „To mě mrzí.“ Kapitán Agunes na odpověď jen mlčky přikývnul.

„Kapitán na palubě Alloda trvá na tom, že bude ty piráty pronásledovat, protože nemůžou být daleko. My jsme několik hodin cesty od Trůnu a budeme je muset zvládnout bez Alloda a tažných lan. Zavolám vás, než budeme potápět a pošlu vám sem nějaké jídlo,“ dodal ještě kapitán Agunes a nechal profesora v jeho kajutě s jeho asistentkou, která se objevila za kapitánovými zády asi v polovině rozhovoru. Profesora informace o pirátech hluboce zasáhla. Byla to sorta lidí, které upřímně nenáviděl. Bezbožní vrazi, nejčastěji z Mosquery nebo Jawharu, přepadající všechny lodě, které jsou dostatečně nehlídané.

Profesorova asistentka mlčky vešla do kajuty, posadila se na postel a pohledem zkoumavě přejížděla po místnosti. Minuty se pomalu vlekly jedna za druhou a ani profesor, ani jeho asistentka nepromluvili jediné slovo. Ani když se po nějaké době dostavil mladík s talířem den starého pečiva, kouskem sýra, pomerančem a džbánkem vody, nikdo nepromluvil. Mladík proto jen položil talíř na stůl a rychle kajutu opustil. Profesora po hrozné zprávě přešla chuť k jídlu a pohled na talíř mu ji velice rychle vrátil. Pomeranč nabídl své asistentce a sám se hladově pustil do pečiva se sýrem. Ticho teď bylo narušeno pouze tlumených žvýkáním, mlaskáním a polykáním.

Ručičky na hodinkách se nezadržitelně blížily k šesté hodině ranní a profesor začal po jídle podřimovat v křesle. Dřív než by mu ale byl libo ho vyrušil stejný mladík, který dříve přinesl jídlo a žádal dvojici, aby se dostavila za kapitánem Agunesem do řídící místnosti. Héliola měla každou chvíli zahájit ponořování. V rozespalém profesorovi tato informace vyvolala nemalé vzrušení a tak se bez váhání zvednul z křesla a spolu se svou asistentkou vyrazil veden mladík do řídící místnosti. už při vstupu do ní si profesor připadal jako bez dechu. Cíl ponorky ležel na východě a právě se blížila hodina, kdy mělo vycházet slunce. Načervenalá a narůžovělá oblaka bylo ještě stále možné vidět přes skleněnou kopuli do níž se mělo každým okamžikem opřít slunce. Když se tak stalo, desítka lidí se na okamžik zastavila a v tichu hltala nepoznanou nádheru. Sluneční parsky začaly nejen prohřívat chladný kov, ale také se začaly lámat na vodní hladině a vytvářely tak pro posádku jedinečnou podívanou, kterou si měli všichni pamatovat až do konce svých životů.

„Je nejvyšší čas vyrazit,“ promluvil po dlouhém tichu kapitán Agunes, aniž by se dokázal odvrátit od jedinečné přírodní scenérie. „Dejte vědět do strojovny, ať nastartují motor. Jedeme,“ dodal pak o něco méně zasněně a mladík, který podle profesora musel sloužit pouze jako poslíček, zmizel z řídící místnosti. Zbylých sedm lidí včetně kapitána se okamžitě dalo do práce. Každý se věnoval jiným ventilům, vlastním poznámkám, sestavám pár a převodů a profesor byl naprosto odhodláním, se kterým každý z přítomných přistupoval ke svým povinnostem. Na nikom nebyl vidět ani záchvěv obav. Aniž by to profesor čekal, ozvalo se tlumené dunění a hučení. Ponorka se pomalu dala do pohybu a velice pozvolna začala rozrážet mořskou masu.

Po chvíli kapitán Agunes, tentokrát už s malou obavou v hlase, zavelel k ponoření. Se všemi se ještě vyměnil krátký pohled a nakonec jeho oči ulpěly na profesorovi. „Sledujte, teď píšeme historii, o které se budou učit vaši nástupci,“ a s těmi slovy se přidalo další prazvláštní hučení a bublání. Ponorka se stopu po stopě nořila do tajuplných mořských hlubin. Profesor ještě naposledy věnoval krátký pohled modravé obloze. Tu velice rychle skryla tmavá voda, která se stála tmavší s každým kouskem, o který se ponorka nořila níž a níž.

„Jak… Jak už jsme hluboko?“ zeptal se opatrně profesor, když se mu zdálo, že kolem je už jen neproniknutelná tmavá všudypřítomná voda. Kapitán přešel k jednomu z panelů, naklonil se přes mužskou postavu sedící u onoho panelu a spokojeně ohlásil současnou hloubku kabiny na zhruba sto padesát stop. „Zastavte ponořování a rozsviťte prosím, poručíku. Ať víme, kam vlastně plujeme,“ rozkázal vzápětí kapitán a další z mužů v kabině začal točit několika ventily. Okolí prosklené kabiny začínalo světlat a po chvíli už bylo vidět dobrých třicet stop do dálky. Hned na to přišel k ženě u rozložených map a konzultoval s ní kurs, kterým se ponorka bude další hodiny ubírat. „Všechno v pořádku, jak se zdá,“ ohlásil kapitán a usmál se na profesora s asistentkou. „No, co na to říkáte?“

Profesor měl slzy na krajíčku. Byl uchvácen jako málokdy v životě a ukázalo se, takovéto dobrodružství je pro něj neobvykle silným zážitkem. „Je to neuvěřitelné. Děkujeme, že jste nás vzal s sebou,“ odvětila na místo profesora Lucianna a vykouzlila na tváři zářivý úsměv věnovaný jen a jen kapitánu Agunesovi. „Musím souhlasit se svou asistentkou. Je to neobyčejný zážitek. Nemáte tu nějaké místo k sezení? Rád bych sledoval moře,“ zeptal se profesor a pokusil se o přátelský tón. Kapitán tento přístup ocenil tím, že usadil profesora do svého vlastního křesla a sám popocházel po místnosti. Nebylo sice tak pohodlné, jak by si profesor přál, ale posloužilo dobře. Neustále hleděl prosklenou kopulí ven a hledal mořský život. Tu a tam se mihlo nějaké hejno různobarevných ryb, jinak ale bylo moře klidné a profesor začal pomalu klimbat. Poprvé od svého nalodění totiž naplno pocítil tíživou únavu. Polozavřenýma očima ale dál pozoroval moře a zrovna když mu padala hlava, trhnul sebou.

„Viděl to někdo? Co to bylo?“ vykřikl najednou profesor a rukou ukazoval někam za sklo. Všichni přítomní ztichli a usilovně pátrali v okolní vodě po čemkoliv, co mohlo profesora tak vyděsit. „Co jste viděl?“ zeptal se po chvíli kapitán.

„Něco se tam mrskalo. Bylo to veliké,“ hlesl jen profesor a nespouštěl oči z vodní masy. Odpovědí mu byl jen smích a poznámka o tom, že ryby ve vodě se mrskají poměrně často.

„Teď!“ ozvalo se ale nečekaně z úst jednoho z členů kapitánova týmu. „Viděl jsem to taky. Sedm, osm stop dlouhé,“ soudil muž, který vypadal na ostříleného námořníka, ale cokoliv co viděl za sklem, ho očividně nemálo znervóznilo.

„Žádám omluvu, kapitáne,“ urazil se okamžitě profesor.

„To nemůže myslet vážně! Máme očividně jiné starosti a vy a vaše ego máte mít přednost? Jděte k čertu!“ okřikl profesora kapitán a donutil ho opustit křeslo. Na místo hádky, ale ztichla celá řídící místnost, protože před sklem se prohnalo něco neuvěřitelně dlouhého. „Čtyřicet? Možná padesát stop,“ hlesl jen ostřílený námořník. Jedna otázka stíhala druhou a začínaly se množit obavy z toho, co se to venku začínalo hemžit kolem ponorky. Nálada se v ponorce měnila stejně rychle jako počasí na moři. Napětí střídala dobrá nálada a tu zase napětí. To se právě zarývalo každému pod kůži a v řídící místnosti se opět rozhostilo hrobové ticho. Všechny oči sledovaly dění před sklem. Ponorka pomalu plula vpřed a ať už bylo venku cokoliv, dávalo si to právě na čas.

„Můj bože!“ vykřikl jeden z mužů a ostatní vydali podobné skřeky a výkřiky. „To nejsou jenom námořnické povídačky! Mořský had…,“ hlesl kapitán, když jako ostatní uviděl prazvláštní hlavu. Zoufale přemýšlel, co dál. Jestli měl ten muž pravdu s rozměry, tak padesát stop rozhodně nebylo nic neobvyklého. Některé příběhy těmto mořským stvořením přisuzovaly i dvakrát tak velké rozměry. Mořský had mezi tím dvakrát v rychlém sledu proplul v celé své kráse před předním sklem. Dokonce i profesor s obavami a zaujetím sledoval dění kolem sebe a nedokázal přijít s ničím, co by mohlo jakkoliv pomoct. Opět tajně zatoužil, aby býval přivedl svoji kolegyni studující biologii.

„Zhasněte a vystoupejte na sedmdesát stop a pak zastavte. Hned!“ rozkřikl se konečně kapitán Agunes a s hrůzou v očích sledoval, jak posádka vykonává jeho příkazy. Všechno se odehrávalo tak rychle. Ponorka začala stoupat, světla pomalu přestávala svítit a všude se opět rozhostilo hrobové ticho, jak se všechny přístroje na ponorce ponořily do stejného klidu jako všichni členové její posádky. Když přestalo svítit i poslední světlo na povrchu ponorky stejně jako v ponorce samé tma pohltila všechno a všechny. Bylo slyšet jen velice opatrné vydechování. Profesor v hlavě přemítal, čeho chtěl kapitán tímto manévrem dosáhnout, ale asi jako každý na ponorce doufal, že pomůže. Tak ubíhala minuta po minutě a nikdo se neodvažoval pohnout, ani promluvit.

---