Posel smrti VI: Kapitola XII - Dejá vu

XII – Déjá vu

Druhý den ráno Samuel ve svém pokoji krmil Desmonda. Těšilo ho, že se má k světu a roste. Přestože to nebylo snadné, pokoušel se zahnat nepříjemné vzpomínky, jež mu přišly na mysl, vždy když s Desmondem byl - vzpomínky na Rachel a Adriana… stále byly příliš živé… Na dveře pokoje někdo zaklepal, Samuel položil chlapce do postýlky a zašel otevřít. Za dveřmi stál Edward a nevypadal vůbec dobře.
„Pane Samueli… stala se hrozná věc.“
Samuela to vyděsilo. „Hrozná? Mluvte!“
„Před chvílí volal z fary inspektor Colliere. Oznámil mi, že u kostela nalezli tělo Zaka Hitchinsona. Prý byste tam měl hned teď jet.“
„Dobře, pojedu. Můžete se zatím postarat o chlapce?“
„Samozřejmě, pane.“ Samuel na sebe vzal bundu a rychlým krokem se vydal ke schodišti. Cestou minul Parvati, která právě vycházela ze svého pokoje. Zívla a promnula si oči. Teprve poté si všimla, že Samuel stojí hned vedle. „Ech, obyčejně jsem zvyklá vstávat hodně brzy, ale nemohla jsem včera usnout a…“
„Nic se neděje, Parvati. Jdu teď na Warmhill, tak zatím.“
„Počkejte, jdu s vámi. Chviličku vydržte.“ Parvati zaběhla do svého pokoje, aby se teple oblékla a po chvíli byla zase venku, připravená doprovodit svého zaměstnavatele kamkoli bude chtít. Samuel neměl námitek a cestou Parvati vysvětlil, k čemu došlo.

Když dorazili ke kostelu, povšimli si inspektora Colliera, jak prohlíží věž. V okolí nikdo jiný nebyl a Zakovo tělo už zřejmě odvezli k pitvě.
„Dobře že jdete, Gordone!“ volal inspektor už zdálky. „Ale chtěl jsem s vámi mluvit o samotě, takže můžete si tu gorilu poslat pryč?“
„Gorilu?!“ podivil se Samuel a přišel až ke Collierovi. Parvati, která očekávala konflikt, si protáhla paže a ramena až jí zapraskaly klouby. „Nemyslel jsem to špatně,“ vysvětloval hned Colliere. „Prostě potřebuji nutně mluvit s Gordonem, o samotě a co nejdříve!“
„Parvati, nechcete si zatím prohlédnout kostel?“ navrhl Samuel.
„Kostel ne!“ zarazil Parvati inspektor. „Pohybujte se tady venku na hřbitově, ale do kostela nechoďte.“ Parvati sice prohlídka hřbitova nijak nelákala, ale co jiného zde taky dělat? Odešla na zadní hřbitov k hrobkám Gordonů, jež vypadaly alespoň trochu zajímavě.
 „Proč jste tak podrážděný, zatraceně? Můžete mi konečně vysvětlit, co se to tu děje?“ ptal se celý netrpělivý Samuel.
„Ano to můžu, ale nejprve mi odpovězte na pár otázek. Kde jste byl včera kolem půlnoci?“
„Snad si nemyslíte, že….“
„Upřímně, Gordone, divil byste se tomu?“
„Byl jsem doma na zámku!“
„Kasumi se ještě nevrátila?“
„No jistě, no jistě… buď já anebo ona, že? To si vážně myslíte, že se Kasumi vrátí na panství a první co udělá je, že zabije Zaka? Proboha vždyť ho ani pořádně neznala a já taky ne!“
„Krucinál Gordone. Nemáte ponětí, o co tady kráčí!“ rozhořčil se zcela nečekaně inspektor.
„Tak co kdybyste mi to místo těch stupidních otázek vysvětlil?“
Colliere ukázal na rudou skvrnku na zdi kostelní věže. „Vidíte to?“
„Krev?“
„Zak spadl z věže a dle koronera si nejspíše zlomil vaz. Na pravém předloktí měl ovšem řeznou ránu.“
„Nepřijde vám to divné? Ta věž je v podstatě rovná, tak jak mohlo pár kapek krve skončit tak nízko u země?“
„Už jsem byl nahoře a není tam ani stopa po krvi. Tu ránu mu někdo udělal až po smrti a pak namazal tu krev na zeď.“
„Proč by to někdo dělal? To nedává smysl.“ Colliere vytáhl bloček s poznámkami a jedním v rychlosti načrtnutým obrázkem. Byl to kruh a v něm znak podobný obrácenému písmenu U
„Proboha,“ řekl Samuel a okamžitě si otřel čelo, které se orosilo potem.
„Poznáváte to, že? Já si to myslel. Tu skvrnu jsem musel okamžitě smazat, to snad chápete. Nechtějte vědět, co by se stalo, kdyby ten znak poznal někdo další. Vím, že Murray se k těm značkám nějak dostal a prodával pohlednice se zakreslenými místy těch vražd, kde nechyběly ony symboly. Netuším, kolik lidí odsud si pohlednici koupilo, takže musíme být opatrní.“
„Ale… to není možné.“
„Podívejte, Samueli. Já věřím tomu, že jste to neudělal vy. Věřím tomu, že jste za to nemohl ani tehdy. Vím už, že existují nadpřirozené síly, alespoň tady na Black Mirror. Nemám ponětí, co to má být, ale je mi jasné, že vy víte víc než já a nikdy byste mi o tom neřekl vše. Zak nebyl jen můj kolega, byl to přítel a já chci dopadnout toho, kdo mu to udělal, jenže já do tohohle případu nevidím. Potřebuji vás, chápete?“
„Mám za vás vyšetřovat?“
„Ne za mě. Povedu normální vyšetřování, tak jak má být, ale chci, abyste se také snažil. Uvědomte si, jaká hrozba to pro vás je.“
„Já vím, inspektore. Tohle nemůže být náhoda – někdo mě zná a ví, k čemu tu došlo.“
„Někdo nebo něco…“
„Myslíte, že udeří znovu? Máte alespoň někoho podezřelého? Nějaký důkaz nebo prostě cokoli?“
„Nemám nic, Gordone. Teprve se chystám vyslechnout Marka a Furase. Doufám, že mi řeknou víc. Stavte se tu později a také s nimi promluvte. Možná se dozvíte něco, co vám tu záležitost osvětlí. Každopádně ale počítejte s nejhorším scénářem.“
„Nejhorším? Pět vražd? Pět symbolů? Pět obětí?“
„Přesně tak a nezapomeňte – vraždy podle scénáře. Víte přece, jak dopadl váš dědeček.“
„Musím na zámek!“ řekl Samuel a odešel na zadní hřbitov, kde vyhledal Parvati. Právě si prohlížela anonymní hroby u hřbitovní zdi a Samuel byl nyní zatraceně rád, že na náhrobcích nejsou vytesána jména.  Společně pak rychlým krokem zamířili na Black Mirror.

Jakmile přišli do haly Samuel Parvati zaúkoloval: „Najděte Edwarda a ať se všichni sejdou tady v hale, ano?“ Parvati samozřejmě nic nenamítala a vyrazila do kuchyně. Samuel vyběhl nahoru do svého pokoje, kde ze šuplíku vytáhl revolver. S touhle zbraní ho kdysi postřelila Rachel. Nebylo mu příjemné držet revolver v rukou, neboť si okamžitě vybavil tu chvíli, kdy se hroutil k zemi a marně zadržoval krev tekoucí z prostřeleného břicha. Měl štěstí, že to nebylo nijak vážné a kulka nezasáhla žádný orgán. Dole v hale již čekalo celé osazenstvo zámku až na Sheilu. Samuel sešel po schodech a předal revolver Parvati se slovy: „Na ochranu.“
„Tohle?“ podivila se. „Ale říkal jste, že nemám nosit zbraň.“
„Situace se změnila. Zaka někdo shodil z kostelní věže.“
„Co by Zak dělal v kostele?“ divil se Mark. „Pokud vím, tak nebyl věřící.“
„Nevím, ale je to tak, jak říkám. Byl zavražděn, o tom není pochyb. Edwarde, hned teď zamknete všechny vchody do zámku, včetně průchodu do sklepení ve starém křídle.“
„Myslíte, že nám hrozí nebezpečí?“ zeptal se komorník. Samuel jen kývnul hlavou, ale stačilo to, aby všichni pochopili.
„Nikdo z vás dnes večer nevyjde ze zámku. Budete stále tady pokud možno přímo v hale nebo u sebe v pokoji.“
„Chtěl jsem dneska večer do knihovny,“ ozval se Mark.
„Zase? Nechodíte tam nějak často?“
„Do toho vám nic není, pane. Po práci tam zajdu, ale dobře, budu opatr…“
„Nikam nepůjdete, jasné?!“ zařval Samuel tak hlasitě, až se všichni vylekali. Když se uklidnil, pokusil se svůj výbuch vzteku vysvětlit: „Bojím se, aby se někomu něco nestalo, chápete to? Proč tu není Sheila?! Neříkal jsem, že chci mluvit se všemi?“
„Je ve skleníku,“ řekl Edward. „Potřebuje prý něco dodělat.“ Samuel rázným krokem vyrazil ze zámku. Parvati šla pochopitelně s ním. Nečekala, že bude tak brzy čelit opravdovému problému, ale stalo se. Black Mirror bylo od ostatního světa slušně izolováno, a jestliže tu řádí vrah, jsou v nebezpečí všichni.

Samuel a Parvati sestoupili po schodech a zabočili doleva, kde pokračovali kolem zdi až k obrovskému skleníku. Kdysi býval plný všelijakých okrasných květin, ale dnes jich tu zbylo jen pár a to ještě těch, které nepotřebovaly nijak zvláštní péči. Sheila se ukázala být velice schopnou i v oblasti bylinkářství, což zde na zámku řádně zužitkovala. Měla hodně zkušeností od své babičky, která však zemřela již před více než čtyřmi lety. Samuel byl rozčílený, že Sheila nepřišla na poradu, když šlo o tak závažnou událost, ale jeho vztek zčásti opadl, když zahlédl Sheilu, jak maluje na plátno torzo sochy, která stála uprostřed skleníku. Přítomnost Samuela ji polekala a šmouha, kterou omylem udělala, celý výtvor zkazila.
„Promiň, nechtěl jsem,“ omlouval se Samuel.
„To nic. Je to moje vina. Měla jsem přijít, když jste se po mě sháněl. Já… jen jsem chtěla dokončit pár tahů.“
„Je to pěkné dílo, ale to nemáš co na práci?“
„Eh, svoje si udělám, to se nemusíte bát. Víte, před pár týdny jsem tu objevila malbu vašeho zámku a řekla jsem si, že bych mohla taky zkusit něco namalovat. Mohla bych to prodat ve městě a část zisku vám věnovat.“ Samuel přešel ke dřevěnému stolku u stěny, na kterém ležel obraz Black Mirror. Znal ten obraz. Před lety ho namaloval William. Rád chodíval sem dolů ke skleníku, sedával pod břízami, jež tu kdysi rostly, a sbíral inspiraci. Vždycky říkával, že nikde jinde na pozemku není tak krásný klid, jako tady dole.
„Možná bys taky mohla namalovat Black Mirror,“ navrhl Samuel.
„Nemyslím, že bych na to stačila, pane.“
„Stav se někdy za mnou na zámku. Ukážu ti pár Williamových děl. Možná tě to inspiruje. Teď ale musíme řešit důležitější věci – je tu nebezpečno, Sheilo.“
„Více než obvykle?“
„Ano, řádí tu vrah.“
„Vrah?!“ vylekala se dívka.
„V noci někdo zabil Zaka a já se o tebe bojím.“
„O mě? Proč o mě?“
„Ehh, špatně mě chápeš – nejen o tebe, ale o všechny, co tu žijí. Nechej malování i zahradničení a běž do zámku. V žádném případě dnes nebudeš chodit ven.“
„Ale… co moje bouda? Je to tam hezké…“
„Sheilo… na noc ti dám normální pokoj. Budeš spát v pokoji s Parvati.“ Sheila jen zděšeně otevřela ústa. Parvati se totiž bála a ne málo. Ještě nikdy neviděla ženu, jako je ona.
„Samueli,“ řekla Parvati, „můžeme si promluvit?“
„Jistě. Sheilo, běž do zámku a nech nás tu, ano?“
Sheila odložila štětce a barvu a odešla ven. Parvati vrátila revolver Samuelovi se slovy: „Nezlobte se, ale s tímhle budu ráda, když vůbec něco trefím. Bubínek se zasekává, hlaveň je celá rezavá a to jsem tu hračku kontrolovala jen zběžně. Je div, že to ještě funguje. Dejte mi půl hodinky a vrátím se s něčím pořádným.“
„Dobře, ale kde to chcete vzít?“
„Máme s Nicolasem pár kousků…“
„S Nicolasem… no dejte si na něj pozor.“
Samuel po Parvatině odchodu zašel na zadní zahradu k jezírku. Když před lety vraždil, tak právě zde zabil svoji druhou oběť – zahradníka Henryho Stantona. Nevěřil tomu, že v Zakově vraždě mají prsty temné síly, ale jistotu neměl. Věděl, že Mordred byl poražen, že kletba byla zlomena, ale přesto se nemohl zbavit podivného pocitu, který mu svíral hrdlo. Uvědomil si, že se zapomněl Colliera zeptat na důležitou věc – na to, zda měl Zak na hrudi popáleniny. William je měl a to byl pozůstatek nadpřirozené síly symbolů smrti. Potíž byla v tom, že popáleniny může způsobit všechno možné. Teprve druhá vražda ukáže, zda je na vině člověk nebo něco víc.

Parvati nebyla nadšená z toho, že se musí vrátit do starého domu za Nicolasem, ale neměla na výběr. Veškerá výbava, kterou její bývalý přítel zajistil, zůstala uvnitř. Nicolas venku před domem pálil nepořádek vytahaný z domu. Hořela tu stará křesla, popraskané police, hromady odpadků i sbírka Stockových motýlů.
„Proboha co blázníš?“ vyděsila se Parvati. „Co když chytne les?“
„Uklidni se, Parvati. Nejbližší stromy jsou od toho ohníčku dost daleko, tak buď v klidu. Něco sis uvnitř zapomněla? Třeba kondomy pro nového přítelíčka?“
„Pitomče!“
Parvati zašla dovnitř a ve svém bývalém pokoji si vzala výstroj, kterou Nicolas za pomoci Alice sehnal. Přestože Parvati Alice neznala, tak jí bylo jasné, že musí jít nejen o velmi zámožnou, ale také mocnou a vlivnou ženu, neboť vybavení bylo moderní a kvalitní a něco takového není pro běžného člověka snadné získat. Parvati na sebe tedy navlékla vojenské maskáčové kalhoty, zelený nátělník, neprůstřelnou vestu a bundu s dlouhými rukávy, které si však vyhrnula. Dále pevné boty, opasek s pouzdrem na pistoli a kapsou pro náboje. Neopomněla ani na chrániče kolen a loktů. Vzala si nůž, jež připevnila k boku stehna, dále svoji pistoli, brokovnici a dostatek nábojů. Takto vybavená vyšla před dům, kde si jí hned všiml Nicolas.
„Zešílelas?!“ zeptal se Nicolas. „To chceš jít do války?“
„Už jsi slyšel, co se stalo?“
„Myslíš toho poldu? Jo, už se to ke mně doneslo. Podle policie nehoda, tak koho chceš střílet?“
„Nehoda?!“
„Spadl z kostelní věže. Je toho teď plná ves.“
Parvati se chystala odejít, ale Nicolas ji zastavil: „Kam jdeš, krucinál?! Tohle máme pro případ, že by se to tu začalo srát. Koukej to sundat!“
„Na to zapomeň. Samuel potřebuje moji ochranu a já ho nezklamu.“
„Tímhle tomu pitomci jasně ukážeš, že jsi voják!“
„To ví už dávno.“
„Říkám ti, sundej to!“ řekl Nicolas a přistoupil k Parvati. Té se v ruce objevil nůž.
„Nezkoušej to ze mě dostat násilím!“
„Jestli mu prozradíš, proč tu jsme… ty miliony budou moje Parvati a půjdu pro ně klidně přes mrtvoly. I přes tvou mrtvolu, bude-li to nutné.“
„Nestojím proti tobě, Nicku. Já tvůj nepřítel nejsem a nebudu, ale jestli mi chceš ublížit, uvědom si, že nejsem žádné ořezávátko. Možná už mezi námi nic není, ale pořád jsme spojenci. Náš cíl se nezměnil – stále jdeme Kasumi po krku.“ Nicolas už dál raději mlčel a dusil v sobě svůj vztek. Parvati cestou na zámek mohla přemýšlet o okolnostech Zakovy smrti. Buď lže policie, nebo Samuel, ale kdyby lhal její zaměstnavatel, proč by tak lpěl na bezpečnosti?

Samuel na Parvati čekal už u hlavní brány. Očekával, že s sebou přinese pistoli nebo možná i něco většího, ale že se vrátí po zuby ozbrojená, to opravdu nepředpokládal. Nyní opravdu vypadala jako nezastavitelný ochránce, kterému se do cesty postaví jedině blázen.
„Vy jste jedno překvapení za druhým,“ řekl Samuel, když své tělesné strážkyni otevíral bránu.
„S Nicolasem vlastníme slušnou výzbroj. To víte, v Africe není bezpečno a tak se zbraně hodí. No a jak je vidno ani tady není o nebezpečí nouze. Povězte mi, Samueli, opravdu víte jistě, že jde o vraždu?“
„Zcela určitě. Proč?“
„No, ale nic. Jen se chci ujistit.“
„Neberte to na lehkou váhu, Parvati. Půjdu teď na Warmhill.“
„Dobře, jdeme.“
„Ne, vy ne. Zůstanete tady, naobědváte se a pohlídáte ostatní.“
„Tak to ne, pane Samueli. Nemůžete jen tak jít takovou dálku, když tu řádí vrah. Musíte na sebe dávat pozor. Mám vás přece na starosti - za to mě platíte a necháváte mě tu bydlet, takže jdu s vámi a ochráním vás.“ Samuel byl přesvědčen, že vrah nejde po něm, ale kdyby to Parvati řekl, nevyhnul by se zbytečným a hlavně nepříjemným otázkám. Neměl odvahu říct jí pravdu a přiznat se k vraždám, které spáchal. Neznal ji tak, aby ji mohl věřit.
„Tak dobrá, ale pospíšíme si.“

Na Warmhill dorazili krátce po poledni. Kostel byl stále uzavřený a zapečetěný policejními páskami, které Samuel neměl v plánu přerušovat. Sice by se rád podíval nahoru do zvonice, ale nestál o zbytečné problémy. Prošel brankou k budově fary a hned si povšiml hrobníka, který zde u svého domku štípal dřevo. Jakmile zahlédl příchozí, otřel si čelo a pevně uchopil sekeru do obou rukou. Samuel s Parvati se k Markovi přiblížili.
„Ještě krok,“ zakřičel Mark, „a tuhle sekeru vám zarazím do hlavy!“ Pohledy Samuela a Parvati se setkaly. Parvati podle Samuelova výrazu pochopila, že Mark si legraci rozhodně nedělá. Pozvedla svoji zbraň a namířila ji na Marka.
„Ještě krok,“ zařvala Parvati, „a touhle brokovnicí vám ustřelím hlavu!“
„Fajn, tak fajn,“ řekl Mark a sekeru zahodil. „Nejprve se sem ze záhrobí vrátí tenhle mizerný pětinásobný vrah…“
„Přestaňte Samuela urážet nebo přísahám, že vám ublížím!“ vykřikla rozčílená Parvati.
„No jasně. Ještě vám neřekl pravdu…“
„Pravdu? Pravdou je, že tu vraždil hrobník a vy všichni Samuela nenávidíte a děláte z něj vraha. Je neuvěřitelné, jak nenávistní jste. To kvůli jeho postavení, že ano? Kvůli zámku a bohatství.“
„Když myslíte…“ Samuel na to nic neříkal. Nechtěl Parvati říct pravdu a zdálo se, že vyprávěním jiných lidí neuvěří, což se hodilo. Neobával se ani toho, že jí pravdu řeknou jeho zaměstnanci, neboť je důrazně upozornil, aby mlčeli. Ono je těžké uvěřit tomu, že někdo zabil pět lidí, spáchal sebevraždu, a přesto chodí volně po světě.
„Je to tu čím dál horší,“ řekl Mark, „čím dál horší lidi.“
„To myslíte mě?“ zeptala se Parvati.
„Nejen vás. Kasumi Sato… stačí mi slyšet to jméno a už se mi vaří krev v žilách. Je to hrdinka,“ řekl a pohrdavě si odplivl. „Hrdinka z Black Mirror. Div, že jí tu lidi nepostavili sochu… Štěstí, že tu nepobyla moc dlouho a že šla k čertu, ale i tak… po deseti dvaceti letech si na mě nikdo ani nevzpomene, ale na Kasumi…“
„Závidíte jí? Slyšela jsem, že někoho zabila.“
„No jasně. Pobila vrahy Adriana Gordona, syna tady toho… co mu nemůžu přijít na jméno.“
„To je to, co vám na ní vadí?“
„Ne,“ vmísil se do hovoru Samuel, „vadí mu, že je to Asiatka.“
Parvati se zúžily oči zlostí. „Rasisto!“ vykřikla.
„Tak se vraťte, odkud jste přišla. Zpátky na stromy v Africe. A vy Gordone, zalezte zase do pekla.“
„Stačí slovo, pane Samueli a ten muž bude litovat, že tohle řekl!“
„To slovo řeknu Parvati, pokud nám Mark nepoví, co ví o Zakově úmrtí.“
„Já se vás nebojím, Gordone a té černé obludy už vůbec ne.“
„Podržíte mi tu zbraň, Samueli? Tohle nebudu poslouchat.“
„Samozřejmě, ale s citem, ano? Nezabijte ho. To už by vám neprošlo.“
„S citem… dobrá.“ Mark neměl čas se shýbnout pro sekeru a tak se rozhodl bránit pěstmi. Byl už v letech, ale vitalitu a sílu by mu mohl závidět i mladší muž. Jeho pěst, která dopadla na Parvatinu tvář však nenapáchala žádné škody. Parvati jen prudce pootočila hlavu, ale hned poté dala Markovi ránu do žaludku. S bolestivým stenem padl k zemi.
„Tohle bylo s citem?“ zeptal se Samuel.
„Ano. Taky jsem mu mohla zlomit čelist.“
„Ehm, a vám se nic nestalo? Udeřil vás.“
„Jsem v pořádku. Pojďte raději dál.“

Zamířili k faře, která odsud byla sotva sto metrů.
"Povězte mi Samueli, vážně mi za to nic nehrozí?“
„Když jste tu noc vyřídila sedm lidí a včera Joea, stalo se vám něco?“
„Ne to ne, ale…“
„Ničeho se nebojte, tady jsme na Black Mirror. Zákony tu sice platit mají, ale nikdo si z toho hlavu nedělá, pokud se nestane něco vážného. Colliera sice nemám rád, ale líbí se mi jeho benevolentnost.“
„Vy snad podobné… ehm násilnosti provozujete?“
„Ale kdepak. Moje přítelkyně Kasumi je však poněkud prudší povahy a zatímco já bych problémy řešil slovy, tak ona pěstmi. Musím říct, že její řešení je rychlejší a účinnější až mu docela přicházím na chuť.“
„Aha. Myslíte, že farář mě urážet nebude? Víte, praštit duchovního, to bych si vážně nedovolila.“
„Je to jen člověk, ale nebojte, ten na vás zlý nebude.“
„Vy nejste věřící?“
„Od jisté chvíle ne.“

Samuel zaklepal na dveře a brzy otevřel otec Furas. Z Parvati byl ještě překvapenější než ze Samuela.
„Dobrý den, otče,“ pozdravil Samuel.
„Dobrý…  Ech, ty zbraně co máte, dcero… stalo se něco?“
„To řekněte vy mě,“ řekl Samuel. „Včera v noci… nevšiml jste si něčeho?“
„Všiml… bylo to strašné.“
„Můžete nám to říct?“ zeptala se Parvati.
„Už jsem všechno řekl inspektorovi, ale že jste to vy… Pojďte dovnitř, uvařím čaj.“
„Nemáme zase tak moc času, otče,“ upozornil faráře Samuel.
„Dobrá tedy. Povím vám ve stručnosti, co jsem vypověděl Collierovi. Pozdě večer jsem byl v kostele a modlil se k bohu, když dovnitř vstoupil člověk zahalený v plášti.“
„Viděl jste mu do tváře?“ zeptal se Samuel.
„Ne, to ne. Měl na hlavě kapuci a byla tam tma. Věděl jsem, že mě chce ublížit, hned jakmile vytáhl nůž. Začal jsem křičet hrůzou a prosil boha o pomoc. Couval jsem k bočnímu vchodu a rychle vyběhl ven. Volal jsem Marka, aby mi přišel na pomoc, ale místo něj přispěchal Zak. Asi se vracel pozdě večer domů na Warmhill. Pochopil, že se něco děje a vběhl do kostela. Neměl jsem odvahu jít za ním hned, ale když bylo dlouhou dobu ticho, odvážil jsem se opatrně vejít dovnitř. Všiml jsem si otevřené mříže od zvonice a vstoupil tam, jenže to je to poslední, co si pamatuju. Probudil jsem se až k ránu s pořádnou boulí na hlavě.“
„Omráčil vás, ale nezabil… přestože to původně měl v plánu?“ divil se Samuel.
„To nedává smysl, Samueli,“ řekla Parvati.
„Hmm, určitě netušíte, kdo to mohl být? Nevšiml jste si něčeho? Čehokoli?“ ptal se Samuel.
„Ne, opravdu ne,“ odvětil farář.
„Znáte tu snad každého. Kdo by byl schopen zaútočit na kněze?“
„Třeba někdo, kdo mě nemá zrovna v lásce… Někdo komu jsem ublížil.“
„To mi chcete tvrdit, že jsem to udělal já?!“ rozčílil se Samuel.
„Ne, to ne. Ale co vaše přítelkyně? Co když se mi chtěla pomstít za tu událost u jezera?“
„Větší hloupost jsem snad ještě neslyšel. Kdyby vás Kasumi chtěla zabít, tak už jste mrtvý! Sbohem, otče.“ Samuel i s Parvati odešel zpět k brance a neuniklo mu, že Mark je u sebe v domě a kouká ven přes okno. O další střet s Parvati rozhodně netoužil.

Cestou na zámek se Parvati Samuela vyptávala: „Proč myslíte, že policie případ bere jako nešťastnou událost, nebo sebevraždu? Výpověď faráře je přeci jasná.“
„To ano, ale Colliere patrně nechce lidi zbytečně strašit.“
„Zbytečně?! To já bych lidem řekla pravdu. Mají právo vědět, jak se věci mají.“
„Asi máte pravdu, ale doufám, že nemáte v plánu to udělat. Colliere chce, abych mu s případem pokud možno pomohl.“
„Máte s tím zkušenosti?“
„To ani ne, ale panství dobře znám a tak si myslí, že můžu pomoct. Myslím, že to proto mi farář pověděl, co viděl. Colliere mu to nejspíše nařídil.“
„Dobře, takže se o tom nemám dál šířit. Co když ale vaši další služební něco prozradí.“
„Povím jim, aby mlčeli. Dnes v noci budou všichni spát v novém křídle zámku a vy přímo v pokoji se Sheilou.“
„Ano, to už jste říkal. Záleží vám na ní?“
„Záleží. Prosím Parvati, udržte ji naživu, ať se stane cokoli, ano?“
„Říkáte to jako byste věděl, že zrovna po ní někdo půjde. Udělám, co bude v mých silách, Samueli, spolehněte se.“
„Věřím vám. Ve vašich silách je toho víc než u kohokoli jiného v okolí.“  

Večer se Parvati a Sheila sešli u sebe v pokoji. Sheile se nechtělo být s Parvati takhle o samotě a už vůbec ne když byla tak ozbrojená, ale rozhodně nemínila Samuela neuposlechnout. Hrozně si ho vážila a měla ho ráda. Ulehla na pohovku, kterou ji sem Mark a Edward dopravili, ale nemohla usnout. Rušilo ji rozsvícené světlo lampičky i Parvati, která seděla na židli vedle dveří pokoje. Na stolku měla položenou svoji brokovnici.
„Vy nepůjdete spát?“ zeptala se tichým vystrašeným hláskem Sheila.
„Zůstanu přes noc vzhůru, kdyby něco.“
„Vážně nám něco hrozí?“
„Samuel si je, řekla bych, jistý, ale nemáš se čeho bát.“
„Ale mám. Bojím se.“
„To nemusíš. Dveře ven jsou pootevřené a prkna nad schodištěm dost vržou, takže kdyby se kdokoli blížil, poznám to.“
„Hmm, jste voják, že ano? Jste dobrá?“
„Jsem seržantka, takže počítám, že zase tak špatná nebudu, když mě povýšili.“
„Třeba měli jen málo seržantů. Ech… promiňte, prosím já to nemyslela špatně. Bojím se a plácám nesmysly. Nechci, abyste mě za to zmlátila.“
„Neublížím ti. Taky proč bych tě hned měla tlouct? Copak jsem nějaká násilnice?“
„Hodně lidí se vás bojí, dokonce i Mark.“
„Na tu koupel v řece asi jen tak nezapomene,“ pousmála se Parvati.
„Tam odkud pocházíte, jsou všechny ženy takové?“
„Jaké takové?“
„No… takové akční.“
„Ale ne, to ne. Jsou tam normální ženy, jako všude jinde.“
„Jaké to je být jiná?“ Sheiliny otázky začaly dostávat Parvati do kolen. Přemýšlela, kam až si dívka dovolí zajít.
„Nepřipadám si špatná. Jsem jaká jsem, Sheilo, a zcela na rovinu – silné tělo jako je to mé může být pro ženu prokletím i darem. Záleží na tom, jak se na to díváš.“
„Víte, co si myslím? Myslím si, že kdybych byla jako vy, tak se taky nebudu bát. Byla bych silná a mohla to všem dokazovat. Nikdo by si na mě nedovolil, protože by věděl, že mu dám ránu a on se hned skácí.“
Parvati se zasmála. „Takže ty chceš být jako já?“
„Ne, to nechci. Nelíbila bych se sama sobě. Vlastně vás obdivuju, že se sebou vydržíte.“ Parvati zrovna tohle slyšet nepotřebovala, ale nemínila za to Sheile vynadat. Nakonec řekla nahlas jen to, co si myslí mnozí lidé.

V Nicolasově domě se svítilo. Muž se chystal právě ulehnout ke spánku, ale už dlouhé hodiny se nemohl zbavit nepříjemného pocitu. Podivné mravenčení, které pociťoval, ho zneklidňovalo. Doufal, že to zmizí, když se pořádně vyspí, takže se snažil to nevnímat. Zhasl světlo v pokoji a natáhl se na postel. Víčka se mu zavřela a přemohl ho spánek.
„Nic jsem ti neslíbil, slyšíš?! Já nejsem jeden z vás a nechci, aby si to kdokoli myslel!“ křičel jakýsi muž. Nicolas ležel na zemi, zhluboka dýchal a poslouchal cizí hlasy.
Teď mluvila žena: „Tohle místo je ideální, drahý otče!“ řekla s neskrývaným pohrdáním. „Naši agenti budou brzy odhaleni a potrestání.“
„Po zásluze potrestáni,“ připomněl muž.
„Já nestojím o život ve vězení nebo dokonce o popravu. Přece bys nevydal na smrt vlastní dceru?!“ zařvala žena.
„Uklidni se, ještě nás někdo uslyší.“
„A kdo? Na Black Mirror chcíp pes. Kdybych měla tu možnost, navrhnu Fürerovi, aby právě sem utekl. Pod svícnem je největší tma a tady je tma jak v prdeli.“
„Nemluv o něm přede mnou. Vybrala sis vlastní cestu, Saskio. Teď se s tím musíš vyrovnat sama. Odejdi z domu a to hned. Déle už tě tu nenechám.“
„Pitomče! Hmm, jak asi skončí vědec tvého formátu, když se veřejnost dozví, že má dceru nacistku?“
„Jak si to vůbec dovoluješ? Moje sbírky…“
„Mám tě v hrsti, otče. Raději mi ve všem vyhov, jinak tě strhnu s sebou.“
„Hmm, možná… možná vím, kde tě ukrýt, Saskio. Na Black Mirror byl na počátku války postaven bunkr, to když hrozila invaze, ale dnes je již opuštěný. Nicméně armáda odtamtud odvezla jen to nejnutnější a nevypadá to, že by se pro to někdo měl vrátit. Stále tam budou zásoby na dlouhé měsíce. Můžeš tam bydlet, dokud se situace neuklidní.“
„To by bylo ideální. Zaveď mě tam. Nejlépe okamžitě, chci to místo vidět. Zajdu si do pokoje a pak hned vyrazíme.“
Nastalo ticho a Nicolas měl dost času se vyrovnat s tím, co slyšel. Nebyl toho ale schopen, a když se konečně rozhlédl po pokoji, všiml si, že je úplně jiný než dřív. Teprve teď mu došlo, že postel je až v rohu u zdi a on momentálně leží na chladné podlaze. Postavil se a rozhlédl okolo. Pod oknem byl starý pracovní stůl a na něm pár knih. Po pravici měl dveře, tak jako předtím, ale hned vedle byla veliká šatní skříň. Co ho však udivilo nejvíce, byly dva plakáty na stěně. Na tom prvním byla stará reklama na anglické doutníky. Druhý plakát byl obyčejným kalendářem s motivem krajiny, ale rok 1945 Nicolase natolik překvapil, že jen nechápavě zíral s ústy dokořán. Do pokoje vstoupila už na první pohled sebevědomá žena asi okolo třiceti let. Měla blond vlasy, jež byly však vcelku krátké a nijak zvlášť upravované. Nicolase si vůbec nevšimla a začala se převlékat.
„Eh, promiňte?“ řekl Nicolas, když už byla žena nahá. Ona však vůbec nereagovala. „Haló! Vy mě neslyšíte?“ zakřičel Nicolas a ženy se dotknul. Ucítil teplo, ačkoli to ani sám nečekal.
Žena se k němu otočila a řekla: „Pomiluj mě.“ Nicolas ztuhl a začal couvat. Narazil na postel a skácel se na ni, to když do něj žena strčila. Nebránil se jí. Byl natolik překvapený, že se ničemu nebránil. Nepochyboval o tom, že sní, a i když to byl neuvěřitelně živý sen, počítal s tím, že se co nevidět probudí. Žena skočila na něj a začala ho vášnivě líbat. Do zad se mu zaryly její nehty a on sykl bolestí. Právě teď očekával, že se probudí, ale ono nic.
„Ale, ale,“ řekla žena, které na tváři hrál děsivý úsměv, „snad to nebolí?“ Žena se po něm začala sápat. Škrábala ho a kousala na nejrůznější místa všude po těle. Nečinila tak dlouho, neboť Nicolas si tohle líbit nenechal. Odtrhl ji od sebe, ale nestačil se ani posadit a už byl opět lapen v jejím objetí. Byla jako klubko hadů – neustále se svíjející a jen těžko polapitelná. Vášeň a chtíč, to byla Saskia. Nicolas nebyl zdaleka prvním mužem, který tohle zažíval, ale na rozdíl od jiných byl ochoten dosáhnout svého i za cenu zabití. Když se Saskie kolem krku sevřely Nicolasovy prsty, poznala, že je zle. Její nehty se nyní zaměřily na nový cíl – Nicolasovy oči. Škrábanec, který se mu objevil pod levým okem, ho natolik vyděsil, že své sevření ještě zesílil a trhnul Saskiiným útlým krčkem. Po následném křupnutí položil bezvládné tělo na postel. Saskia i všechno okolo se začalo ztrácet v neprostupné mlze. Nicolas stál uprostřed pokoje a otáčel se kolem dokola. Měl sto chutí vykřiknout, ale k čemu by to bylo?

Probudil se uprostřed noci. Byl promočený potem a vyčerpaný. Uvědomil si, že je zase ve svém starém známém pokoji. Rozsvítil světlo, aby se tu mohl lépe rozhlédnout. Na posteli, kde před chvílí ležel, bylo několik krvavých skvrn. Stáhl ruku za záda a nahmatal krvavou rýhu a ne jen jednu. Vůbec netušil, co si má o tom všem myslet. Skoro se bál opět ulehnout ke spánku. Zprvu vše pokládal za hroznou noční můru a měl za to, že si ošklivé škrábance udělal sám. Pak se ale prohlédl v zrcadle a uvědomil si, že má rozdrásanou kůži i na místech, kam by si jen stěží dosáhl. Vyšel z pokoje a sešel dolů do haly. Měl tu uschovanou lahev vodky, ze které si okamžitě přihnul. Dveře ven před dům se prudce otevřely a dovnitř vstoupila průhledná bytost obklopená podivnou aurou. Vypadala jako starý vrásčitý muž. Nicolas se podíval na obsah lahve, neboť měl pocit, že už vypil moc.
„Láska k věci a láska k živé bytosti,“ řekl stařec. Poznal, že je to člověk, jehož slyšel ve svém snu. Jeho chraptivý hlas byl nezapomenutelný. „Mojí vášní byl svět motýlů. Svět bytostí, které jsou čarokrásné, ale v jejich prvotním stádiu vývoje by jim krásu nikdo nepřisuzoval. Objevoval jsem jejich krásu, snažil se ji uchovat a ukázat ji světu. Bohužel má dcera měla opačný osud. Zprvu krásná a nevinná, později krvelačná a bezcitná zrůda. Nepředpokládal jsem to. Netušil jsem, že vývoj může být opačný, pokud se o krásu nepečuje. Člověk může rozdávat lásku mnoha bytostem, ale měl by si dobře vybrat, kdo si takový dar zaslouží víc. Já toho schopen nebyl. Moje láska k dceři nebyla ani zdaleka tak silná jako ta k motýlům. Ty jsi přišel do mého domu, ne jako první, ale jako jediný, kdo pochopil, co je na světě důležité. Bez sebemenšího záchvěvu nejistoty či pochybností jsi mé celoživotní dílo zničil v plamenech. Máš můj obdiv Nicolasi. Hmyz, navíc již mrtvý, si na rozdíl od lidí nezaslouží lásku.“
„Dejme tomu, že s tebou souhlasím... Proč mi ale ničíš život?!“
„Žádám od tebe pomoc. Tento kraj je plný duší, které marně hledají klid. Jsem jedna z nich. Pomoz mi najít cestu na onen svět.“
„Jinak co? Nenecháš mě vyspat se?“
„Pamatuj Nicolasi – jsi jen pozorovatel, avšak tvůj dotek vdechuje život i smrt.“
„Můj dotek…“ Zjevení odešlo a dveře se za ním zabouchly. Nicolas byl rozhodnut do sebe obrátit zbytek vodky. Netušil, jestli stále sní, ale pokud ne, zřejmě bude potřebovat víc alkoholu do zásoby a taky prášky na spaní.               

Parvati neměla problém udržet se během noci vzhůru. Byla připravená a pozorná, ale čas od času se ponořila do myšlenek. Probírala si především události týkající se vraždy. Neměla na to však moc času, neboť jasně zaslechla vrzání a šoupavé kroky. Vstala a vytasila pistoli. Byla tiše jako myška a poslouchala zvuk na chodbě. Když se zvuk kroků začal vzdalovat, opatrně vyšla z pokoje. Zahlédla siluetu postavy, jak kráčí podél zábradlí k místu, kde mají pokoje služební. Byla tu příliš veliká tma a Parvati nevěděla, zda je neznámý člověk ozbrojený. Kdyby ho upozornila, že tu je, možná by ji stihl zastřelit, ale na druhou stranu nemohla jen tak vystřelit, když netušila, o koho se jedná. Pistoli zase zasunula do pouzdra a vytasila nůž. Udělala pár kroků blíž k postavě a poté se rozeběhla a skočila po ní, aby ji srazila k zemi. Podle výkřiku poznala, že jde o muže. Okamžitě ho dvakrát udeřila do obličeje a pak mu ke krku přiložila nůž. To už na chodbu vybíhal Samuel s baterkou a revolverem v rukou.
„Marku?!“ podivila se Parvati, jakmile díky světlu poznala svoji oběť. Z úst a nosu mu tekla krev. Parvati však z Marka neslezla. „Kde jste byl?“ zeptala se.
„Co je vám do toho! To máte pořád takovou potřebu mě mlátit?“
„Odpovězte jí,“ řekl Samuel.
„Byl jsem na toaletě, stačí? Příště vás požádám o svolení, nemusíte se bát.“
Nechte si toho sarkasmu a hlavně mi přestaňte lhát!“ vykřikl Samuel. „Myslíte, že nevím, kde jsou v mém zámku toalety? Jedna koupelna je v části pro služebnictvo, druhá u nás tady vepředu. To nevíte?“
„Slezete ze mě, ještě dneska nebo vás těší držet mě v šachu?“ Parvati skutečně vstala, ale v ruce se jí objevila pistole.
„Ještě jste nám neřekl, kde jste byl,“ upozornila ho.
„V knihovně, kde jinde.“
„Teď v noci?“ podivil se Samuel.
„Můžu si chodit, kam chci. Mimo to mám všude spoustu práce, tak co se divíte? Prostě nemám jinak čas.“
„Chmm, běžte si do naší koupelny. Je tam lékárnička.“ Mark se konečně zvedl, ale ještě než odešel, vrhl nenávistný pohled na Parvati. Štvalo ho, že ho už podruhé vyřídila a ani se přitom nezapotila. Kdyby to byl muž, překousnul by to snáz, ale žena?!
„Omlouvám se, Samueli,“ řekla Parvati, „netušila jsem, kdo to je.“
„Vy na vině nejste. Dělala jste jen svoji práci. Vraťte se do pokoje a pokračujte v hlídání.“