Prach ve větru

Samoten, jít proti větru. Rozsvícenou buď lampou. Někdo pro nás svítí, někdo za nás dýchá. A když je už tma. A Ty a já, na zemi nohama. A nebe nad hlavou. O půl noci rozkvetou mi květiny. Tak pozorovat a nechat plynout. Vždyť sám jsi jako mrak. A nezapomenout dýchat, a až do konce. Až navždy vytrvat. Tady a teď, zlatý řez. Poměr přítomnosti je od tebe tato vzdálenost. A nechat se Tebou k Tobě vést. A tebou být. Dítě, které mě na ulici poznalo a pozdraví. Tak kdo já jsem, když v tom se rozední. Můžeme si přát něco malého. Jen to malé. Příchuť. To že nic není, ani já už nikde nejsem. Světlo které nevrhá stín. Když obcházejí mě stíny. A středa je tak líná. A všecko znova začíná i nepohnutě plyne. To svaté prázdno, to živé ticho. Jak šťastný jsem v tomto okamžiku. Ta chvíle, která nezahyne. Ta chvíle, která občas přebolí, občas se rozesměje. Nežijeme ve snech a není proč umírat. Prach ve větru. Láskou mě polij, polij mě láskou. Země sluncem zalitá klidná a slunce dme se pýchou. A pohyb ve hmotě. Co má být ukryto, tak ať je skryto. Kosy na posekané trávě, tady v koutě u živého plotu. A pravda je a Ty a já. Jsme dva, jsou jeden, všichni tři. A volně dýchat. A tak znova a znova po tisíce let. Ať z volného hynutí a pádu stane se střemhlavý let. Aby duše žádná nemohla mě už uvidět. Jsem celý tento milovaný svět. A nikdo z těch živých mě nenajde. A kdo nehledal neuvidí. Do oka nepohlédne, se nebude moci dotknout. Že jsem živý a neumírám, že nedovedu zapomenout. To, že mluvíme i bez jazyka. Kým bych byl já bez tebe. Že jsme tací o čem sníme. Buď láskou.

---