Neviditelný vlak

Vystoupila na poslední schod. A on tam stál. Nemohla tomu uvěřit. Nemohla uvěřit tomu, že se to opravdu děje. Vypadal skvěle. Přesně tak si ho pamatovala. Byl to on! A její první rande. První, na které opravdu šla, první, ze kterého se nevykroutila. Usmál se na ni. „Jo!“ zašeptala si pro sebe, ještě než k němu došla.

„Ahooj,“ protáhla pozdrav a nepřirozeně se zaculila.

„Ahoj.“

„Tak jak dopadl zápas?“ zeptala se na úvod, aby to vypadalo, jako že je v obraze.

„Ále...prohráli jsme 1:0. Tomáš to zase překop.“

„Klasika. Tak půjdem?!“ odpověděla napůl rozkazem, napůl otázkou, a rozešla se směrem, ze kterého přišla.

„Tak si představ, včera jsem...,“ s úsměvem se koukla vlevo. Nebyl tam. Zmateně se otočila a její rozhozené ruce mluvily za vše. „Na co čekáš?“ pousmála se.

„Když on mě tady ještě nikdo pořádně nepřivítal.“

Koukala na něj nechápavě. „Co?“

„No, jak říkám, nikdo mě tu ještě pořádně nepřivítal,“ při posledním slově se mu rozletěly ruce do stran.

Usmála se, semkla rty, kývla. Pořádně se rozeběhla a vrhla se mu do náruče. Z jejího výrazu byly patrné pochyby, ale překonala je. Chytl jí. Neuhl. No samozřejmě. Jak mohla vůbec pochybovat? Objímali se opravdu dlouho. „Hrozně jsi mi chyběla.“

„Cože? Já?“

„No jasný. Doufám, že si zase někdy zatancujem,“ pokračoval. Pomalu se od sebe odtrhli a rozešli se bok po boku k podchodu.

„Kam půjdem?“ chtěla vědět.

„Kam jen budeš chtít. Veď mě.“

„No...,“ zamyslela se, „a chceš do kavárny nebo se projít?“

„Do kafffffárny se mi moc nechce,“ předváděl své vesnické vtípky.

„Jo a nebo je tu ještě nějaká výstava na téma Vzpomínky nebo tak nějak.“

„Já bych se s tebou stejně asi nejradši prošel,“ rozhodl nakonec.

„Oukej,“ usmála se. „Tak já tě vezmu na jednu úžasnou vyhlídku tady,“ oznámila a rozpovídala se: „Představ si, včera jsem byla na jedný úplně šílený akci. Byla to nějaká prohlídka města se sluchátkama na uších. Bylo to naprosto výborný. Ten průvodce začal tancovat v tramvaji a lidi jen zírali. A ještě k tomu pak zaplatili jednomu chlapíkovi, aby přeběhl náměstí v trenkách. Víš,“ otočila se na něj zase, „skoro jako v Diskopříběhu. Bylo to dost přesný. Běžel úplně stejně jako v tom filmu.“ Rozesmála se, když si na to vzpomněla. Natáhl k ní ruku. Ale úplně to nepochopila. Nebo to pochopit nechtěla: „Už tam budem. Já vim, že je to krapítek do kopce. Ale snad seš chlap!“ A pochodovali dál. „No, no a včera jsem byla na nějakym vaření. Hromada praštěnejch lidí si postavila pár klád na sebe, na ně rozložila hrnce a začala vařit. Zajímavý. Super zajímavý.“

„Jojo,“ zamručel jakoby nepřítomně.

„Fajn bylo, že jsme si pak mohli odnést ingredience, co zbyly.“

Dopovídala přesně ve chvíli, kdy dorazili na místo. „Koukej. Není to krásný?“ otočila se na něj. Setkali se pohledy. Znovu jí nabídl ruku. Ona na ní koukla, pak se vrátila pohledem výš, až nakonec položila svou dlaň do jeho.

 

V tom se náhle zvedl vítr. Listy začaly vytvářet víry a prach s pískem poletovaly všude okolo. Vystoupila na poslední schod. Vlak zrovna přijížděl, takže se proud vzduchu jen přidal k již stávajícímu větru. Zelené soupravy zpomalovaly. Za okýnky se zvedali lidé. Někteří spěchali, jiní ne, půlka z nich měla kšiltovku nebo šátek, druhá šla s holou hlavou, nějaký nedočkavec už dokonce otevíral dveře, i přes známé varování Neotevírejte dveře, dokud vlak nezastaví. Obloha se zbarvila do tmavě modra, ale ona byla tak napjatá, že jí počasí bylo ukradené. Po uspěchaném chlápkovi se z vlaku vyhrnulo tolik lidí, že nad tím musela pozvednout obočí. „To je snad celý Brno,“ brblala si pro sebe. Rozhlížela se na všechny strany. Červená sukně kontrastovala s oblohou. Vítr si s ní pohrával. „Snad by mě nepřehlídnul,“ šeptala si. Do chaosu zazněl hrom. Po něm začalo nepatrně pokapávat. Poslední hlava zmizela na schodech a ona tam zůstala ochromeně stát. Ruce bezvládně spuštěné podél těla, se sukní zmítající se u kolenou. Husí kůže jí projela celým tělem. „Však je to pravidlo, nikdy si nepředstavuj budoucnost, protože se to potom nestane.“ Jak na to mohla zapomenout?

„Pípííííp,“ přišla jí esemeska. „Sorry, ale nestihl jsem to. Zápas jsme prohráli 1:0. Ještě jsem tady. Sorry.“ Zamrazilo jí. Těžké kapky začaly bubnovat na střechu nad schody a ona se rozplakala. Tílko jí promoklo během chvíle a spodní část sukně měla už tak těžkou, že jí nemohla ani plápolat. Jen tak tam bezradně stála, plakala a nemyslela na nic. Nemyslela na něj, nemyslela ani na sebe, na budoucnost, na možné nastuzení, na nic. Vnímala jen kapky slévající se s jejími slzami. 

---