Rozpažen

Rozpažen

 

V kufru mám horké stíny, loňské sněhy,

zubní kartáček a přeživší z páru polobotek.

 

Gong ze zvlyků svolává k návratu!

 

Poběžím krajinkou Henriho Mattise,

v hlavě s pocitem přesně uprostřed Ano a Ne.

 

Očitým svědkům jediná smrt odejme tresty

a rozdá rodná a telefonní čísla.

 

Bude se mi při tom zdát, že spím,

bude to můj jediný sen.

 

Budu v něm nucen zabít psa,

čekat za jakou vlnou se pak objeví molo,

na které vystoupím a pateticky rozpažím ruce.

 

Ve spěchu zavadím o noc,

dá mi za to na holou,

na hlavě naskočí boule.

 

Vím, utekl jsme konduktérovi,

co mě chtěl poučovat o přepravních podmínkách

a vychvalovat ty rychlé parníčky pod rumunskými Alpami.

Jenže já raději anonymní dopisy a zlomyslnosti.

Jak Finské!

 

Snad se protruchlíme k novému začátku,

už jsem skoro nahoře,

zrozenec Vah,

co teď může být stínový Dylan

i Popocatepetl.

 

Mám křídla z šeříku

a stojím nestrnule

a...

 

jsem zase malým chlapcem,

co ho nutí soudružka učitelka

pít mléko se škraloupy.

 

Už zase nemám sílu ji zabít.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---