Jak mi čtrnáctiletá zachránila spánek

Arran

Prázdnotou se naplnila dřív než v polovině. Chvíli na ni naléhám. To aby věděla, že pánem jsem tu já. Sám o tom ale začínám pochybovat. Už tuším, kdo teď vládne mému spánku; že ne já, ale ona. Paní Noc.

Už potřetí v krátkém(?) čase se cítím okraden. O mládí, o zdraví a teď i o spánek. Okraden a přemožen. Přemožen temnou burcující prázdnotou. Vzdávám se a vstávám s rozhodnutím nenechat se okrást aspoň o sen. Míjím několikery dveře a zastavuji až před těmi nejužšími, dveřmi třinácté komnaty, za nimiž se skrývá – vzpomínám-li si dobře – čtrnáctiletá. Kolik měsíců tam stárne, není už jí patnáct? Je to málo nebo moc? Na vlně otázek překonávám balvany svých zábran i předsudků společnosti, jež mě vychovala, a beru za kliku. Natáhnu ruce a nacházím ji na svém místě. Dotknu se, lehce hladím boky a postupuji vzhůru po plochém, leč zaoblujícím se těle. Dlaň levé se stává náhrdelníkem, prsty pravé zkoumají odpor. Svět je kulatý, stačí jím otočit... a cesta je volná. Jednou rukou ji držím kolem boků, druhou odstraňuji poslední překážky.

Zalévá mě proud výčitek svědomí. Tohle se nesmí. Tenhle dáreček – říkali o ní přece, že je to dáreček – je dosud zapovězený. „Do kdy trvá dosud?“, vyzvídá hlas pokušitele. „Do zítra, navždy... nebo do včera? A kde začíná zapovězení; Od pohledů? Od doteků? Rukama? Rty...“

Chutná jako první kapka života po dlouhé cestě pouští. Oáza, Mekka, probuzení v ráji. Nebrání se, a i kdyby; proti hadímu jedu i jablečnému opojení jsem imunní. Zkoumám jazykem a znovu a znovu si uvědomuji, že budu zase přemožen, dnes už podruhé. Už nebude cesty zpátky; už brzy... Brzy přichází dřív, než jsem čekal a zítřek se stává včerejškem. První plný doušek. Pálivá i sladká zároveň. Políček z lásky a hřejivý proud. Už to nejsou chutě, co se sbíhá; už jsou to emoce... Zhmotněné e-moc-e. Ještě slzu, ještě trošku, aspoň do půlky... Podléhám nenasytným douškům a nechám se unášet příbojem narážejících odpovědí. Jednoduše sladká a opojná je náruč čtrnáctileté. Opojná, leč chladná. Neužívá si jako já. Polibek na uvítanou je tak zároveň polibkem na rozloučenou. Dala co měla, bylo toho tak málo... a je po všem. Nechám ji krčit se prázdnou v koutě. Snad ji ráno nenajdou. Podél řady dveří zpět na lůžko. Teprve tam mi všechno dochází. Místo výčitek už ale jen opojení tím pocitem: Z okradeného zlodějem! Rozlévá se ve mně teplo. Zaplavuje tělo, duši a ta je nejednou silnější než Paní Noc.

Naposled se nechávám přemoci, tentokrát spánkem. Noc je zas plná snů, v nichž se vrací vše, co bylo dávno ztracené, zničené. Ráno se dostavuje později než pozdě. Studená sprcha bodající jehličkami vzpomínek. Vrávoravě opakuji noční cestu a opatrně nahlížím do dveří třinácté komnaty. V koutě se choulí – na první pohled prázdná – Arran. Arran, single malt whisky, aged 14 years.