Rubiny z pekla - Kapitola 12

 

 

 

Zmrzačená a zkrvavená bytost, připomínající člověka jen velmi vzdáleně, se s vypětím posledních sil plazila po betonových schodech. Pomalu, namáhavě... Každý pohyb znamenal pro nešťastníka hotové utrpení, ale nevzdával se. Denního světla přibývalo a on se k němu přibližoval centimetr po centimetru. Hrubý beton nemilosrdně znovu a znovu rozdíral jemnou, krvácející tkáň ubohého stvoření, jež nikdy ve svém krátkém bídném životě nespatřilo sluneční paprsky a nyní křečovitě mhouřilo oči pod jejich bodavými doteky...

 

Lída byla natolik ponořená do napínavé a nervy drásající scény, že vůbec nevnímala, co se kolem ní děje. Teprve když se čísi ruka natáhla přes její rameno a rázně zaklapla víko počítače, úlekem nadskočila na židli. Z útrob zavřeného notebooku se ještě chvíli linuly tóny dramatického soundtracku, prokládaného srdceryvným sténáním, kouzlo hrůzyplného zážitku však bylo pryč.

„Mami... co se děje? Málem jsem se počůrala," zabručela mrzutě Lída.

„No ty se mi snad zdáš, mladá dámo. Ptáš se, co se děje? Tak jestli opravdu nevíš, já ti to, holčičko, povím. Děje se to, že místo aby ses věnovala učení a pokusila se tak aspoň trochu napravit ty svoje katastrofální výsledky, čučíš tady opět na nějakou fantasmagorii. Kam vůbec na takové úchylné škváry chodíš? Vůbec se nedivím, že skoro propadáš. Jsi z těch nesmyslů zkrátka zblblá."

„Tak to si nemyslím. Jsem zblblá spíš z tý děsný matiky. A můžu tě ujistit, že i kdybych v tom ležela od rána do večera, bylo by to lautr to samý. Mami... nic lepšího než čtverec ze mně stejně nevydoluješ, i kdybys se rozkrájela na malý kousíčky. Nebo mě, to je fuk. Nemám na to buňky, no."

Klára Peterová si zhluboka vzdychla. Její dcera byla tvrdý oříšek. Netušila, kde se v ní neustále bere taková vzdorovitost. Nejvíc ze všeho ale Kláru popouzel Lídin zoufalý nedostatek ctižádostivosti. Nejraději by životem jen tak proplouvala. Bez starostí, ze dne na den.

Když bylo ticho už příliš dlouhé, Lída se opatrně ohlédla po matce. Jejich oči se střetly a navzájem se chvíli měřily pohledem jako dva soupeři těsně před vypuknutím boje. První odvrátila zrak Klára a jen tím potvrdila dceřino podezření, že s ní není něco v pořádku. Obvykle totiž neustupovala.

„Mami... co je? Děje se něco?" opatrně se zeptala Lída.

Klára podrážděně vybuchla: „Děje se tvoje babička, zlato. Je prostě neskutečná. Co na tom, že má dceru doktorku? Co na tom, že ta dcera pak vypadá ve špitále jako totální ignorant, který se nezajímá o zdravotní stav vlastní matky? Od cizích se musím dozvědět, jak se jí přitížilo. Tak mi pověz, když si vy dvě spolu tak báječně rozumíte... odkdy to s ní jde tak s kopce? Jsi tam pečená vařená, musela sis toho všimnout."

Lída zůstala na matku vyděšeně zírat. Nedotkly se jí však matčiny výčitky, na její výlevy byla zvyklá a nebrala je příliš vážně. Vystrašila ji zmínka o babiččině zdravotním stavu. Při jejich posledním setkání se přece zdála být docela v pořádku, stejně jako vždycky. Dokonce ji šla kus cesty vyprovodit.

„Uklidni se, mami. Prosím. Raději mi pověz, co je s babičkou. Ještě v sobotu byla fit, nebo jsem si aspoň ničeho nevšimla."

„No, známe babičku, že? Ráda dělá hrdinku. Jenže skončit zbytečně na vozíku podle mě opravdu žádné hrdinství není. Náhodou jsem se dnes potkala s kolegou Bednářem z ortopedie a samozřejmě přišla řeč na ten babiččin kloub. Má ho v dezolátním stavu a jestli co nejdříve nepodstoupí reimplantaci, brzo to už možná ani nepůjde. Nemusela by už nikdy chodit, chápeš?"

„No... vím, že ji ta noha občas bolí, ale neměla jsem tušení, že je to až tak vážný. Babička teda tu operaci nechce?"

Klára beze slova zavrtěla hlavou. Poodešla k oknu. Po skle stékaly dešťové kapky. Asi před hodinou začalo pršet a svět venku rázem zešedl. Iluze léta zmizela a blížící se zima o sobě dávala vědět čím dál tím hlasitěji. Lída si nevzpomínala, že by kdy viděla matku plakat, ale nyní by přísahala, že v jejích očích zahlédla slzy. Jen na malý okamžik, než se stačila od dcery odvrátit.

Lídu matčin nečekaný projev emocí vyděsil. Zvykla si na peskování, otupěla vůči výtkám a naučila se nevšímat si nasupeného výrazu, který matka nasazovala častěji, než bylo zdrávo. Ale na její pláč připravená nebyla.

Tiše čekala, co bude dál. Minuty ubíhaly a Klára se nehýbala. Zdálo se, že o něčem přemýšlí.

„Mami..." ozvala se nakonec Lída tiše. „Jsi v pořádku?"

„Jo," odpověděla Klára tišeji, než u ní bylo obvyklé. Pak se otočila k Lídě: „Něco bych od tebe potřebovala. Musíme babičku nějak přesvědčit, aby tu operaci podstoupila. A já vím, že mě neposlechne. Ale tebe... tebe by poslechnout mohla. Nebo přinejmenším vyslechnout. Zajdeš tam?"

„Hned teď?" podivila se Lída. A neodolala pokušení: „Co to domácí vězení?"

„Nech toho, prosím tě. Tohle nepočká. Už včera bylo pozdě. Nechápu, jak to mohla nechat dojít tak daleko."

„Ale co když babičku nepřesvědčím?"

„Musíš to zkusit. Spoléhám na tebe."

 

 

***

 

„Kdyby ses tam zdržela, zavolej, táta ti přijde naproti. Nechoď potmě sama, rozumíš?"

„Jasně, nejsem pitomá."

„Nebuď drzá, mladá dámo."

Lída tohle oslovení upřímně nesnášela. Většinou z toho nekoukalo nic dobrého. Nyní jí to ale bylo jedno. Dělala si starosti. Co když neuspěje? Babička uměla být paličatá, když na to přišlo.

Odmítla matčin příšerný květovaný deštník a sundala z věšáku nepromokavou bundu. Přetáhla přes hlavu kapuci, kývla na matku a vyrazila.

Před domem se na chvilku zastavila a rozhlédla se. Ulice byla liduprázdná. Otřásla se chladem. Pršelo jemně a vytrvale. Sklonila hlavu před ledovými kapkami a vyrazila. Zahnula za roh a už byla na náměstí, zahaleném dešťovou mlhou. Hodiny na rohu u samoobsluhy ukazovaly čtyři. Všechny obchody měly ještě otevřeno, ale nezdálo se, že by vůbec někdo nakupoval. Lída si připadala tak trochu jako v začarovaném městě. Ani se nechtělo věřit, že ještě před hodinou svítilo slunce. Nyní se na okrajích vozovky začínaly tvořit kaluže a zatažená obloha vyvolávala dojem předčasného soumraku.

Došla před úhledně zrekonstruovaný měšťanský dům s lékárnou v přízemí a mrkla nahoru k Eliščinu oknu. Chvilku váhala s rukou vztaženou k zvonku Vernerových, ale pak se stáhla. Eliška se jistě zlobí. A právem. Nejspíš si myslí, že Lída tu prodlouženou zazdila naschvál. Jenže momentálně nebyl čas na na nějaké vysvětlování a usmiřování.

Pokrčila rameny a přešla silnici. Vydala se napříč náměstím směrem ke kostelu. Pod nohama jí sem tam podkluzovalo mokré listí, spadané z kaštanů. Nebylo ho mnoho, pracovníci technických služeb každý den dlažbu poctivě zametali. Na nepříjemný pád by ale jistě stačilo. Třeba by pak skončila na ortopedii dřív než babička.

 

***

 

Než dorazila k Urbanovu domu, rozpršelo se ještě víc. Prameny vlasů, které jí vyklouzly zpod kapuce, ji studily na tvářích. Otevřela branku, ale než vstoupila dovnitř, cosi ji přimělo ohlédnout se směrem k parku. Vzrostlé stromy pod šedivou oblohou pluly v oparu hustého deště a po cestě mezi nimi kdosi kráčel. Nespěchal a skoro by se zdálo, že si to sychravé počasí užívá. I když mu neviděla na oči, byla si jistá, že se dívá přímo na ni. Byl to mladý muž, oblečený ve vybledlých džínsách a kožené bundě, přes hlavu kapuci tmavé mikiny. Zamrazilo ji. Netušila, proč, ale ten mladík ji děsil. Zdálo se, že míří přímo k ní. Ale proč? Co by po ní mohl chtít?

Chtěla za sebou zavřít a co nejrychleji vběhnout do domu, ale nemohla se pohnout. Připadala si jako kořist, paralyzovaná nehybným pohledem hadích očí. A on se stále přibližoval. Už je od sebe dělila jen silnice a chodník před Urbanovým domem.

Probral ji zvuk motoru. Autobus. Profrčel kolem poměrně rychle, ale i ta malá chvilka stačila k tomu, aby se vzpamatovala. Bez dalšího otálení vklouzla dovnitř a otočila za sebou klíčem v zámku. Byla zadýchaná jako po fyzické námaze a srdce jí bušilo o závod. Proboha, co to mělo být? Proč se cítila tak ohrožená? Ten člověk s ní přece neměl vůbec nic společného. Prostě se byl projít v dešti. Jsou lidi, kterým se to líbí. A koukal na ni prostě jen proto, že tam nikdo jiný nebyl. To přece není zakázané.

Ale ať se uklidńovala sebevíc, ten divný pocit ji neopouštěl. Navíc jí byl ten mladík povědomý. Skrz ten déšť a kapuci do čela sice nerozeznala obličej, byla si nicméně skoro jistá, že ho zná. Ať se však snažila sebevíc, ne a ne si vzpomenout. Podivný a pravděpodobně i zcela nesmyslný strach ji ale neopouštěl.

Když se v bezpečí haly trochu uklidnila, odvážila se podívat kukátkem ven. Nikde nikdo. No samozřejmě. Přece si nemyslela, že tam bude stát a čekat na ni?

 

***

 

„Babi... to jsem já. Haló!"

Lída nakoukla do obýváku, ale ten byl prázdný. Přesto odněkud slyšela hovor. Rádio vyloučila, když poznala babiččin hlas. A sakra, návštěva.

„Lidunko, jsme v jídelně. Jen pojď dál."

Vstoupila dovnitř a zůstala zaraženě stát. Téměř s jistotou očekávala některou z babiččiných vrstevnic. U stolu s paní Urbanovou však seděla hezká blondýnka kolem třiceti, s modrýma očima a nervózníma rukama... na stole před sebou měla spoustu miniaturních kousíčků rozcupovaného ubrousku. Jakmile si všimla Lídina pohledu, rychle shrábla útržky na malou hromádku. Omluvně se usmála a pak se plaše ohlédla po Heleně. Lída rozpačitě přešlápla. Nevěděla, co si o tom má myslet. Tuhle ženu znala. Viděla ji docela nedávno, v zahradě dětského domova. Eliška na ni tenkrát volala a Lídu zaskočila její neskutečná podoba s paní Vernerovou.

Nyní tady ta samá osoba debatuje s její babičkou a vypadá to, že jsou spolu jedna ruka. Lída vytušila, že svým vpádem pravděpodobně narušila jakousi vážnou debatu. Byla zmatená čím dál tím víc.

„Ahoj babi... dobrý den," zmohla se alespoň na pozdrav. Návštěvnice pozdrav opětovala a zároveň se začala zvedat.

„Už budu muset jít," pohlédla omluvně na hostitelku. „Zrovna jsem si uvědomila, jak už jsem tady dlouho."

„Ještě nechoď, Sylvie. Musím tě přece seznámit se svou nejmilejší vnučkou," zahlaholila až podezřele rozverně Helena a také je hned vzájemně představila.

Lída přijala nabízenou ruku a pohlédla Sylvii do tváře. Nyní už chápala Eliščin omyl, i takhle zblízka byla podoba s její matkou neskutečná.

Po chvíli poněkud váznoucího rozhovoru se Sylvie s definitivní platností rozloučila. Poznala, že Lída potřebuje s babičkou probrat cosi soukromého. Trochu ji sice mrzelo, že spousta otázek v příběhu Urbanovy rodiny zůstává zatím bez odpovědí, ale i tak se pro dnešek dozvěděla víc, než doufala. A Helenin výmluvný pohled ji ujistil, že nějaké to „příště" ještě určitě přijde.

 

***

 

„Sylvie?" zvedla Lída zvědavě obočí, když za návštěvou klaply dveře.

„Něco se ti snad nezdá?"

„Ale vůbec ne, jen mě to překvapilo, to je všechno. Tvoje kamarádky znám a tahle mi k nim prostě nějak nepasuje."

„Seznámily jsme se teprve nedávno úplnou náhodou. Sylvie tu nežije dlouho a ještě moc lidí nezná. To víš, když člověk není tak docela extrovert, je pro něho každá změna prostředí náročná."

„Nezdá se ti, že je strašně podobná Eliščině mámě?"

„Ani ne, nevšimla jsem si," odpověděla Helena až příliš ledabyle. Lída se na ni pátravě podívala, ale než stihla cokoliv říct, babička pokračovala: „Tak povíš mi už konečně, čemu vděčím za tuhle podvečerní procházku v dešti? Snad jsi neutekla?"

„Myslíš, že jsem porušila podmínky domácí vazby?"- zasmála se Lída. „Kdepak, to by mi strach nedovolil. Bachařka je totiž dost ostrá." Pak ale zvážněla: „Poslala mě máma. Dělá si starosti."

Helena si povzdechla: „Ach jo, taky mě mohlo napadnout, že v rámci naší rodiny žádné lékařské tajemství neobstojí."

„Ale babi, jaký tajemství? Je to tvoje dcera. A navíc doktorka. Asi to nebude žádná sranda, když takhle vyšiluje."

„No jistě že vyšiluje. Má strach, že se o mě bude muset starat, až ze mě bude mrzák."

„Teď jsi ale dost zlá, víš to?"

„Promiň. Samozřejmě to tak nemyslím. Jenže pomyšlení, že bych byla ve všem odkázaná na druhé... to je něco strašného."

Lída zavrtěla hlavou: „Nezlob se, babi, ale tohle postrádá logiku. Ty nechceš na operaci, protože by se pak o tebe musel na chvíli někdo postarat a radši to teda necháš dospět k tomu, že budeš nemohoucí už napořád? Promiň, ale to je naprosto dětinský. Všechno by se přece dalo vymyslet a zařídit tak, aby to vyhovovalo všem."

„Tys ještě to stěhování z hlavy nepustila, co?"

„Ne. A ta tvoje výmluva, že bych našim chyběla, poněkud skřípe, protože za prvé: táta je mimozemšťan, to víš. Ani si nevšimne, že bydlím někde jinde. A máma? Tý je naprosto jasný, že tebe do našeho bytu nedostane. Takže zbývá buď placená ošetřovatelka, nebo tvoje milovaná vnučka, která to pro tebe udělá zadarmo a ráda."

„Ty potřebuješ studovat a ne se zdržovat se mnou."

Lída zbystřila. Zdálo se jí to, nebo se skutečně z babiččina hlasu vytratila dosavadní zatvrzelá nesmlouvavost? Rozhodla se kout železo, dokud je žhavé.

„Babi, koukni... jak můžeš dopředu vědět, že na tom budeš až tak zle? Na nějaký komplikace ani nemysli, ty vůbec nemusejí nastat. Proč hned myslet na nejhorší? Budeš rehabilitovat. Já ti pomůžu. A máma určitě taky, nebo ti dojedná návštěvy sestry. Naučíš se chodit o berlích, takže tak úplně nemohoucí taky nebudeš. Už jsi to přece párkrát zvládla, proč by to teď mělo bejt jinak? Že je ti o pár let víc? No a co? Zvládli to i starší. A když budu ve škole, prostě si pozveš na návštěvu některou z těch tvých kámošek, který se doma stejně koušou nudou. Nemusíš tady bejt vůbec sama."

Helena se usmála: „Koukám, že to máš promyšlené."

„To si piš. Nech to klidně na mně a já všechno zorganizuju, že budeš čubrnět."

 

***

 

Chvíli po páté hodině se Lída zvedla k odchodu. Během hovoru s babičkou volala Klára. Musela narychlo odjet do nemocnice a chtěla se ujistit, jestli Lída nezapomněla na svůj slib povolat otce coby doprovod, kdyby se náhodou opozdila.

Lída sice nezapomněla, ale šero za oknem jí ještě nepřišlo tak strašné, aby ten kousek cesty v bezpečí nezvládla. I počasí se pomalu vybíralo. Déšť se změnil v jemné mrholení a zdálo se, že se mraky začínají místy protrhávat.

Ze své návštěvy měla celkem dobrý pocit. Ne že by jí babička něco přímo slíbila, ale Klářiny argumenty vyslechla a to byl přinejmenším dobrý začátek. Při loučení dokonce přislíbila, že nad celou věcí zapřemýšlí.

„Volalas tomu tátovi?" zeptala se úplně nakonec a Lída v duchu zaúpěla. Už si myslela, že dnes nebude muset babičce lhát.

„Brnknu mu cestou. Nemusí pro mě chodit až sem. Nejsem malý dítě."

„To nebyla ani Karolína Vernerová."

„No jo, já vím. To byla ale jiná situace. Přece ještě není žádná noc."

„Až dorazíš domů, ozvi se, ano? A pozdravuj."

„Mamka spíš bude chtít vědět, kdy si necháš udělat předoperační vyšetření."

„Dozví se to včas, neměj strach."

 

***

 

K domovu se vracela s pocitem, že její návštěva nedopadla vůbec tak špatně, jak předpokládala. Babička se už nejspíš s nutností operace stačila srovnat. Lída se jí nedivila, ona sama by byla z takového zákroku k smrti vyděšená. Ale věděla, že nyní, když už se paní Urbanová smířila s nevyhnutelným, bude bojovat.

Od babiččina zdravotního stavu zabloudily Lídiny myšlenky k Sylvii. Tato žena byla pro ni naprostou záhadou. Tak tichá a nenápadná, že trvalo několik měsíců, než si ji Eliška, která s ní žila pod jednou střechou, vůbec pořádně všimla. A pár dní nato ji Lída najde v družné debatě u babiččina stolu. Jaká to mohla být náhoda, která ty dvě svedla dohromady? Babička přece poslední dobou z domu téměř nevyšla.

Zabraná do myšlenek zahnula automaticky do uličky podél kostelní zdi. Soumrak pokročil, jak už to v této roční době bývá a zanedbanou cestu osvětlovalo jenom kalné světlo pouličních luceren. Byla plná louží a Lída mezi nimi kličkovala s očima upřenýma pod nohy. Začínala jí být zima. Lezavé vlhko pronikalo pod bundu, která už pomalu přestávala odolávat neúnavnému náporu drobných kapek. Nohavice riflí se jí protivně lepily na stehna a navíc začal foukat vítr. Upřímně se těšila na horkou koupel a vyhřátý pokojík.

Cesta před Lídou rázem potemněla, když pár metrů před ní zničehonic zhasla jedna z těch několika pouličních lamp, které v Kostelní ulici ještě fungovaly. Polekaně se napřímila. Nyní už litovala lehkomyslnosti, díky níž podcenila blížící se tmu. Neklidně zašmátrala v kapse po mobilu. Display modře zablikal a pohasl ještě dřív, než stačila nalézt otcovo číslo. Tlumeně zaklela. Zase ho zapomněla nabít. Sakra!

Upírajíc pozornost k záchrannému kruhu v podobě další nejbližší funkční lucerny znovu vyrazila. Netrvalo dlouho, než celou svou vahou šlápla do louže. Studená sprška jí pokropila nohavici a část vody pronikla dokonce i do boty. V duchu sama sebe otitulovala sérií nevybíravých výrazů a další úsek urazila s očima upřenýma na cestu. Když po chvíli opět vzhlédla, překvapeně se zarazila.

Uprostřed světelného kuželu z lampy někdo stál. Její první reakcí byla úleva, že není na tomto nevlídném místě úplně sama. Jenže jak se k tomu člověku blížila, začala pociťovat rostoucí neklid. Tu postavu, oblečení, hlavu v kapuci zimomřivě schoulenou mezi ramena... to už dnes přece jednou viděla. A pak to úplně pustila z hlavy.

Ohlédla se přes rameno a chvilku přemýšlela, nemá-li se vrátit a obejít kostel z druhé strany. To zaváhání trvalo pouhý mžik, ale ten mladík se nějakým nepochopitelným způsobem mezitím stačil přiblížit téměř na dosah. Pak se zastavil a i když mu neviděla oči, byla si jistá, že ji upřeně pozoruje.

„Co chcete?" Ze všech sil se snažila, aby to znělo neohroženě, ale panikou přiškrcený hlas ji zradil.

Neodpověděl. Snad ani nedýchal. A možná to ani nebyl člověk.

 

***

 

Chtěla utéct. Prostě se otočit a vzít nohy na ramena. Ale nešlo to. Nemohla se pohnout.

Stál necelé dva metry od ní, hlavu stále ještě vraženou mezi ramena. Ruce, volně spuštěné podél těla, měl v zápěstí podivně vytočené dlaněmi nahoru. Zaslechla ho něco mumlat, slovům ale nerozuměla. Potom zmlkl, napřímil se, zpod kapuce blýskly oči. Uvolnil vykroucené ruce a s hlasitým zakřupáním promnul jejich klouby, což byl zvuk tak nepříjemný, že se Lídin obličej stáhl mimovolnou grimasou. Pak sáhl do kapsy kožené bundy a něco z ní vytáhl. Zahlédla čepel, nepříliš dlouhou, ale v této situaci víc než děsivou.

Trvalo jen okamžik, než se vzpamatovala natolik, že v sobě dokázala zmobilizovat zbytek energie. Krůček po krůčku začala couvat, jenže potom jí roztřesené nohy vypověděly službu. Ještě zkusila pád vybalancovat, ale bylo to marné. Zatočila se jí hlava a před očima se jí zatmělo. Měla pocit, že omdlí, ale zoufale se snažila zůstat při vědomí. Dopadla na záda a náraz ji trochu vzpamatoval.

Pak už jen bezmocně sledovala, jak ten člověk přichází blíž, až stanul přímo nad ní. Jako temný stín. Bez tváře, bez slitování. Zavřela oči a zatajila dech. Neměla tušení, jak dlouho tam tak leží a čeká, až dopadne rána, ale připadalo jí to nekonečné.

 

***

 

Hlasité bušení jejího srdce najednou přehlušil vzdálený psí štěkot. Odvážila se rozlepit křečovitě sevřená víčka. Zakuklený muž stál nyní v mírném předklonu nad jejím tělem a nůž se jí vznášel nebezpečně blízko obličeje. Hlavou jí bleskla děsivá představa oslepení či zohavení, ještě než ji definitivně...

K uším jí znovu dolehlo štěkání. Přibližovalo se, o tom už nebylo pochyb. A co víc, vyrušilo agresora v jeho počínání. Ruka s nožem sice stále visela nad ležící dívkou, útočníkova pozornost se však momentálně upírala jiným směrem.

Lída nyní v duchu žehnala všem pejskařům, kteří jsou ochotní pro své čtyřnohé miláčky snášet jakékoliv rozmary počasí. Krev se jí rozproudila nadějí a konečně se vymanila z té divné, u ní naprosto nezvyklé letargie a pasivity. Nadechla se a z plna hrdla zařvala: „Pomóóóc!"

Byla si vědoma rizika, že její křik vyburcuje toho agresora k okamžitému útoku, ale nestalo se. Ba naopak. Nůž zmizel z jejího zorného pole a samotný útočník poněkud poodstoupil z bezprostřední blízkosti. Stál teď asi metr od ležící dívky, tvář natočenou k blížícímu se zvířeti. Vypadalo to na velkého psa, soudě dle hluboko posazeného, hrdelního hlasu. Už bylo slyšet šustění listí a praskání větviček z míst, kde můstek přes mělký potok spojoval Kostelní ulici s parkem, táhnoucím se až k prvním domům kolem náměstí.

Lída využila odvrácené útočníkovy pozornosti a co nejnenápadněji se začala pozadu sunout z jeho dosahu. Kousla se do rtu, když jí při tom zašustila bunda. Strnula na místě, ale on se neotočil. Jako by ji úplně pustil z hlavy a zcela se zaměřil na zvíře, které se mělo každou chvíli vynořit ze tmy. Lída zahlédla, jak si jediným plynulým pohybem uzpůsobil držení nože a zároveň se přikrčil v pozici lovce, číhajícího na nebezpečnou kořist. Připravoval se k souboji.

Štěkot utichl a na chvíli zavládlo hrobové ticho. Potom se ze tmy jako černý stín vyhouplo mohutné, pružné zvířecí tělo. Na cestě přistál velký černý pes, zaujal útočnou pozici a začal s hrozivě vyceněnými zuby vrčet.

Lída mezitím nezahálela a pomalu se vydrápala na nohy. Opřela se o kmen pokroucené břízy, která rostla opodál vedle cesty a čekala, co bude dál. Myšlenku na útěk prozatím odsunula, neboť jí bylo jasné, že v této situaci by to nejspíš nebylo příliš moudré. Stáli tu proti sobě dva predátoři a ona nehodlala strhávat jejich pozornost na sebe.

Pes temně vrčel, ostré zuby obnažené, srst na zádech naježenou do hřebenu. Zdál se být dobře živený a v dobré kondici. Dalo se očekávat, že co nevidět zaútočí. Ale přestože budil celým svým zjevem velký respekt, Lída mu při pohledu na ostrou čepel útočníkova nože velkou naději nedávala. Nechtěla se na ten masakr dívat. Opřela hlavu o kmen a zavřela oči.

„Dixie... Ke mně!" Čísi volání poněkud rozbilo zlověstnou atmosféru a na okamžik navodilo zdání normálnosti. Pes přestal vrčet a neklidně se zavrtěl. Přitom však nespouštěl oči z ozbrojeného muže. Ten sebou při zvuku toho cizího hlasu škubl a podivně se přitom schoulil, jako by utržil ránu. Pak o pár kroků couvl, pohled upřený do míst, odkud se ozvalo volání.

Lída zbystřila. I ona zaměřila pozornost na ten hlas. Připadal jí povědomý, ale nedokázala ho prozatím přiřadit k žádné tváři. To bylo ale vedlejší. Ať už to byl kdokoliv, neměl tušení, co se tu děje. Musela něco udělat.

Bez dalšího přemýšlení vykřikla, jak nejsilněji mohla: „Pozor! Má nůž!"

„Je tam někdo?" otázal se ten povědomý hlas poněkud nejistě, ale už z mnohem větší blízkosti.

Lídu popadl vztek: „Ne, ty troubo! To je jenom větříček!" Pak ale změnila tón: „Máte telefon? Volejte policii. Ten chlap je cvok."

Zapraskaly větvičky a skrz křoví se na cestu prodral nějaký muž. Měl na sobě sportovní oblečení a na hlavě baseballovou čepici. V ruce žmoulal psí vodítko. Zůstal ohromeně zírat na podivnou scénu, která se odehrávala jen několik kroků od něj: jakýsi zakuklenec tam šermoval něčím, co vypadalo jako středně velký lovecký nůž, proti jeho psovi, který se momentálně přetransformoval do polohy krvelačné bestie. A v pozadí toho všeho se o kmen pokroucené břízy opírala promočená dívka, která by měla být logicky k smrti vyděšená, ale i přesto ho před chvílí dokázala ostře vypeskovat.

„Zahoďte ten nůž!" Nic lepšího ho nenapadlo a ani nevěřil, že by ho ten chlap poslechl. Prostě měl pocit, že by měl něco říct. V takové situaci byl poprvé a dost dobře nevěděl, co dělat, aby to bylo správně.

Stalo se však něco, co ho překvapilo. Muž v kapuci se otočil a začal utíkat rozblácenou cestou pryč. Pes samozřejmě okamžitě vyrazil za ním. Se zuřivým zavrčením popadl prchajícího za nohavici a prudkým škubnutím mu podtrhl nohy. Ani při pádu však útočník nepustil z ruky nůž, jehož čepel ve tmě zlověstně blýskla.

„Dixie! K noze! Fuj je to!" zařval na rozzuřeného psa jeho pán. Chvíli to vypadalo, že se zvíře rozhodlo povel ignorovat. Očividně se mu nechtělo vzdát kořisti. Po ostře zopakované výzvě však pes neochotně povolil sevření a poslechl povel. Usedl u pánovy nohy a smutně se díval za prchajícím, v mazlavém blátě vydatně vyváleným agresorem.

„Hodná holka," podrbal muž psa po hlavě. Potom zaměřil pozornost na dívku, která se pustila břízy a zvolna se k nim přibližovala. Vypadala dost zbědovaně.

„Jste v pořádku?" zeptal se starostlivě.

„Ne. Je mi zle. Ale bylo by mi mnohem líp, kdybyste nechal vašeho psa, aby toho hajzla sežral," zavrčela.

Byla od něj už jen pár metrů, když stávkující lampa několikrát blikla a potom se s tlumeným zabzučením rozsvítila naplno. Lída na svého zachránce vykulila oči: „Ty?"

„Já," usmál se. Pak se na ni zkoumavě zadíval: „Ty jsi Eliščina kamarádka, viď? Nedávno jsme se viděli."

„Jasně, na hřišti. Měli jste trénink." Otřela si o kalhoty ruku od bláta a pak mu ji podala: „Já jsem Lída."

„Filip," pevně jí ruku stiskl. „Celkem netradiční seznámení, co? I když... my se vlastně už tak trochu známe, že?"

Lída se trochu začervenala a doufala, že si toho Filip nevšiml. „No jo, párkrát jsme se potkali. Ale myslela jsem, že sis mě nevšimnul."

„Ale jdi, ty. Nejsem zas takovej ignorant. To spíš ty se vždycky tváříš, jako že se mnou nechceš mít nic společnýho."

Lída raději odbočila: „Proč jsi vlastně odvolal toho psa? Ten parchant utekl a vůbec nic se mu nestalo. Ani nevíme, co to bylo za cvoka. Třeba příště doopravdy někoho zapíchne."

„Zavolal jsem Dixie, protože jsem nechtěl, aby jí ublížil. Sama jsi viděla, jak byl mimo. Klidně by ji zabil."

„Kdybych neměla vybitej mobil, zavolala bych policajty. Zabásli by ho."

„No nevím. Nikdo mu nedokáže, že chtěl někomu něco udělat. A ve finále byl napadenej vlastně on. Mým psem. Víš, jak to chodí. Ten špatnej bych byl já. Můžu to zkusit ohlásit, ale obávám se, že to bude úplně zbytečný."

„Hm, asi máš pravdu. Ale přece mu to nemůže jen tak projít." Zamračila se: „Nakonec měli všichni pravdu, když mi zakazovali chodit po setmění bez doprovodu. Ach jo, až se tohle dozví máma, budu mít zaracha až do jara."

„To je na tebe tak přísná?"

„No, moc se se mnou nemaže... mírně řečeno," zasmála se Lída nevesele.

„Nemusí se to dozvědět. Teď tě doprovodím domů a příště už si dáš, myslím, majzla."

„Dozví se to, protože jsem měla zavolat tátovi. Určitě ho bude vyslýchat. Ale za doprovod dík, docela bodne. Jsem z toho dost rozklepaná. Snad si kvůli mně moc nezajdeš."

„Nevadí, trocha pohybu ještě nikoho nezabila. A Dixie bude jedině ráda."

Vděčně na něho pohlédla. Bylo to sice trochu zvláštní seznámení, ale aspoň teď věděla, že je Filip Marek vlastně docela fajn kluk a žádný namyšlený frajírek, jak se obávala. Všechno zlé je prý k něčemu dobré a Lídě se to dnes zase potvrdilo. Prožitá hrůza jako zázrakem vybledla a i matčin trest jí najednou připadal zanedbatelný.

Pohladila černou fenu po hlavě a usmála se na Filipa. Mohli vyrazit.

 

 

***

 

 

 

 

 

 

---