Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRubiny z pekla - Kapitola 15
Autor
Teta_Mildred
Helena Urbanová seděla na židli u kuchyňského okna a vyhlížela ven. Zase pršelo, obloha byla nevlídně šedá a z okapů se valily proudy vody. Většina stromů v parku přišla za těch pár dní větrného počasí o svou barevnou parádu a nyní se jejich holé větve ponuře vzpínaly k vodou obtěžkaným mrakům.
Stejně bezútěšná jako to počasí byla i její nálada. Každou chvíli měla dorazit Klára a odvézt ji do nemocnice na příjem. Zítra bude po všem. Bude ležet na sterilně bílém pokoji ve sterilně bílé posteli, odkázaná na péči cizích lidí. Nemohoucí, zbytečná, obtížná stará ženská.
Nepohnula se, když zaslechla zvenčí zvuk klaksonu. Klaply dveře auta a za okamžik nato zašramotil klíč v zámku domovních dveří. Už se ani neobtěžuje zazvonit... Helena cítila, jak se v ní zvedá vlna podráždění a nabaluje na sebe další a další vrstvy nevole. Věděla, že pokud tomu nechá volný průběh a nepokusí se ovládnout, smete její dceru dokonalé tsunami hněvu. A tak i když v ní všechno vřelo, zavřela oči a pokusila se vyhnat z hlavy nehezké myšlenky. Jenže jak si přikázat pozitivní myšlení, když každá buňka v těle křičí odporem?
„Mami!"
Podle zvuku otvíraných dveří usoudila, že Klára nakoukla do obýváku. Neozvala se jí však. Bylo jí jasné, že se chová dětinsky a nedůstojně svému věku, ale oč je důstojnější nechat si ve špitále vynášet mísu?
„Tak mami... přestaň si se mnou hrát na schovávanou. Já vím, že jsi doma. Nemáme moc času." V Klářině hlase už se formovalo vzrůstající podráždění.
Helena se ironicky pousmála. To byla celá Klára. Vztek se najednou vytratil jako mávnutím kouzelného proutku. Věděla, proč tomu tak je. Její podvědomí konečně uznalo nevyhnutelnost věcí příštích. Zde už nezbýval prostor pro další rebelie. Přišel čas.
Namáhavě vstala z křesla a opřela se o jednu ze svých francouzských holí. Druhou rukou zvedla kabelu s osobními věcmi, už několik dní sbalenou a nachystanou.
„Tady jsem," křikla a vydala se jí pomalu naproti. Rozlétly se dveře. Dlouho svou dceru neviděla a překvapilo ji, jak vypadá unaveně a pohuble. Nezdravě.
Klára otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale nakonec si to rozmyslela. Beze slova se na sebe dívaly. Matka s dcerou. Dvě cizinky.
„Tak pojď, mami. Zaparkovala jsem hned u vchodu, zvládneš to," jako první prolomila mlčení Klára. Její tvrdý výraz malinko povolil, když matka po chvíli váhání přijala nabízenou pomoc a přidržela se její paže.
„To si piš, že to zvládnu. Nebo si myslíš, že jsem kvůli té pitomé noze už úplně na odpis?"
„Mami, nemůžeš toho aspoň pro dnešek nechat? Musíme se my dvě pořád hádat?"
„To mi pověz ty, děvenko. Musíme?"
Klára si povzdychla. Na jednu stranu matku i chápala, ale zároveň se nedokázala ubránit podráždění při jejím špičkování. Možná to ale bylo prostě tím, že si palčivě uvědomovala vlastní neschopnost brát matčiny řeči s rezervou, či se jim dokonce zasmát. I když se jí to vůbec nezamlouvalo, věděla, proč nejsou schopné vycházet spolu lépe. Příliš se jedna druhé podobaly. Byly stejně paličaté, stejně nezávislé a stejně hrdé. Ani jedna z nich by to však otevřeně nepřiznala.
Klára vzala Heleně z ruky tašku. Musela se s ní přitom trochu přetahovat. Divila by se, kdyby ne. Došly spolu do haly. Pomoci do kabátu už si ale Helena nenechala. Odložila hůl a oblékla se sama. Nakonec se zastavila před zrcadlem, které Klára odjakživa nesnášela a jako malá se do něj bála pohlédnout, ani sama nevěděla proč. A vlastně i jako dospělá.
Jenže kdyby se nedívala jinam, zatímco si matka upravovala hedvábný šátek kolem krku, mohla třeba i ona zahlédnout dívku s copy, stojící v otevřených dveřích pracovny jejího otce.
Kdyby se nedívala jinam.
***
„Tak, paní Urbanová... rozuměla jste všemu? Možná byste se chtěla na něco zeptat." Doktor Bednář hovořil tichým, uklidňujícím hlasem a Helena z něho měla pocit, že mu skutečně záleží na jejím stavu. Díky jeho přístupu pro ni nebyly první chvíle na ortopedickém oddělení tak traumatizující, jak se obávala. I sestřičky se k ní chovaly vesměs příjemně a ochotně, i když si netroufala odhadovat, nakolik mohlo být jejich chování ovlivněno Klářiným postavením ve zdejší nemocnici. Samozřejmě se všeobecně vědělo, kdo je Helenina dcera, ačkoliv to poslední, oč stála, byla protekce.
Její pokoj byl jednolůžkový nadstandart, jak jinak. Klára se činila. Helena Urbanová si už dávno zvykla na samotu, ale doma to bylo přece jen něco jiného. A když se to vezme kolem a kolem, zas tak úplně sama tam nebyla...
Zde bude muset přetrpět mnoho dlouhých jednotvárných dnů, po většinu času upoutaná na lůžko, odkázaná nanejvýš na společnost televizní obrazovky. O mnoho raději by byla na normálním pokoji s „obyčejnými" spolupacienty. Kláře ale neřekla nic, nechtěla před ní vypadat jako se vším nespokojená nevděčnice. Zároveň však nedávala najevo ani přílišné nadšení, což vlastně Klára ani nečekala. Takže bylo nejspíš všechno v pořádku.
„Ne, děkuji, pane doktore," odpověděla Helena zdvořileji, než měla původně v úmyslu. Koneckonců, doktor za nic nemůže. Nezaslouží si, aby na něho byla hrubá. „Vysvětlil jste mi celé to martýrium velmi srozumitelně."
„Ale jděte. Jaképak martýrium? Tyhle operace se u nás provádějí už dlouhou dobu naprosto rutinně. Nemáte vůbec žádný důvod k obavám. Jste v dobré kondici a přece už jste v minulosti podobný zákrok prodělala."
„Jistě, ale to jsem byla o dvacet let mladší."
„No vidíte, celých dvacet let vám umělý kloub dobře sloužil. Takhle dlouhá životnost implantátu je vcelku vyjímečná, i když..." doktor káravě zahrozil prstem, „kdybychom si měli nalít čistého vína, paní Urbanová... už jste mohla dávno běhat se zbrusu novým kloubem. A ušetřila byste si spoustu trápení."
„Jistě, máte pravdu," povzdechla si Helena. „Už nebudu odmlouvat, slibuju."
„Tak to vám chválím. Víte, ono velmi záleží na tom, jak se k tomu postavíte. Pozitivní myšlení dělá divy a to myslím naprosto vážně."
„Pokusím se, pane doktore."
„Takže, abychom to shrnuli. Večer už nebudete jíst, kouřit a sestřička vám přinese nějakou lentilku na spaní. V operačním plánu jste na druhém místě, takže asi tak kolem deváté dostanete premedikaci, sestřička vám zabandážuje nohy... obvyklý postup, však víte. No a potom už hurá na sál."
„Doufám, že se nic nezměnilo a budete mě operovat vy."
„Samozřejmě, přesně podle plánu. Zítra budu jenom váš," mrkl na ni doktor Bednář s úsměvem.
Když odešel, vytáhla Helena z nočního stolku knížku. Nemohla se však soustředit. Pohlédla na tmavou obrazovku televize, nainstalované na stěně přímo proti lůžku, ale ani na plytké odpolední vysílání neměla náladu. Namáhavě se tedy vyhrabala z postele a oblékla si župan. Z okna měla celkem pěkný výhled do nemocničního parčíku se stromy a lavičkami, na kterých se scházeli na cigaretu jak zaměstnanci nemocnice, tak i četní neukáznění pacienti. Byl to nešvar, nad nímž vedení nemocnice prozatím přivíralo oči, ale už se začínalo mluvit o jakýchsi plánovaných protikuřáckých opatřeních.
Pohled na kousek přírody mezi strohými budovami Helenu uklidňoval. Stromy v parku byly vesměs nenáročné a houževnaté jehličnany, převážně borovice. Měla ráda jejich stále zelenou svěžest, díky níž přece jen tolik nevnímala kvapem se blížící zimu.
Vyrušil ji jakýsi šramot ode dveří. Helena se po zvuku automaticky ohlédla a zároveň si překvapeně uvědomila, že si právě po hodně dlouhé době dovolila ten luxus nemyslet vůbec na nic, osvobodit na chvíli unavenou mysl od všech starostí. Cítila se najednou neobvykle svěže. Nikdy by ji nenapadlo, že by mohla tohoto byť chvilkového uklidnění duše dosáhnout právě v nemocnici, navíc den před zákrokem, který ji strašil ve snech už hodně, hodně dlouho.
Zahleděla se na kliku, která se začala pohybovat, jak se kdosi snažil neslyšně otevřít. Helena přemýšlela, kdo by to mohl být. Personál by si jistě takovéto legrácky odpustil.
Dveře se pomalounku otvíraly, jako by měl kdosi v úmyslu co nejvíce vygradovat moment napětí. A paradoxně právě díky tomuto dramatickému úvodu Helena uhodla totožnost návštěvy ještě dřív, než s vítězoslavným „baf!" vpadla dovnitř a když se nedočkala náležité reakce, zklamaně zakňourala: „Babi... ty ses vůbec nelekla."
„Lidunko, ty můžeš být jedině ráda, že jsem se nelekla, protože jsem tady taky mohla ležet kromě bolavé nohy navíc i s infarktem. A pokud ti můžu radit, až budeš chtít příště někoho vylekat, nedělej to tak amatérsky."
„Au, to bolelo," protáhla obličej Lída. „A já myslela, že už jsem dovedla svoje přepadovky k dokonalosti. Ostatně, jakej infarkt? Babi, ty máš srdce jako zvon."
„Já ti dám zvon, ty brepto. A jen tak mimochodem," zahleděla se Helena pátravě na vnučku, „co tady vůbec děláš? Ví o tom máma? Pokud si vzpomínám, máš pořád ještě domácí vězení."
„Výjimka za dobrý chování," ušklíbla se Lída. Pak pokrčila rameny: „Kecám, babi. Znáš mamku, ta žádný výjimky nedělá. Ale tohle je přece zvláštní situace, ne? Myslela jsem, že bys byla ráda, kdybych tě ještě před tou operací přišla navštívit. A říct ti, že ti budu zítra držet všechny palce."
„To víš, že jsem ráda. Je příjemné vidět někoho normálního po všech těch bílých havranech, kteří s člověkem mluví, jak když másla ukrajuje a přitom mu to hlavní stejně nikdy neřeknou."
Lída se zasmála: „Jsou to doktoři, babičko. Musí trochu mlžit, aby vypadali důležitě."
„Přesně to jsem si taky říkala," přikývla Helena a v koutku jí nepatrně zacukalo.
„Bude tě prý operovat doktor Bednář. To je přece kapacita, ne?"
„Ano, je to špičkový lékař. Mám štěstí, že mým ošetřujícím doktorem je zrovna on."
„Mamka to taky říká."
Helena Urbanová se podívala na hodinky: „Nechci tě vyhánět, Lidunko, ale už bude čtvrt na pět. Měla by sis pospíšit, nebo ti ujede autobus. Musela bys dlouho čekat na další a domů bys přijela hrozně pozdě. Až budu po operaci, ještě si mě užiješ. Budu nějaký čas úplně nemožná."
„No vidíš, málem bych zapomněla. Hlavně to jsem ti vlastně chtěla říct. Nemusíš mít vůbec strach. Až tě pustí ze špitálu, nastěhuju se k tobě. A víš co je bomba? Máma s tím přišla úplně sama, představ si to. Říkala, že jsi paličatá a k nám nebudeš chtít. Vidíš? Všechno se krásně vyřešilo. Dokonce mám dovoleno chodit ti zalívat kytky, zatímco budeš tady."
„Ne, to nesmíš!" Helena Urbanová skoro vykřikla. Lída poplašeně zamrkala a zůstala na ni zírat s otevřenou pusou. Neměla tušení, co ji najednou tak rozčililo.
„Neber to špatně," řekla nakonec babička potichu, „ale nepřeju si, abys chodila v mé nepřítomnosti do domu."
„Ale proč?" Lída nechápala. „Já ti tam přece nic neprovedu. Jenom zaleju kytky. Vím, jak je máš ráda. A já taky."
„Lidunko, už je moc hodin, musíš jít. Slib mi ale, že nepůjdeš do domu. Až se po té operaci trochu zmátořím, pokusím se ti to nějak rozumně vysvětlit, ale teď ne. Není na to čas. Ale věř mi a nechoď tam. Slíbíš mi to?"
Lída mlčela. Byla z babiččina chování zmatená. Nakonec ale sklopila hlavu a přikývla: „Dobře, babi. Když si to nepřeješ, nepůjdu tam. Slibuju."
Měla dost dobrý důvod nedívat se přitom babičce do očí. Na levé ruce, nenápadně ukryté za zády, měla ukazováček překřížený s prostředníčkem.
Byla už totiž rozhodnutá a nehodlala na tom nic měnit.
***