Korespondence s podzemím

V přibližném znění neřekl vlastně nic

Měl jsem mu aspoň zalepit ústa dřív

Než začal řádit s tím svým statistickým rozptylem

Ne slov ale jejich zbytků

Také zbytků jídla a zbytků těla

Kolik z člověka mu toho prošlo skrz ústa

Než mu v sadistickém záklonu kapka potu vtekla mezi hýždě

Než napnul plachtu svých kalhot a vzepjal se k výkonu

Který je zkrátka neměřitelný pozemskými normami

Hovořilo se cosi o sto metrech ale nevěřte tomu

Měřiči spali a měřidla zdaleka nemají potenciál postihnout význam toho činu

Měl jsem ho zastavit

Měl jsem tušení, že zrovna u něj posmrtná TOPORNOST

Naznačí lidem úplně jinou dimenzi člověčenství

Teď už je pozdě

Nedá se to zastavit

Všichni napínají plachty svých kalhot

Aby překonali hranice

Svých těl

Svého intelektu

Svého ducha

Zůstal jsem jediný malý mezi všemi

Přitom já viděl ty schody jako první

Jako první jsem napnul plachty

Jako první jsem se pohnul z místa

Jenže velice brzy jsem začal padat

A nebyl to pád nazpět

Ale do hlubin které ještě před malou chvílí neexistovaly

Otevřely se jen pro mne samotného

A já do nich rostl

Rostl jsem až jsem dorostl svého zániku

Ale nejsem teď o nic moudřejší

Mám jen takové tušení

Že ještě není konec

---