Rubiny z pekla - Kapitola 16

 

 

 

„Fakt si myslíš, že to k něčemu bude?"

„Jo," ucedil Filip s pohledem upřeným na vozovku. Do města jim zbývalo už jen pár kilometrů. V sobotu se definitivně přesvědčil, jak je Daniel nevyzpytatelný a nespolehlivý svěřenec. Ačkoliv mu svatosvatě odpřísáhl, že se z domu nehne na krok a dokonce odevzdal všechny klíče, našel ho Filip sedět u baru v hospodě U zelené kachny a co hůř... bavit se s Eliškou. S dívkou, jejíž kamarádku napadl během jednoho z těch svých divných transů v uličce u kostela. Tady už šlo do tuhého. Filip netušil, jak Danovi pomoci. Ale znal někoho, kdo by to možná uměl.

„Kdybych si myslel, že to bude k ničemu, vůbec bych Davida neotravoval. I tak mi dalo práci donutit ho, aby tě někam všoupnul co nejdřív. Má dost dlouhý čekací doby. A navíc nesnáší protekci, takže bratranec nebratranec... to je mu celkem fuk. Naštěstí jsem ho nakonec přece jen dokázal přesvědčit o neodkladnosti toho tvýho případu. Nebo možná vzbudit v něm zvědavost. Což nám může být vlastně ve výsledku jedno, hlavně že nás vzal."

„Vůbec si nedokážu představit, jak taková věc probíhá ve skutečnosti. I ve filmu mi to vždycky přišlo trochu přitažený za vlasy."

„Z toho si nic nedělej, mně taky. Ale že to funguje, to ti můžu garantovat. Viděl jsem na vlastní oči chlápka, kterej hulil čtyřicítku denně a David ho z toho dostal. Fakt, naprostej závislák a najednou... nic. Bez absťáku, bez nervů. Čistej jak lilie. Asi to teda nefunguje na každýho stejně, tak na pět až deset procent lidí to údajně nezabírá, ale při troše štěstí to snad nebude tvůj případ."

„Koukám, že ses připravoval," poznamenal Daniel zamyšleně. Nezdálo se, že by byl z blížící se konzultace nějak zvlášť nadšený.

„Myslel jsem, že tě zajímá, co vlastně provádíš během těch svých oken, či jak to nazvat. A hlavně jak to zarazit."

Daniel si povzdychl: „To víš, že bych to chtěl zarazit. Ani nevíš, jak. Ale abych byl upřímnej... dost se bojím toho, co se dozvím. Chápeš?"

Filip ho chápal naprosto dokonale. Podezření je věc, která je jistě velmi znepokojující, ale pořád skýtá jistou naději, že se nakonec nepotvrdí. Jistota je ale naprosto nemilosrdná.

„Je mi líto, ale sám jsi viděl na tom kamerovým záznamu, žes byl jako robot. Šla z tebe hrůza i přes tu obrazovku. A my víme, že dost často v tomhle stavu bloumáš venku po nocích. Je docela div, že se ještě nic vážnýho nestalo, i když co si budem nalhávat, tuhle večer u kostela už moc nescházelo."

„Je mi zle, jen na to pomyslím. Jo, máš pravdu. Musím vědět, co se to se mnou děje. Kdybych zjistil, že jsem někomu fakt ublížil, nemohl bych s tím žít."

Filipa zarazil tón, jakým to Daniel prohlásil. Tohle nebylo žádné melodramatické plácání. Myslel to naprosto vážně.

Chvíli bylo ticho. Danielova slova visela ve vzduchu jako pavouk na pavučině.

„Dane," prolomil konečně ticho Filip, „nikomu jsi neublížil. Zatím ne. Alespoň ne člověku."

Oba si vzpomněli na psí kousnutí na Danově předloktí tehdy začátkem listopadu. Jak dopadlo ono noční setkání pro zvíře, netušili, ale ani jeden z nich si o jeho osudu nedělal velké iluze.

„I to je dost hrozný, nemyslíš? Chudák pes, třeba chtěl jenom někoho bránit. Jako tvoje Dixie. Je mi z toho zle."

Zbytek cesty už ani jeden z nich nepromluvil. Filip zkušeně prokličkoval změtí křivolakých uliček staré městské zástavby a nakonec zaparkoval před pěknou secesní vilkou v perfektně udržované okrasné zahradě.

„PhDr David Marek, psycholog a psychoterapeut" stálo bílým písmen na modré smaltované ceduli, připevněné na jednom ze sloupků zahradní branky.

„Tak, jsme na místě. Můžu?"- pohlédl Filip na Dana a ten jen beze slova přikývl. Filip zmáčkl tlačítko zvonku. Ani nebylo třeba, aby se ohlašovali. Ozval se bzučák a branka se před nimi s tichým vrněním otevřela.

***

Pracovna doktora Marka působila uklidňujícím dojmem, což byl zajisté i účel. Daniel vstoupil dovnitř sám, zatímco Filip se usadil v malé čekárně. Jeho bratranec byl asi pětatřicetiletý elegán, disponující štíhlou postavou, dokonale padnoucím oblekem a uhlazeným vystupováním. Srdečně si s Danielem potřásl rukou. Jeho stisk byl pevný a rozhodný. Dobré znamení.

„Posaďte se, prosím," pokynul doktor po seznamovacích formalitách směrem ke kožené, pohodlně vyhlížející sedací soupravě, doplněné nízkým konferenčním stolkem. Dan se usadil na pohovce a letmým pohledem přelétl místnost. Na oknech byly žaluzie, momentálně částečně sklopené, takže zde panovalo mírné přítmí, které dělalo dobře jeho unaveným očím. V noci toho totiž z nervozity mnoho nenaspal a prášek na spaní si nechtěl brát z obavy jeho případného vlivu na průběh sezení.

„Filip mě v kostce seznámil s vaším problémem. Musím po pravdě přiznat, že s něčím podobným se příliš často nesetkávám. Dokázal byste si vzpomenout, kdy začaly tyhle vaše... řekněme... amnézie?"

Daniel se zamyslel. „To je těžké takhle říct," odpověděl posléze. „Začal jsem si to uvědomovat poměrně nedávno. A to jen díky zcela hmatatelným indiciím. Jestli to probíhalo v nějaké méně nápadné formě i předtím, to bohužel nejsem schopný ani potvrdit, ani vyvrátit. Tím méně jak často."

„Jaké indicie máte na mysli?" David Marek si dělal stručné poznámky do svého zápisníku.

„No, třeba špinavé a zablácené oblečení, boty. Různá drobná poranění, škrábance, jako bych se prodíral roštím. Jednou jsem se vrátil pokousaný."

Doktor zpozorněl: „Pokousaný?"

„No ano. Můžete se klidně podívat." Daniel vyhrnul rukáv košile. Rána už byla poměrně zhojená, pořád ale vypadala strašidelně.

David Marek se natáhl a prohlédl si dosud čerstvou jizvu. „Vypadá to jako od psa," vzhlédl. Daniel měl pocit, že v jeho hlase zaslechl nepatrnou stopu úlevy. Usmál se: „Na chvilku jste se lekl, že by to mohly být lidské zuby, nemám pravdu?"

David se mírně pousmál a přikývl: „Odhalil jste mě. Nakonec se z vás vyklube lepší psycholog, než jsem já. Omlouvám se, tohle nebylo zrovna profesionální."

„Doktore, vykašlete se na formality. Jestli mi můžete nějak pomoct, budu vám vděčný. Je mi jasné, že takovéhle bizarnosti neřešíte každý den. Ale jste moje jediná naděje. Nedokážete si představit, jaké to je, když se mysl i tělo zcela vymkne vaší kontrole."

„Víte, možná jste teď nakousl jádro toho vašeho problému. Je tady totiž možnost, že za tím vším stojí nějaký klinický problém. Neberte to nijak špatně, ale jste inteligentní mladý muž, je vám jistě jasné, že choroby duše bývají stejně závažné, jako neduhy těla. Nezřídka i více. Napadlo vás takovéto vysvětlení?"

„Já vám rozumím. Myslíte si, že jsem blázen. Budete se možná divit, ale i to mě napadlo."

„To je každopádně dobré znamení. Jsem rád, že k tomu přistupujete takto racionálně. A ne, nemyslím si, že jste blázen. Předčasné závěry nejsou na místě. Nenechme se ovlivnit možnými podobnostmi s nějakou klinickou záležitostí, mohou být zavádějící. Dejme nejprve šanci šetrnější metodě. Možná nám do toho zmatku vnese více světla vaše podvědomí. Pak se můžeme rozhodnout, co dál."

„Budete mě tedy hypnotizovat?"

„Pokud s tím souhlasíte. Nemusíte mít obavy. Celý průběh bude z pochopitelných důvodů nahráván. Doufám, že s tím nemáte problém."

„Vůbec ne, naopak. Mohl by tady být Filip? Rád bych, aby byl při tom."

„Pokud je to vaše přání, nevidím důvod proti."

***

„Cítíte se pohodlně?"- zeptal se David.

„Ano, velmi." Byla to pravda. Příjemně měkká kůže by ho po bezesné noci dokázala brzy uspat i bez hypnózy. Mohl si vybrat polohu dle vlastního uvážení, buď v křesle, nebo vleže na pohovce. Druhou možnost nakonec zavrhl z jednoho prostého, byť trochu nesmyslného důvodu: připadal by si zranitelněji. Křeslo mu vyhovovalo mnohem více.

Filip se mezitím usadil u bratrancova pracovního stolu, který byl přesně v takové vzdálenosti, aby přítomnost svědka nepůsobila rušivě. David mu ještě předtím udělil instrukce ohledně zbrklého zasahování do průběhu raportu, zvláštního vztahu mezi hypnotizérem a hypnotizovaným.

David otevřel nenápadnou vestavěnou skříň, jíž si Daniel doposud vůbec nevšiml, a vytáhl z ní velký plochý kotouč, podobný terči, na kterém však byla namísto obvyklých soustředných číslovaných kruhů nakreslená spirála. Připevnil ho na jakýsi stojánek a umístil na konferenční stolek do takové pozice, aby na něj Daniel ze svého křesla pohodlně viděl.

„Teď se uvolněte," tlumeným hlasem požádal David, který se usadil v druhém křesle. „Dívejte se do spirály a pokuste se oprostit od všech myšlenek. Soustřeďte se jen na můj hlas. Rozumíte?" Během řeči se jakoby mimochodem natáhl a jedním rázným pohybem roztočil kruh.

„Ano," přikývl Daniel se staženým hrdlem. „Rozumím." Poslouchal klidný, rozvážný a monotónní Davidův hlas a díval se přitom na rotující spirálu, jež čím dál tím více vtahovala do jakéhosi trychtýřovitého propadliště nekonečna nejen jeho oči, ale i vědomí. Cítil se zvláštně. Jako by usínal a zároveň se probouzel v jakési jiné, cizí realitě...

***

„Danieli, váš spánek je nyní velmi hluboký. Jediné, co vnímáte, je můj hlas. Budete odpovídat na mé otázky. Vrátíme se spolu o několik dní nazpět. Vrátíme se k osmému listopadu tohoto roku. Rozumíte?"

„Ano."

„Souhlasíte? Odpovíte na všechny moje otázky?"

„Ano."

V místnosti bylo absolutní ticho. Filip se bál i jen pohnout, aby tu téměř mystickou atmosféru nějakým neurvalým šramotem nenarušil. Se starším bratrancem se příliš často nestýkal, považoval ho na svůj vkus za poněkud nudného patrona, nyní ho však viděl při práci a jako by to byl jiný člověk. Daniel upadl do stavu změněného vědomí téměř okamžitě, což pochopitelně nemuselo být jen zásluhou profesionální dovednosti doktora Marka, stejně tak dobře mohl být Daniel neobyčejně vnímavým subjektem.

„Je večer osmého listopadu, Dane. Z jakého důvodu se chystáte ven?"

„Já se nikam nechystám."

Davida to trochu zarazilo, ale po kratičké odmlce pokračoval: „Dane, odpovězte na mou otázku. Proč jdete ven?"

„To nejsem já."

„A kdo to tedy je, Dane? Je snad tam uvnitř někdo s vámi? Nějaká druhá osobnost?"

Daniel se neklidně ošil. Zdálo se, že mu není otázka příjemná. Neodpověděl.

„Odpovězte, Dane. Kdo tedy šel toho večera ven, když jste to nebyl vy? Vysvětlete mi to."

„To on. On... on si obléká moje tělo."

Filip ohromeně vykulil oči. Danielův hlas zněl dutě. Jako ze záhrobí. Horší než zvuk však byl obsah slov. Bylo to jak z béčkového filmu. Mimoděk zavrtěl hlavou. Davidovo periferní vidění okamžitě zafungovalo a doktor se na Filipa káravě zamračil. Pak opět obrátil pozornost k Danovi.

„Danieli, víte proč si... on... oblékl toho večera vaše tělo, jak říkáte?"

„Ano. Chce s jeho pomocí dělat špatné věci. Hrozné věci. Ten večer osmého málem někoho zabil."

„Málem? Byl to ten pes, který vás pokousal?"

„Ne. Je to žena. V parku. Zastaví se u něj a ptá se, jestli nepotřebuje pomoc. Pronásleduje ji. Ta žena zakopne a padá na záda. Stojí nad ní s kamenem v ruce. Představuje si, jak jí pod údery praská lebka. Jak křičí hrůzou a bolestí. Jak se jí ty blond vlasy barví krví. Opájí se tou představou."

Bylo vidět, jak se Danovy oči pod zavřenými víčky pohybují. Zjevně znovu prožíval onu scénu. Filip už to nevydržel a polohlasem oslovil Davida: „To je přece blbost. Poslední vražda se v tom parku stala před rokem. Nemůže si vymejšlet?"

„Nemyslím," odpověděl zamyšleně David a tentokrát Filipa nezarazil. Vypadal zmateně. „To se v hypnóze zpravidla nestává. Krom toho nemá důvod. I kdyby nějak dokázal ovlivnit svoje podvědomí, proč by si ještě víc škodil?"

„Třeba za něj mluví ten druhej."

„I to se občas u alternativních osobností stává, ale to by nemluvil ve třetí osobě. Neměl by důvod. Kdyby byla momentálně nějaká taková další osobnost přítomna, projevila by se sama. Zvlášť pokud je tak dominantní, jak říká."

„Možná je i hodně vychytralá a teď se tam někde v koutku šklebí, jak nás zmátla."

David se na Filipa podíval znechuceně: „Víš co? Radši mlč, chytráku."

„Je ta bytost, která vás občas ovládá, v tuto chvíli s vámi?"- zeptal se přesto Dana.

„Ne. On mnou není pořád."

„Aha, ale toho osmého listopadu vámi je."

„Ano. Chce někoho zabít. Strašně to potřebuje. Vyčerpává mě to."

„Co přesně vás vyčerpává? Ty negativní emoce?"

„Ten boj. Bojím se, že jednou už nebudu mít sílu. Že on... že dosáhne svého."

Zpod Danielových víček stékaly slzy. Z křečovitě sevřeného obličeje, zaťatých pěstí a zoufalého hlasu čišela beznaděj. Filipovi ho bylo líto. Trápení, které nyní vyplouvalo na povrch, muselo jeho kamaráda vnitřně stravovat už delší dobu. A on mu to moc neusnadňoval.

„Co se stalo s tou ženou?"- zeptal se David.

„Při tom pádu se udeřila do hlavy. Omdlela. A já... já utekl."

„A ten pes?"

„Potkal jsem ho cestou domů. Zaútočil. Nejspíš vycítil... jeho. Už jsem byl zesláblý, nemohl jsem ho zachránit."

„To je v pořádku, Dane. Nemůžete za to. Zachránil jste tu ženu, to je hlavní. Jste velmi silný. Víc, než si vůbec uvědomujete."

„Nejsem vůbec silný. Jinak bych dokázal zničit tu věc."

„Zničit? Co tím myslíte? Vaše alter ego?" zeptal se překvapeně David.

„Ne. Mám na mysli tu ďábelskou věc, která ho ke mně přivádí. Kdybych ji zničil, nemohl by na mě."

David se tázavě ohlédl po Filipovi. Ten ale nechápavě pokrčil rameny. I jeho to překvapilo.

„Je to brána. Ta odporná věc s rudýma očima je brána do mojí hlavy. A já nedokážu ovlivnit, kdy se znovu otevře."

***

„Jste stále ve stavu hluboké hypnózy, Danieli. Už za malou chvilku se navrátíte k bdělému stavu. Budete zcela uvolněný, klidný. Zapomenete na všechny negativní pocity, prožité během sugesce. Budu teď počítat pozpátku od deseti a vy se budete pomalu probouzet."

Filip sledoval, jak se Dan probírá. Číslice přinášely pokyny: „Deset, devět... ospalost a únava mizí. Osm, sedm... tělo se zbavuje napětí. Šest, pět... cítíte se svěží, svaly se uvolňují. Čtyři tři... znovu se vrací vaše aktivita, cítíte příliv energie. Dva, jedna... začínáte stále jasněji vnímat okolí. Nula... otvíráte víčka, cítíte se odpočatě a příjemně. Již jste zcela vzhůru..."

Daniel se rozhlédl kolem sebe, jako by v první chvíli nevěděl, kde je. Brzy se ale zorientoval a překvapeně pohlédl na doktora Marka: „Páni, to už je po všem? Přijde mi to jako mžik."

„Byl jsi mimo skoro hodinu," uvedl ho Filip do obrazu. Bylo pro něj těžké dělat, jako by nic, když právě vyslechl to, co vyslechl. Ještě pořád tomu nemohl uvěřit. Na druhou stranu mu bylo jasné, že by Daniel ve stavu, z kterého se právě probral, dost těžko lhal.

„Hodinu?"- vykulil oči Dan. Cosi ho zastudilo na tváři a on ji automaticky přejel hřbetem ruky. Zarazil se, když si uvědomil, že jsou to slzy.

„Co to je?" vzhlédl. „Já brečel? To to bylo tak hrozný?"

David Marek se tvářil zamyšleně: „Abych byl upřímný, zatím sám nevím, jak vaše odpovědi zpracovat. Na jednu stranu jste přímo čítankový případ disociativní poruchy osobnosti, ale přesto mi něco říká, že to až takhle jednoduché nebude."

„Ale... a můžu se zeptat, co vás tak zmátlo? Není to, doufám, nějaké lékařské tajemství, když se to týká přímo mě?" A Daniel si také hned odpověděl: „Hloupost, samozřejmě. Jasně že mám nárok se to dozvědět, když to mohl slyšet i Filip."

„Bylo to vaše výslovné přání," začal David, ale Dan ho přerušil: „No jistě. Jsem rád, že byl u toho. Jeho výraz mě ale popravdě dost děsí. Říkal jste, že si všechno nahráváte. Mohl bych poprosit o kopii toho záznamu? Potřebuju to slyšet. Ale ne teď. Doma, v klidu. Samozřejmě vám to zaplatím."

„Jistě, pokud si to přejete, to nebude problém. Zkopíruju vám to hned teď. A mezitím bychom si mohli domluvit další sezení. Považuji to za naprosto nezbytné."

„Cože? Já myslel, že to bude jednorázová záležitost."

„Víte co? Až si pěkně v klidu poslechnete tu nahrávku, rozhodnete se sám, co by pro vás bylo nejlepší. Můj názor znáte. Rád vás přijmu přednostně. Ne proto, že jste Filipův kamarád, ale že mě váš případ velmi zajímá. Přemýšlejte o tom, Dane."

 

***

 

 

 

 

 

---