Život je jeden velký nekončící průser

Když se nad tím zamyslím, mohl bych říct, že život je jeden nekončící průser.

Začalo to vlastně hned tím, že jsem se vůbec narodil. Naši už jednoho kluka měli a dalšího po devíti letech nečekali. Byl jsem nechtěný. Další z nejbližších příbuzných kdo mě mohl brát jako velký průser, byl samozřejmě brácha. Musel se o mě starat. Když si sám sebe představím, že je mi sedm a že musím po ulici tahat kočár s nějakým uřvaným děckem… no vůbec mu nezávidím. A co teprve v pubertě, když se začal zajímat o holky! Už se nedivím, že mu jednou v létě mu se mnou asi došla trpělivost. Byli jsme spolu u rybníka a on dostal za úkol naučit mě plavat. Bylo mi sedm, nebo tak nějak a k vodě jsem měl velký respekt. Strašně jsem se bál a vůbec mi to nešlo. A brácha se snažil, teď už vím že se snažil. Co jsem si myslel tenkrát nevím, ale dnes vím, že se snažil.

Já byl asi hodně velké poleno, protože se nakonec naštval. Byl jsem prťavý, takové to nedochůdče  - samá ruka, samá noha, jemu už bylo osmnáct, takže pro mě to byl silný chlap. Vzpomínám si na ten jeho otrávený výraz, když mě chytil ze zadu za trenky a hodil do vody se slovy: „Plav, nebo se utop!“

Já neměl ani čas polykat andělíčky, ani přemýšlet, jak správně mávat rukama a nohama, abych neutopil. Byl jsem na něj strašně naštvaný, jediné o co mi šlo, bylo vylézt co nejrychleji z vody vlítnout na něj. Ani nevím, jak jsem se ocitnul na břehu. Pelášil jsem k němu a slzy mi tekly. Ale jak jsem byl celý mokrý, nebylo to naštěstí poznat. Vrhnul jsem se na něj a začal do něj mlátit těma svýma malýma sedmiletýma pěstičkama.

K mému překvapení, mě začal plácat po zádech: „Skvělý brácho, fakt skvělý! Už umíš plavat!“ A já na vztek zapomněl.

Za další velký průser považuju výběr své první celoživotní partnerky. Brzy po svatbě nám to přestalo klapat, jenže láska je láska a já si tenkrát doopravdy myslel, že s ní strávím celý život. Dnes vím, že to jsou jen naivní představy. Když se totiž kolem sebe podívám, neznám nikoho, kdo by s tím druhým vydržel po celý život. Moji rodiče byli samozřejmě výjimka. A manželčiny rodiče, byli druhá výjimka. No, když se nad tím zamyslím, znám i třetí výjimku – rodiče současné manželky. Ta pro mě představovala taky průser, dá se říct. Poznali jsme se, když jsem byl ženatý s tou první. Ale za to já vlastně nemůžu. Může za to ta první a naše dvě děti – holky. Jedna z nich chodila do školy s jednou její dcerou. Byly velké kamarádky, proto se často navštěvovaly a na návštěvách se občas zapomněly. Jednou toho měla moje první žena už dost a řekla: „Zajdi tam pro ně. Já tam na ně klepu pět dní v týdnu, už tam nepůjdu.“ A já poslušně šel. A pak zase a ještě jednou, až už jsem pro ně chodil sám od sebe a místo kafíčka jsme si nalili něco ostřejšího a tak. No, a průser jak mraky byl na světě.

Hned jsem měl místo dvou dcer pět. Jo jo, ta nová měla dcery tři a byla na ně sama – byla vdova. A já byl její zachránce. Řekl bych, že i ona měla život poskládaný z menších a větších průserů, jen já jsem byl pro ni výhra. To klidně můžu říct, protože jsme spolu dodnes. Její holky mě měly rády jako vlastního otce. Bylo to na nich vidět. Vždycky se po mě plazily, dělaly lotroviny a já kolikrát s nimi. Bylo znát, že jim mužský vzor schází. Dokonce se mi v pubertě se mi chodily vybrečet na rameno. Hlavně ta nejstarší, přišla a brečela a nechtěla říct proč. Já držel a čekal, až ji to přejde. To byly, časy. Od jisté doby brečela na rameni někoho jiného. No, lhal bych, kdybych řekl, že mi to neschází.

Nejlepší bylo, když jsme jako rodinka vyrazili někam na výlet. A to my jezdili hodně. Tolik hradů a zámků jsme prolezli a tolik různých přehrad v létě okupovali. Ale abych se vrátil k tomu, co bylo nejlepší. Totiž, tenkrát, ještě za komunismu,  když jsme byli všichni stejně movití a měli všichni stejné možnosti, jsme taky všichni jezdili stejnými auty. A když se u koupaliště z té naší stodvacítky vyhrabali dva dospělí a dalších pět ženských dětského věku, lidi se otáčeli. Asi si mysleli, že jsem nějaký samec, co se snaží o kluka. Ale kdepak, já moc dobře vím, co vím, a neměnil bych. Nedovedu si představit, že bych musel vychovávat tlupu pěti kluků.

Ale pořád jsme žili na psí knížku. Z nějakého důvodu se zabejčila a nechtěla si mě vzít. Až když si všech pět holek založilo vlastní rodinu, změkla nebo co. Prostě mi řekla „Ano.“

Trvalo snad dvacet let, než k tomu došlo, takovou já mám trpělivost. Myslel jsem si, že se tím moje šňůra průserů přetrhla a já mohl mluvit o své první výhře.

Protože nejenom, že ona to se mnou vyhrála. I já byl výhra pro ni. Nikdy mi nedělala scény, to bylo velké plus, protože scény nesnáším. Místo toho se vždycky zabejčila a nemluvila. A já měl klid a mohl si dělat to svý. Zalezl jsem si do dílny a kutil. Jo, kdybych byl velký kutil, tak mám dnes vyrobený vlastní obývák, ale že jsem byl kutil malý, mám akorát opravený kola, blbinky do auta, pak ještě poličky v komoře a spoustu dalšího harampádí tam, kde to není lidem na očích.

Po pár letech, co jsem si ji vzal, onemocněla. Teď se o ni starám. Starám se o ni rád. Říkám jí, kdy půjdeme nakoupit, kdy se psem, které prášky si má vzít ráno a které večer.  Mohl bych to brát, jako že jsem roztrženou šňůru průserů svázal dohromady, ale já to tak nevnímám. Ona by se taky o mě starala, to vím na beton.

I přes to všechno jsem za to všechno rád. Každý z těch kotrmelců ten můj život nakonec obohatil.  Takže žádného nelituju. Život bych jiný a jinak ani prožít nechtěl.

Ale jedna věc, která mě občas napadne, tu přeci jen je. Co kdybychom spolu měli další průser, v podobě dalšího dítěte? Je docela možné, že bych si to hodil. Kdyby to byl kluk, tak bych to možná neudělal.