Rubiny z pekla - Kapitola 17

Navzdory poctivě spolknuté tabletce hypnotika neměla Helena Urbanová ani trochu klidnou předoperační noc. Neudržela sice oči otevřené a každá z končetin jako by vážila cent, jenže spánek, který ve vlnách přicházel a odcházel, byl vším možným, jen ne kvalitním odpočinkem. Hlavou se jí honily vzpomínky na doby dávno minulé a mísily se v podivný propletenec se snovými vizemi a fantaskními představami rozjitřené mysli.

Věděla, že ji Lída neposlechne a půjde do domu navzdory slibu. Prozradil ji vyhýbavý pohled, ruměnec na tvářích, příliš rychle vyslovený slib... prostě byla připravená tam jít a Helena jí v tom nemohla vůbec nijak zabránit.

Sama vlastně pořádně nevěděla, nakolik jsou její obavy oprávněné. Sama žila v rodinném domě Urbanovy rodiny dlouhá léta zcela osaměle a nic se jí nestalo. Občasné ťukání z pracovny či smutný Hanin přízrak nepovažovala za reálnou hrozbu. Běhal jí z toho mráz po zádech, to ano, ale bezprostředně ohrožená se necítila. Tak proč má nyní strachem sevřené hrdlo?

Spánek vítězil a její vůle se stávala stále hůře ovladatelnou. A jak ztrácela kontrolu nad svými myšlenkami, tím jasněji vystupovalo z jejího podvědomí jedno jméno. Jméno člověka, na kterého se spoustu dlouhých let snažila zapomenout. A hlavně na to, kvůli čemu ji tenkrát vlastně vyhledal.

***

Přihodilo se to jen několik měsíců po Jiřího pohřbu. Byl to podivný zážitek. Dozvěděla se věci, které zprvu považovala za naprostý nesmysl, protože něco takového se přece děje jenom ve filmech, a to ještě ne moc dobrých. To se alespoň snažila sama sobě namluvit.

Ten člověk vypadal zdálky jako stařec. Šedovlasý, mírně nahrbený muž s rukama zimomřivě vraženýma do kapes kabátu. Ale když se mu pak zahleděla pozorněji do tváře, usoudila, že nebude tak starý, jak si myslela. Jen se s ním osud příliš nemazlil a to se podepsalo na jeho vzezření.

Ona byla tenkrát zoufalá, nešťastná, stále ještě truchlící po manželovi. Mladá osamělá vdova s dítětem, které se vůči ní po otcově pohřbu podivně zatvrdilo, jako by jí jeho ztrátu kladlo za vinu.

Taková byla situace, když si jednoho sychravého dne všimla bělovlasého muže v klobouku a tříčtvrťáku se zvednutým límcem, nervózně přešlapujícího na protější straně ulice. Helena zrovna uložila Klárku k odpolednímu odpočinku a vyhlédla z okna dětského pokoje ven na oblohu. Už několik dní bylo takto pošmourno a ona toužila po slunečních paprscích, kterých bylo na podzim toho roku pomálu. Byl listopad, zrovna jako teď.

Všimla si ho na poslední chvíli, těsně předtím, než stačila odstoupit od okna. Nikdo jiný na ulici nebyl. Od procházek parkem odrazovala lezavá zima a taky tehdy ještě nejezdilo tolik aut. Kromě několika havranů na téměř opadaných větvích letitého kaštanu byl ten člověk jedinou živou bytostí široko daleko.

Asi by se tomu podivila, možná by ji i popíchl jemný osten zvědavosti, kdyby jen tak prošel kolem... ale za chvíli by ho pustila z hlavy. Jenže on tudy neprocházel jen tak. Nepokrytě pozoroval dům.

Nestačila ustoupit dost rychle z jeho zorného pole. Uviděl ji. A co hůř, vydal se přes silnici k domu s jasně patrným odhodláním. Nyní už nemělo cenu se schovávat. Věděla, že vejde dovnitř železnou brankou, která se přes den nezamykala. A zazvoní u domovních dveří. Prostě to věděla.

Možná se chce jenom zeptat na cestu, napadlo ji cestou ze schodů. Pospíchala, nechtěla, aby ostrý zvuk zvonku probudil spící dítě. Stihla to jen tak tak. Ještě když otvírala a bylo už pozdě cokoliv změnit, projela jí hlavou znepokojivá myšlenka: Co když je to nějaký podivín? Možná dokonce nebezpečný? I takoví mohou zprvu vzbuzovat sympatie.

***

Sňal z hlavy klobouk prvorepublikového elegána a mírně se uklonil: „Dobrého dne přeji, milostivá paní."

„Dobrý den," odpověděla, zaskočena tou milostivou paní.

„Moc se omlouvám, připadám-li vám dotěrný. Ujišťuji vás, že za běžných okolností nemívám ve zvyku obtěžovat bez ohlášení u cizích dveří. A neudělal bych to ani nyní, kdybych to nepovažoval za nutné."

„Nic se nestalo," řekla vlídně. Jeho poslední věta ji vlastně nepřekvapila. Už od chvíle, kdy ho zahlédla z okna, z něho měla zvláštní pocit. Nebyla to žádná náhoda, že byl zde. Mělo to tak být.

„Mohu vám nějak pomoci?" zeptala se opatrně.

„Ano, myslím, že ano. Pevně v to doufám." Zarazil se, jako by přemýšlel, jaká zvolit slova, aby ji nevyplašil. Mimoděk se zachvěla.

„Vím, že je to ode mě velmi nezdvořilé, ale... mohli bychom si promluvit?"

„Promluvit?" podivila se. „My dva? Nespletl jste si mě s někým?"

„Jsem si jistý, že ne. Jste Helena Urbanová a poměrně nedávno jste přišla o manžela. Nebo se pletu?"

Prudce se nadechla: „Odkud mě znáte? A co s tím má společného Jiří?"

„Pokud mi dáte šanci, všechno vám vysvětlím. Ale takhle mezi dveřmi..."

Zblízka působil ještě méně nebezpečně, než prve z okna. Byl hubený a vypadal dosti nezdravě. Měl bledý protáhlý obličej s ostrými rysy a vysoké čelo zbrázděné spoustou hlubokých rýh. V modrých očích se zahnízdil smutek, i když se ústa usmívala. Ten muž nesl na svých bedrech jakousi nesmírnou tíhu.

„Dovolte, abych se představil. Otto Aizenfeld."

Na okamžik zaváhala, ale pak k němu natáhla ruku: „Těší mě, pane Aizenfelde, Helena Urbanová. Ale to vy vlastně už víte." Maličko se pousmál a mlčky jí ruku stiskl. Měl kůži jako suchý pergamen, ale stisk pevný a upřímný.

„Jsem rád, že se s vámi setkávám. I když bych byl mnohem raději, kdyby to bylo za poněkud příznivějších okolností."

Náhlý závan větru jí připomněl, že stále stojí mezi dveřmi, na průvanu. Plášť pana Aizenfelda nevypadal příliš hřejivě. Zaváhala jen na zlomek sekundy. Pak ustoupila k okraji vchodových dveří a gestem vybídla staršího muže ke vstupu: „Prosím, pojďte dál."

Vděčně na ni pohlédl a vstoupil za ní dovnitř. Helena za nimi oběma zavřela dveře.

***

Když se spolu ocitli v příšeří haly, opět jí přeběhl po zádech povědomý záchvěv paniky. Co to dělá? Právě vpustila do domu úplně cizího člověka, navíc podle všeho podivína. Do domu, v němž není nikdo, kdo by jí pomohl, kdyby se z něj vyklubal nebezpečný maniak. Co když tímto nedomyšleným gestem ohrozila svou malou dcerku?

Jako by jí četl myšlenky: „Nebojte se, mladá paní. Opravdu nemám zlé úmysly. O to víc mě mrzí, že vás nejspíš důvod mé návštěvy rozruší. Není snadné o těch věcech mluvit."

„O jakých věcech? Vy mě děsíte."

„To je to poslední, co bych si přál, věřte mi. Ale je nutné, abyste pochopila. Uvěřila. A jak pevně doufám, i pomohla."

***

Uvedla ho do obývacího pokoje. „Udělejte si pohodlí, pane Aizenfelde. Já zatím uvařím kávu. Nebo snad čaj?"

„Káva bude skvělá, paní Heleno. Jen černou, bez cukru a bez mléka, jestli mohu prosit."

Když se po chvíli vrátila s podnosem, našla ho stát u krbu. Hřál si prokřehlé ruce a díval se přitom na rodinné fotografie, rozestavěné v ozdobných rámečcích po krbové římse. Dělala, že si toho nevšimla, aby ho neuvedla do rozpaků.

Postavila tác na stůl a nalila mu kávu. Na talíř naskládala několik kousků moučníku, který upekla předešlý den, jako by tušila, že bude mít návštěvu.

„Poslužte si, prosím," pobídla hosta a konečně se posadila i ona sama. Předtím, zatímco se vařila voda na kávu, zkontrolovala v rychlosti Klárku. Spala tvrdě a Helena věděla, že bude spát ještě nejmíň hodinu. Doufala, že ať už má záhadný Aizenfeld na srdci cokoliv, hodina na to bude stačit.

„Děkuji," posadil se do jednoho z křesel a vzal do ruky šálek. Nenapil se, jen ho pevně svíral v dlaních. Káva byla vroucí a Helena se zatajeným dechem čekala, že mu hrnek vyklouzne z popálených prstů. Nestalo se však a on ho po chvilce zase opatrně postavil na stůl.

„Mám neustále zmrzlé ruce," omluvně se na ni usmál. S pochopením přikývla a mlčky čekala. Nic už nebránilo tomu, aby začal s vysvětlením svojí neobvyklé návštěvy a jí se zmocňovala čím dál větší zvědavost. Poznal to na ní.

***

„Tak dlouho jsem se na tuto chvíli připravoval a teď vlastně ani nevím, kde začít," přiznal zamyšleně. Vyčkávala. Zdálo se, že pan Aizenfeld má trochu obavy z toho, aby hned na začátku něco nepokazil.

Potom se ale rozhodl: „No, asi bude nejlepší, když nebudu chodit kolem horké kaše a zeptám se přímo. Paní Heleno, říká vám něco jméno Richard Adler?"

Překvapeně pozdvihla obočí a zavrtěla hlavou: „Mělo by snad?"

„Možná. Nevím," odvětil suše. „Jsou věci, kterými se rodina nechlubí."

„Promiňte, ale pořád nerozumím." Opravdu byla zmatená. Proč mluvil o rodině? A jaké vůbec? O své, či její?

Otto Aizenfeld se na ni chvilku díval, jako by odhadoval, zdali je připravená přijmout to, co se jí chystá sdělit. Nebo možná sám sbíral sílu.

„Richard Adler býval za války důstojníkem německé armády," promluvil konečně. Hlas měl tichý a zdánlivě nevýrazný, Helena v něm však přesto postřehla jakýsi spodní, znepokojivý podtón. „Tvrdý a nelítostný člověk, pokřivený zrůdnou ideologií. Jako ostatně mnoho jiných v té kruté době. Asi vám nemusím dlouze vysvětlovat pojmy „čistá rasa" či „lidský odpad". Jistě víte, kdo byl za války nejvíc perzekuován."

„Samozřejmě. Lidé židovského původu. Ale nejenom oni. Byla to strašná doba. Pořád však nechápu, kam tím míříte."

„Richard Adler byl až do své smrti roku 1944 skutečným vlastníkem tohoto domu, i když se zde nezdržoval trvale. Čas, který tu strávil, ovšem využil do poslední minuty a to velmi zavrženíhodným způsobem. Událo se zde mnoho zlého."

Pan Aizenfeld se odmlčel a vyčkával, až jeho hostitelka tu informaci vstřebá. Helenu Urbanovou znovu napadlo, že možná neudělala dobře, když pozvala toho člověka dál.

Bledě modré oči pana Aizenfelda se zaleskly: „Je mi jasné, co si asi myslíte, ale přísahám, že vám nelžu. Všechna moje tvrzení, jakkoli zní fantasticky, jsou podepřena léty usilovné práce."

„Jaké práce?" hlesla Helena a připadala si jako ve snu.

„Složité, mravenčí a občas i nebezpečné. Nerad bych, aby to znělo nabubřele, ale má práce spočívá v hledání pravdy. To je to nejprostší vysvětlení, které mě napadá. Pravdy a spravedlnosti pro zločince i oběti."

„Počkejte, to jsou všechno hodně silná slova. Mám to chápat tak, že ten Adler... byl vrah? Nacistický zločinec?"

„Ano chápete velmi správně. Byl to zločinec, který vraždil z naprosto vyšinutých pohnutek. Jistou roli v tom hrála ideologie nadřazené rasy, to bezesporu, ale většina indicií nasvědčuje tomu, že to byl zkrátka a dobře psychopat, který by si v jiné době a za jiných okolností sám pro sebe našel jiné ospravedlnění pro své zločiny."

„A vy tedy říkáte, že to prováděl tady?"

„Jsem si tím zcela jistý. Stejně jako tím, že zde kromě mnoha dalších nešťastných duší zemřela ve dvaačtyřicátém i moje sestra."

Helena na něj zírala s otevřenou pusou a ani si neuvědomovala, že nevěřícně vrtí hlavou. „Vaše sestra? Ale... jak? To není možné. Tomu nevěřím. Ne. Tenhle dům patřil odjakživa Urbanově rodině. České rodině. Kdyby se tady něco takového dělo, věděla bych o tom. Vždyť tady v Hradišti žiju celý život. Taková věc by se přetřásala ještě po desetiletích. Ne! Buď je to nějaký politováníhodný omyl, nebo... nebo jste prostě blázen."

Nevšímal si příkrosti jejích slov, ani zvýšeného hlasu. Pokračoval stále tím mírným tónem, který ostře kontrastoval s obsahem vyřčeného: „Víte, ono se tomu opravdu nechce věřit. Člověk se zdráhá připustit, že by mohl být nějakým způsobem spojován s takovou lidskou bestií. Byť by to byl jen jakýsi hodně vzdálený příbuzný."

Heleniny útroby sevřela úzkost. Udělala chybu, když tohoto člověka vpustila do domu. To, co ten údajný Aizenfeld povídal, bylo bezpochyby výplodem chorého mozku. Zajisté byl svatosvatě přesvědčen o své pravdě, ale to blázni většinou bývají.

„Pane Aizenfelde," začala opatrně, neboť neměla tušení, jak se hovoří s člověkem, posedlým bludy. „Omlouvám se, že jsem vás prve nazvala bláznem, ale musíte pochopit, že jste mě svým tvrzením poněkud zaskočil. Staré Hradiště je malé bezvýznamné městečko, navíc vzdálené od všech klíčových železničních i silničních komunikací. Prakticky odříznuté od světa. Člověk by ani neřekl, že by to občas mohla být i výhoda. Za války zde byl celkem klid. Nebyla tu ani žádná vojenská základna, ani důstojnický štáb, úřad gestapa, prostě nic. Vyjma běžných válečných omezení byli zdejší obyvatelé těch největších hrůz ušetřeni."

„Samozřejmě," usmál se trpce Aizenfeld. „Ty nejhorší zločiny se totiž odehrávaly v skrytu. Pod povrchem. Nic netušícím lidem téměř na dosah. To, že nacisté vaše město jaksi... opomenuli, mělo své oddůvodnění. Pokud mi dáte ještě šanci a alespoň na chvíli se pokusíte odložit nedůvěru, vynasnažím se vysvětlit vám podstatu toho všeho. Jistě, můžete mi ukázat dveře, ale ruku na srdce... opravdu to chcete udělat? Nevzbudila ve vás moje slova aspoň trochu zvědavosti? Nezajímá vás, proč skutečně zemřel váš muž?"

Helena sebou prudce škubla: „Co vy víte o smrti Jiřího? Kdo vám dal právo zneužít něčí osobní tragédie ke svým pofidérním účelům? To se ani trochu nestydíte?" Z očí jí vyhrkly slzy bolesti a rozhořčení, ale zdálo se, že to jejího podivného návštěvníka vůbec nezaskočilo. Asi byl na výbuch emocí předem připraven.

„Pokud mě necháte mluvit, zjistíte, že o smrti vašeho muže a jejích příčinách víme poměrně dost. A mám-li být upřímný, je mi sice nepříjemné jitřit vaše rány, ale nestydím se za to. Ne. Došli jsme k závěru, že si zasloužíte vědět pravdu."

Heleně ani přes značné rozrušení neušlo množné číslo: „Víme? Došli jsme? Chápu dobře, že tu nejste pouze sám za sebe? Kdo je to MY?"

Triumfální záblesk v modrých očích pana Aizenfelda mohl znamenat jediné: došlo mu, že ho vyslechne. Jiskřička zájmu byla zažehnuta. Sáhl do náprsní kapsy šedého saka a vytáhl navštívenku. Podal jí Heleně, která ji nedůvěřivě převzala a přečetla polohlasem: „IUSTITIA OMNIBUS."

Kromě tohoto hesla a řádky číslic v levém spodním rohu už na kartičce nestálo vůbec nic. Nechápavě vzhlédla a podávala ji Aizenfeldovi nazpět. Zavrtěl hlavou a gestem naznačil, že jí vizitku daroval. Pokrčila rameny a položila lístek před sebe na stůl.

Teprve potom začal opět hovořit: „Je to název organizace, jejímž jsem členem. Proto to my. Nelekejte se, nejsme žádná sekta, nebo tak něco. Jsme jen skupina lidí, kteří mají zájem na tom, aby bylo učiněno zadost spravedlnosti, což je ostatně z názvu na vizitce patrné. Spravedlnost všem. Opravdu všem. Tedy i těm uneseným, mučeným a nakonec zavražděným. I oni zaslouží požehnání a spočinutí v posvěcené půdě."

„Pátráte tedy po obětech?"

„Nejen to. Krom toho se snažíme aktivně vyhledávat a eliminovat nebezpečí, které dodnes nepřestalo hrozit živým. Ty tragické události, které se celkem nedávno přihodily přímo tady v domě, mi dávají za pravdu. Zlo je zde pořád přítomno."

Rozbušilo se jí srdce, ale zeptala se navenek klidně: „Jak můžete vědět, co se tady událo?"

„Samozřejmě nemáme žádné nezvratné důkazy, protože ti... lidé... byli velmi mazaní a pečlivě za sebou likvidovali každou sebemenší stopu. Nikdy se nám nepodařilo přesvědčit úřady o nutnosti šetření. Asi jednaly v rámci zákonů, protože naše zjištění skutečně nestála na úplně pevných základech. Alespoň co se týče standartních vyšetřovacích postupů."

„Co si mám pod tím představit, pane Aizenfelde? Že to jsou všechno přece jen nějaké dohady? Co je vůbec zač ten váš spolek?"

„Naše organizace vznikla v průběhu války jako odbojová skupina mladých lidí, původně čistě křesťanského původu, pokud vás mate ten latinský název. S postupující brutalitou vůči židovskému obyvatelstvu však do svých řad začali přibírat i naše lidi, odhodlané bojovat. Víte, říká se, že se Židé neumějí bránit. Že se nechají vést jako ovce na porážku. Ale není to tak úplně pravda. Ta nesmírná hrůza zvaná holocaust, jež s sebou smetla miliony duší... to bylo tehdy pro našince něco naprosto nepředstavitelného. Většina z nich si do poslední chvíle odmítala připustit, že by byl kdokoliv schopen něčeho tak strašně nelidského. Když si konečně do důsledků uvědomili celý princip té vražedné mašinérie, bylo už pozdě.

Mně bylo v roce 1942 teprve sedmnáct. Žili jsme v Praze, otec byl lékárníkem, kterého měli lidé rádi a dokonce i když už bylo tou dobou v plném proudu vyřazování Židů z veřejného života a deportace do terezínského ghetta i jinam byly už dávno na denním pořádku, naší rodině se nějakým zázrakem ta nejhorší perzekuce prozatím vyhýbala. Jenže zatímco rodiče se tím zdánlivým klidem nechali ukolébat, já i přes své mládí dobře věděl, jak to nakonec musí skončit. Tehdy ještě byla šance k emigraci. Malá, ale byla. Co já se jich napřemlouval... všechno marné. Otec byl velmi vzdělaný muž, ale jeho naivita byla v jistém směru na úrovni děcka.

Nakonec jsem udělal to, co jsem tehdy prostě udělat musel, i když si to nepřestanu vyčítat. Utekl jsem ze země sám. V Británii jsem zakotvil u příbuzných, s jejich pomocí si opatřil novou totožnost a nové doklady a bláhově se domníval, že své rodině dokážu nějak pomoci. Prostě nějak. To víte, byl jsem mladý a hloupý.

Když se mi pak po několika měsících příprav podařilo dosti nebezpečným a dobrodružným způsobem vrátil do Prahy, v našem bytě už žili cizí lidé a v otcově lékárně úřadoval německy mluvící lékárník. Známí, kteří mě znali od plenek a kterým jsem se rozhodl věřit, mi potvrdili, čeho jsem se obával. Naši byli v Terezíně. Už jsem dávno věděl, že to není nic jiného, než přestupní stanice do těch nejhorších velkovraždíren. Byl jsem bezradný a v tu chvíli mi došlo, že už je patrně nikdy neuvidím. Otce, matku a samozřejmě ani Editu, svou mladší sestru."

Helena naslouchala Aizenfeldovu vyprávění a měla dojem, že ji už dávno přestal vnímat. Ve vzpomínkách se vrátil daleko do minulosti, znovu prožíval smutek a zklamání ze sebe sama.

„Kolik let bylo vaší sestře?" zeptala se Helena. Ottův příběh, ačkoliv stále ještě nechápala, kam jím míří, ji rozesmutnil. Pokusila se představit si tu dobu, plnou strachu a nedůvěry i k lidem, které ještě nedávno člověk považoval za své přátele.

„Čtrnáct," odpověděl Rafael. „Byla ještě dítě. Hodná, tichá a důvěřivá. Velmi krásná, už v tom útlém věku. Rodiče ji nesmírně milovali. A to se jí, bohužel, stalo nakonec osudným."

„Jak to? Co se přihodilo?"

„Den před nástupem do transportu přišel k nám domů jakýsi člověk. Němec. I ti naši známí jím byli naprosto okouzleni. Skutečně mu věřili jeho dobré úmysly. Teprve po příchodu do organizace jsem se dozvěděl, kdo to ve skutečnosti byl. V uniformě mezi lidi nechodíval, pochopitelně. Mluvil dobře česky, úplně jinak, než ostatní. A mluvil vlídně. Pro mé naivní rodiče byl ten člověk důkazem toho, že se i mezi příslušníky „čisté rasy" může nalézt záblesk dobra.

Vyjádřil politování nad jejich osudem a řekl jim, že má možnost jednoho z rodiny zachránit. Jen jednoho. Sami měli vybrat, který z nich tří to bude. Volba byla jasná. Kteří rodiče by nechtěli šanci na budoucnost pro své dítě? On to věděl. Vždycky to tak bylo."

„Vždycky? Tu nabídku tedy dostalo více rodin?"

„Ano. Mí známí, u nichž jsem se několik dní skrýval, mi o tom člověku vyprávěli. Byl pro naše lidi něco jako spasitel. Zachránce nevinných duší. Procházel Prahou a vnášel do vší té temnoty jiskřičky naděje. Lidé mu svěřovali to nejcennější, co měli, svoje děti. Jedna rodina, jedno dítě. Mí rodiče měli vlastně štěstí, že jsem utekl. Nemuseli volit."

„Nikdy jsem neslyšela, že by se něco takového v Praze dělo," podivila se Helena. Vzpomněla si na knihu „Sophiina volba" a otřásla se hrůzou.

„No jistě že ne. Jak byste mohla? Ti, co o tom něco věděli, skončili dříve či později v plynových komorách."

„Ale přece přežily ty děti..."

Otto Aizenfeld se po ní hořce podíval a neodpověděl. Místo toho pokračoval: „Tehdy o tom nikdo do takových detailů nepřemýšlel, ale kdyby se někdo takový našel, musela by ho zarazit skutečnost, že by ve všem ostatním tak precizní Němci při evidenci osob určených do transportů jen tak přehlédli tu spoustu chybějících duší."

„Myslíte tím, že je přehlédli úmyslně?"

„Tehdy mě něco takového vůbec nenapadlo. Byl jsem šťastný, že je má sestra v bezpečí. Až po vstupu do Iustitia omnibus jsem se dozvěděl, že celá ta komedie se „zachráněnými" dětmi je pečlivě monitorována z nejvyšších míst a osobně financována druhým nejmocnějším mužem Říše, Heinrichem Himmlerem."

***

Helena Urbanová tehdy naslouchala panu Aizenfeldovi s bušícím srdcem. Na jazyk se jí drala spousta otázek, ale čas pokročil a z dětského pokoje v patře se začal ozývat pronikavý hlásek právě se probudivší Klárky. Helena věděla, že pro dnešek jejich rozhovor skončil a náhle si uvědomila, že se vlastně ani nestačili dostat k tomu hlavnímu, ke skutečnému důvodu návštěvy Otto Aizenfelda v jejím domě.

Poznal to na ní. A dobře věděl, že i tak jeho slova padla na úrodnou půdu. Než se rozloučil, poklepal ukazováčkem pravé ruky na drobné číslice na navštívence: „Pokud budete chtít vědět víc, zavolejte na tohle číslo. Kdykoliv, ve dne či v noci. Budu vám k dispozici. To nejpodstatnější totiž dosud nevíte. Máme jisté podezření, které můžete potvrdit nebo vyvrátit pouze vy. A jenom vy nám také můžete pomoci. Doufám, že nás nenecháte dlouho čekat, paní Heleno."

***

Helena i přes mátožný stav, navozený farmaky, dobře věděla, že vzpomínky na první Aizenfeldovu návštěvu před pětatřiceti lety nejsou náhodné. Že si na něj vzpomněla právě nyní, něco znamenalo. Vybavovala si každé jeho slovo tak jasně, jako by s ním hovořila včera. To muselo něco znamenat. Cosi se začínalo dít a ona tomu z nemocničního lůžka mohla jenom bezmocně přihlížet.

Posledních několik okamžiků, než se jí víčka konečně uzamkla vytouženým spánkem, věnovala Helena Urbanová modlitbě.


***