Rubiny z pekla - Kapitola 18

 

 

 

Zvenčí se ozvalo zaštěkání a Daniel sebou leknutím škubl. Ale byla to jen Dixie, která nejspíš zdravila nějakého psího kamaráda, procházejícího kolem domku pod hradbami se svým páníčkem. Pořád zapomínal, že teď je kromě Filipa i ona jeho hostem.

Celé odpoledne se pokoušel pracovat, ale nemohl se vůbec soustředit. Oči se mu neustále stáčely na nevinně vyhlížející stříbrný kotouček s nahrávkou jeho sezení u doktora Marka. Od chvíle, kdy Filip odešel ráno do práce, si ji pustil nejméně pětkrát. Nemohl uvěřit, že je to jeho hlas. Nepoznával se. A z obsahu vyřčených slov a vět mu běhal mráz po zádech.

Nakonec se přestal nutit k něčemu, na co neměl absolutně náladu a začal se věnovat tomu, co ho tížilo jako balvan. Potřeboval si ujasnit pár věcí a začal tím, že vyhledal záznam bezpečnostní kamery ze dne, kdy došlo k incidentu v Kostelní ulici. A stejně jako předtím u audionahrávky, i nyní měl pocit, že se dívá na úplně cizího člověka. Obraz nebyl příliš kvalitní, ten večer pršelo a byla mizerná viditelnost.

Viděl sám sebe přicházet. Pohyboval se podivně, s rukama připaženýma a hlavou vraženou mezi ramena. V jednom okamžiku, kdy se dostal do pruhu světla z pokoje v podkroví, kde zjevně zapomněl při odchodu zhasnout, uviděl svůj obličej. Tvář měl staženou nehezkou grimasou, která zcela změnila jeho obvyklý vzhled. Vypadal nebezpečně. Jako dravec, vzteklý, že přišel o kořist. Když potom zvedl hlavu, objevily se na moment oči, podivně vytočené vzhůru. Než zmizel ze zorného úhlu kamery, cosi na jeho hrudi odrazilo zbytek světla rudým zábleskem.

Daniel zpozorněl. Co to bylo? Noční záběry většinou postrádaly barvy, sestávaly z odstínů černé a bílé, nanejvýš stromy v pozadí dávaly tušit zelené tóny. Vrátil záznam kousek nazpátek.

V místě těsně před zábleskem obraz zastavil a přiblížil oči k obrazovce počítače. Zip kožené bundy se musel při běhu trochu rozevřít, takže byla vidět černá mikina, kterou si oblékl pod bundu. Měla na hrudi bílý nápis. A přes něj cosi viselo. Malá černá věc, kterou nedokázal hned identifikovat.

Pomocí zoomu přiblížil předmět svého zájmu na maximum. Nyní už věděl, co to je. I přes čtverečky pixelů, které z něho zvětšením vytvořily pitoreskní předmět plný hran, překvapeně rozpoznal náhrdelník s přívěskem ve tvaru lebky, který našel jednou časně zrána při svém ranním běžeckém okruhu parkem. Nález ho tehdy příliš nepřekvapil, lidé často ztráceli věci. Většinou to byly laciné maličkosti, ale párkrát už také odnesl nález na městský úřad, připadal-li mu cennější.

Tento náhrdelník ležel ovšem na tak zvláštním místě, že to spíš vypadalo, jako by ho tam někdo odhodil. Vypadal bizarně. Daniel ho považoval za obyčejnou pouťovou cetku, efektní, ale lacinou. Články řetízku byly zašlé a na zlato nevypadaly. Malá lebka, která na něm visela, byla z černého skla. Oční důlky vyplňovaly dva jasně červené kamínky, nejpíš také skleněné. Vhodil náhrdelník tehdy po příchodu domů do nějaké zásuvky a téměř okamžitě na něj zapomněl.

Nyní se díval na obrazovku, na přívěsek kolem krku, na sebe samého, ovládaného jakýmsi vetřelcem z říše neskutečna a náhrdelník mu teď zdaleka nepřipadal tak nevinný. Vzpomněl si na audio z průběhu hypnózy. Když si ho prve pouštěl stále dokola, nešla mu do hlavy jedna věc. Několik slov, které říkal Davidu Markovi a zněl přitom tak podivně zoufale. Věc s rudýma očima... Brána do hlavy... Mohl mít na mysli tohle? Rozbušilo se mu srdce.

***

Seděl pak dlouho bez hnutí za stolem a díval se z okna na opuštěný park, chystající se na příchod soumraku. V hlavě mu vytrvale blikalo malé poplašné světýlko, ale on zaboha nemohl přijít na to, co mu chce sdělit. Problém byl v tom, že se nedokázal soustředit. Vždycky, když se zdálo, že už je na dosah, myšlenky se mu opět rozlétly jako chmýří pampelišky ve větru.

Vrátil pozastavený obraz videozáznamu zpět do původní velikosti, hleděl na něj a kousal se přitom nervózně do spodního rtu. Mladý muž s černou lebkou na hrudi. Zprvu nepatrný, potom však stále sílící pocit dejavu. Něco podobného už přece viděl. Jen s tím rozdílem, že se jednalo o jiné místo, jinou situaci a... jiného člověka. Kde to jenom bylo?

Když o hodinu později dorazil Filip a zvenčí se ozvalo Dixiino radostné vítací kňučení, byl už zase klidný. Klidnější, než kdykoliv během uplynulého půl roku. Ten klid mu však paradoxně úlevu nepřinesl, byl jako ledová voda, rozlévající se jeho nitrem. Už věděl, že není blázen.

***

„Dane! Co děláš? Můžu nahoru?" ozvalo se po chvíli z přízemí.

Několikrát se zhluboka nadechl a opět vydechl, minimalizoval internetovou stránku, na kterou se prve díval a teprve potom Filipovi odpověděl. Snažil se, aby jeho hlas zněl pokud možno normálně: „Jasně že jo. Pojď."

„Uf," odfrkl si Filip, když ztěžka dopadl do otočného koženkového křesla na kolečkách. „To byl zase den. Docela ti závidím, že pracuješ doma. Nemusíš se s nikým handrkovat, před nikým poklonkovat, nikdo ti nevyhrožuje..."

„Kdo ti vyhrožoval?" ohlédl se po něm Dan, do té chvíle jako duchem nepřítomný.

„Prej jsem byl drzej na klienta, představ si to. Ten chlap byl totální magor, ještě jsem se hodně držel. A nakonec kvůli němu možná přijdu o bonus. Ale to neřeš. Jsem rád, že tam zejtra nemusím. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu těšit do školy."

Filip pracoval třikrát týdně několik hodin jako asistent v jedné ze dvou hradišťských advokátních kanceláří, aby během studia vysoké školy nemusel tak docela viset na krku matce. Byla vdova a moc vyskakovat si nemohla. Právnická fakulta byla jejím ztělesněným snem, ale z Filipova pohledu velký omyl. Jeho druhou a jak doufal i konečnou volbou byla chemie, která ho vždycky bavila. Naštěstí se dalo z Hradiště do Prahy celkem pohodlně dojíždět.

„No vidíš. Život je samý překvápko."

Daniel to pronesl tak zvláštním tónem, že Filip okamžitě zbystřil. „Tak ven s tím," kývl bradou na Dana. „Neříkej, žes byl na lovu za bílýho dne. To už by bylo fakt psycho."

„Nic takovýho, buď v klidu. Celej den jsem odsud nevytáhl paty. Nenakreslil jsem sice ani čárku, ale hodně jsem přemejšlel nad tím vším, co se poslední dobou událo. A zjistil jsem něco fakt divnýho."

„Tak mě nenapínej. Jsem jedno velký ucho."

„No, kde začít... Pamatuješ si ještě, o čem jsem mluvil při tý hypnóze? Nezarazilo tě na tom něco?"

„Abych byl upřímnej, připadalo mi to šílený úplně celý. Máš na mysli něco konkrétního?"

„Nejlepší bude, když ti to přehraju. Dobře poslouchej."

Daniel vložil cédéčko do počítače a kurzorem najel na místo, které po všech těch předchozích opakováních našel naprosto bezpečně. Ale ani teď se neubránil lehkému zamrazení vzadu mezi lopatkami, když se do ticha ozval hlas jako ze záhrobí: „Je to brána. Ta odporná věc s rudýma očima je brána do mojí hlavy. A já nedokážu ovlivnit, kdy se znovu otevře."

Zastavil přehrávač a podíval se na Filipa: „Tohle jsem měl na mysli. Dává ti to smysl? Blbá otázka, co?" usmál se, když viděl kamarádův zmatený výraz.

„A ono by to mělo nějakej dávat? V tom případě mi něco uniká."

„Tak dívej. Tohle jsem já při návratu... nemusím snad ani říkat kdy a odkud. Byl jsi taky u toho." A jako předtím stopnul a přiblížil obraz, na kterém byl vidět náhrdelník.

Filip přimhouřil oči a pokoušel se rozeznat, co mu to Dan vlastně ukazuje. Nakonec to vzdal a pokrčil rameny: „Promiň, ale pořád nechápu. Nějakej řetízek s přívěskem? Jak to souvisí s tím, cos říkal Davidovi? Asi mám dneska trochu delší vedení po tom blázinci v kanceláři."

„Nevadí. Myslím, že brzy pochopíš. Mám tady totiž ještě něco. A je to bomba, kamaráde."

***

„Našel jsem to úplnou náhodou. Už před nějakou dobou. Pamatuješ, jak se tehdy při tréninku zastavily na chvíli u plotu ty dvě holčiny?"

„Jasně, Eliška Vernerová s kámoškou. Tou, jak jsi potom málem..."

„Jo, jo, já vím. Teď se ale jedná o něco jinýho. Tehdy jsem se vlastně poprvé dozvěděl, co se tu stalo loni v září. Docela mě to sebralo. Pořád jsem se nedokázal srovnat s tím, že se tady... kousek od mýho baráku... odehrála taková hrůza. A jak asi muselo bejt tý malý chuděrce, když takhle nesmyslně přišla o mámu. Zkrátka a dobře... trochu jsem googloval. Vyskočilo na mě kvantum článků, fotek z místa činu, bulvární melodramatický kecy. Prostě fůra balastu a mezi tím sem tam něco serióznějšího, jako třeba rozhovor s vyšetřovatelem, kterej to dostal na triko. Vraha tehdy dopadli už na místě, nebylo potřeba dělat kolem toho nějaký tajnosti, vynášet embargo, nebo tak něco.

Byla tam tehdy i fotka toho kluka. Koukal jsem na něj a říkal si v duchu, že takhle bych si teda sériovýho vraha nepředstavoval. Vlastně si nejsem jistej, jestli byl v tý době už plnoletej. Vypadal hrozně mladě. Vyjukaně. Jako by pořád nechápal, co se děje."

„Mám takovej dojem, že by ani nemohli zveřejnit jeho fotku, kdyby mu nebylo osmnáct," poznamenal Filip, který napjatě čekal, co se z toho všeho vyvrbí.

„Znáš to, vždycky něco unikne. Zvlášť na netu. Já ale objevil ještě další fotku. Byl na ní taky ten kluk, ale kdybych nevěděl, že je to on, asi bych ho vůbec nepoznal. Ta první fotografie byla pořízená až po tom činu."

„Počkej, počkej, nesmíš na mě tak rychle. Dvě fotky? Jedna po... a ta druhá?"

„Ten plátek, kterej to zveřejnil, byl bulvár nejhrubšího zrna. Znáš to, senzace za každou cenu. A když trháky docházejí, žádnej problém, nějakej se vyrobí. Chápeš? Víš, jakej dali k tý fotce titulek?"

Filip zavrtěl hlavou a pokrčil rameny: „Tak už to vyklop a nenapínej. Jasně že nevím. Já četl jenom seriózní články na titulce, net jsem takhle dopodrobna neprolejzal."

Daniel zapátral v oblíbených položkách a vzápětí na Filipa vyskočila z obrazovky obrovská písmena: „Oběť před smrtí vyfotografovala svého vraha!" Následoval článek. Samotnou fotografii, kterou si nechal autor článku, podepsaný zkratkou KaCho, až na konec, bylo navíc třeba rozkliknout.

„Cože?" vykulil oči Filip.

„Vidíš dobře. Tahle věc se neměla vůbec dostat ven. Pro všechny ofiko noviny zůstala absolutně tabu. Nevím, proč. Snad z ohledů vůči rodině, i když... bulvár si obvykle takový servítky nebere, jsou jak hyeny, když z toho kouká senzace. Spíš si myslím, že ten snímek nikdo jinej neměl k dispozici."

„Počkej, brzdi trochu. Kdo fotil? Byli tam dva mrtví... kámoš toho kluka a Eliščina máma."

„No přemejšlej trochu. Kdo z nich mohl mít u sebe foťák?"

„Paní Vernerová byla fotografka."

Daniel přikývl a dodal: „Koukni, nejlepší bude, když se na ten obrázek podíváš sám."

***

„Vlastně jsem ho ještě nikdy neviděl," poznamenal zamyšleně Filip. Otřásl se, jak mu náhle přeběhl mráz po zádech. To je tedy on. Vrah, který zabil matku jeho kamarádky. Díval se přímo do objektivu. Ostrý záblesk mu dopadl do tváře a groteskně zvýraznil rysy obličeje. Filip dobře věděl, jakou paseku dokáže v lidském obličeji natropit blesk, je-li použit přímo, bez rozptýlení. Tuto chybu dělali téměř všichni sváteční fotografové a pak se divili, že zvěčnělé objekty vypadají na fotkách mnohem hůř, než ve skutečnosti. Toto fotila profesionálka. Věděla, že jí zbývá už jen pár okamžiků života? Chtěla ještě na poslední chvíli usvědčit vraha? V tom případě by pravděpodobně příliš neřešila, bude-li mu to na fotce slušet.

A že mu to opravdu neslušelo. Výraz ve tváři byl nepřítomný, jako by se ten mládenec před akcí něčím nadopoval. Rty měl mírně ohrnuté a zuby pod nimi pevně sevřené. Jako by je na tu ženu cenil. Zornice byly účinkem přímého dopadu blesku bez redukce strašidelně červené. Jak se tak Filip díval na tu tvář, napadlo ho, jestli by vraha podle této fotky vůbec někdo poznal, kdyby se mu náhodou podařilo utéct.

Hádankou byla ovšem prostá skutečnost, že se vůbec o útěk nepokusil. Zůstal na místě činu, zhroucený a vzlykající. Téměř celou noc, dlouhou řadu hodin. Tak ho ráno našli první návštěvníci parku. Nekladl odpor a neustále opakoval, že je vinen. Zuřivý výraz na fotce vůbec nekorespondoval s jeho chováním po činu. Jako by to byl úplně jiný člověk. To ostatně potvrzovala i ta druhá fotka. Filip zavrtěl hlavou.

„Neříkej, že ti to něco nepřipomíná," řekl tiše Daniel a Filip po něm okamžitě střelil pohledem: „Nemyslíš tím snad..."

„Přesně to myslím. A mám takovej dojem, že sis na tý fotce nevšiml ještě jedný takový maličkosti. Já vlastně taky hned ne, to až po tom psychosezení, když jsem se v tom začal znova šťourat. Vlastně jsem ti ten obrázek ukázal hlavně kvůli tomu."

Filip se znovu zadíval na obrazovku. Nyní, když už se nezaměřoval jen na obličej, to uviděl téměř okamžitě. Malý černý předmět na vrahových prsou.

„Počkej, počkej... abychom si v tom udělali pořádek. Chceš mi namluvit, že to je ta samá věc, kterou máš na krku na tom záznamu z kamery ty? Trošku psycho, ne?"

„Celej tenhle propletenec je psycho a o dost víc než trošku," odtušil Daniel a otevřel nejspodnější zásuvku psacího stolu. Ležel v ní náhrdelník. Maličká, ale mrazivě realistická lebka z nějakého černého materiálu, který vypadal jako neprůhledné sklo. Byla natočená obličejovou částí nahoru a zdálo se, že civí drobnýma očima z červených kamínků přímo na ně.

„Našel jsem to někdy koncem srpna. Běžel jsem jako obvykle brzo ráno kolem potoka, slunce teprve vycházelo, to je na běhání nejlepší doba. No a jak tak běžím, najednou se ve vodě něco zatřpytí. Tak zvláštně, že mě to okamžitě praštilo do očí. Bylo to jako mrňavej rudej blesk. Šel jsem se na to kouknout. Nic podobnýho jsem v životě neviděl. Nejdřív jsem to chtěl nechat bejt, ale pak jsem si vzpomněl na mámu. Takový šílenosti se jí líbí. A jelikož se mi nechtělo máchat v tý ledový vodě, vylovil jsem to klackem a zabalil do kapesníku, abych si nezmáčel kapsu. Filipe, víš, co to znamená? Tu věc tam musel zahodit ten kluk. Potom... chápeš? Nějak to zvládnul. Proto byl najednou jak vyměněnej. Dokáže to člověka ovládat. Nevím sice, jak je to možný, ale jedině takhle to dává smysl."

Filip zíral na Daniela a pokoušel se srovnat si v hlavě nové informace. Moc se mu to nedařilo.

„Ty si teda myslíš, že tahle věcička má s tím vším něco společnýho?" zeptal se nakonec a okamžitě si uvědomil, jak to zní hloupě. Ale Daniel se nezasmál. Naprosto vážně přikývl: „Všechno, Filipe. Má s tím společnýho úplně všechno. A já si to až do dneška vůbec neuvědomil. Přines jsem si to domů, vyklepnul do šuplíku a pustil z hlavy. Člověče, přísahám, že jsem si až do dneška vůbec nevzpomněl, že mám tu věc ve stole."

„To je dost zvláštní, když uvážíme, že to nosíš pravidelně na krku."

„Jo. To teda sakra je."

Chvíli bylo ticho, jak se oba usilovně snažili pochopit nepochopitelné. Potom najednou Daniel prudce zašoupl zásuvku. „Nemůžu se na to dívat," procedil mezi zuby. Znělo to tak podrážděně a nahněvaně, až se Filip lekl. Pátravě se na Dana zadíval: „Člověče... co je to s tebou? To tě tak rozhodila ta cetka?"

„Nech toho! Nevíš, o čem mluvíš!" obořil se na něj Daniel. Vstal ze židle a začal přecházet po pokoji jako neklidný tygr v kleci. Filip ho sledoval zamračeným pohledem. Jestli takhle na Dana zapůsobil pouhý pohled na náhrdelník s lebkou, co by se asi stalo, kdyby se ho dotkl? Pověsil na krk? Vyšel s ním ven?

Byly to pouhé řečnické otázky a Filip to moc dobře věděl.

***

 

 

 

 

 

 

---