Rodinné Pompeje

U madel dvě kamarádky. Mají hustá obočí i vlasy a klidné výrazy světic. Nejspíš přicházejí z východních krajin, i když teď jedou čtrnáctkou z konce Barrandova. Jejich sukně jsou poplatné horkému počasí, co sem vtrhlo jako vždy nečekaně. Vzaly by si ovšem takové sukně světice? ptají se pohledy někteří cestující. Pod ostřím té otázky ty dvě raději sleví a zůstávají jen docela obyčejnými kamarádkami u madel.   

Osvobozená žízeň. Za zdmi pivovaru, které musí být právě tak vysoké, aby odolaly lačnému pivaři v kondici, se stále vaří; i přes poledne a slunce žár. Službukonající sládek už potřísnil svůj knír bílou pěnou, ano, tato várka se sejde, mumlá si do zvuků kvasných procesů. A jak je venku první horký den a sobotní k tomu, srocují se před pivovarem lidé, podobní těm, co rozlamovali berlínskou zeď. Tito nežízní po svobodě, jen docela prostě žízní. 

Rodinné Pompeje. V bezmasé jídelně na zdi přibyl obraz. Sopečná krajna utopená v měsíčné noci, dva komíny chrlí lávu, zbylé dva jen tak hledí k nebi. Rodiče s dospívající dcerou a štnětem chrta usedli pod to dílo zkázy, doprostřed toho ohromného nebezpečí. Matka si, nejspíše před jasem hvězd, kryje oči tmavými brýlemi; svému muži vydává dvě stokoruny, aby i on pojedl své poslední jídlo; zatímco není u stolu, fotí žena svůj tác s jídlem a tác své dcery; bez emocí, jako by tak činila z titulu pracovního úvazku. Dcera je podoběn smutná jako chrt. Nejspíš tuší, že je zanedlouho pohltí rudá láva.

Až jednou historie vydá obraz těchto rodinných Pompejí, budou na něm dva jídlem obložené tácy ve vysokém rozlišení.

Dobrovolník. Je pracovně oděn do tepláků a vytahaného trička, u pasu mu bimbá taštička. Rovná časopisy s takovou vervou, že se ho čtenářka zeptá na cenu jakési knihy. Vzrušeně jí odpoví, že neví – napracuje tam, jen uklízí. Pak jde k dalšímu regálu a srovnává zas knihy. A do toho lamentuje, jak lidé znectí i abecední pořádek.

Bulvár Uniklých dojmů. Příkopy jsou nabité sluneční energií a zadky. Tady je hlavní pražské korzo a je to znát. Dívky jsou podivuhodně krásné, takže zapisuje-li chodec své dojmy, musí oželet mnoho jiných. Bulvár Uniklých dojmů.

Francouzský pár se chystá pít colu brčky. Holce se vlní tmavé vlasy, i její řeč má vlny. Pak si mezi rty zasune vlnolam brčka a probublá se tou řečí žízně k nasycení. A má z něj takovou radost, že svému chlapci uštědří cukrový polibek. Kofein je pak vymrští a jsou pryč.

Jako další si přisedne thajský pár s kočárkem, velmi mladí rodiče. Thajka má jemnou pleť. Napadá mě: Má ji takto jemnou i tam dole, na místech "prísného zákazu chlapcov"? V jednu chvíli se skloní k dítěti a já mohu konstatovat: Ano, má.

Když se sejde mnoho žen, je to taky mnohoženství? Touto mnohoženskou skupinou hýbe touha probírat se horami bot. Vtrhnou doprostřed té historicky trudné scenérie, nebo se vydají k historicky poněkud umírněnější na náměstí Padlých hlav? To ještě nevědí, a kdoví, zda nesvěří to zpropadené rozhodnutí losu. Dějiny jsou náhoda.

Můstek po afghánské válce. Kdysi, když ještě balkánskou stezkou proudil do Čech heroin, byl Můstek místem, kde hořely spory. Snědí muži se neváhali poprat a vnést tak drama na trochu línou scénu prvního pražského korza. Ten exotický prvek zanikl dík afghánské válce, ohně planou už jen z inscenované Vulkánovy dílny a stánku řezníka Krkovičky. Heroin je pryč, Můstek proměnil se v kýč.