Rubiny z pekla - Kapitola 21

1978





Světlonoš. Tak mu začali říkat lidé, pro které představoval naději. Malé světýlko v propasti krutosti a pronásledování. Začali mu tak říkat a to slovo se vznášelo křivolakými pražskými uličkami jako zaklínadlo. Přinášelo naději jejich dětem. Vyvoleným dětem.

Helena si ani nedokázala představit tíhu toho rozhodování. Nechtěla si ji představovat. Připadalo jí to nesmírně zvrácené a nelidské. Lidé před branami temnoty ale možná uvažují jinak.

Na druhou návštěvu Otto Aizenfelda už byla připravená lépe. Koneckonců se k tomu setkání odhodlávala více než půl roku. Když přišel čas, odvezla Klárku na víkend k příbuzným na venkov. Zašla na hřbitov a svěřila se se svým úmyslem Jiřímu. Měla pocit, že by o tom měl vědět, koneckonců se ho to údajně také týkalo. Stavila se v kostele a snažila se urovnat roztěkané myšlenky. A nakonec přišel čas vytočit číslo organizace Iustitia omnibus.

Ozval se okamžitě, jako by čekal u aparátu. Přesto byla v jeho hlase patrná úleva. Nejspíš si tak jistý zase nebyl. Mohl se dostavit třeba okamžitě, záleželo pouze na Heleně. Počítala s tím.

***

„Ani nevíte, jak si vážím vaší vstřícnosti," začal okamžitě po úvodních formalitách. Vypadal dnes o něco lépe, už ne tak nezdravě. Tváře měl o něco plnější a oči mu zářily takřka dětskou nedočkavostí, která Helenu mírně znepokojila. Netušila sice, co od ní očekává, ale začala mít obavy, zda je vůbec v jejích silách tu naději nezklamat.

„Asi nemá cenu zastírat, že ve mně vaše poslední návštěva vyvolala zvědavost. To jste ale, myslím, předpokládal," usmála se a nalila panu Aizenfeldovi šálek mátového čaje. Tentokrát už ji nepřekvapilo, když okamžitě objal horký porcelán dlaněmi. Věčně zmrzlé ruce, říkal posledně, ale nijak to nerozvinul. Mohla o původu této zvláštnosti pouze spekulovat.

„Jistě, to byl také záměr. Jste inteligentní žena a bylo by pod úroveň nás obou něco vám nalhávat. Už to, že jste mě vyslechla a nesmetla mou historku okamžitě ze stolu, svědčí o vaší velkorysosti. Řekněte mi, ale upřímně, nezapochybovala jste ani na chvíli o mém zdravém rozumu?"

„Lhala bych, kdybych to popřela," usmála se Helena. „Ale také jsem si už několikrát ověřila, že uzavřít se okamžitě všemu, co na první pohled nezapadá do obvyklých škatulek, nebývá příliš prozíravé. Vždyť jen díky lidem, kteří to nedělali, je nyní lidstvo tam, kde je."

„To je velká pravda. Nicméně každá mince má svůj rub a líc. A ten rub je v tomto případě hodně nehezký. Asi vám nemusím připomínat, jaké téma jsme posledně nakousli."

„To opravdu nemusíte. Očekávám totiž, že mi osvětlíte zbytek. Co má Světlonoš společného s naší rodinou? S tímhle domem? A s Jiřího smrtí? Copak on stále žije? Tomu se mi nechce věřit."

Otto hned neodpověděl. Helenina otázka ho zjevně zaskočila. Údivem se jí rozšířily oči: „Takže je to pravda? On opravdu žije? Nepotrestali ho tedy?"

„No vidíte, teď se vám povedlo dokonale mě nachytat na švestkách. Pokud na tuto otázku odpovím popravdě, budu opět vypadat jako blázen. Neexistuje totiž jednoznačná odpověď. Richard Adler sice zemřel už před mnoha lety, ale svým způsobem je skutečně pořád naživu."

Helena se na pana Aizenfelda zahleděla pátravým pohledem, jako by se chtěla ujistit, že si z ní nedělá švandu. Pak zavrtěla hlavou: „Mluvíte v hádankách, pane Aizenfelde. Stejně jako minule. Pokud máte pocit, že mi tu vaši pravdu musíte servírovat po kapkách, aby mě náhodou neotrávila, pak vás ujišťuji, že ji dokážu strávit, tím jsem si zcela jistá. Tak do toho a nebojte se, nebudu vás přerušovat, pokud to nebude nutné. Kdybych po vás nepožadovala absolutní otevřenost, nevolala bych vás."

„Dobře tedy, povím vám všechno, co vím a co jsme za ty roky dokázali zjistit. Instinkt mi napovídá, že je vaše mysl otevřená i věcem takříkajíc dosud neobjasnitelným."

„Neobjasnitelné nemusí nutně znamenat nemožné," odvětila Helena. „Mezi nebem a zemí existuje neprobádané území, o tom jsem pevně přesvědčená. Pokud je vaše vyprávění z tohoto ranku a vy máte kvůli tomu jisté zábrany, dá se to pochopit. Vaše obavy jsou ale předčasné. Nemyslím, že jste blázen. Ani lhář. Sama nevím, jak jsem dospěla k tomuto závěru. Nejspíš taky instinkt."

***

„Jak jsem již předeslal, Richard Adler byl Němec, nacistický důstojník," začal Otto Aizenfeld svoje vyprávění. Hovořil tichým, zdánlivě nevzrušeným hlasem, Helena ale dobře vycítila emoce, bublající pod povrchem toho klidu. „Lidé ho ale častěji vídali v tvídovém obleku anglického stylu, nežli v uniformě. Byl urostlý, pohledný, usměvavý. Takovému člověku se snadno uvěří a on navíc uměl s lidmi jednat. Pod maskou anděla by jen stěží někdo hledal nebezpečného psychopata, schopného doslova čehokoliv. Jak možná víte, mnozí vysocí představitelé Třetí říše byli přímo posedlí nejrůznějšími obskurními naukami, spiritismem, astrologií a okultismem obecně. Jeden britský historik dokonce prohlásil: Pokud za současnou německou krutovládou nestojí něco vpravdě ďábelského, pak opravdu nevím, kde jinde by ďábel mohl být.

Spekulace v této souvislosti vyvolávala samozřejmě Hitlerova schopnost nevídaným způsobem strhnout a pobláznit davy, vzhlížející k němu jako k Mesiáši. Z jeho nejvěrnějších to byl zejména již zmiňovaný Heinrich Himmler, který byl nejrůznějšími skupinami tohoto typu doslova obklopen a neváhal utratit na jejich podporu miliony ze státní kasy. Samozřejmě zde nešlo o nic menšího, než o absolutní moc, nadvládu nad světem. Jenže ani to nestačilo. Oni si toužili podmanit i podsvětí.

Jedním z Himmlerem sledovaných a podporovaných projektů bylo takzvané Bratrstvo znovuzrozených, jehož symbolem a patronem neměl být nikdo menší, než sám Lucifer, nositel moudrosti a světla."

„Padlý anděl... Světlonoš," zamumlala Helena. Byla zvědavá, co přijde dál.

„Ano," přikývl Otto. „Richard Adler vedl v té době poslední evropskou odnož tohoto prastarého řádu, což byl ve své původní podstatě spolek mimořádně inteligentních lidí, uzavřená společnost, kam se nedostal jen tak někdo. Kořeny Bratrstva sahaly velmi hluboko do minulosti. Traduje se, že jedním ze zasvěcenců byl i sám Platón, který některá z okrajových mystérií popisuje ve svých knihách. V jádru však filozofie Bratrstva spočívala ve znovuzrození, triumfálním návratu za pomoci Luciferova rudého ohně. Ve starověku se zasvěcení pohybovali v rovině symboliky, skupina kolem Adlera však tento rituál pojala naprosto přímočaře a doslovně. Richard Adler byl chytrý. Dobře věděl, že ambiciózní Třetí říše spěje neodvratně ke svému konci. Prakticky neměl o co přijít, naopak... mohl mnoho získat. Vidina věčného života založeného na ovládání nic netušících lidí ho fascinovala. Svou pozemskou existenci hodlal nabídnout jako protihodnotu.

Přípravám největšího mystéria věnoval mnoho času. Bylo k tomu zapotřebí spousty nevinných obětí, jejichž životy vyprchaly na Světlonošově oltáři. To byly ty jeho „zachráněné" děti. V krutém utrpení prolitá krev byla pouhou součástí zdlouhavých přípravných rituálů. Adlerova černá duše sílila každou kapkou krve, která dopadla na oltář. Až přišel den, kdy se konečně cítil být připraven. Ostatní členové Bratrstva ho omámeného drogami zaživa pohřbili pod oltářem, v zemi prosycené krví umírajících."

Helena mlčela. Pokud Otto čekal, že bude nyní klást otázky, přepočítal se. Zatím nebylo na co se ptát. Vše bylo jasné, i když jako ze zlého snu.

„Staré učení řádu však nebylo zdaleka tak jednoznačné, dalo se vykládat různými způsoby. Znovuzrození nespočívalo v tom, že zaživa pohřbený znovu povstane z hrobu, jak mnozí věřili. Hmotné tělo pochopitelně zaniká a nic ho nedokáže navrátit do světa živých. Ani Luciferův rudý oheň, jak se mezi členy bratrstva tradovalo. Skutečné zmrtvýchvstání se totiž týká duše.

V tomto bodě se pohybujeme v oblasti domněnek, pochopitelně. Nikdo z masa a krve nemůže tyto spekulace potvrdit. Okultní badatelé se ale shodují na teorii o setrvání takto odpoutané duše na pomezí obou světů, kde vyčkává na svou příležitost. Na jinou duši, k níž by se mohla přimknout a společně s ní se navrátit na tento svět. Tohle stádium bývá různě dlouhé, protože záleží na souhře mnoha okolností, aby bylo takovéto „znovuzrození" úspěšné. V případě Richarda Adlera to trvalo celých dvacet osm let, konkrétně do roku 1973."

„Ale to se stala..." Helena nedopověděla. Zůstala zírat na Aizenfelda s očima rozšířenýma úžasem.

„Vaše autonehoda, ano. Byl to právě váš muž, jehož klinická smrt představovala pro Richarda Adlera zpáteční jízdenku. Nebyl to sice takový návrat, jaký si nejspíš představoval, nicméně byl zpět. A prahl po krvi stejně jako za svého fyzického života."

„Ale... proč zrovna Jiří? Nikdy nikomu neublížil. Proč on?" Ačkoliv Helena čekala téměř cokoliv, tohle byla přece jen poněkud silná káva.

„Protože splňoval všechny podmínky. Byl prakticky mrtvý a to poměrně dlouhou dobu na to, aby se vyčkávající Adlerův duch dokázal navázat na jeho duši, příliš čistou, než aby dokázala bojovat s vetřelcem jeho vlastními zbraněmi. Navíc byla stále částečně spojena s tělem, nacházela se tudíž na stejné úrovni s Adlerem, který toho samozřejmě bez váhání využil. A konečně... byli pokrevní příbuzní. Vzdálení, ale byli. Už jsem říkal, že tento dům se stal v jistém časovém úseku během války Adlerovým útočištěm. Nikdo ve městě samozřejmě neměl ani ponětí o tom, co je zač. Dokázal se výborně přetvařovat a okouzlovat vybraným chováním."

„Zmizení Hany... s tím patrně souvisí, že?"

„Myslím, že tohle jste tušila už dávno. Vaše neteř byla po těch dlouhých letech první obětí nové Adlerovy existence. A s jídlem roste chuť. Nezůstalo by jen u ní."

„Proto se Jiří zabil? Ach bože! On věděl, co dělá, když..."

„Ne, to ne. Když do popředí vystoupí parazitická duše, ztrácí člověk vůli nad svým jednáním. Neví, co dělá a ani si většinou nic nepamatuje. Snad jen občas drobné záblesky, ale spíš ani to ne. Hanu nezabil Jiří, Heleno, ale byly to jeho ruce, na nichž ulpěla její krev. Dá se předpokládat, že to přičítal na vrub domnělým záchvatům šílenství. Musel vnímat, že se s ním děje cosi divného."

***

Čas ubíhal a Otto Aizenfeld trpělivě odpovídal na Heleniny otázky. Každá z odpovědí byla jako tenoučké vlákénko, samo o sobě takřka nepostřehnutelné, když se však nakonec spojilo vše v jeden celek, vznikla důmyslně utkaná, smrtonosná pavučina. A jak se zdálo, samotný pavouk byl pořád ještě na lovu.

„Vrtá mi hlavou jedna věc," podívala se Helena na svého hosta, když mu už asi po šesté dolila čaj do šálku. „Ten zloduch potřeboval Jiřího, aby se mohl... vrátit? Ale když Jiří zemřel, jak je možné, že on je tu stále, jak říkáte? Copak může vyměnit hostitele jako kabát?"

„Samozřejmě že ne. V sekundárních transferech hrají roli jisté, řekl bych, souhry náhod. Ale hlavně věc, kvůli které jsem vás vlastně vyhledal především. Zatím jsme o ní nemluvili, ale mohu vás ujistit, že je nebezpečná. Velmi nebezpečná. Mám důvodné podezření, že se stále nachází v tomto domě. Už jsem měl tu čest přesvědčit se, že jste vnímavá a vzácně nepředpojatá, nemusím tedy chodit kolem horké kaše. Paní Urbanová, snad to nevyzní jako neomalenost, ale musím vás poprosit... požádat... o jednu součást pozůstalosti vašeho muže. U nás bude v bezpečí. Mezi nic netušící laickou veřejností by však mohla způsobit pohromu. Že se dosud neprojevila, je upřímně řečeno zázrak."

„Součást pozůstalosti? Teď nevím, co tím myslíte."

„Všimla jste si po té nehodě u vašeho manžela něčeho zvláštního? Změny chování či jistého odklonu od jeho obvyklých myšlenkových pochodů? Nebyly okamžiky, kdy vám připadal jako cizí člověk?"

„Samozřejmě. Tehdy jsem to přičítala následkům nehody. Klinická smrt a traumata s ní spojená mohou pokřivit zaběhnuté vzorce chování. Tak mi to bylo vysvětleno, když jsem se informovala u psychologa, za nímž Jiří nějaký čas docházel na doporučení ošetřujícího lékaře. Byly to ale jen občasné stavy, jinak se choval naprosto normálně, jako před nehodou."

„Ano, to by odpovídalo. Psychický parazit si je moc dobře vědom, že si svého hostitele musí šetřit. Kdyby ho totiž využíval přes míru, postižený by chátral, jeho imunita by zkolabovala a ve finále by již nebyl vetřelci nic platný."

„Takže většinu času byl Jiří skutečně jen sám sebou," poznamenala Helena s jistou úlevou.

„Ano. A byl sám sebou i ve chvíli, kdy se rozhodl ochránit svou rodinu a sáhnout si na život. Váš manžel vás musel velmi milovat, paní Heleno."

Helena se snažila potlačit slzy, které ji začaly pálit v očích. Nepatrně přikývla: „O tom jsem nikdy ani na okamžik nezapochybovala. Ani ve chvílích, kdy se Jiří... ztrácel. Věděla jsem, že tam kdesi uvnitř pořád je. Nenapadlo mě však, že tyto stavy jsou něčím jiným než dozníváním posttraumatické zátěže."

„Byl agresivní?"

„To ne, ale choval se zvláštně. Používal nezvyklá slova, byl mnohem dominantnější a také prchlivý. Naštěstí jsme s ním v těchto chvílích nepřišly s dcerou moc do styku. Buď se zavíral ve své pracovně, nebo úplně opouštěl dům."

„To bylo v době, kdy u vás dočasně bydlela neteř Hana?"

„Ano, po té nehodě si vzali příbuzní naši dcerku na čas k sobě a po mém propuštění ji Hana přivezla zpátky domů a už tu s námi zůstala. Víte, prodělala jsem vážný úraz a ještě jsem nebyla zcela ve stavu, abych se o malou dokázala sama postarat. A Jiří na tom byl... tak jak byl, však víte. Hana se sama nabídla a my oba to uvítali. Kde by mě napadlo..."

„Helena opět pohlédla uslzenýma očima na Aizenfelda: „Zní to asi šíleně, ale někdy mám pocit, že tu Hana stále je. Slýchám po domě kroky, podivné klepání z místností, které jsou prázdné a léta zamčené. Budí mě to ze spaní. Přikládala jsem to pocuchaným nervům, ale teď... nevím, co si o tom myslet."

„Její tělo se nikdy nenašlo, že?"

„Nikdy. Já sama jsem věřila, chtěla jsem věřit, že je dosud naživu. Byla mladá, půvabná, plná života. Mládenci se kolem ní motali. Co když se zamilovala a s některým z nich odešla? Nešlo to k ní, to uznávám, ale znáte to... láska občas postrádá logiku."

Aizenfeld si povzdechl: „Je to velmi smutné. Mladého člověka je vždy velká škoda. Nemyslím si, že odešla tímto způsobem a vy zřejmě také, i když si to srdce nechce připustit. Kdyby se našlo její tělo, a já myslím, že nebude daleko, řádný pohřeb do posvěcené půdy by přinesl klid její duši."

„Já vím," zašeptala Helena. Před tímto mužem se za slzy nestyděla. Cítila z něho soucit i moudrost člověka, jenž toho mnoho prožil a vytrpěl. Po chvilce si ale uvědomila, že vlastně nedořekl, co před chvílí nakousl: „Mluvil jste o nějaké věci z Jiřího pozůstalosti. Co by to mělo být?"

„Náhrdelník," řekl prostě. „Náhrdelník s přívěskem ve tvaru lidské lebky z černého křišťálu, osazený dvěma rubíny."

Zachvěla se. Vzpomínala si na ten šperk velmi dobře, i na pocit téměř fyzické nevolnosti při pohledu na něj. Připadal jí ohavný a slizký a ty dva rubíny jako by byly opravdové oči, vrhající zlověstné odlesky čerstvě prolité krve ve svitu pochodní.

„Ano," odpověděla prostě. „Vzpomínám si na tu věc. Několikrát jsem ji zahlédla u Jiřího. Měl ji kolem krku. Nemohla jsem se na ni dívat. Bylo to velmi realistické a odporné. Nevím, kde k tomu přišel a nikdy jsem se na to neptala. Snad i proto, že v těch chvílích byl... někým jiným."

„Ve chvílích, kdy měl na krku ten náhrdelník?" zeptal se Aizenfeld rychle.

„Ano. Vlastně ano," překvapeně vzhlédla. „Pokaždé, když se choval zvláštně, měl tohle u sebe."

„Myslel jsem si to. Ta věc, ten náhrdelník, to je osobní talisman velmistrů Řádu Znovuzrozených. Nikdo neví, jak je starý, ani jestli vůbec pochází z tohoto světa. Podle legendy ho první zvolený vůdce dostal od samotného Lucifera. A od těch dob se dědí z jedné hlavy Řádu na další a další nástupce. Údajně není v lidských silách zničit ho, ani z něj sejmout jeho temnou sílu."

„Proč ho tedy nezdědil další po Adlerovi?"

„Protože Řád, už beztak dost rozložený, jeho smrtí nadobro zanikl. Talisman si nicméně stále žije svým vlastním životem, díky němu je Světlonoš-Lucifer stále mezi námi. Je jeho součástí, tak praví legenda. Po znovuvzříšení posledního velmistra prostřednictvím vašeho muže si k němu náhrdelník opět našel cestu. A Adlerův duch zároveň své přirozené útočiště. Jak jsem řekl, neustálá přítomnost přivtělence v mysli živého člověka by dříve či později skončila nezvratnou destrukcí hostitelova psychického a posléze i fyzického stavu. Takto ho stačilo jednoduchou sugescí vhodně nasměrovat a použití náhrdelníku dle potřeby vetřelce už byla hračka. Tak mohl starý duch libovolně ovládat nové tělo."

„Takže i když se Jiří zabil, zlo tím nezničil."

„Bohužel. Kdokoliv by mohl dopadnout stejně jako on, kdyby se té věci jen dotkl holou rukou. Vidíte sama, jaké nebezpečí spočívá pod vaší střechou. Naše organizace se od války hodně rozrostla, máme své pobočky po celém světě. Zlo je sice nevymýtitelné, ale dá se s ním bojovat. Potlačovat ho. A v tom náhrdelníku je nesmírné zlo. Takové, že si s ním vy sama těžko poradíte. Troufám si říct, že my ano."

„Říkal jste, že je nezničitelný."

„Nemáme v úmyslu pokoušet se o jeho zničení. Víme však, jak ho izolovat a dostat pod kontrolu. Paní Urbanová, vydáte nám ten talisman?"

***

Se staženým hrdlem otočila klíčem, který si předtím sundala z horního rámu dveří. Jiří si ho tam navykl schovávat, aby na něj Klárka nedosáhla, pracovna byla jeho královstvím a Helena to plně respektovala. A po manželově smrti před necelým rokem tam ten klíč opět uložila. Ostatně od té doby vstoupila dovnitř už jen jednou, když se dostavil pozvaný malíř pokojů. Bylo jí to sice nepříjemné, ale nedokázala si představit, že by žila v domě, kde by na stěně jedné z místností setrvávala obrovská krvavá skvrna s částečkami mozku jejího muže. Spěchala tenkrát na řemeslníka tak moc, že nestihl ani pořádně zasádrovat otvor po kulce. Od té doby do pokoje nevstoupila a nyní, když k tomu mělo dojít, cítila zvláštní směsici odporu, bázně a kupodivu i dychtivosti.

Trvala na tom, že pro náhrdelník dojde sama, i když ji Aizenfeld zapřísahal, ať to nedělá, že je to velice nebezpečné. Nedala si říct.

Netušila, je-li náhrdelník uložený v nějaké šperkovnici, či leží kdesi v zásuvce psacího stolu jen tak navolno, ale na Ottovo doporučení si navlékla na ruce silné gumové rukavice, v kterých vytírala podlahu. Bez přímého tělesného kontaktu by to snad mělo být bezpečné, říkal. Každopádně věděla, že je připraven na každou eventualitu a možná že v koutku duše i tak trochu pochybovala o údajné vražedné síle toho předmětu. Celá ta akce byla bláznivá a ona sama si připadala jako hlavní postava v nějakém podřadném hororu. K dokreslení atmosféry by byla zajisté stylová tma za okny, ale Aizenfeld přišel brzy po poledni, takže venku svítilo ostré červencové slunce a navzdory rozbitému oknu, zatlučenému prkny, sem pronikalo poměrně dost světla. Vlastně tu nebylo vůbec nic strašidelného, když pominula hroznou událost, jež se tu odehrála.

Pracovna byla zařízená stroze a ryze účelně. U okna obrovský psací stůl z dubového masivu, kožené kancelářské křeslo, dostatečně pohodlné na to, aby v něm člověk vydržel úřadovat celý dlouhý den a necítil se jako spráskaný holí. Přes polovinu stěny vlevo od dveří knihovna s regály plnými odborné literatury po jedné a registraturami s listinami po druhé straně. A bytelná dvoukřídlá šatní skříň u jedné z kratších stěn místnosti. To bylo vše. Žádné obrazy, ozdoby, ani květináče s pokojovými rostlinami, které se mu tam na začátku manželství pokoušela propašovat. Jen čistě bílé stěny a okno do předzahrádky.

Jenže když Heleniny oči mimoděk sjely do míst, kde byl ještě pořád patrný důlek po střele, zachvěla se a instinktivně ucouvla. Zeď při bedlivějším ohledání nebyla úplně bez poskvrnky, což nemilosrdně odhalilo ostré sluneční světlo, pronikající širokou škvírou v místě uvolněného prkna. Malbou prosvítala tmavší místa, o jejichž původu nemohlo být pochyb.

S bušícím srdcem odvrátila hlavu od nezvratného důkazu tragédie a jako náměsíčná přistoupila k psacímu stolu, kde vše zůstalo přesně tak, jak to bylo ve chvíli Jiřího sebevraždy. Nenašla sílu stůl uklidit a později jí to přišlo až neuctivé. Nyní přejela pohledem změť papírů, odložené plnicí pero, které už nikdy nikdo nezavřel, popelník s nedopalky. Kdyby nebylo všudypřítomného prachu, vypadalo by to, že si jen kdosi odběhl od rozdělané práce na krátkou přestávku. Vztáhla ruku, která v neohrabané růžové gumě vyhlížela cize a absurdně a po krátkém zaváhání otevřela nejvrchnější z celkem pěti zásuvek, z nichž ta nejníže položená byla skoro u země.

Nic. Jen nějaké kancelářské potřeby, čisté bílé papíry a sáček s malinami, Jiřího oblíbenými cucavými bonbony. Opět se jí nahrnuly slzy do očí. Otřela si je předloktím, zhluboka se nadechla a vydechla. Teď není vhodná chvíle podléhat nostalgii. Pokud má udělat to, kvůli čemu přišla, musí to udělat hned. Bez dalšího otálení začala otvírat zbývající zásuvky.

Bylo to v předposlední z nich. Podlouhlá kovová kazeta, která vypadala úplně obyčejně. Helena však věděla, že ta věc je uvnitř. Cítila ji tam.

Chtěla prostě schránku popadnout a co nejrychleji se s ní vrátit k Ottovi, ale najednou to nešlo. Jako by cosi zaslechla. Šepot. Tichý šepot, spíš jen jemné ševelení v prostoru kolem. Všechny Heleniny smysly se napjaly. Cosi k ní promlouvalo. Zatím beze slov, ale stále naléhavěji. Dech se jí zpomalil, prohloubil, zornice očí rozšířily. Z jejích tváří zmizela barva a ona tu stála jako svoje vlastní socha, nehybná a hluboce soustředěná.

Víko kovové schránky se pohnulo. Samo od sebe. Hleděla na to a vůbec ji to nepřekvapovalo. Ruce v gumových rukavicích se ještě pořád vznášely nad deskou stolu a jako by jí najednou ani nepatřily. Důležitá byla jen schránka a především to, co ukrývala.

Neuvěřitelně pomalým a plynulým pohybem se konečně víko s tichým zaskřípáním zcela odklopilo. Dva rudé kameny vzplanuly náhle probuzeným životem. Suverénně k sobě připoutaly Heleniny omámené oči, do jejichž rozšířených černých zornic vyslaly tenoulinké červené paprsky jako nějaký podivný laser.

„Paní Heleno," ozval se z chodby za zavřenými dveřmi Aizenfeldův hlas, z kterého čišelo znepokojení. Klika se pohnula několikrát nahoru a dolů. Bylo však zamčeno. I kdyby byla Helena při smyslech, stěží by si dokázala vybavit, kdy vlastně stačila otočit zevnitř klíčem v zámku, ani jestli to vůbec byla ona. Pohlcená jinou realitou upírala oči do rudé záře, která sílila a sílila, až v ní zmizelo naprosto všechno. Jako v plamenech ničivého požáru.

Luciferův rudý oheň... napadlo Helenu. Točila se jí hlava a cítila se omámeně.

A potom se v té ohnivé záplavě začaly formovat lidské obličeje. Jeden po druhém. Byly to mužské tváře a Helena je nepoznávala. Vynořovaly se z rudých plamenů v podobě rozostřených kontur, které nabývaly na ostrosti a životnosti, aby posléze opět vybledly a udělaly tak místo dalším.

Jedna z posledních tváří patřila asi čtyřicetiletému muži pohledných rysů, který se na Helenu křivě pousmál krutým úsměvem pěkně tvarovaných rtů a nepatrně na ni mrkl jedním okem. I ve stavu, v kterém se právě nacházela, se zachvěla úzkostí. Tenhle člověk byl ďábel, ať už býval v minulosti čímkoli, pokud vůbec kdy žil. Světlovlasý krutý démon.

Když se jeho tvář po několika nekonečných vteřinách opět rozplynula, ulevilo se jí. Jenže pak se na samý závěr defilé před jejíma očima zhmotnila bolestně realistická tvář jejího muže. Žaludek se jí zhoupl jako na rozbouřené vodě a cítila, že se o ni pokoušejí mdloby. Polovina její duše, ta racionální, v ní křičela na poplach. Druhá část však byla silnější. Právě ta jí zabránila v tom, aby překonala samu sebe a zabouchla zásuvku s tím pekelným artefaktem. Protože nyní už nebylo pochyb, že něco takového nemůže pocházet z lidského světa.

Jiří na ni z plamenů upíral oddaný pohled milujícího muže. Jak by ho jen mohla odehnat? To nešlo. To nemohla...

„Jiří, lásko moje. Proč jsi to udělal? Proč jsi nás opustil? Jak mám bez tebe žít?" Helenin hlas zněl ochraptěle a cize a ona sama se ho téměř polekala. Jiřího ústa se pohnula k drobnému úsměvu, který měla ještě pořád v živé paměti. A potom promluvil i on: „Miluju tě, Sněhurko. Miluju tě..."

Byl to on. Musel být. Takhle jí nikdo jiný nikdy neříkal. Jen Jiří, její muž... její jediná láska.

„Taky tě miluju. Vždycky budu. Nikdo jiný tě nenahradí, miláčku. Nikdy."

Blízký a přitom tak vzdálený obličej jejího muže zvážněl: „Jestli mě miluješ, Sněhurko, budeš to muset dokázat. Dokázat..."

Slova, třepetající se v náhlém průvanu jako motýlí křídla, ještě nedozněla a důvěrně známá milovaná tvář se začala rozplývat. I rudá záře zvolna pohasínala. Helena několikrát zamžikala víčky a potřásla hlavou, jako by od sebe odháněla náhlou únavu. Udiveně se rozhlédla kolem. Chvíli trvalo, než se rozpomněla, kde se to vlastně nachází. Přiložila ruku ke spánku a promnula ho rukou v neohrabané růžové rukavici. Nakonec rázným pohybem nohy přirazila zásuvku. Schránka, jejíž víko bylo nyní opět zavřené, zmizela.

***

Aizenfeld čekal celý vyděšený za dveřmi.

„Je mi líto," řekla tiše. „To, co hledáte, v tom pokoji není. Ať už to bylo cokoliv, je to pryč."

Beze slova na ni hleděl a do očí se mu začalo vkrádat pochopení. A s ním ruku v ruce mrazivá beznaděj.



***