Rubiny z pekla - Kapitola 24

 

 

 

Hodiny na kostelní věži odbíjely celou. Eliška se nenamáhala s počítáním úderů. Už pár hodin se převalovala na lůžku a čekala na spánek. Jenže i přes veškerou únavu nemohla zabrat. Jakási tíha jí ležela na prsou jako balvan a každý nádech byl namáhavý jako po vysilujícím běhu. Takhle se ještě nikdy necítila.

***

Vyběhla z Urbanova domu, jako by jí za patami hořelo. Když Lídu nikde nenašla a ani na její volání nikdo neodpovídal, padla na ni tíseň. Najednou byl dům plný zvuků, které předtím nevnímala. Nejrůznější praskání, vrzání a tiché ševelení, které znělo skoro jako šepot... a nakonec pocit, že v obrovském ohavném zrcadle na chodbě zahlédla koutkem oka něco, co by tam být nemělo. To všechno dohromady bylo na Elišku přespříliš. Přestala se snažit chovat racionálně a dala se docela jednoduše na útěk. Teprve když za sebou zabouchla branku, trochu se uklidnila. Třesoucími se prsty vyťukala esemesku pro Lídu a nakonec, nervózně pokukujíc po temné hradbě stromů v parku, vytočila otcovo číslo. Bylo jí jasné, co bude následovat, ale tentokrát jí to nevadilo, ba naopak... skoro se na jeho peskování těšila, protože bylo známkou toho, že mu na ní záleží.

A výtky přišly, samozřejmě, ale nakonec to tak hrozné nebylo. Otec jí totiž naproti nepřišel sám. Když Eliška, čekající u osvětlené autobusové zastávky, zahlédla vycházet ze tmy kromě Adama ještě ženskou siluetu, v první chvíli ji bleskla hlavou nesmyslná myšlenka, že se k němu kdesi v setmělém parku přidal matčin duch. Pak ale zaslechla hlasy a v duchu sama sebe otitulovala dost nevybíravými výrazy. Poznala Sylvii a i přes vážnost situace se musela maličko usmát, když ji napadlo, že je to vlastně už podruhé, kdy si spletla svou (a nyní zjevně už i otcovu) novou kamarádku s maminkou.

Zamávala na ně: „Ahoj, tady jsem."

„To vidím," zabručel Adam, když došli se Sylvií až k Elišce. „Mě by spíš zajímalo, co tady děláš. Už je tma jak v ranci."

„Já vím, tati. Mě to strašně mrzí. Lída šla zalejt babičce kytky, no... a poprosila mě, abych šla s ní."

„Jo? Tak to musí mít paní Urbanová doma botanickou zahradu, že jste zalejvaly do noci. A Lídu máš kde? Princezno, mně se zdá, že mě taháš za fusekli."

„Netahám, tati, fakt ne. Já vlastně sama nevím, co se stalo. Rozdělily jsme se a pak si asi Lída myslela, že jsem šla napřed."

„To se mi moc nezdá. Jestli to chápu dobře, Lída tě tam nechala a šla domů?"

„Vypadá to tak," přiznala Eliška potichu. „Ale jak říkám, nejspíš jsme se nějak minuly."

„A volalas jí?"

„Jo, ale má zřejmě vybitej mobil."

„Fajn, brnknu Kláře."

Eliška se polekala: „Tati, to ne. Lída by měla hroznej průšvih."

„Ty ho máš taky, tak proč se jí zastáváš? Bylo to od ní nezodpovědný."

„Ale no tak," vložila se do toho Sylvie, která zatím jen tiše přihlížela. „Určitě tam Elišku nenechala schválně. Vždyť jsou kamarádky. Špatně se domluvily. A v tak velkém domě není divu, že se ztratily jedna druhé z očí. Lída už je určitě doma a až si nabije telefon, ozve se. A Eliška je taky v bezpečí, to je hlavní, ne?"

Adam se ušklíbl: „A jéje, koukám, že teď jste na mě dvě. Tak dobře, ale nemysli si, slečinko, že ti to projde úplně hladce." Zahrozil na Elišku prstem. Přišlo jí to legrační.

„Vidím, že ti otrnulo," zvedl Adam nepatrně obočí, když si všiml jejího úsměvu.

„Ale to ne," odvětila Eliška pohotově. „Jen jsem si říkala, že vám to spolu docela slušelo, když jste vyšli z toho parku. Vy jste se tam potkali?"

Mrkli po sobě jako dva spiklenci. „Kdo se moc ptá, moc se dozví," zabručel potom Adam, „tohle můžeme probrat doma. Začíná přituhovat. Tak šup, děvčata, ať už jsme doma v teple."

***

Jenže když nyní ležela ve vyhřáté posteli, znovu na ni všechno dolehlo. Chvíle, strávené v Urbanově domě, podivně stísněná atmosféra, Lídino zmizení a navíc její stále hluchý telefon. Tohle se jí nepodobalo. Nakonec Elišku napadlo, že se možná unáhlila. Co když jí Lída neutekla? Co když... co když je pořád ještě někde tam?

Eliška odhodila peřinu a vstala z postele. Bylo jí jasné, že nemá cenu čekat na spánek. Dokud neuslyší Lídin hlas, nebude mít klid. Už asi posté vzala do ruky mobil. Vytočila číslo a přitiskla si přístroj k uchu. Zatímco čekala, jestli se ozve vyzváněcí tón, přistoupila k oknu. Táta měl pravdu. Přituhlo. Na jasné obloze zářil měsíc a keře v parčíku na náměstí se v jeho svitu třpytily stříbřitým leskem. Teď už by mohl klidně napadnout sníh. Už by se udržel.

Volaný účastník se nehlásí... zahlaholil jí do ucha roboticky znějící mužský hlas, až sebou cukla. To by blbej neřek, ty chytráku, pomyslela si podrážděně, ale pak si uvědomila, že Lídin telefon je opět zapnutý. Nezvedla ho, ale vyzváněl. Že by spala tak tvrdě a neslyšela ho? To ne, to je nesmysl. Lídinu vyzváněcí melodii by musel slyšet i člověk stižený hluchotou. Tak co se to děje?

Vzala znovu mobil do ruky a zkontrolovala čas. Čtvrt na jednu. Páni, takových hodin. A ráno vstává na autobus. Jenže tohle prostě nešlo hodit za hlavu. Nikdy by si neodpustila, kdyby se Lídě něco stalo. Celý večer se na ni zlobila, ale teď začínala mít vztek sama na sebe. Proč jen je, ksakru, tak nebetyčně nerozhodná? Kdyby zavolala paní Peterové, ta už by něco podnikla. I když byla někdy dost protivná, Eliška musela uznat, že ji nenapadá situace, s níž by si nevěděla rady. Než ale začala hledat kontakt na Kláru, napadlo ji ještě naposledy zkusit Lídu. Co kdyby?

Zase vyzvánění. Jednou, podruhé, potřetí a potom... hurá, Lída konečně zmáčkla zelené tlačítko. Dřív, než se stačila ozvat, Eliška spustila: „Lído, ty zvíře, co je s tebou? Proč máš vypnutej mobil? Víš, jakej jsem měla strach?" Na druhém konci se však neozvala žádná odpověď. Jak vteřiny ubíhaly a v telefonu se ozýval jen něčí dech a víc nic, Eliščina euforie vyprchala a místo ní ji zaplavila úzkost.

„Kdo je to?" vypravila ze sebe po chvíli a doufala, že to zní aspoň trochu srdnatě. Zase ticho. Nevěřila by, jak hrozný pocit může vyvolat obyčejné mlčení. Jako by stál ten neznámý těsně u ní, jako by ji držel v šachu pouhým dechem.

„Kde je Lída? Co se jí stalo? Tak sakra mluvte!" Do očí se jí nahrnuly první slzy. Byla v nich bezmoc, ale i počínající vztek. To bylo dobré. Lepší než strach. V tomhle případě užitečnější.

Promluvil, když už to ani nečekala: „Je tady. Se mnou. Měla menší nehodu." Poněkud ochraptělý mužský hlas, monotónní a bez známek emocí.

„Cože? Jakou nehodu? Je zraněná? Kde jste? Zavolám sanitku!" Ale už když to dořekla, věděla, že je to nesmysl. Jestli se Lídě něco stalo a ten... člověk... nezavolal pomoc už dávno sám, může to znamenat tři věci: buď blufuje a Lída s ním není, nebo její zranění není tak velké, aby vyžadovalo odborné ošetření, anebo... žádnou sanitku nikdy volat nehodlal. V tom případě má její zranění pravděpodobně na svědomí. V tom případě může být Lída klidně i...

Než Eliška dokázala vstřebat tu hroznou myšlenku, cizí hlas pokračoval: „Ne, nikoho volat nebudeš. Ani sanitku, ani kohokoliv jiného. Jestli chceš, můžeš jí přijít pomoct sama. Nebo na ni zapomenout. Ale jak říkám, jestli si myslíš, že mě podfoukneš, bude tvá kamarádka zraněná mnohem víc. Tak hodně, že už jí žádná sanitka nepomůže. Rozumíš tomu?" V původně bezvýrazném hlase nyní zazněla jasná výhrůžka.

„A kam... kam mám tedy přijít?"

„Myslím, že víš."

To bylo všechno. Zavěsil. A když zkoušela znovu zavolat, telefon byl už zase hluchý.

***

Nezdržovala se vybíráním vhodného oblečení. Prostě na sebe naházela, co jí přišlo pod ruku a nakonec kolem krku omotala šálu, kterou vytáhla ze skříně od loňska vůbec poprvé. Roztržitě zatěkala očima po pokoji a když už na nic jiného nepřišla, zhasla světlo a zavřela za sebou dveře. Nyní ji čekal nejobtížnější úsek, neboť otec míval lehké spaní. Eliška si dokonce s hrůzou všimla nedovřených dveří ložnice. Pak si ale vzpomněla, že po příchodu domů pozval Sylvii z vděčnosti za její solidaritu k nim domů na večeři, kterou pochopitelně objednal v pizzerii Slunečnice. Eliška to vcelku uvítala, protože díky tomu na ni nedopadl Adamův hněv s takovou kadencí jako obvykle. Přesto však nechtěla pokoušet osud. Brzy se rozloučila a s výmluvou na únavu zmizela ve svém pokoji. Nezdržovali ji a protože znala Adama, nemohla si nevšimnout, že mu samota ve dvou se Sylvií zas tak úplně proti srsti není. Eliška pak slyšela cinkot skleniček a ozvěnu tlumeného rozhovoru. Dokonce se každou chvíli něčemu zasmáli a i když byla Eliška nervózní a zmatená Lídiným zvláštním jednáním, pocítila radost za otce. Už dlouho ho neviděla takhle uvolněného. Zdálo se, že má na něj Sylvie dobrý vliv a Eliška se rozhodla jejich začínající vztah podpořit. I ona sama měla nájemnici z podkroví čím dál tím raději a ačkoliv se více sblížily teprve docela nedávno, připadalo jí, že už se znají dlouhá léta.

Nyní si, při pohledu na nedovřené dveře do otcova pokoje, vzpomněla na jeho večerní popíjení a zadoufala, že bude stačit k tomu, aby se nečekaně neprobudil v tu nejnevhodnější chvíli. Pro jistotu našlapovala opatrně na špičky a doufala, že podlaha nebude vrzat. Když míjela kuchyni, něco ji napadlo. Naštěstí tahle místnost měla místo dveří jen provázkový závěs, takže se nemusela obávat hluku. Vešla dovnitř a hned si všimla dvou prázdných lahví od vína, které stály na kuchyňské lince. Tady se na noc závěsy nezatahovaly a měsíc svítil přímo na ně. No pane jo, to se docela rozšoupli, blesklo jí hlavou, zatímco vybírala ve stojanu na nože nejvhodnější velikost, která by se jí vešla do kabelky, v které už měla baterku a rukavice. Nakonec padla volba na asi patnácticentimetrový nůž s čepelí z nerezavějící oceli a oranžovou plastovou rukojetí. Obvykle s ním krájela cibuli. Upřímně doufala, že ho k jiným účelům potřebovat nebude. Do staré kožené kabelky s třásněmi se vešel velmi dobře.

Eliška si přetáhla popruh kabelky křížem přes prsa, vklouzla do pohodlných kožených bot a byla připravená vyrazit. U vchodových dveří se ještě naposledy toužebně ohlédla nazpět do bezpečí bytu a nevesele se pousmála, když zaslechla Adamovo tiché pochrupování. Kdyby tak věděl...

***

Vydala se přímou cestou přes náměstí. Minula kašnu a když pohlédla na sochu svatého Prokopa, zdálo se jí, že se na ni káravě dívá, jako by její úmysl zásadně neschvaloval. S pokrčením ramen pohled odvrátila a odhodlaně pospíchala dál. Jak se ale blížila k tmavému monumentu kostela a hlavně vstupu do parku, který začínal prakticky hned za úzkou Kostelní ulicí, začalo jí srdce bušit čím dál rychleji. K vraždám došlo sice v mnohem odlehlejší části parku, až daleko za silnicí u potoka, ale tady někde přepadli Lídu. A možná to bylo právě tím prostředím, hustými stromy a vysokou zdí, tyčící se nad Eliškou jako nepřekonatelná hradba, že začala vnímat jistá varovná znamení. Sice se snažila uklidnit a vysvětlit své pocity ponurostí tohoto místa v kombinaci s neznámem, do kterého směřovala, ale nepomáhalo to. Naopak. S rostoucí nervozitou za sebou vnímala kroky, i když se jejich původce zřejmě snažil našlapovat co nejtiššeji. Když pak zapraskala větvička jen několik metrů za ní, už nebylo pochyb. Někdo je za ní a s největší pravděpodobností ji sleduje. Proč by jinak znehybněl, sotva se ona vyplašeně zastavila? Měla pocit, že neznámý musí slyšet pouhým uchem slyšet bušení jejího srdce, které jí rezonovalo v hlavě dutou ozvěnou.

Ještě stále se neodhodlala znovu vyrazit, protože věděla, že když to udělá, ten člověk vykročí taky. Byla to slepá ulička a Eliška si to uvědomovala. Ticho kolem ní bylo až nepřirozené. Tak tíživé, až začala zadržovat dech. Když potom to definitivní ticho proťal čísi pronikavý výkřik, znělo to až brutálně syrově. Jako švihnutí těžkým mečem.

Eliška měla sto chutí padnout na všechny čtyři a zakrýt si rukama hlavu. To by ale k ničemu nebylo a ona si toho byla vědoma. Výkřik byl ženský a mohl přicházet právě tak z deseti metrů jako z druhého konce města. V nočním čirém vzduchu a navíc v absolutním tichu se nesou zvuky jinak než za dne.

Ale Eliška přece jen tušila, odkud to bylo. Urbanův dům už nebyl daleko, oddělovala ho od Kostelní ulice prakticky jen zahrada. A jestli hádala správně, bylo jasné, kdo vykřikl. Lída byla v opravdovém nebezpečí. Ve smrtelném nebezpečí a Eliška se jí vydala na pomoc jen s kuchyňskou kudličkou.

Chvíli vyčkávala, jestli se nerozezní policejní siréna, protože něco takového přece nemohlo projít jen tak bez povšimnutí. Ale nic se nedělo a nezdálo se, že by se spící městečko začínalo probouzet. A možná to tak bylo lepší, pokud myslel Lídin únosce svoje výhrůžky vážně. Myslel by si, že policii zburcovala Eliška a nic by mu nebránilo Lídě ublížit. Což se ale stejně zjevně dělo. Eliška byla zmatená a zároveň se zjištěním, že to celé postrádá logiku, se jí začala zmocňovat beznaděj. On to udělá. A to, že to bude moci udělat znovu s Eliškou, která k němu pospíchá jak ovce na jatka, bude pro něho jen třešinkou na dortu.

Zapomněla na své předchozí odhodlání, zapomněla dokonce i na cizí kroky ve tmě... svezla se k zemi, objala oběma rukama pokrčená kolena a začala tiše plakat. Byly to slzy smutku, rezignace, ale především studu nad svou vlastní zbabělostí. Lída by si zasloužila lepší kamarádku.

Seděla by tak na ledové zemi ještě dlouho a litovala vlastně hlavně sama sebe, když jí levé rameno sevřela cizí ruka. Nikdy by do sebe neřekla, že se dokáže tak rychle vymrštit rovnýma nohama ze sedu do stoje.

Zjevně se toho nečekaného přílivu energie polekal. Ucouvl o několik kroků nazpět, ale už se nesnažil skrývat. Eliška se pomalu uklidňovala. Kdyby jí chtěl něco udělat, právě měl k tomu příležitost jako vymalovanou. Bude to asi nějaký podivín. Neškodný blázen. Pátravě přivřela oči a zkoumavě jimi přejela od hlavy k patě postavu, která jí byla čímsi povědomá.

„Dome?" vypravila ze sebe nejistě.

„Promiň," hlesl. „Nechtěl jsem tě vyděsit."

Pořád nechápala: „Tys mě šmíroval?"

„Ty si pořád myslíš, že jsem úchyl, co?" Hlas Dominika Tancmana zněl hořce. Elišku to trochu vystrašilo. To jí ještě scházelo. Ze všech lidí, které mohla potkat, to musel být právě tenhle vyšinutý exot. Náhoda je občas hodně škodolibá. Anebo... co když to nebyla žádná náhoda? Co když na ni takhle číhal už dlouho a dnes se mu konečně zadařilo?

Dominik byl jako obvykle celý v černém. Jen jindy na všechny strany trčící vlasy měl tentokrát schované pod vlněnou čapkou. No jasně, na stepování před barákem už není právě ideální počasí. Jako by uhodl, co se jí honí hlavou, pokusil se obhájit: „Často chodím v noci ven. Mám to rád. Je klid, ticho, žádný otravný lidi. Netušil jsem, že potkám zrovna tebe. Je to dost zvláštní, to přece musíš uznat. Proč bys touhle dobou courala po městě, kdyby se nic nedělo? Jen jsem chtěl na tebe dohlídnout, nic víc."

„O to se tě nikdo neprosil," zasyčela Eliška. Pak si ale uvědomila zbytečnou příkrost svých slov. Jestli je to pravda, myslel to Dominik dobře. A zatím ho nic ze lži neusvědčovalo.

Další výkřik vyletěl do tmy jako žhavá kometa, po níž ještě dlouho rezonoval chladným ovzduším ohon bolestných dozvuků. Eliška i Dominik strnuli.

„Už zase," zašeptal. „Co to, sakra, bylo?"

„Obávám se, že tuším," odpověděla Eliška.

***

Stáli u plotu zadní části Urbanovy zahrady. Dům vypadal z tohoto úhlu úplně jinak, než z ulice. Elišce připadal cizí a zlověstný. Když překonala prvotní nevoli ohledně Dominika, přistihla se, že se jí jeho přítomností dost ulevilo. Nejhorší na celé téhle akci byla totiž samota, nemožnost s někým se poradit, probrat eventuality. A ona ke svému údivu zjistila, že se s Dominikem dá úplně v pohodě komunikovat. Proč mu vlastně nikdy nedala šanci? To je opravdu tak povrchní a konvenční, že soudí lidi jen podle vnější slupky? Ano, opravdu taková bývala, nemělo cenu si nalhávat něco jiného.

Jakkoliv zněl její stručný souhrn posledních událostí fantasticky, Dominik ho akceptoval. Nejspíš nevěřil, že by tohle dokázala podniknout jen tak, bezdůvodně. Eliška se navíc snažila vše podat pokud možno stručně, věcně a bez zbytečných dramatických detailů, které ji v domě vyděsily a které mohly být docela dobře jen výplodem rozjitřených nervů, či podvědomou projekcí skrytých děsů.

„A ty nemáš vůbec tušení, kdo by to mohl být?"

„Ten hlas mi zněl trochu povědomě, to jo, ale byl tak... chladnej... nevím. Fakt nevím. To je jedno, ne? Musíme najít Lídu, co nejdřív. Sám jsi to slyšel. Ten člověk je nebezpečnej, ať je to, kdo chce."

„Takže lezem," shrnul to Dominik lakonicky. Stoupl si těsně k zídce, spojil ruce před tělem a gestem Elišku vybídl, aby je použila coby schůdek. Udělala to a v mžiku byla nahoře. Pak zase ona podala pomocnou ruku jemu. Za chvíli byli v zahradě.

Nejprve se museli prodrat shlukem dlouho neprostříhávaných keřů, což se neobešlo bez drobných šrámů. Po dalších několika krocích se před nimi mezi stromy objevil obrys studny. Sedělo na ní děvče.

Eliška sykla leknutím a ucouvla tak zprudka, že narazila na Dominika, který šel za ní. Nečekal to a zalapal po dechu. Ještě si nestačil všimnout, co Elišku tak vyděsilo.

„Copak ty ji nevidíš?" zašeptala se sevřeným hrdlem, nespouštějíc oči z postavy. Zdálo se, že je sedící dívka nevnímá. Seděla na betonové skruži se sklopenou hlavou a když zase vyšel měsíc, všimla si Eliška, že má na sobě v té zimě šaty bez rukávů. Bezděky se otřásla zimou.

„Je to Lída?" zeptal se Dominik, když konečně zjistil, koho má Eliška na mysli.

„Ne, tohle není Lída," zašeptala Eliška sotva slyšitelně. „Nemyslím, že by to byl kdokoliv z masa a kostí."

„Jak to myslíš?"

„Jak to povídám. Nevím, kdo to je, či vlastně... byl, vím ale jedno. Není tady náhodou."

Zvuk, který se k nim vzápětí donesl, vlastně už ani výkřikem nebyl. Spíš zasténáním. Šlo to od studny, to už teď bylo naprosto zřejmé. Jako by to probralo i tu dívku. Vstala ze studny a zvolna se k nim obrátila. Odhalené útlé paže se pozvedly jejich směrem. A pak se začala rozplývat.

***

„Tak co, jdeš do toho se mnou? Nemám právo po tobě něco takovýho chtít."

„Myslíš, že tě tam nechám jít samotnou? Ledaže by sis to rozmyslela a zavolala pomoc."

„To nejde. Vždyť jsem ti to říkala."

„Jo, říkala, ale stejně to nechápu."

„Ani já. To je fuk. Tak jdeme?"

Beze slova přikývl. Nepříjemný zvuk drhnoucího betonu se rozlehl nocí, když spojenými silami odsunuli víko. Eliška se naklonila nad otevřenou studnu a pak se vzrušeně obrátila k Dominikovi: „Já se picnu! Jsou tam špricle. Není nic jednoduššího, než tam prostě slízt jako po žebříku. Myslím, že tam ani není voda."

Ještě chvíli naslouchali, jestli se zdola něco neozve, protože museli předpokládat, že pokud je někdo dole, hluk odsunovaného víka zaslechl. Bylo však ticho. Snad už není po všem... napadlo Elišku a po zádech jí přeběhl mráz. Pak ale zavrtěla hlavou a v duchu si takové myšlenky zakázala.

Začali slézat, Dominik jako první. Eliška ho musela obdivovat, ještě před hodinou neměl ponětí o tom, co ho čeká a přesto se k tomu postavil naprosto věcně a chladnokrevně. Nikdy by si byla nepomyslela, že by jí chlapec, jehož dosud vnímala jako naprostého loosera, mohl vůbec někdy začít imponovat. Zahanbeně si připomněla, jak naložila s jeho vzkazem, který jí po návratu z tanečních předala Sylvie. Jednoduše ho roztrhala, aniž by na něj vůbec pohlédla.

„Vypadá to, že ten žebřík až dolů nesahá. Budeme muset skočit," obrátil se k ní Dominik a přerušil tím její sebezpytování. Jeho hlas byl sotva něčím víc než tichým šepotem, Elišce však připadalo, že musí být slyšitelný na míle daleko.

„V pohodě, myslím, že to zvládnu," sklonila hlavu co nejníž, aby ji Dominik slyšel. Už neodpověděl a Eliška byla ráda. Každý zvuk, který vydali, v ní vyvolával paniku.

Netrvalo dlouho a z prostoru pod ní se ozvalo měkké žuchnutí. Podívala se pod sebe a zjistila, že Dominik už na žebříku není. Doskok se nejspíš vydařil. I ona tedy zdolala zbývajících několik příček a pohledem zkusila odhadnout hloubku, kterou musela překonat. Ohromeně zjistila, že spolu s žebříkem končí i studna. Okrouhlá šachta se změnila ve volný prostor. Vypadalo to, že celá studna není ničím jiným, než kamufláží. Ale proč? Jaký to může mít smysl?

Dominik stál asi čtyři metry pod ní a natahoval k ní ruce. Mluvit už si netroufal, ale Eliška pochopila, co jí tím gestem naznačuje. Neboj, skoč. Budu tě chytat.

***

Skočila. Měla přitom zavřené oči a to byla chyba. Mohla se aspoň pokusit doskok zkorigovat. Takto dopadla přímo na Dominika, plnou vahou, jako pytel cementu. Podklesly pod ním nohy a on se složil jako domeček z karet. Okamžitě se z něho odkutálela, aby se k němu vzápětí s hrozným pocitem, že mu musela přinejmenším zlámat vaz, vrátila zpátky.

Byl naživu, díkybohu. V pořádku ale nebyl. Jednu nohu měl pod sebou zkroucenou v prapodivném úhlu a Eliška ani nepotřebovala zdravotnickou průpravu, aby poznala, že je zlomená. Nejspíš v kotníku a ještě pravděpodobněji dost ošklivě.

„Promiň, Dominiku. Já jsem taková blbka. Co jsem to provedla?"

„Tím se netrap, za to nemůžeš. Horší je, že se nemůžu hnout. Takhle ti moc platnej nebudu."

„Už jsi mi pomohl, a hodně. Bez tebe bych sem nevlezla. A jestli ano, kdoví, jak by to dopadlo. Dome, myslíš, že tady na mě vydržíš počkat?"

„Eliško, neblázni. Nemůžeš tam jít sama. Jestli šel ten křik odtamtud..."

„Musím. Teď už to musím dotáhnout do konce. Neboj se, koukni, co mám." Eliška otevřela kabelku a ukázala Dominikovi nůž. I přes vážnost situace se musel usmát: „Fakt si myslíš, že touhle kudličkou dokážeš někoho zastrašit?"

„Nehodlám toho parchanta zastrašovat," procedila s mrazivým odhodláním mezi zuby. „Hodlám to do něj vrazit."

 

***

 

 

 

---