Droga jménem láska

Bydlel v malý komůrce U kočičky. Nad Bordelem. Tady toho bylo víc než dost. Milionkrát šeptaná slůvka miluju tě - bylo to tu tím prosáklý. A čpělo to na celý kolo. Ne. těmahle sračkama se dneska živit nebude, však to taky smrdí jako hovna, jak kdyby někdo nablil do krabičky zavřel ju a spěšně namašlil pěknou pentlí aby to vypadalo k světu. Tohle: "miluju tě zlato" chutná odporně. Dneska má to výročí. Dneska zaslouží něco lepšího.

Pár holek mu po cestě ven zamávalo, přátelským hlasem mu popřály pěknej den, laškovně na něj mrkly. Věděl že to není upřímný, že to není doopravdy.Choval se k nim pěkně, byl jejich „zlatíčko“ ... nakonec zjistily že není jako ostatní. Člověk tohle vycítí.

Zamířil po nábřeží veden tou omamnou vůní. vůní lásky. Bylo zima mráz kreslil po hladině řeky a zanechával za sebou jemné sítě praslin jež se v představivosti vykreslovaly do všech možných tvarů. V tuto noční hodinu bylo všude prázdno a ticho, ale to mu nevadilo. Procházel se pomalým krokem po zmrzlém chodníku a míjel nóbl restauraci. Na takový místa nechodil. Když chtěl vidět masky milujících rodičů, spořádaných manželů a úslužných manželek tak radši zašel do divadla. Jó tahle láska. Zkurvený pozlátko, stejný jak to v bordelu, jen v trochu lepší krabičce. A ledový jako sněhový vločky jež začaly dopadat na celej tenhle svět.

Přes nábřeží došel do rušnějšího centra. Blikající záře neonů, hudba linoucí se z barů, jo. Tady to žije. Míjel pár zaplivanejch putik a zapadl do útulný kavárničky na rohu dvou bezvýznamnejch ulic. Spousta mladejch párů tu seděla u stolečků a snila tu svý sny, nebo jen tak vychutnávala prchlivou krásu okamžiku. Tohle místo miloval, ale nechodil sem často, feťák si to nejlepší taky nechává jen pro zvláštní příležitost. Jako jsou třeba narozeniny. Sedl si na koženou sedačku k pultu a poprosil o kafe. Dostal ho hnedka. Teplý lahodný a s takovou tou oplatkou ve tvaru srdíčka. Chvilku si s ní hrál v ruce než ji nechal rozplynout na jazyku. Narozeniny, jó ten den měl fakt rád. Rozhlídl se a uviděl mladou dívku, která sama seděla u stolu a věčně se koukala na hodinky a nebo skrz výlohu do potemělý ulice. Tušil co se jí v ní odehrává: Nervozita, strach, nedočkavost, bolest a láska. obrovská láska. Na jednu stranu mu jí bylo líto, přál by jí víc radosti, ale zároveň toužil po naplnění. Bylo to jakoby mu kámoš svěřil lístek ze sportky a von zrovna na ten lístek vyhrál ohromný prachy. Co udělat? Rozhodl se počkat. Po patnácti minutách bylo jasno. Nepřijde. Možná nevracet ten pomyslnej tiket nebylo zas tak špatný rozhodnutí a možná tím toho kámoše (teda jako tý holky) zbaví zbytečný starosti. Možná. Jo Určitě.

Dívka vzdala čekání, zvedla se. Na nic nečekal a zved se taky. Chtěla si dojít pro kabát a rychle zmizet z týhle kavárny, aby si nikdo nevšim těch slz co jí stýkaly po tváři, ale jakejsi chlápek jí ho galantně podal. Odměnila jej úsměvem. Odměnila ho usměvem a von se jí v duchu omlouval. Pomáhal jí do kabátu a cítil že přišla ta pravá chvíle. Zlehka přivoněl k jejím vlasům. Kromě její nádherný vůně cítil skoro šílenou Lásku. „Todleto je lepší než koks.“ Řek si a nasál tu ryzí esenci.

Nachvilku se cítila divně, chtěla křičet z plných plyc, tisíce křičících hrdel! Byla zmatená a najednou se divila už jen tomu, proč jí stéká po tváři slza. Kvůli němu? No to sotva. Poděkovala tomu týpkovi co jí pomoh a za chvíli vesele zacinkal vchodový zvonek aby oznámil odchod týhle slečny.

Chviličku tam stál neschopnej slova a pak si zase šel sednout za bar. Moc dlouho netrvalo a odešel taky. Ani pořádně neslyšel servírku, která mu děkovala za tučný spropitný. Sice byla noc, ale ulice se mu najednou zdála plná barev, krásnejch zvuků a nevšedních vůní. Svět plnej života. Popošel pár metrů a sed si do parku na lavičku. Sníh pomalu míjel osvětlení lampy a snášel se mu k nohám. Brzy k němu elegantním krokem přišla kočka. Sedla si vedle něj, dlouze si ho prohlížela. Po chvíli se s vrněním uvelebyla na jeho klíně a von ji začal hladit a drbat za ušima. Miloval kočky.

A jeho srdce zas po dlouhý době bilo.