Stín

Dušičky jsou nádherný svátek a některá místa, jakým je i zlínský lesní hřbitov, jsou velmi sugestvní...

Stín. Krčí se v rohu místnosti. Je nenápadný, chce aby se na něj zapomnělo. Pomalu ukolébává mé smysly, zbavuje mě ostražitosti. Zrovna dneska jsem si ho všiml. Zrovna dneska cítím jeho pozornost tam, za hranicí světla. Proč zrovna tenhle den?

Dušičky-divný svátek. Dát pár kytek na mramorové desky, pod kterými hnijí těla. Zapálit svíčku a položit ji k již dávno rozfoukaném popelu – jo nesmím zapomenout na svíčku. A vůbec - nevím proč tam jít. Cožpak věřím, že něco z Marie opravdu zůstalo tam v zemi? Fakt nevím, jestli tam půjdu, ještě o tom popřemýšlím.

Každou další hodinou vzdoruju tomu nápadu míň a míň. A nakonec proč tam nejít? V ledovou pozdní noční hodinu nasedám na jeden z posledních autobusů. Ani nevím, proč jsem se tak ustrojil. Asi ze sentimentální vzpomínky, asi kvůli tobě Marie. Vystupuju z autobusu daleko za městem a vlezlá zima se hned zakusuje do mého těla. Ach ano, už nejsem horkokrevný mladík Marie, kde jsou ty časy, co jsem tě jen v saku vyprovázel v ty chladné večery. Však by ses mi za mou lehkovážnost vysmála. Pomalu vstupuju na lesní hřbitov. Světlo lamp sem stěží dopadá, zato barevných světýlek je tu na tisíce. Proč to, že je jich u některých hrobů bezpočet, zatímco jiné zejí prázdnotou? Cožpak synové, dcery i vnuci zapomněli na milované zesnulé? Nebo jen odmítají položit pár květin, nebo věnec na hrob? Slyším je, jako bych slyšel sebe: „ Oni jsou v našich vzpomínkách ne pod těmi víky“, žel... jak často vzpomínáme?

Zamyšlený kráčím potemnělým lesem, spadané listí je unášeno větrem a lehounce víří kolem. Mé kroky se rozléhají a já mířím hlouběji a hlouběji. Plamínky svíček se mihotají ve větru. Taky ti jednu nesu. Obyčejnou, jen takovou bys měla ze skromnosti ráda. Snad ji těmi zkřehlými prsty zapálím.

Jdu dál a listí ševelí pod mými kroky. Jiné zvuky se neozývají, jsem tu sám. Jen měsíc přes lehký závoj stínů sleduje mou pouť. Zahýbám na malou cestičku, jenž je lemována náhrobky a pamětními deskami. Tolik jmen rytých do kamene... aspoň tam na druhé straně nejsi sama. Nehodí se totiž, aby dáma byla ponechána osamocená, bez společnosti. Dohlížíte na nás živé? Doufám že ne. Nejednoho z vás by nezájem blízkých podruhé, možná ještě hlouběji ranil. Já jedním z těch lhostejných nebudu Marie. Já ne.

Stromy zpívají větru dál své teskné písně. Stín obchází okolo po hrobech, tančí v temných zákoutích. S výsměchem uniká přímému pohledu. Ne, nevidím ho, nevšímám si jej. Pomalu a s námahou totiž dorážím nad tvůj hrob. Někdo by řekl, že je to neúcta - obyčejný neudržovaný náhrobek porostlý břečťanem, ale mě se líbí. Stejně jako ty.

Asi jsem opravdu starý senilní a melancholický páprda. S kým to mluvím? A o čem? Cožpak by na tomhle světě mohlo něco z její krásy, z ní, zbýt?

Jistě. ZůsTalA tu moJe zLoba.

Marie! Co to... to není možné!!! Vždyť ty jsi mrtvá!

Rád by sEs mě zAse zbaVil?!

Ne tak to není! Nemůžu za to, že tě pobodali! Nemůžu za to žes mi umřela!

Ty víš, žE jsem moHla žít, ale prO co? Pro cO jsem MěLa žít, kde byLo celé dloUhé roky to tVé: „budu tě milovaT na vždY“?!?

Já... máš pravdu Marie. Je to moje vina! Měl jsem-

Pstt hLuPáčku. Už bude DoBře. Jen tu Se mNou cHvíli zůsTAň.

Miluji tě Marie.

Já teBe taKy.

 

Ráno ho našli ležet před náhrobní deskou. Ač byl promrzlý na kost, ještě dýchal. František Kolcman cestou do nemocnice, v 7 hodin 29 minut, zemřel.

 

---