Ono slovo

Už jsem protrpěl dost! Víc, než kdybyste mě umučili. Pusťte mě zpět! Pusťte mě do Ráje! „Musíš říct to slovo.“ Ta poslední věta nepadne. Nemá jí kdo říct. Dveře nemluví, mlčí. Roky stále jen mlčí. Jen oprýskaný nápis hlásá: Ráj není pro každého. navalí se v něm vztek, ale pomalu zase odvane. Už se mnohokrát přesvědčil, že kopat a mlátit nepomáhá. Sedl si, opřel se o Dveře a tiše přemítal. Jediné slovo má v moci jeho osud. Možná se mu v bezpočtu pokusů již na dosah přiblížil, ale není to nic platné.

Ráj ho lákal oním osobitým způsobem, kterým domov láká zbloudilce. Nebo zapuzence. Zoufale toužil znovu být v Ráji, celou svou bytostí o to stál. Překážkou bylo jediné slovo. Co je to slovo? Rozdíl mezi modře a žlutě natřeným pokojem. Mezi novou prací a dalším hledáním, mezi happy endem – doživotní láskou a přeřeky, rozpaky, úprky.

„Plácám sračky“, řekne do ticha a vstane. Znovu mu do očí padne nadpis nad Dveřmi. Ráj není pro každého. „Seru vám na ten váš Ráj! Seru! Seru!“ Tentokrát se nepřemohl a po dlouhé době opět dopadla na Dveře sprška ran. Po chvíli se oddechující postava narovnala. „No a proč ne?“ Zaznělo klidně. Pak bylo slyšet už jen škrábání a vzdalující se klidné kroky. Dál už nic. A nadpis dalším vyvržencům napoví vyrytým slůvkem: bohudík.