Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJak se Poesis vrátil
20. 04. 2015
0
0
553
Autor
ledove-zahrady
Kousek předposlední kapitoly. Kdo neví, o co jde, doporučuju, aby si přečetl moje druhé nejnovější dílo "O čem jsou Ledové zahrady?", ale myslím si, že i bez toho se to snad dá pochopit.
Poesis, jeden ze tří synů, byl pod vlivem rodinné kletby, díky které od narození neměl duši. Ona duše byla v rukou Utěšitele, nehmotné bytosti skládající se právě z této duše a ještě sedmi dalších. Na to, aby zrušil kletbu, Utěšitel potřeboval sedm duší. Jedna mu tedy přebývala a on se rozhodl, že ji věnuje Poesiovi.
Phoúron i Desperatus pohlédli směrem k lesu a spatřili mladého muže, jak se k nim blíží. Měl vlnité, světlé vlasy, úzký obličej se špičatou bradou a tmavé oči s těžkými víčky. Byl o poznání vyšší než oni a ačkoli byl viditelně trochu zmatený, působil neobyčejně sebeuvědoměle a inteligentně. Nebylo pochyb - zírali na Poesia.
Phoúron na něj vytřeštil oči. Musel si ho prohlédnout. Musel se na tu nádhernou bytost ihned podívat.
Jak se syn blížil, bylo vidět stále zřetelněji, které rysy zdědil po matce a které po otci. A tak první, co mu stařec pověděl, jakmile byl dostatečně blízko, bylo:
"Máš.. Máš moje oči."
"Opravdu?" usmál se Poesis. A v tu chvíli se málem skácel k zemi - tak pevně ho stařec objal. Trvalo dlouho, než ho konečně pustil, a když to udělal, uviděl, že Poesiovi z očí vytryskly slzy. Poesis si je rychle otřel a řekl na to:
"Promiň.. Ještě to neumím ovládat."
"Jak.. Jak to Utěšitel dokázal, takový nádherný zázrak?" zašeptal stařec a pár slz mu setřel sám.
"Znovu jsem uslyšel jeho hlas," začal Poesis, jehož přímý pohled do očí starce bodal stejným způsobem jako předtím. "Ukrýval jsem se hluboko v lesích, když na mě promluvil. Řekl mi, že všichni ostatní členové albínijské rodiny, kdo byli zasaženi kletbou, jsou již mrtvi, a to že je potřeba ke zničení Ledových zahrad. Dále bylo potřeba sedm duší, které však již získal, a proto tu mou už nepotřeboval - duše Frigidony, Niva, Arcticy, Calidy, Veritas, Audense a Algidita. Takže mi nabídl dvě možnosti - buďto mi vezme život jako ostatním, anebo mi dá mou duši, neboť si ji šetřil přesně pro tento okamžik. Měl však podmínku - požadoval, abych šel za tebou. Řekl, že mě povede. A také řekl, že se mu zdařily všechny jeho plány, a že se už nikdo z nás nemá čeho bát. A protože jsem mu vždycky plně důvěřoval - to přece víš - zvolil jsem si druhou možnost. A najednou.. Najednou jsem procitl, jako když vytáhneš tonoucího z hlubokého jezera, a on si až teď uvědomí, že se v něm topil. Otevřel jsem oči a začal jsem doopravdy vnímat. Vnímal jsem všechny barvy - nemluvím o těch vizuálních, nýbrž o těch vnitřních. Pocity mě zasáhly plnou silou, získával jsem dojmy z každé molekuly vzduchu, a to všechno na mne doráželo jako mohutné vlnobití, až jsem si myslel, že to neustojím. Ale ustál jsem to, a nelituji toho ani trochu, neboť konečně poznávám, co je to život. Jsem člověk, už žádný stroj."
Najednou se, zcela nečekaně, otočil na Desperata.
"A ten chlapec.." zašeptal "si zaslouží, abych mu pomohl, s čímkoliv si bude přát. A tak doufám, Desperate, že mi dovolíš, abych tě doprovodil na cestě domů."
"Moc bych si to přál," odpověděl chlapec.
"I já bych si to přál," přidal se otec.
"Pak již není, proč tu dále zůstávat," usmál se Poesis a položil oběma ruku kolem ramen.
"Z této země zbude za chvíli jen hromada trosek. Měli bychom zmizet."
Otočili se tedy k odchodu.
"Mám vás rád," dodal ještě.