Locksher Mershol a černá koloběžka

 

 

   Velký detektiv Locksher Meshol seděl ve své pracovně na londýnské Kerba Street a v hlubokém rozjímání – jako vždy, když potřeboval dát odpočinout znavené mysli - hrál na harfu. Přirozeně svoji oblíbenou třetí větu – harfové sólo – ze symfonie Fis moll pro harfu a pikolový sbor od Piccola Naganiniho.

   Právě před hodinou se vrátil z cesty, na níž řešil jeden z nejzapeklitějších případů své kariéry - tajuplné zmizení premiéra jedné malé, do té doby mu neznámé země Chessco, ležící mezi Podkarpatskou Rusí a Rýnem. Premiér Zilosch Meman zmizel z kantýny parlamentu oné podivné země a jediné, co po něm zbylo, byla neobvykle zploštělá láhev zelené barvy s nápisem Jan Becher. Locsher Meshol se tohoto – ostatně také jediného - vodítka chytil a poté, co se mu podařilo prokázat příbuzenské nespojení mezi Janem Becherem a Janem Chodcem, dospěl jeho s neúprosnou logikou pracující mozek k jedinému možnému závěru: Zilosche Memana unesli mimozemšťané. Meshol jako obvykle zdárně vyřešil zdánlivě neřešitelný případ, před nímž v bezmoci stály jak Policie Chesské republiky, tak i KGB, BIS a Stasi.

    Ve 34. taktu třetí věty Naganiniho symfonie Fis moll vyrušilo Velkého detektiva zaklepání na dveře. Meshol dohrál ještě 35. takt, potom řekl: „Prosím, vstupte.“

   Dveře se otevřely a vstoupil věrný Mesholův přítel a nedocenitelný pomocník Dr. Sonwat, jehož prostoduchost Meshola vždy znovu usvědčovala z vlastní geniality.

   „Promiňte, Meshole, ale je tu nějaký pán, který si přeje s vámi hovořit v jisté záležitosti.“

   „Jistě neodkladné, velmi závažné záležitosti a Scotland Yard je v koncích stejně jako FBI, CIA, KGB, BIS i Stasi, nemýlím-li se,“ odtušil Meshol a odstavil harfu do rohu místnosti.

   „Jak jste to uhodl, Meshole?“ Údiv rozrůznil Sonwatovu tvář.

   „To je prosté, milý Sonwate. Proč by mne jinak někdo navštívil ve tři hodiny ráno a utíkal celou cestu pěšky? Neslyšel jsem přijíždět žádný vůz, jen pleskání nohou. Uveďte tedy ředitele Scotland Yardu, pana Philipa Marlowa. Předpokládám, že to bude on osobně.“

   Sonwat jen polkl naprázdno a uvolnil ve dveřích místo muži, který stál za ním. Ten vstoupil: „Milý Meshole, odpusťte, že vás ruším tak pozdě.“

   „Spíše tak brzo, pane Marlowe. Co vás ke mně přivádí?“

   Marlowe se nadechl, ale Meshol ho gestem ruky zarazil: “ Počkejte, zkusím si tipnout.“ Na okamžik si sevřel palcem a ukazováčkem levé ruky kořen nosu způsobem pro něj tak typickým. Totiž, že palec položil na pravou a ukazovák na levou stranu kořene nosu. Na chvíli tak připomínal určitou – byť velmi svéráznou - parafrázi Rodinova „Myslitele“. Potom se zahleděl na Marlowa: „Přišel jste pěšky, vyrušili vás ze spánku uprostřed noci, večeřel jste dvanáct dnů zralý romadurský sýr a jste stejně bezradný, jako celý Scotland Yard, FBI, CIA, KGB, BIS a Stasi.“

   „Probůh, Meshole,“ vzdychl bezvěrec Marlowe, „vy jste ďábel. Jak jste to pro všechny svaté poznal?“

   Meshol se (drobátko samolibě) pousmál: „Pouhý pozorovací talent, milý Marlowe. Že jste přišel pěšky, o tom svědčí zbytky tak typicky londýnského bláta mezi prsty vašich nohou. Že vás vyrušili uprostřed noci, je zcela zřejmé z vašeho pyžama – svědčí o tom, že jste již pobýval tou dobou na loži; a je o vás známo, že nechodíte spát před půlnocí. Fakt, že jste se nepřevlékl z pyžama, svědčí o značném chvatu. Vaše večeře je patrná z vašeho dechu. O den méně či o den více zralý romadur smrdí poněkud odlišně. A nebyly-li by Scotland Yard, FBI, CIA, KGB, BIS a Stasi v koncích, nebyl byste tady. Tak je to, drahý Marlowe?“

   Pootočil se ke dveřím a dodal: „Milý Sonwate, byl byste tak laskav a nalil panu Marlowovi sklenku Yorkshirské brandy? Myslím by ji po zásluze ocenil.“

   V tom se, jak ostatně bylo pravidlem, nemýlil. Marlowe do sebe chvatně vpravil pořádný doušek zmíněného alkoholu a vydechl: „Zase ho na ní viděli!“

   Meshol se zachmuřil: „Marlowe, neobtěžujete mne snad kvůli nějaké nevěře? Pak-li by se ovšem netýkala přinejmenším Buckinghamského paláce…“

   „Meshole, kde jste to žil posledních čtrnáct dní, že nevíte, o čem mluvím?“

   „V Chesscu. Řešil jsem tam případ zmizelého premiéra.“

   „Kde to je? Někde na Balkáně?“

   „Těsně vedle,“ suše odtušil Meshol, „ale vraťme se k vašemu problému. Koho na kom to viděli?“

   „Koho na čem, Meshole!“ Marlowe si dal další čtvrtlitrový doušek Yorkshirského brandy. „Už čtrnáct dní, noc co noc, objevuje se v londýnských ulicích,“ Marlowe ztišil hlas a obezřetně se rozhlédl, „…temný přízrak ženoucí se na černé koloběžce…“ dokončil téměř nedýchaje.

   Čelo Velkého detektiva se pokrylo vráskami: „…a jeho cestu lemují mrtvoly s výrazem nepopsatelné hrůzy ve tváři. Nebo jim trčí z hrudí dalmatské dýky? Či snad škrtí nevinné panny poté, co je obzvláště zavrženíhodným způsobem znásilní?“

   „Pche, panny v Londýně…“ odfrkl Marlowe, „nic takového, žádné mrtvoly.“

   „Ano, už to mám,“ rozjasnila se Mesholova tvář. „Jeho jízdu Londýnem lemují vyloupená klenotnictví. Nebo banky?“

   „Ani klenotnictví, ani banky,“ děl Marlowe ponuře. „Polovina Londýna se bojí vycházet po setmění.“

   „Odkud vycházet?“

   Marlowe se zarazil, až posléze ze sebe vypravil: „No odkudkoliv, přirozeně.“

   „Aha,“ řekl Meshol, „tak už mne nenapínejte, Marlowe. Vyjděte s tím, snad se také nebojíte, protože je po setmění? Vždyť za chvíli svítá. O co se vlastně jedná?“

   „O přízrak na koloběžce, Meshole, což tu hovořím o něčem jiném?“

   Meshol vstal a jeho kolena vyčítavě zavrzala. Několika kroky přenesl své vysoké štíhlé tělo ke knihovně pokrývající dvě stěny pracovny od severu k jihu a od východu k západu. Meshol jim důvěrně říkal knihovna „North-southská“ a  „East-westská“. Ponechávaje Marlowa v nejistotě, kterou tento neúspěšně, ale zato intenzivně plašil Yorkshirským brandy, vytahoval různé knihy a listoval v nich.

   Když konečně usedal zpět do křesla proti Marlowovi, do londýnských ulic se jako zloděj do kapsy vkrádalo ráno.

   „Nuže, Marlowe, říkal jste žádné mrtvoly, žádné loupeže, žádné panny…ehm. Tedy – nenašel jsem žádný zákon, žádný královský výnos, žádnou městskou vyhlášku, ba ani poručení Scotland Yardu, které by zapovídalo komukoliv ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska jezdit v noci ulicemi Londýna na černé koloběžce. A to ani přízrakům. Váš problém, milý příteli, tedy nikdy nebyl žádným problémem.“

   „Meshole, vy jste opravdu geniální,“ vzdychl Marlowe s úctou až nábožnou.

   „Já vím,“ odtušil Meshol a otočil se k Dr. Sonwatovi, jenž vše v úžasu sledoval a poslouchal od dveří: „Buďte tak laskav, milý doktore, doprovoďte pana ředitele Marlowa k východu. Cítím se poněkud unavený.“

   Poté opět sáhl po harfě, přivinul ji na své rámě a jeho dlouhé štíhlé prsty se lehce dotkly strun. Začal u 36. taktu třetí věty symfonie Fis moll pro harfu a pikolový sbor od Piccola Naganiniho.

---