Trosečník na břehu života

Všeobecná veselost, která se bujaře rozptylovala po celým městě ho zklamávala, každým okamžikem, až se cítil jako by se akorát nad jeho hlavou vznášel ponurý mrak a vylíval na něj tmavý, tekutý a smradlavý svinstvo. Děsila ho představa, že je každý okolo něj šťastný. Kam se podíval, uviděl rozkošný úsměv a rozjiskřený kukadla, jen on hledí na zem v očích velký hněv a na rtech nicotný úšklebek vypovídající apatičnost. Zároveň ho ale vábila představa, že on je jiný, nemalicherný kvůli oslavě jednoho pitomýho dne, kdy se jemu cizí člověk, nebo snad společenství rozhodlo tenhle den vyzdvihnout až skoro nad okamžik zrození dítěte.

Po chvíli bezmyšlenkovitého pochodu napříč špinavýma ulicema ho začalo bavit vmetat všem kolemjdoucím do tváře svůj nářek a protest. Užíval si tápající pohledy směřovaný na výraz v jeho podrážděným ksichtě a na to, že se tu poflakuje jen tak sám. Pro hodně z nich to bylo nejspíš dost nelogický vyobrazení člověka slavící příchod novýho roku. Možná, že mu ani žádný zájem nevěnovali, ale v tu chvíli si připadal jako lovec šťastných tváří. Během parazitování na štěstí druhých získával čím dál tím větší sebekontrolu nad svým vztekem a zlomyslnýma emocema a mohl zhoubný semena smutku rozsévat, kudy chodil. Zima mu začala líst pod kabát a on chtěl zalízt někam do tepla, někam do knajpy, kde by se utopil v chlastu a pak by v ranní hodinu vyblil všechnu tu jemu nepatřící energii, kterou si za tu noční obchůzku nasbíral. Jenže nemohl. Nemohl jít do nějaký skupiny v těch psychických sračkách, kde by se musel stát součástí. Jeho ego mu v tu chvíli radilo zůstat inkogníto, kdo ví proč, ale tak to prostě cejtil. Potřeboval mít moc nad tím, co se okolo něj a s ním děje.

Ten zapráskaný mráz mu žačal hatit plány a on přemýšlel, co by asi tak mohl tropit. Opřel se o zahlou pouliční lampu, která chvíli svítila a po tom krátkým výdeji energie zas umřela. Rozklepanýma prstama si užmoulal cigáro a těšil se na rituální přípal a vtáhnutí toho černýho kouře co nejhlouběji do sebe. Při výdechu sledoval, jak se kouř v bezvětří převaluje a stoupá k paprskům znovu oživlý lampy. Čekal, jaký další instrukce mu mozek naservíruje před rypák, ale ten byl tou zimou docela mimo provoz a nic kloudnýho ze sebe nevymáčkl. Kvůli tomu, že se jeho tělo začlo pozvolna přeměňovat v jeden velký nehybný úd, připomínající mrtvolu vytáhlou z pytle v márnici, naskočil do tramvaje, aby mu roztál led z kůže. Směr, kterým tramvaj pádila mu byl známý asi jako pan Kado Hoshi z Japonska, žívící se třeba broušením katan, ale to mu bylo fuk. Dnešek zatím stejně za nic nestál a cesta do neznáma ho nemohla vynervovat. Na hltání cizích úsměvů už neměl náladu a tak svůj zrak obrátil vůči svýmu odrazu ve skle. Zkoumal svou depresivní mimiku a snažil se jí prokládat tou pozitivní. No, ale vždycky to sklouzlo do křečovitýho výrazu obličeje, co dostal dvě dávky pepřákem, tak toho nechal a sledoval tmu, jak cupitala po městě a zaplňovala každý roh i zákoutí. Pod každou lampou přicházející temnota tvořila větší a větší kužel světla až se černota dostala na takovou úroveň, že se stavba světelnýho tělesa zastavila. Tmavší už to za oknem být nemohlo a tak přehodil zrak zas dovnitř. Když otočil hlavu přes svoje pravý rameno a kouknul se do prostoru jezdící housenky zjistil, že všichni spolucestující dřepí v druhý části a u něj není ani jedna lidská tykev. Těžko říct, jestli to byla jen náhoda, nebo působil jako člověčí odpuzovač. Každopádně ho tahle myšlenka opustila dřív, než by si zapnul zip u svý zimní botky. Ještě chvíli vstřebával teplo z topení pod jeho trůnem a pak mu začla týct alkoholická slina táhnoucí se až na boty. Ačkoliv si připadal jako vyléčený alkoholik, to co si myslel a to co fakt cítil byly od sebe dost vzdálený světadíly.

Projel ještě pár zastávek a sledoval, jak na každý z nich nastoupilo pár lidí, u něj samozřejmě i dál liduprázdno. Z tramvaje vypochodoval do levný čtvrti, kde se mu zdálo, že tu místo baráku vystavěli rovnou zříceniny. Tady ale potřeboval být, jenom v těhle zapadlých, snad i válkou zpustošených místech stály krámky s jeho drogou a tý si právě potřeboval vpustit do krevního oběhu řádnou dávku, aby otupil žal. Temný bouřkový mrak plný tekoucích myšlenek, co mu před hodně dlouhou dobou uvízl v mysli, potřeboval čas od času prosvětlit. Kde přesně se to jeho vysvobození nacházelo netušil, ale dost se obrátil na instinkt. Něco jako, když vás nějaký vrozený pud táhne k věci, nebo činnosti, kterou v tu chvíli fakt potřebujete. Taková bezdisplejová navigace, vmáčknutá mezi mozkový závity. Hnal se mezi divně znetvořenýma konstrukcema, přeskakoval přes kanály, přes louže i přes bezdomáče poskládáný vedle sebe na zemi, kterým z nějakýho lepšího rozmaru chtěl hodit nějakej ten peníz. Jenomže co se prachů týče, měl oproti nim jedinou přednost a to, že je měl kam dávat, i když šrajtofel na řetízku zněla většinou prázdně. Za pár zatáčkama zkroucenýma do leva i do prava našel to, co se mu teď točilo v hlavě.

Dlouho to netrvalo a lil si do krku lacinější verzi chlastu, jenž neslo krycí jméno Kokajín...Výhoda těhle patoků je, že jejich cena nestoupá do nadmořských výšin a škodlivost je člověku hned zřejmá, protože mu brzo po požití játra alarmují přítomnost nějaký chemický látky. Tím pádem se eliminuje ve velkým to překvapení z žaludečních a jaterních křečí, člověk co tohle pije už totiž předem ví, co za zvěrstvo si vybral napumpovat do těla. S touhle, řekl bych sloučeninou, se dá vyvádět dost ptákovin, jako se třeba prohánět městem a na každýho hulákat, jaký hermafroditní kuře se z něj vyklubalo, nebo líst po zastřešených zastávkách a plivat ze zhora na čekající cestující. Málo kdo se pokusí vyškrábat nahoru a tak se můžete smát křivdám lítajících z jejich papul. Jo, i když se tohle všechno jeví tak pěkně, je to pomíjivý a návrat do reality a její vstřebávání sebou nese krušný chvíle. I když návrat Modrooka do úplný reality je tak nějak nereálný. Třešnička na rozteklým dortu toho večera se projevila jako potkání postaršího chlápka s obličejem zvrásněným a unaveným. V očích mu problikávala ztracenost, ale ne taková, jako když se ve městě zaběhnete a nevíte, kam vás to čerti donesli. Tahle byla jiná, neměla nic co do činění se ztrátou v prostoru, ale v sobě samotným.

Modrook,- mimochodem jsem se přiklonil k pojmenování svýho svěřence, ale nenávist vůči tuctovosti mi nedovolila, abych ho nazýval běžným jménem a tak mu od teď říkám podle jednoho titěrnýho i zároveň mocnýho rysu v obličeji.- posedával na lavičce u uměle vypěstovanýho parku, který teda velkou přirozeností a energií neoplýval a vyloženě sledoval růst žilnatých kořenů probodávající hlínu. Přikládal jim tak lidskou důležitost a samozřejmost, až si je ve svých představách úplně oživil. Mohutné kmeny se pak bořily půdou a cestovaly z místa na místo, až utvořili okolo Modrooka semknutí z větvových náručí. Jako by k němu chtěli promlouvat, pošeptat mu, že žít po boku s člověkem, i z pohledu stromu, není úplně tak snadný, jak se zdá.

To jejich ševelení v korunách mělo uklidňující účinky, z těch všech myšlenek, co se mu vířili v hlavě si vybral tu, jak by se vznášel nad těma zelenýma stříškama a pozoroval svět s nadhledem. Místo toho zaryl držku hluboko pod zem.- Z ruky mu vyklouzla prázdná flaška sajrajtu a řítila se dolů, padala tak dlouho, mizela v černým kanálu, který splachoval každý objekt pozornosti Modrooka, až se do klesajícího víru dostal i on sám. Nechal se vtáhnout do nicoty, do prostoru bez myšlenek, do úplný vypnutosti.- Jakmile otevřel oči a stěží je donutil k přimhouřenýmu pohledu, podivil se. Ležel na zemi ve střepech stočený do klubka, který snad ani nemohlo odpovídat jeho rozměrům. Z embrya se přesunul na záda a ruce si položil vedle těla tak souměrně, jako by se připravoval na vložení do rakve. Dlouze se nadechl a při těžkým výdechu se zadíval na měsíc přišpendlený na černým plátně. V tenhle okamžik se na scénu dostavil onen chlapík s podivností ve tváři. Vynořil se ze tmy a našlapoval k Modrookovi. Ten pořád ještě uzemněný přihlížel, jak si to k němu chlapík podsaditě štráduje a podává mu ruku. „Pojď nahoru“ ozvalo se z chlapíkovo úzký pusy. „Já taky před chvíli vylezl ze svý nory“ a ukázal na udusanou kupu sněhu. „Maminka tam na mě dávala pozor.“ Modrook otočil hlavu směrem, kam ukázal a snažil se vstřebat návaly informací, což šlo dost mizerně po tom restartu. Hrábl po nastavený dlani a vysoukal se na lavici. Pořád mlčel a srovnával si záblesky momentů, který mu jezdily před zorným polem. Chlápek si sedl vedle s nohama u sebe a rukama založenýma v klíně. Jeho styl sezení byl tak opatrný a nenásilný, až to skoro vypadalo, jako by se omlouval za kus dřeva, který obsadil jeho zadek. „Měl jste mě nechat“ prohodil nevrle až neuctivě Modrook a zadíval se do chlápkovo roztěkaných zorniček. Ten pomalu odvrátil hlavu a jako odpověď dlouze povzdechl. Oba tam tak mlčky seděli a nechali za sebe mluvit vítr. Do řeči mu až skočil Modrook. „Chodíte se často vrtat s mámou ve sněhu? “ „Nevrtám se, já odpočívám a maminka mi radí, co mám dělat.“ „No, každý má jiný hobby“ odfrkl Modrook. „ Dělám, co mi maminka řekne.“ „Co máte pořád s tou mámou, na to, že jste starší chlap na ní nějak moc lpíte, ne?“ „Jen s ní si můžu povídat.“- „Jste bez kamarádů?“ „Jo. Už hodně dlouho. “ „ A kde máte teď maminku?“ „V nebi.“ „Aha, takže místo setkání s vaší mámou je ve vaší hlavě?“ „Slyším její hlasy... Chybí mi.“ „No jo, to postrádání mámy máme společný.“ „ Ne jenom to, ale na to ty jednou určitě přijdeš. Jdu domů, maminka to chce.“ „Tak se mějte,“ houkl za ním ještě Modrook. A tak skončila celá konverzace, víc už říkat nemuseli, oběma bylo jasný, že v ten okamžik je každý ve vlastním světě. Ve vlastním světě a přitom na stejný cestě. Modrookovi nedělalo problém pochopit, jak může mysl schizofrenika fungovat. Věděl, jaký emoční návaly se jim můžou prohánět mozkem a vlastně i řídit všechny jejich myšlenkový pochody. Definice a líčení týhle psychózy měl v celku v merku, protože díky svýmu labilnímu přecitlivění a sklonu k hypochondrii nacházel tu chorobu i sám v sobě. Nikdy ale nenasbíral všechny prvotní a probíhající příznaky a tak se smířil jen s tím, že je prostě a čistě jiný druh. Poddruh, možná, že i naddruh, když se bude hodně snažit...

Tu noc nabraly výtržnosti ze strany Modrooka ještě větších kadencí. Měl v sobě totiž dost vybuchující energie. Lechtala ho ve svalech, střílela bouřlivý impulsy do hlavy, tvořila mu ďábelský kukuč pokaždý, když ztropil něco, co se takzvaně nemá. To, co se má mu totiž nepřišlo z hlediska fantazijního vůbec dostačující a perspektivní. Potřeboval zažívat sám sebou neobjevený. Sosat nektar z nově rozevřených květů. Zakázanost přece otevírá každýmu vrata do neznáma, oproti tomu povolenost je každýmu vlívána do hlav už od velmi raného věku. Kdo by v tom tak mohl ještě vidět nějaké dobrodružství? Vše je hold zahalený do neprodišný roušky rozkazů a nakázání.

Abych se vrátil k tomu hošanovi s kouskama nebe v očních jamkách. Jeho divočinky vycházely z jeho přirozenosti. Chtěl dělat bordel, rámus, rozbíjet věci, být nesvázaný, být od všeho odproštěný. Jako děcko, co se naučí držet hračku a tak s ní svévolně mrskne o zeď. To aby se v jeho ťuťuňuňacím životě objevilo zpestření. Očko se už myšlenkama odpoutal od svého psychicky roztroušeného kamaráda. Jelikož mu došel lektvar emotivní apatie a slina, která mu před začátkem chňapala po prstech u nohy, teď šimrala krtka za uchem, musel najít obchodníka, co disponuje tou rozkošnou látkou. To nebyl problém. Nároky na kvalitu vinnýho toku klesly pod bod mrazu. Možná, že až k tomu bodu, kdy ráno lidi zběsile tlučou vším možným nářadím do ledu, který se jim přes noc vypevnil na všech oknech u auta. Modrookovi nešlo už o nic jinýho, než se zprasit do takový míry, že se ani on sám v zrcadle nepozná. Zapomene na ten všední dnešek, jako na úmrtí křečka, kterýho usmažil na odpoledním slunku. Nechtěně samozřejmě. Po vyřešení toho obchodního závazku už zas vstřebával alkoholický procenta. S nechutí vůči chuti a s chutí vůči stavu. Vstřebával tak dlouho, dokud nepadl bradou na zmrzlou půdu. Znova. Jeho běsnění už neznalo hranic a vybralo si za cíl centrum s tak říkajíc největší sledovaností. Po nezkoordinovaný otočce mrsknul skleněný příruční granát do výlohy zemědělských potřeb. Až konečně přestaly bulet střípky, který naříkaly cestou volnýho pádu z výlohy na zem, rozesmál se Modrook z plna hrdla. Asi chtěl tím smíchem přivolat všechny nasraný čerty z podzemí, aby se přišli ujistit, že tenhle destruktivní člověk patří do zlatýho kotle s motivama lebek po celým obvodu. Zahleděl se na svůj výtvor, na který byl v danou chvilku patřičně hrdý a odflus si jako kauboy při dožvýkání svýho tabáku.

„Hele, nebudeš přece tak soukromničit s tímhle představením, ne? Máš tam obecenstvo, věnuj se mu!“ „Jo, máš pravdu“ odsekl úplně automaticky Modrook neznamýmu hlasu ve svý hlavě a ani se nad tím nepozastavil. Mohlo ho třeba trochu vyvést z míry to, že k němu někdo mluví a on je přitom natůrovaný na druhý straně ulice, odřízlý od ostatních živočichů. Nevyvedlo. Tak pokračoval v našeptávačovo radě. Napochodoval před dav, skoro armádně hrdým krokem, který z něj nespustil ani jedno z dvaceti očí a z plna, nebo spíš z půlky kouřem zpustošených plic začal řvát. „Jsem zvrácenec, jsem zvrácenec- běžte bonzovat- rozutečte se a žalujte!“ „Ti, co si myslíte, že jsou nad váma to rádi uslyší!“ „Zavři hubu ty hajzle, to si myslíš, že jsi machr?“ vyletělo do nočního ruchu z fousatý tváře v celku robustního chlapa. „Jo, co si o sobě vůbec myslíš?“ zozvášnila se prťavá ženská, která se pomaličku přesouvala k prvnímu řvounovi, asi kvůli poli působnosti. Čím víc bojovníků, tím líp se bojuje. „Kriminálníku jeden, zavřel bych tě, až bys zčernal“ vyhekl ze sebe otřepanou frázi chlapík a máchal u toho rukama, jako by byl trosečník a přivolával k sobě pátrající helikoptéru. Rozrezonovalo se napjatý ticho, ve kterým Modrook čekal, jestli se z hloučku nevynoří ještě nějaký bojovník za dobro. Toho se ale nedočkal. Diskutovat nepřišel a tak hloubal, co by měl ještě v roli řečníka sdělit, ale asi toho už víc nebylo a na výchovně-dobrácký kecičky se mu odpovídat nechtělo.

Vzduchem se začaly prohánět křiklavý tóny sirén. Jestli hasičů, záchranky, či po zuby ozbrojených komand, připravených Modrooka svázat, nakopat do břicha a na oddělení hrozně mučit už náhodě nenechal. Na zaplacení škody místním zahradníkům ani za boha neměl a spát na jiným lůžku, než na tom, co měl zaparkovaný v garsonce nehodlal. Svoje dlouhý nohy vzal na ramena a rozběhl se směrem, kterým nezahoukla ani jedna houkačka. Jakým agresivním nástupem jeho divadýlko začlo, tak prchavým ústupem střemhlav do ulic skončilo. Utíkal, seč mu praskání v kolenou a fyzická zdatnost dovolila. Tělem mu proudila taková vyhecovanost, že veškerý kousek energie, i ten, co mu hýbal s očními víčky, vložil do běhu. Zachvátila ho taková euforie, která mu dovolila klepat v rychlým tempu botami po dlažbě ještě další půl hodinu.

Jakmile se druhý den vynořil ze sna, pousmál se do polštáře. Cejtil úlevu, že snad bez větší psychický újmy přežil tu slavnostní tuctovost. Chvíli jen tak ležel a dráždil strop pohledem. Nemít závazky, proležel by snad zbytek života, ale měl se sejít s hudebníkem. Odkopal ze sebe peřinu na truc, jako malý škvrně. Položil rozbolavěný chodidla na koberec. Po tom maratonu minulou noc by nohy vzlykaly snad každýmu. Když chroupal konflejky s mlíkem a k tomu ucucával kafe s Whisky z nevídaně obrovskýho hrnku, omílal to setkání s chlapíkem, s maminečkou vznášející se v jeho mozkoví bedně.

„Byl to blázen, podivín, nechal si klidně do hlavy napochodovat hlasy, to já bych jim dal!“ Utěšoval se. „Jsi naivní. Mě nezapřeš, “ prohodil znova našeptávač tónem tak vysmívajícím, že se Modrook nasral skoro až jen kvůli tomu tónu. „Nejsem cvok,“ vykřikl do zdi, „nee!“ a vyskočil ze židle. Popadl cigára, kytaru a vyběhl z bytu, kde cejtil nezvanýho hosta. Domovní řád mu v tu chvíli trčel u prdele a tak si rozechvěný strčil mezi rty dlouhou cigaretu a ve výtahu jí odpálil knot. Civěl na sebe do zrcadla a čekal, že se zas projeví ten infekční zkurvysyn. „Co si o sobě kurva myslí?“ „Je to nějaký inteligentní bacil?“ Nechtěl si to připustit, ale věděl, že když je sám, tak vlastně vůbec sám není. Ze vchodu vyrazil rázně, jako protidrogový při zásahu. Kulhající bábinky, se kterou se většinou celé minuty vybavuje o banálních hloupostech, si ani nevšiml. Antistresovač dokázal už ve výtahu absorvovat do plic a tak vajgla odcvrnknul do sněhových závějí. Jeho krok byl stejně nervózní jako jeho výraz ve tváři. Zubama o sebe skřípal v rytmu historický mašiny, zapnutý po 20ti letech. Brodil se studenýma břečkama a mířil k muzikantovi. Na zastávce hromadný dopravy vytasil nástroj a zkřehlýma prstama v rukavicích s odstřiženýma koncema, kvůli lepšímu balení cigaret, začal improvizovat. K lidem čekajícím vedle se linuly vlny depresivního chaosu. Popravdě, smyslnost v tom mohl cejtit asi jen sám autor, nebo povahově stejně rozdrcený člověk. S hudebníkem se sešel ve sklepní zkušebně, která mu při příchodu do tváře plivla tajuplnou slinu. Myslel si, že tohle místo musí přitahovat jen ponurý lidi s ponurou hudební prezentací. Ve středu místnosti se houpala jedna žárovka, která na zdi malovala zpitvořený obrazce. Až by si jeden řekl, že tady na kytaru válí sám z pekla vyproštěný ďábel a na stoličkách před ním třískají kopytama do rytmu všechny nekulturně vypadající stvoření. Bohužel pro Modrooka tady vyhrávali jen lidé. S divokýma kopytníkama by si asi sedl víc. Domluvili se, že spolu zaimprovizujou a vlastně s tím hned začali. První akordy táhl bez servítek Modrook. Pohledem ani nezavadil o spoluhráče. Jestli se mu zamlouvá melodie, rytmus, či náladovost toho, co hrál. Vůbec ho to nezajímalo a rozvíjel další a další hudební lajny. Agresivní riff vystupňoval a pak z ničeho nic ubral tempo a sklouzl do melancholicky žadonících vybrnkávaček. Vzduchem proplouvala hlasitá utlumenost. Zas do toho vkládal svoje na hadry rozcupovaný emoce. Každým dotekem o strunu z hlavy kytary vyletěl naříkající závan zvuku. Škoda jen, že hudebník přestal hrát už před dobrýma 15ti minutama. Nedostal hold žádný seberealizační prostor. Statečně ale nechal Modrooka vyřádit, až do úplný vyčerpanosti. To sice nic nemění na tom, že mu dal padáka s tím, že prostě není týmový hráč, ale aspoň mu dal šanci. Tak se vypotácel i se svýma chmůrama ze dveří do slunkem oslňujícího dne. „Že by i ten dnešek stál za hovno?“ „Budu do toho hovna šlapat fakt až po zbytek života? Nebo jak to teda bude?“ Sklíčený vykračoval za paprskama odrážejícíma se od třpytivých plošin a hněvavě pokukoval po okolí. Už se zas cejtil světem nepochopený, protože mu vyrážel z držky jeden zub za druhým a v tý jeho prohnilý dásni nechával jenom díry. „Mám snad chodit po světě jako kočovník a usadit se až v rakvi, kde svoje kořeny nechám prorůstat prasklinama?“ Možná. A možná jeho život spolkne jiná příšera. Putoval městem jako tulák bez cíle. Chvilkama se dostával do mimo reálných stavů, ze kterých se vždycky dostal s vytřeštěnýma očima zatřepáním hlavy. Jako by vystupoval a zas nastupoval do auta. Občas zaslechl ozvěnu rezonující někde vzadu, v mozkovně jak sílí a dere se do vědomí, ale i tu mermomocí vytřepal.

Snažil se něco vymyslet. Snažil se myslet na něco normálního. I když měl makovici plnou nenormálních jevů, dával si bacha na to, aby mezi lidma nevypadal, jako blázen. Nějak mu na tom záleželo. V tu chvíli chtěl být jako všichni okolo něj. Jediný co mu ale v tuhle žalostnou chvíli docvaklo, bylo poznání, že když si dokáže na hubě vyšít a udržet permanentní úsměv, už nemusí při očním kontaktu nic vyčarovávat. Všechno prostě zhltne jeho blankytnost a jemný úšklebek. Zastavil se až v parčíku u lavičky, která uměla tomu, kdo to asi fakt potřeboval, vytvořit černou díru, která vcucla celý jeho svět. Uvelebil se na stejným místě, kde vířily jeho zmatený vzpomínky. Z batohu vytáhl šroubovák a vyrýval si něco na zadní tělo kytary. Po chvíli přišla mamina s dítětem. Modrook zíral do obrovských a milých kukadel mimču lebedící si na protější straně v kočáře. Pomyslel si, že takovou čistou svobodu v očích už dlouho neviděl. Snad jen u batolat, kterým do hlavy ještě nestihl nikdo vlít názory a předsudky. Láskyplný oči blonďatýho špuntíka ho uklidňovaly, i když ne na dlouho.

Vykuřoval si tam do doby, kdy se začala do dne nenásilně, krůček po krůčku, vkrádat tma a Modrookem zas cloumala ta divná napjatost. Blížila se doba těch násilných monster, hovad a magorů. Lezly ze svých děr s chutí na jazyku. Jako pavouci, plížící se k lapený oběti. Zákeřnost jim křivila koutky a dělala jim zlomyslný rýhy ve tvářích. Modrook splynul v šero a ani nemukl. Pozoroval, jak ze stínů vycházejí a zas v nich mizí postavy. Zaměřil na něco, co si dost razantně dělalo cestu zbylýma smrtelníkama, co pospíchali, aby tohle místo měli daleko za zády. Blížilo se to k němu a v tom se srazily jejich pohledy. Nabouraly do sebe, jako dva rozjetý kamiony. Spojovala je nějaká tajemná náklonost. Chůzi měl vláčnou, přitom tvrdou. „Hej, na co tu čekáš?“ vypustil z robustný tlamy vysoký chlap a změřil si Modrooka od hlavy až k patě cukavým pohledem. „Sám nevím, asi na znamení.“ “Chceš ukázat znamení?“ „Ty ani nevíš, co mě sere a chceš mi ukazovat znamení?“ „Tak poslyš, mně jsou tvoje problémy u zadnice, chci ti jen ukázat, jakou my máme moc.“ „Kdo my?“ „No my, co to máme v hlavě trochu pošramocený, nebo ty to v ní máš snad úplně v pořádku?“ „A čeho se to pošramocení týká?“ Chlap pomaličku klesl hlavou, až na modrooka koukal skoro skrz svraštěný obočí. „Víš, já můžu všechno, k nikomu necejtim empatii. Jsem jako oživlá mrtvola, chápeš?“ „Ne, to teda nechápu. Jak ti to může pomáhat v dělání čehokoliv?“ „Žádný pocit viny, víš? “ „Ne nevím, pořád nechápu, k čemu směřuješ.“ „Tak jo. Já rád ubližuju,“ zašeptal. Vycenil všechny polorozpadlý zuby a zadíval se jako sériový vrah, co si najde svojí další lidskou hračku. „A proč mi to říkáš?“ „Cejtím z tebe vztek a strach, toho musíš přece využít.“ Modrook byl tak moc zaměstnaný odrážením očních útoků, že si až ve chvíli, kdy uslyšel šouravou chůzi uvědomil, že je tam ještě někdo další. Mladá ženská prošla okolo nich. „Tak teď sleduj, co dokážeme,“ mrkl a rozběhl se k ženský. „Hej ty, zastav, potřebuju se na něco zeptat. Ztratil jsem se!“ „Omlouvám se, nemám čas, opravdu spěchám,“ zrychlila chůzi, jako by ucejtila, jak jí za krk dejchla smrt. „Ale no tak kotě, slibuju, že to bude jen chvilička.“ „Nebudu se s váma bavit, jestli mě nenecháte, zavolám policii!“ Už jí došlo, že jde do tuhýho a jediná obrana byla buď křičet v hluchým parku, nebo vyhrožovat, jak si asi myslela, tvrdou rukou zákona. Chlapa to ale vytočilo do obrátek. Chytil jí ze zadu za rameno a otočil si jí čelem k sobě. „Mám tě kočko!“ „Nehrabej,“ než stačila doříct, zaryl se jí do tváře špičatý předmět. Začla zoufale ječet, ale rána do čelisti druhým koncem nástroje jí ztlumila. Svalila se na zem a pokusila se vstát. Poslední úder do spánku jí nedal šanci, přikotvil jí na zem a ponechal jí bezvládně ležet. Přepjatá agrese nabrala strašných rozměrů, se kterou nepočítal ani sám útočník. Ale stalo se. Modrook chtěl chlapa praštit do toho jeho zkřivenýho ksichtu. Ani pořádně nevěděl proč až v tuhle chvíli, ale vraha zázračně minul a svalil se jako kus dřeva vedle nehybnýho těla. „Tak už chápeš, chlapče? A žádný výčitky. Bav se.“ Naposled probodl pohledem Modrookovo kůži a z lehka šmajdal dál. Modrook si kleknul a zíral na znetvořenou tvář. Tvrdá a zatuchlá realita ho fackovala ze všech stran. Právě před ním ze sebe jedno tělo vypouští život. Nadobro. Obaloval ho smutek a škrtil ho pod krkem, ale ani ne tak kvůli tomu ukončenýmu životu. Bál se sám sebe. Uvědomil si, že by toho byl taky schopný. Záchvaty vzteku se u něj projevovaly čím dál tím víc, až skoro zastínily jeho ostatní projevy psychiky. Strach se mu plazil po holeních kostech, stoupal až do mozku. „Jak je kurva možný, že myslím sám na sebe, když vedle mě leží zavražděná ženská? Jsem fakt už takovej magor? Proč kurva?“ Mozek mu předhodil spis z dětství a tak začal listovat. Zabrousil ve vzpomínkách do časů minulých.

Modrook seděl v pokojíku rozpláclý na tlustým koberci s hvězdovýma vzorama a opíral se o postel. Ruka mu kmitala, při stínování obrázku. Sem tam se zakoukal do stěny, načerpat trochu tý bezprostředně prázdný inspirace. Vždyť jeho vyvinutá fantazie zbytek zmákne. Co se jeho tvorby týče, s poklidem na jazyku můžu říct, že by si lecjaký psycholog pošušňal. Ona ta díla měla totiž dost zvláštní nádech. Vesměs to byly morbidní obrázky plný pohřební tématiky. Případně zobrazení vlastní smrti. Jednu malůvku pojmenoval “hlas není potřeba“ a pod malý nadpisek rozpohyboval pár lidí s ušmiknutýma hlavama, jak jim ze zadnice tryskají bubliny s nesmyslnýma textama. Jeho vztahovačnost chňapala po nejvyšší příčce na žebříku a kategoricky byla přiřazena do složky zcela nekontrolovatelné. Není pak divu, že se po dni stráveným v kolektivu cejtil tak dotčeně, až si do notesu nakreslil rovnou svůj hrob osazený náhrobním kamenem, kde bylo důstojně a až skoro slavnostně vyrytý jeho jméno, letopočet, kdy přišel na svět, jako to holátko a nesmělo chybět ani datum úmrtí. Příčinu smrti, i když se to do epitafu nepíše, tam nesdělil. Místo toho tam vysekl nějakou charakteristiku, například „rozlobený beránek“, či „trosečník ve městě.“ Byly to vlastně takový jmenovky po každodenních soubojích s člověkem.

Nesnášel školní docházku a netýkalo se to učiva. V hlavě toho měl dost, sice přehledně srovnaný, ale to, co v něm budilo alergii, byla ta přiřazenost. Vadilo mu, že mu bylo diktovaný s kým se má bavit a koho má poslouchat. Jediný řešení, jak to bojkotovat bylo odříznutí od spolužáků a hlavně od učitelů. Ačkoliv byl samotářsky založený i on potřeboval cejtit sílu smečky a tak si od každýho druhu vybral pár spřízněných duší. Jeho kamarádi měli většinou stejný priority. Byli osobití, nekontrolovatelný a byla s nima sranda, aby mu školní hodiny i s přestávkama plynuly co nerychlejc. Co se lektorů týče, bohužel měl dost omezený výběr. Zdálo se mu, že jsou všichni plozený podle nějaký kopie, nebo odlitku. Ale byl tam jeden, který měl myšlení posunutý od vychovatelských móresů docela jinam. Zajímal se o umění a tak ho taky učil. Na jeho hodinách většinou probíhala bezútěšná anarchie. Každý, co o umění zájem neměl, což bylo 95 procent špuntů vzal průběh hodiny po svým. Umělec nebyl učitel a na usměrnění neměl prostě vlohy. Do prvních řad si posadil pozorný posluchače, tudíž Modrooka s dvěma dalšími hochy a zbytek si v druhý části třídy dělal vlastní byznys. Modrooka si získal svým otevřeným přístupem k jeho fantazii. Nechal mu velký prostor pro seberealizaci a to pro něj bylo to nejdůležitější. Všichni ostatní učitelé se drželi striktně osnov. Možná, že museli, ale to oni si vybrali tenhle předmět. Po jedný jeho rozblázněný hodině byl Modrook tak vábně vyhecovaný, že šel rovnou na školní záchodky a tam na oprýskanou zeď nad pisoárama napsal nápis „Všem kolemjdoucím vadnou oči, když se zadívají do těch mých.“ Málokterý mladičký rebel by se i pod sebemenší větu v kabinách podepsal. On to však i propagačně zvýraznil. Flastr v podobě ředitelský důtky byla samozřejmost. A takhle si pomysleně budoval respekt, v každým spolužákovi co trajdal po chodbách a poslouchal žvanění v hloučkách. Ta úcta neměla ani tak přátelský nádech, jako spíš čistě povinný. Bylo s ním počítáno jako s nutným zlem. Po škole chodil většinou sám a po všech házel začarovaný pohledy. Odstup si od něj drželi ve všech školních sférách. Na tělocviku si při rozdělování hráčů do týmu Modrooka nikdy nikdo nechtěl vybrat a tak si určoval vlastní náplň. Učiteli zdrhl pod nosem a vyškrábal se po požárním žebříku na střechu školy. Tam se mu vykreslilo panorama celýho městečka i hustě rostlýho lesa, co celý to městský údolíčko objímal. Opřel se o šikmo nakloněnou stříšku, takže skoro ležel a civěl do nebeskýho stropu. Po několikátým vyšplháním už za ním lezli policisti, který ho odvezli rovnou do tetiny smutně přitakávající náruče.

Modrook dotvořil ten veledeprimující výplod a zahodil deník ledabyle do prostoru. Kreslení z něj vycucalo všechnu šťávu a byl trochu znechucený. Žaludek si řekl o další hmotu, co by mohl pěkně rozhňácat. Jenže v kuchyni slídila tetka, která by po něm zas házela bezútěšný pohledy, na který se mu nechtělo žádným způsobem odpovídat. Dnes se z Modrookovi pusy dozvěděla o dalším školním přestřelu. Donutil totiž jednoho žáka olizovat topení. Prý začal machrovat, tak mu nic jinýho nezbylo. Ať je to jak chce, teta byla srdečně a velmi horlivě zvána na debatu s ředitelkou. Tyhle dost častý návštěvy poměrně dost utnuly veselý chod v domácnosti. Vlastně to ukončily události, který se stali dávno před tím, ale tohle to prostě dochucovalo. Tetka lítá v permanentní zamyšlenosti a Modrook se skrývá ve svý komůrce. Nemá tetě vůbec nic za zlý, ale od ní se vždycky dočká jen lítosti a vyhecovaných pohledů velkýho pochopení. Na to prostě neměl náladu po tom všem.

Jednoho zimního dne, kdy se na zem snášela mrazivá a neprůhledná mlha, přes kterou se dalo opravdu vidět skoro jako přes staženou oponu, si štrádoval Modrook cestu zakrnělým lesíkem. O tomhle lese se mezi lidma vznášely žvásty, že se tam potulují vrahouni a feťáci. Modrook byl vůči těmhle společenským výbuchům představivosti imunní, ale toho dne se jim proroctví vyplnilo. V lesíku žádná vyšláplá cestička nebyla a tak zakopával o každý pařízek číhající pod sněhem. Po 15tým klopýtnutí zpozoroval člověčí páreček. Lebedili si na modrých pytlích, jako by se vůbec nechumelilo a mlčky se pozorovali. To víš, vojenský filmy do Modrooka vnesli pořádnou dávku špiónský akčnosti a tak se tichými úskoky dostal za první pozorovací stanoviště, potom ke druhýmu a u třetí by bylo sledování až moc okatý, protože by musel hupsnout z poza křoví přímo do náruče zimním rekreantům. Vkleče za větývkama s kolenama zabořenýma ve studený peřině sledoval, co se mezi fousatým chlápkem s rádiovkou a ženštinou, co vypadala, jako by včera zemřela, odehrává. Život mu ve dvanácti letech připravil opět pěknou podívanou. Ženská si vzala podávanou injekční stříkačku a zbytek náplně si euforickým vzdechnutím vpíchla do žíly na nártu. Chlápek se už delší dobu válel úplně mimo a vypadal, že je mu to fakt u kočičího zadku. První půlku ampule měl v sobě, tak asi v rauši zapomněl na studenost mezi půlkama. Ženská po odčerpání hnědavý látky vyvalila bulvy, chvíli zírala se zakloněnou hlavou do sešerujícího pozadí nad její kebulí a pak se její pohled rázem změnil na unaveně uspokojený. Od tý doby, co Modrook praktikoval první úhybný paraúskok neslyšel ani jedno zabrebentění, ani jeden lidský tón. Tichost okolo nic kroužila, jako klidný jarní vánek. Jejich duševní naladěnost se vlívala korytama do úplně stejnýho myšlenkovýho oceánu. Slova by akorát přivolala zbytečnou bouři. Jsou propojení a sjetý.

Modrookovo pozorovatelský kukadla vytřeštěný stejně, jako když prvňáčci spatří ve futrech čerta s mikulášem, vyčnívají z křovinatý základny a hltají každičký chabý pohyb, nebo změnu u táborníků. Jo, už něco zaslechl o nitrožilních drogách, ale poslouchat přednášející paní přísně demonstrující zvrácenou škodlivost těhle sraček a čumět na lidi přímo v akci byl rozdíl jak hrom. I když Modrooka neustále píchal trn napětí z tý nezákonnosti a zvrácenosti, co měl před sebou, nedostatek děje ho přiměl odtichošlápkovat…

Modrook zalistoval nad polovytuhlým ženským tělem ještě o něco zpět do minulosti. Za barákem, kde Modrook se svýma rodičema bydlel, čas oslabil kořeny mohutnýho dubu a ten se uložil do trávy k věčnýmu spánku. Ohromnou korunu tvořily větve, po kterých vesele skotačila děcka, jak se na první pohled zdálo, duševně čistým mlaďoučkým Modrookem, kterýmu radost z kulatých blankytných očí jen zářila. Nejoblíbenější hra byla baba. Pišiškvor, který prohrál s ostatníma kámen, nůžky papír, se snažil čapnout na položených větvích svojí oběť. To ale nebyl celý princip. Nikdo se nesměl dotknout země, jinak by na sebe převzal tu podobu ješitný babizny, co honí ratolesti, aby si je mohla zavřít do chlívku a po rozžhavení pece je pěkně šoupnout na pekáči dovnitř. Caparti si po těhle hrátkách odnášeli do svých domovů dost rozsáhlý móňa s různýma oděrkama rozesetý všude možně po tělě. To k tomu hravýmu a vynálézavýmu dětství přece patří. Dítko, co se alespoň jednou nerozpláče kvůli pádu ze stomu, jako by vůbec žádný pořádný dětství neprožilo. Ďas vem všechny novocivilizační vynálezy a nahraď to podomácku vyrobeným prakem a výměnýma obchodama prkotin za prkotiny. Modrooka jeden čas uchvátilo velký sběratelství kovových figurek, který se mu na parapetu opravdu drsňácky vyjímaly. Od jednoho klučiny vyměnil bednu papírových skládaček za figurky Césarem počínaje a Napoleonem konče. Peníze v kapse žádný mlaďoch neměl, a když jo, tak ani pořádně nevěděl, za co je utratit. Všechno měli a to, co neměli si vyrobily a nebo vůbec nevěděly, že by to mít měly, takže to nepotřebovaly. Prachy byly v tomhle věku úplná bezcennost. Nedalo se s tím hrát, nedalo se to jíst a jako zbraň se to taky nedalo použít. Nikdo jim zkrátka nepřikládal sebemenší význam. A ti, co v tom nějakou hodnotu našli, byli za blbce a malicherný hňupy, co si váží víc materialismu, než dětskýho idealismu. A i když to tenkrát takhle nikdo nazvat neuměl, přesto to tak skoro všichni vnitřně cejtili. Každý mládě už dokázalo rozeznat tu zákeřnou povrchnost.

Modrook, jako všichni jeho přívrženci, neznal nudu. Nevěděl ani, co znamená spojení dlouhá chvíle. Obrovský svět mu nabízel tolik možností, nových věcí, nových dobrodružství. Stačilo jen otevírat dveře a kráčet do neobjevených pokojů. Mohl být, čím chce. Stal se třeba hrdým členem spolku zrzavých lišek. Aby ale byl právoplatným a uznávaným zrzkem, musel složit zkoušku odvahy. Lišák, velící zvíře smečky, si vymýšlel úkoly. Byl o něco starší a měl mezi capardama respekt, protože hodně četl a měl znalosti ze všech možných dobrodružných sfér.

První Modrookův úkol proběhl ve tmavý kopce, kde musel vydržet nejmíň 5 minut. Navíc se tam údajně plazil škrtící had Evža, který rád kousal do kotníků. Modrook v kopce pochodoval dokolečka a děti na něj pořvávaly, že přesně za ním je Evža a když není přesně za ním, tak je hned vedle něj. Pořád mu byl ten plaz zkrátka na blízku. Číhal na jeho mrňavý kotníky. Při druhý zkoušce vyfasoval do ruky klacek a byl vyhnaný do mrtvýho lesa za agresivníma strašidlama a obrovským vodníkem, co lezl z bažiny, aby si chytil nějakou zrzavou jednohubku. Ten les, do jistý míry s naivní dětstkou představivostí, naháněl hrůzu. Skrz hustou jehličnatou střechu do něj prosvěcovalo fakt málo paprsků. Za dne tam bylo víc tmy, než světla. A ptáci, ti si taky pískali v korunách někde úplně jinde, takže tam bylo navíc hrobový ticho. Proto les působil jako by v něm neproudil žádný život.

Jednoho strašně flegmatickýho a melancholickýho rána, který by dokázalo uchlácholit i nejnasranějšího prudiče, čučel Modrook v kostičkovaným pyžamku na východ slunce. Vylízalo s usmívající se tváří, hihňalo se na všechny, co se hihňaly na něj. Jako by bylo šťastný za to, že může lidem zas celý den svítit a zahřívat jim kůži. Modrook měl pusu roztáhlou od ucha k uchu, věděl, že přichází príma den. Měl elánu na rozdávání a tak ho šel v 7. hodin ráno předat spícím rodičům. Ťapkal po dřevěný chodbě, až na konec a bez klepání a servítek vrazil do ložnice. Vyskočil na postel a sedl si tátovi na záda. Milující mamka, nadšená ze synkovo radosti, nedbala hektickýho probrání se, slepených očí ani toho, že jí tělo na posteli poskakovalo, jako na trampolíně, když Modrook začal skákat z jednoho rohu postele ke druhýmu. Vystartovala z postele a nalákala synátora do kuchyně na lívance, aby mohl mít mrzutý tatík ještě na chvíli noc. Vůně lehce připečených lívanců vytáhla za nos z pelechu i trošku pobuřenýho taťku a tak v slunkem rozzářený kuchyňce posnídali. Modrook mlel pátý přes devátý a nedával moc příležitostí k rannímu rozjímaní, ale na to byli rodiče u sobotní snídaně zvyklí. „Tak co budeme dneska dělat, někdo nějaký návrhy?“ poslala máma otázku ke stolu, i když byla směřovaná spíš k tátovi, protože věděla, že Modrook ze sebe vychrlí hromadu praštěností od cestování časem až po návštěvu prezidenta. Ale překvapil. Po zamítnutým návrhu, který se týkal sestavení vlastního toboganu na zahradě doporučil dlouhou a dalekou prochajdu na místní skály. S tím se všichni přísedící smířili a po obědě vyrazili.

Při zpáteční cestě se zarazili kousek od baráku a poslali Modrooka samotnýho domů. Chtěli být chvíli osamotě na pěkným huňatým paloučku. Bůh ví proč. No, vlastně by to došlo každýmu, krom nevinně naivnímu Modrookovi, který v tom neviděl absolutně žádnou neřest. Možná jen nadměrnou lásku k pozorování přírody. A tak i se svýma bosýma nohama vyběhl k baráčku. Roupy s ním cloumaly ze strany na stranu a vymýšlel, co by doma mohl vyvádět. Procházel se po baráku a hledal nějaký podněty k zábavě. Svojí prohlídku zakončil v ložnici, kam si sedl na zem k posteli a zkoumavýma očkama brouzdal po pokoji. A najednou dostal chuť zjistit, co skrývají všechny ty skříňky, skříně a šuplíky. Chtěl objevit něco tajnýho. Něco, s čím by pak mohl zdrhat před mámou a hulákat na ní. „Tak pojď si pro to, pojď, pojď!“. Osud ale asi nechtěl tyhle hrátky povolit a vlastně už ani žádný jiný veselosti. Nechal Modrooka najít tmavý desky ze kterých na něj zaútočilo tolik skutečností, že se ty rány už nikdy nedokázaly zahojit. Dozvěděl se z nich o adopci. O jeho adopci. V tom líbezným baráčku u lesíka na kraji města bydlel s lidma, který ho jen tak získali. Byl to dáreček pro jednu neúplnou rodinku. Navíc jeho pokrevní rodičové byli už nějaký ten pátek zavřený v pokojích blázince. Rvali do sebe tolik drog, že v nich po neustálých bludných myšlenkách rozkvetla silná schizofrenie. Nějaký duševní břemeno se přeneslo i do Modoookových genů. Kvetlo v něm neurotický poupě, který by mohlo vpustit jed mezi jeho mozkový závity. Nesměl zjistit, že existují. Kdo ví, jaký kolečka by mu z toho přeskočily. A tak se táta s mamkou odsunuli do jinýho světa. Pro něj nepřístupnýho. To ale nikdo nemohl tušit, že se pravda vysouká z pár papírů na povrch a kolečka se začnou zadrhávat a točit opačným směrem stejně obstojně.

Z desek se po něm sápal šok, který mu drápy zarýval do kůže. Třásl s ním, jako s panenkou a fackoval ho tak urputně, až Modrook nepřetržitě kroutil hlavou. Emoční návaly ho bombardovaly tak silně, až to napětí nevydržel, hodil spis do zdi a utekl z baráku. Běžel do toho toho lesa bez srdce. Po cestě ho doprovázely výkřiky. Něco na něj řvalo. „Kam utíkáš! Nezdrhej před tím do prdele! Vrať se, ty to nezvládneš! A pak se rozburácel tlumený smích. Prchal pořád dál, nemohl se zastavit, jako by si ho něco schovaný za stromy k sobě přitahovalo na provazu. Pokožku měl posetou mrazivou husinou. Chlupy naježený a obličej mu bičovala vystrašenost. Po tváři mu stékala jedna slza za druhou.

Mezitím došli spokojení rodičovský herci domů. Úsměv jim ze rtů odletěl, až když našli rozházený papíry po ložnici. Začli zoufale volat Modrookovo jméno a poplašeně pobíhat po domu. Nikde nikdo. Vyděšeně kroužili okolo pozemku a provinile si zoufali. Nevěděli, co si počít. Nahlodávaly je nejděsivější představy, co by mohl synek v záchvatu udělat. Kam odešel? Co se mu může asi tak honit hlavou? Je v pořádku? Modrook seděl opřený o strom, rukama si objímal skrčený nohy a díval se před sebe. Už neplakal, ve tváři už neměl ani malou známku strachu. Byl nepřirozeně klidný v tom tajuplným prostředí. Obočí se mu zkroutilo do stálýho tvaru rozhněvanosti. Vedle něj seděl o něco starší kamarád, kterýho si přivolal na pomoc a promlouval k Modrookovi. „Víš, co musíme udělat. Tyhle rodičovský náhražky zničíme a s nima všechno, co by ti je připomínalo. Až pak budeš svobodný. Zapálíme celý to jejich lží prolezlý doupě, jasný?“- „Jo, uděláme to.“ „Tak se mi líbíš, nejsi přece loutka, ne. No tak nejsi loutka, ne!?“ „Ne, ne, nejsem“ „Fajn, spolu to zmákneme. Bude to brnkačka. Já vím, jak na to.“

U vysokýho smrku spolu dřepěli až do večera, pak se Modrook zvedl a poklidnou chůzí kráčel domů. S kamarádem se sešli až u jeho baráku. „Počkej tady“, zamumlal nervně Modrook a otevřel branku na zahradu. Přešel trávník a vešel dovnitř. Jakmile klaply vchodový dveře z kuchyně vyběhla náhradní matka a vytřeštěně koukala na Modrooka. „Pane bože kde jsi byl? Není ti nic? Jsi v pořádku? No tak povídej něco!“ Modrook pomaloučku přejel celou místnost, než se pohledem dostal do ženských očí. „Ne, nic mi není. Mámo...“ „To jsem ráda. Chci, abys věděl, že k tobě cejtíme stejně velkou lásku, jako bys byl náš už odjakživa. Jsi prostě náš, rozumíš?“ Modrook se jí na chvilku prchavě koukl do jejích pronikavých očí. Na okamžik zas uvěřil v to milovaný dětsví, který mu darovali. Ale pak... “ Neposlouchej to. Kecy, samý kecy. Zapomínáš, kdo jsi? Kdo jsou tvý pravý rodičové, nebo co?! Ukonči to a běž nahoru. Nezklam mě kurva!“ Modrook se vytrhl mámině pohledu a ucuknul hlavou na stranu. Z hluboka se nadechl, sklopil hlavu, aby zakryl svoje znovu získaný nenávistný mračení a poslech našeptávače. Vydal se ke schodům. „Jdu si lehnout, jsem stahaný. Promluvíme si ráno, jo? Hezký sny,“ vytasil zlověstně špičák na pravý straně pusy a rozpohyboval se po schodech. „No počkej, to mi nic neřekneš?“ „Nic…“ zasyčel Modrook a zamkl za sebou dveře do pokoje. O něco později přišel z pátrání otec i s několika policisty. Po delším debaklu muži zákona odrazili od břehu a jeli pryč. Modrook seděl na zemi v pokoji, světlo měl zhasnutý a opíral se o zeď. Sedl si přesně tak, aby ho ozařoval kužel světla, který docestoval oknem z měsíce. Vedle něj dřepěl kamarád a hrál si se zapalovačem. „Proč nečekáš venku?“ „Protože mě chceš tady vevnitř.“ „No asi jo. Tak kdy to uděláme?“ „Vydrž, potřebujeme klid.“ „Asi se trochu bojím. Mám strach, že dělám něco špatnýho. Vždyť se o mě starali. Milujou mě, ne?“ povzdechl si Modrook a začalo s ním zas cloumat napětí. Do očí se mu vracela vystrašenost. „Ne! Nemilujou! Předstírají to, copak to nevidíš, ty blázne! Nenech se tím zas rozsekat na sračky!“ „Jo, máš pravdu...“ Přikývl Modrook a ůšklebně se pousmál, jako by zas nad něčím zvítězil. Hodiny tekly rychleji, než normálně. Oba si tam tak bručeli u zdi a čekali, až celý barák usne. „Přišel čas, kámo. Rozjedeme to.“ šeptl do tichostí naplněnýho pokoje klučina, co si už čtvrtou hodinou hrál se zapalovačem. „Tak jo.“- přecedil skřípavě přes zuby ďábelsky soustředěný Modrook. Dost nemile se pousmál a vyškrábal se na nohy. Vyšel z pokoje do černýho prostoru. Uši měl nastražený, aby zaslechl i ten nejdecentnější zvuk. Do ušisek mu doléhalo klimbání obrovských stojacích kukaček a výkřiky všudy přítomnýho mlčení. Došoural se po ponožkách až nakonec chodby a s citem otevřel dveře do ložnice. Nahlídl dovnitř a zaměřil dvě ležící a jak on doufal i spící postavy. Hltal z nich jejich nic netušící nevědomost. Do jejich spánku oddaným tělům posílal vražedný pohledy. Byl nadšeně spokojený, když zavíral dveře. Plán zatím nemá chyby. Vchod zapečetil zamknutím zvenčí. Na chodbě se opíral kamarád o zábradlí u schodů a praskal si kloubama na prstech. Jeho vyrovnanost a totální salámovost v týhle situaci dodávala Modrookovi kuráž a držela ho, dá se říct, ve stavu vyrovnanosti. „Jsou tuhý, co?“ prohodil posměšně kamarád s jazykem olizujícím horní ret. Modrook jen přikývl a vydal se do garáže pro kanystr s benzinem. Kdo by to řekl, že tátovo syslení kanystrů se mu jednoho dne stane osudným. I s benzinem vyběhl na půdu a zlil těkavou látkou celou dřevěnou konstrukci i s podlahou. Pak ještě vytýčil kapalnou cestičku na chodbu. Druhý kanystr celý vyplískal na pohovku, kterou přisunul ke dveřím ložnice a na zem okolo ní. Prázdný nádoby šel odnést do garáže a pak se zas vrátil na chodbu. Zastavil se čelem ke gauči a nehybně nasával proudící atmosféru. „ Načuchal ses dost, teď je pošli do pekel!“ Ozvalo se za ním. Modrook pootočil hlavu a souhlasně zamrkal. Z klokana vytasil zapalovač, se kterým si před tím pohrával kamarád a zapálil noviny. Jakmile vzplanuly odhodil je na pohovku. Díval se, jak letí vzduchem a jiskřičky dopadají všude kolem. Hořící koule se dotkla pohovky a zmizela v plameným jasu. Oheň šmátral po všem, co měl na dosah a plazil se všemi směry s prudkou rychlostí. V mžiku začal ten nezkrotný živel fackovat Modrookovo tvář horkýma dlaněma a zbarvoval jí do oranžově purpurový barvy. Otočil se, aby se zas chytil kamarádovo vyrovnanosti. Aby uviděl ten ledabilý úsměv. Kamarád se ale rozpustil ve světélkujícím prostoru. „Né! Kde jsi! Vrať se, prosím!“ žalostně řval Modrook. Věděl, že bez klučiny se do něj zas pustí návaly nezkrotnýho napětí. Jeho zabijácky přimhouřený oči se otevřely úplně dokořán a v tu ránu se jeho svaly rozechvěly jako nikdy před tím. Cejtil, jak do něj vstupuje zlo i dobro zároveň. Realita i bludy. Čas se zastavil, jako by čekal na červený. Nechal chlapce tápat v meziprostoru. Za sebou Modrook slyšel plameny pořírající věci a jak ty věci naříkají bolestí. Sténaly, volaly o pomoc a hněvavě vřískaly na Modrooka. „Ty vrahu! Chcípneme kvůli tobě!“ Vše okolo něj se začlo třást, přibližovat se a zas oddalovat. Na smrt vyděšeného klučíka, do kterého se zahryzl strach a trhal ho na cáry. Odkusoval z něj kusy duševní pohody a milý vzpomínky. Zhasínal jedno radostný světýlko za druhým, až v sobě měl Modrook jen prázdnou tmu. Temnotu, kerá rodila další zmatenou temnotu. Hlava se mu rozkmytala do stran, jako kyvadlo a ruce se jí snažily obětím usměrnit. Marně. Ještě chvíli na tomhle místě a zhroutil by se sám do sebe. Hmátl po zábradlí a vyklavě se belhal po schodech dolů. Tak na půly cesty se mu do uší donesl nervy drásající řev pseudootce. Na to však ani za mák nedbal. Okolo něj se prohánělo vřeštění všech možných druhů a tónin. Panika. Všude viděl a vstřebával paniku. Hlavně ve svým vlastním nitru. Mozek mu ještě dokázal v posledních okamžicích svý nabudilý činnosti vnutit pud sebezáchovy. Vyprovodil ho ven, kde se vypnul. Modrook už absolutně nepřijímal realitu. Nevěděl už vlastně ani to, co se okolo něj děje. Nohy ho donesly k brance, kde se podlomily a uložily ho do trávy. Zůstal nehybně ležet mezi stonky pampelišek. Na zádech mu mohutný netvor vykresloval abstraktní obrazce. Konec vědomí. jeho myšlenky byly típnuty. Zběsilá tečka za tímhle večerem, která se vlila do bíle oslňující nirvány.

Když Modrook otevřel kukadla a přiměl se k psychickýmu procitnutí, byl tak vyčerpaný, že chvíli jen zíral do lampy připoutaný na stropě. Neměl vůbec žádný nutkání zjistit, kde to vlastně je. Zmatek okolo něj poletoval jak vyšinutý a nedovoloval mu koncentrovat se. Ani trochu. „Už se probral“ zaslechl matně hlas odněkud vedle. Posunul hlavu tím směrem na nadýchaným polštáři a zadíval se nepřítomě do očí nemocnční sestřičce. „Jak ti je?“ zeptala se zvonícím hláskem. „Já, já nevím. Co to je?“ zmohl se Modrook na tázavou odpověď. Víčka mu klesly a upustily žadonící slzu. „Neboj, už jsi v bezpečí. Odpočívej.“ „Co tu dělám! proč tu jsem! Co se stalo! Kde je máma?!“ Vykřikoval Do lítostný tváře sestřičky, která si k němu sedla na postel. V tom vešla do pokoje žena menšího vzrůstu. Hlavu měla sklopenou a polehoučku našlapovala k lůžku, aniž by se na Modrooka koukla. Poslala sestru ven a zaujmula její místo. Teto!

Modrook procitl ze vzpomínání, do sněhem pokrytý noci. Mrtvá žena před ním ho plácla pomyslnou dlaní přes tvář, až odhodil hlavu na stranu. Z ruky upustil šroubovák, který spadnul do krvavý louže. Kolena měl zmrzlý na kost, jak je bořil do ledový nadílky. „Odpouštím ti. Miluju tě stejně tak, jako před tím. Vím, jaký jsi. Ale teď odsud zmiz! Padej! Nenech se chytit! No tak!“ naléhal matčinin hlas. Modrook zaryl prsty do sněhu a s hlavou nechápavě mrskal ze strany na stranu. Když jí zvedl pohled mu sklouzl na postavu. Všiml si zvláštní chůze, kterou už jednou viděl. A bylo to přesně na tomhle místě. Našlapovala k němu stejně podstaditě, jako tenkrát. Modrooka zamrazilo až v morku kostí, jakmile rozeznal tvář. „Tak vidíš, že toho máme společnýho víc.“ Pousmála se pusa v oválným starším obličeji. Modrook se nezmohl ani na slovo, jen civěl na chlapíka a přitom mu slzy hluboký beznaděje stékaly po tváři a ronily se na zemi. „To né. To není pravda!“ zavyl do černýho nebe a klesl tělem do mrazivý peřiny. Vzdal to, chtěl umřít. Umrznout a svoje myšlenky hodit k ledu. Navždycky.

Černavým sadem, plným vrásčitých stromů pobíhala mlčenlivá panenka, která do všech jeho koutů roznášela bezvládný ticho. Ten klid byl tak diskrétní a bezzvučný, že se i ten polétavec, který kroužil nad dvěma nehybnými těly, bál písknout, aby na sebe zbytečně nestrhával pozornost. Kos ještě párkrát prořízl vzduch a přistál na větvičce tak, aby měl v merku všechny chystaný i probíhající události. Jediný však, co stálo za pozornost byly dva kusy něčeho, pro opeřence neznámýho, co se jen tak nechávalo zasypávat sněhovýma vločkama uprostřed cesty. Z jednoho lidskýho stroje odkapával rudý olej, který se řinul z řídícího panelu. Ta druhá mašina vypouštěla vzduch v menších a menších intervalech. Obláčky páry stoupaly k nebeským výšinám, až se v ovzduší rozpustil poslední.

Panenka roztouženě tančila po sněhovým koberci. Šťastná, že její neslyšný zpěv zůstane nerušen. V úplně opačným rozpoložení si dřepl na lavičku sklíčený rozhazovač šancí. Byl to mužíček, jehož kůže připomínala kůru. Temeno hlavy mu zakrýval klóbrc vyústěný do špičky, která mu při každým popoběhnutí poskakovala ze strany na stranu. Tím hnědavým oříškem s hučkou dokázal otáčet o 360 stupňů, když se na něj lepily přemýšlivý myšlenky. Vydával při tom z papuly ne příliš sympatický zvuk. Něco mezi skřehotáním unavených havranů a řinčením zrezlých řetězů.

A právě tahle děsivost se začla rozléhat z místa lavice a podmaňovat si panenčino ticho. Rozhazovač totiž dumal nad tím, jestli má fouknout šanci do toho futrálu života, který z toho druhýho vzal existenci do vlastních rukou a rozmačkal jí na padrť. Je možný, teda spíš bezmožně určitý, že ten nezmar neviděl ve svým činu do poslední chvíle a ještě o kousek dál žádný vlastní zavinění. Jeho vůle se rozpadla na kusy a byla zastoupena nutkávým poblázněním. I přesto, stojí za to pohladit jeho nenávistnou tvář životadárným slitováním? Mužík nervózně klepal bosou nožkou o zem a to rozhodnutí převaloval v puse, jako by degustoval rozporuplný ročník vína. Nakonec došel k závěru, že tenhle po pravdě žadonící otazník zavěsí k hlavě Modrookovi samotnýmu. Každý svýho štěstí strůjce- utvrdil se ve svým verdiktu rozhazovač a rozpustil se v opar, který se vecpal do ovzduší.

Chlapec se bez námahy postavil na tělesný podpěry. Ani necejtil, že by ty nohy vůbec používal. Celým tělem mu proplouvaly zvláštně příjemný vlny a hřály ho u srdce. V hrudi se mu rozhořel malý ohýnek. Žíly, tepny a ostatní kanálky se roztáhly do široka, aby mohly tu příjemnost rychleji rozlývat do všech končetin. Modrook si připadal tak lehký, že kdyby roztáhl ruce vítr by ho chytil za zápěstí a vzal by ho s sebou na prohlídku po kraji. Vyčítavě, po tom tvrdým uvědomění, pohlídl na tvář. Z půlky vločkama přikrytou. Zkoumal výraz, který ženě vlastní silou vytvaroval na obličeji. Nadechl se tak vroucně, že skoro vysál všechen kyslík z okolí a při povzdechu se otočil k ženštině zády. V tom mu realita finálně zamávala, protože si uvědomil, že se nachází mimo ní. Byl nucený se sám sobě podívat do tváře se zmrlzýma potůčkama od stékajících slz. Stál nad svojí kopii a překvapeně s jemným veselým podtónem vykřikl. „Takže jsem umřel?“ „Ještě ne docela.“ řekl vysoký, káravý hlásek odněkud ze shora. Modrook od Modrooka odvrátil pohled směrem vzhůru a pátral. Oči roztáhl tak, že by se daly přirovnat ke kulatým studnám, plný křišťálově modrý vody. Spatřil mužíka s velkým kloboukem, jak na něj zírá z větve. Seděl na jedný z paži stromu a pohupoval tenkýma nohama. Klučina měl jazyk zauzlovaný, jako by mu na něm vousatý, větrem ošlehaný mořeplavec udělal pevnou námořnickou smyčku. „No, podívejme se na to, chlapče. Čistě na tobě nechám, zda si šanci života na zemi vezmeš, nebo jí pustíš. Vím dobře, že jsi pod masou nenávisti a zášti vlidný hoch, nemysli si. Ale... Tudíž se sám rozhodni, zpytuj a nes následky. Hm? Vrátíš se do svýho hnijícího kompostu, nebo si tady po stromě vyšplháš pro osvobození? Nó, nechci tě přemlouvati, ale u nás je nebesky dobře, víš?“ „Já, já nevím,“ zakoktal dětinsky Modrook a civěl na mužíka vyplašenějc, než kuře, co se právě protlouklo skořápkou na barevný svět. „No, přemýšlej nad tím, hošku. Buď se vrať támhle do pozemskýho obalu, či se vydej za námi. Někdo tě tam s plnou pusou slov očekává. Někdo, kdo ti skutky tvé láskyplně odpustil. Hm? Tak otevři mysl. Teď ti v ní nekoluje ničehožnic špatnýho a zlomyslnýho. Svoboda ti poklekla k nohám s otevřenou náručí.“ Mužík zamáchal dlouhýma prstama a byl ta tam. Jakmile rozhazovač zmizel z dohledu, Modrookovi konečně sklapla dokořán otevřená pusa. Otřepal ze svýho výrazu částečky překvapení a pomaličku se rozkráčel ke stromu táhnoucí se až do míst, kam oko nedosáhne. Pří chůzi letmo otočil hlavu a přejel zrakem přes svoje tělo, uložený skoro celý pod bílou přikrývkou. Ačkoliv celou dobu na zem útočily chumelící vločky a řezavý mráz, Modrook by mohl pobíhat parkem oděný jen do svý kůže. Tyhle vlivy se mu už hold pod pokožku nezarývaly. Čím víc se blížil ke dřevěnýmu obru, tím mohutněji působil. Kolem dokola rostly v těsný blízkosti větve. Záměrně se přibližovaly, jako stupínky na žebříku. Oplývaly neobvyklým životem. Pohybovaly se jako chapadla, kroutily se v rytmu dechu stromu. Tvořily propletence a zas se rozmotávaly. Směrem vzhůru se rozšiřovaly a získávaly na tloušťce a velikosti. Modrook došel k velikánovi a dotkl se první příčky, jakmile se ruka otřela o tvrdou kůži vše okolo něj se propadlo do země. Stromy, keře, pouliční lampy blikající oranžovým odstínem, lavice rozesetý po parku i země pokrytá sněhem. To vše se řítilo do hlubin a nechávalo za sebou matný šmouhy, který se nakonec rozplynuly v čistou bělost. Zůstal jen světlý prostor bez obzoru, bez konce i začátku. Nebylo nic jinýho, než chlapce postávajícího u dlouhána. „No tak pojď!“ doléhaly ze zhora do Modrookových sluchovodů můžíkovo pobídky.

Větve se k němu začaly sklánět a nabízely mu po smůle vonící dlaně. Jako prťavý štěně se nechal v obětí dřevěných prstů vynášet vzhůru. Předbíhaly se v tom, která mu bude prospěšnější. „Ty jsi ale kamarádský“ šeptl hoch do otvoru ve kmenu a úsměvně stoupal. Čím víš se dostával, tím větší euforický klid ho naplňoval. Modrook se chytl jedný ze svých podpěr a sklopil zrak dolů. Upoutaly ho podlouhlý siluety postav, který se škrábaly za ním. Zarývaly drápy do kůry a protáhlýma tlamama mrtvolně řvaly. „Chceme tě zpátky! No tak! Pojď sem, ty sobče. Potřebuješ nás stejně, jako my tebe!“ Hlasy zněly, jako by šeredám v hrdle uvízl kámen a oni se ho tlakem pokoušely vyflusnout. Chlapec z nich ale strach neměl. Nerdousil ho ani vztek, či nenávist. V jeho hlavě nerostly ani žádný temný myšlenky. Tyhle pocity nechal na zemi, kde ze semen zhoubně vykvetly v tyhle přízraky, který se drápaly ke svýmu hostiteli. Toužily dostat zpět to tělo, který by mohly zevnitř požírat a sytit se dobrem kolující v jeho krvi a místo něj do oběhu pouštět zakalený sliny. Hon na kořist jim ale nebyl nic platný. Strom závodním tempem přenášel Modrooka z místa na místo, až přestaly být přízraky aktuálním nebezpečím a zůstaly pod masou mlhy někde dole. Unikl před sebou samotným. Před tím, zatím neobjasněným cílem, mužík vyskočil z neviditelný formy a zůstal vykreslený. „Nemýlím-li se, jsme na konci začátku, můj milý napravený příteli.“ Chapadlo vyložilo Modrooka na větev u špičky obrovský koruny, kde klečel rozhazovač. Prvně mu byl tak bezprostředně blízko, že se mohl dotknout jeho šupinaté kůže. K pásku měl na řetízku připoutanou nádobku. Možná na vodu, možná, že na vzduch, kdo ví, co tihle skotačící podivnosti nosí za vybavení. „A kam to vůbec lezeme? Co mě teď čeká? Můžete mi říct, co semnou bude?“ Po prvý otevřel Modrook pusu, aby vypustil slova, za dobu, co spatřil mužíka. „Ach hošku, já nejsem ten, kdo otázky tvé zodpoví. Mně tato pocta nenáleží, bohužel, příteli. Jsem jen zprostředkovatel tvé očistné cesty. Jiný poznáš, co ti otazníky z tvých myšlenek odstraní. Neboj se ničeho, už se nemusíš strachovat. Strach už nenáleží tvé duši, ale tvému mrtvému srdci rozkládající se na dně tohoto oceánu. Ty jsi z vody vylezl, ty jsi kapky zla ze sebe otřepal. Teď se nech vtáhnout do víru dobromyslnosti.“ Ukončil rozhazovač svou odpověďmi nasáklou rozmluvu a roztáhl ruce, jako by čekal, že mu ze shora slunce ohřeje dlaně. „Podívej se přítelíčku, jsme na vršku. daleko od tvých zažitých stereotypů. Tamhle. Koukni. Dveře do tvého nového domova. Nechť tě lepší život zahrne láskou svou. No tak, běž, už se tu nezdržuj.“ Čarovně mrknul na Modrooka a ukazoval na padací vrátka vtisknutý do prostoru nad nima.

„Tam mám jít?“ „Nač se ptáš, když je odpověď zřejmá“ Víc už mužík ani nemukl. Jen se pobízivě zadíval na Modrooka a pak uskočil na protější větev.V tu ránu se větev, na které stál chlapec dala do pohybu a přistavila své rameno těsně pod dvířka. Ty se otevřely a z nich po Modrookovi vyšlehlo teplý oranžový světlo. Něco jako barva mraků osvícených zapadajícím sluncem. Vystoupal po schůdkách a ocitl se zas v prostoru bez předmětů, bez pevných bodů. Stál uprostřed ničeho a přece tak překrásnýho, že by se nad tím i člověk bez citu rozplynul, jako kouř ve studeným vzduchu. Místama se proháněly hubený víry promočený purpurovým leskem a ztrácely se v pomerančovým odstínu, který se linul celým prostorem. Byl do toho zabraný, jako klučík stojící sám před velkou divadelní oponou a ani si nevšiml, že se za ním vchod zavíral. Jakmile vrátka cvakly, vše se změnilo v reálný svět. Nohy se mu zabořily do hlíny. Trčel na zemi posetý úplně stejnými stromy jako rostou ve světě, ze kterýho přišel. Na první pohled to tak skutečně vypadalo, ale na ten druhý se novýmu návštěvníkovi kutálely oči z ďůlku. Přes zrak ho majzla sytá pestrost zářící zkrátka ze všeho přítomnýho. Umazaný vyšisovaný odstín schovaný pod šedivou clonou byl pryč a nahradila ho pestrobarevná ostrost. Navíc odevšad po vlahým větru proudily šťavnatý vůně a plnily Modrookovo nosní tunely smyslnou naplaveninou. Nemohl se nabažit toho sladkýho aroma. Při pokukování po okolí nastavoval špičku nosu do všemožných úhlů a sbíral vzorky, jako pes chystající se zaštěkat u kufříku s drogou. Byl to svět stvořený především pro milovníky krásy. Hltači ponurosti byli se svýma šutrama na duši přikotvený v Modrookovo počáteční dimenzi. Ze stanoviště, na kterým se vyrojil se nehnul ani o píď a když se konečně k tomu kroku odvážil, vzal ho hned zpět. Před ním se začal vykreslovat obrys postavy, až se vybarvil do úplné bytosti. Byla o něco vyšší, než hoch a hubený tělo měla zamotaný do širokých modrých obvazů. Cáry z konců obinadel plachtily pod náporem větrnýho dechu a rytmicky šeptaly. Obličej byl z nějakýho důvodu schovaný pod blankytnou masku s neutrálním výrazem. Akorát pusa měla lehce nakřivenou vizáž, jako by až nevrle čekala na kartáček, co jí vyčistí zubní obložení. V otvorech na oči stály, jako skála, urputně vyhlížející panenky tmavě růžový barvy. Drásaly se po těch Modrookových. Celý vzezření bytosti působilo zvláštním dojmem tajuplnýho,ale nevinnýho zla. Tomu stvoření Modrook důvěřoval, ani nevěděl proč. Jeho předsudky i s okoralými způsoby myšlení zůstaly v těch vřeštících přízracích škrábající se za ním po stromě. Proto taky začal pouštět slova z pusy jako první. “Ahoj, budu se taky umět zjevovat lusknutím prstu kde chci?“ „Opravdu tě zajímá právě přetransformování buněk?“ „Ten panďulák, co mě sem dovedl mi řekl, že tu bude někdo, kdo mi na všechno odpoví. Tak to zkouším. Po pravdě absolutně netuším, na který straně zeměkoule, nebo v jaký části vesmíru jsem se to ocitnul a jestli vůbec to, co jsem, jsem fakt já, ale upřímně je mi to fuk. Už jednou mě smrt dostala, po druhý to musí být stejně bezbolestný.“ „Hochu zadrž, povím ti věc, nesmírně důležitou pro tvůj další vývoj.“ „Já se budu po smrti ještě vyvíjet? No kdo by to byl řekl.“ Skočil do řeči postavě v masce. „A v co si po skonání doufal, mi pověz?“ „Řeknu Vám, že tužba vůbec v něco byla z mýho života spláchnuta do odpadního kanálu a já se jí už v tom potrubí neodvažoval nikdy hledat. Jde o to, že z těch roztřískaných životních střepech, který si v hlavě dokážu slepit si nevybavuju skoro žádnou radostnou událost. Zkrátka to, co jsem tam dole, nahoře, nebo veprostřed, co já vím, prožil, podle mě moc optimisticky nevonělo. Spíš celý můj život doprovázel smrad, páchnoucí, jako rozkládající se tělo pohozený na pospas odpoledním slunečním paprskům. Jo, tak já to vidím. Svět mě mlátil klackem přes záda hlava nehlava.“ „Mladíku, já mám přečtený všechny listy z knihy, na jejichž deskách je vtisknutý tvé jméno. Vím o tobě vše. Dokonce i to, co tobě samotnýmu nemohlo dojít k bodu uvědomění.“ „A proč jste mě, pane Masko, nechal kvákat o svých rozemletých sračkách z minulosti?“ „Z jednoho prostého důvodu a to z principu svobody. Zde se nikomu neupírá volba slova. Každý dvojnožec, čtyřnožec i stonožec má právo na vyjádření, aniž by byl zatracen, či uvržen do pole odsuzujících pohledů. Princip svobody spočívá ve vzbuzení volnomyšlenkářství v každým tvoru, obývající tento nádherný kraj. My to vyžadujeme, chceme, aby se každý cítil svůj v maximální míře, jen tak si zachová svůj osobitý pohled na svět.“ „To se mi líbí pane Masko. A co se teď se mnou bude dít?“ „To, co sám chceš. Ze svého světa určitě znáš pojem neomezených možností. U vás sice tento pojem svého jména dostát nemohl, alespoň vás ale navnadil na to, co můžete prožít tady. V této rozkvetlé zemské růži máte otevřený obzor, se kterým můžete nakládat dle libosti.“ „Pak je tu ale rozmanitá kriminalita, viďte? Zlo tu musí skvétat, jako by bylo hnojený koňským trusem.“ „Divím se, že osobnost tvého vnímavýho rozměru nic nepochopila. Proč myslíš, že jsi byl vystavený očistné cestě vzhůru po kmeni. Propleten kůrovými chapadly. Ten strom před tvým zrakem nevyrostl jen z čistě horolezeckýho důvodu. Musel si cítit, že všechna tvá zloba, předsudky a negace z tvé duše stoupáním odtékala, jako bys byl jeden velký děravý džbán emocemi přeplněný. Ty jsi snad nezaznamenal žádné odlehčení ve formě odloupávání vrstev tvé shnilé kůže?“ „Jo, nějaký závaží ze mě opadávalo, to se za mnou ale pak zas škrábalo nahoru.“