Zraněná

Za večerního šera upadla 

chvíli v snění.

Nehybně stála na ráně všem.

Beze strachu se zastavila,

vždyť sama bohyně ji tělo propůjčila,

když na prahu noci zazněl sten - 

- tou bolestí se všechno mění.

Všechno je zostřené a zpomalené,

tesáky v boku zaryté.

Před chvílí váhala a teď chce prudce žít,

nadpozemsky silná, zápasí a slyší další vlky výt,

jediný kop a může jít,

však její mládě zabité.

Utíká nocí a nemá dechu ani sil,

nevnímá bolest ani chlad,

vesmír jí zrovna nedá spát

a klid jí navždy opustil.

Zraněná v křoví oči upře k měsíci a čeká,

zda duše ránou zrána odejde

či zajizví se,

pomalu cítí tíseň a zvuků se leká,

zraněná čeká,

oči stále zářící

a přežije-li, každý další soumrak neklid znamená.

Duše je nezhojená ač zjizvená,

zůstává zraněná.

---