Nehostinná zákoutí - Kapitola 1

Jedné deštivé noci

 

 

 

Oblohu halily těžké mraky. Byla pošmourná a nevlídná noc, na začátek července i mimořádně chladná. V takových nocích se zpravidla i naprosto obyčejné zvuky jeví poněkud jinak, než za denního světla. Jinak zní zvuk dešťových kapek, rozstřikujících se v miniaturních sprškách na hladké ploše střešních tašek, jinak zní i houkání půlnoční lokálky v poslední zatáčce před liduprázdným nádražím. A odbíjení kostelních hodin je také tak nějak temnější. Nebezpečné a zlověstné jako bušení na bránu říše přízraků. S údery zvonu se noc přehoupla do prvních okamžiků čerstvého rána.

Dva muži, kteří z jednovagonového motoráčku na hradišťském nádraží vystoupili, na první pohled hrůzostrašně nevypadali. Ten starší z nich, bělovlasý, jako by vypadl z nějakého filmu pro pamětníky. V jeho postoji bylo cosi vznešeného, aristokratického. Starcův společník byl vlastně ještě chlapec. Možná vnuk, řekl by si náhodný pozorovatel a za okamžik by pustil nesourodou dvojici z hlavy, neboť svět se nepochybně hemží daleko většími podivnostmi.

Postávali na osiřelém nástupišti s cestovními zavazadly u nohou a zamyšleně hleděli za vzdalující se lokálkou. Dešťové kapky se rojily v mlžném svitu nádražní lampy a jednotvárně pleskaly o zem pod jejich nohama. Disharmonické hrkotání vlaku postupně sláblo, až se nadobro rozplynulo kdesi v dálce. Dvojice se však stále neměla k odchodu.

Ticho, které po odjezdu vlaku zavládlo, však netrvalo dlouho. Pronikavé zavytí odněkud z městečka spustilo zničehonic hotovou kakofonii. Jako na povel spustili snad všichni psi na kilometry daleko.

A v tu chvíli se přísná, ostře řezaná tvář starého džentlmena rozvlnila nepatrným, leč spokojeným úsměvem.

„Vyrazíme, Petře,“ obrátil se na svého mladého společníka. „Je čas.“

***

Celkem nenápadně vyhlížející jednopatrová budova dětského domova stála v zahradě s mělkým betonovým brouzdalištěm, prolézačkami, skluzavkou a jednoduchým dřevěným kolotočem u plotu pod stromy. Oprýskané houpačky na pevných řetězech monotónně vrzaly, mírně se pohupujíc ve větru. Jen ve dvou nebo třech oknech svítilo tlumené světlo, jinak byla celá budova tmavá a tichá, ponořená do spánku.

Z okapů stékala slabým, leč vytrvalým pramínkem dešťová voda. Pršelo už od odpoledne, vlastně celý předešlý den byl pošmourný a noc zatím nepřinesla žádnou změnu.

Domov pro děti v batolecím věku stál v jedné z vedlejších ulic Starého Hradiště tak trochu opuštěně. Silnici, jež vedla kolem, lemoval hustý živý plot z tújí po jedné straně a prázdný, otevřený prostor na straně druhé. Nacházel se tam nevyužívaný pozemek čtvercového tvaru, zarostlý býlím a poněkud nezapadající do jinak běžného prostředí maloměsta. Pouliční osvětlení v této ulici bylo nevalné, prakticky nestálo za řeč. Funkční zůstala pouze jediná lampa přímo před vchodem do domu. Ale protože sem po setmění kromě zaměstnanců málokdy zabloudila živá duše a kde není žalobce, nebývá ani soudce, městské zastupitele to příliš netrápilo.

Za dne, ve svitu slunečních paprsků, vyhlíželo toto místo zcela jinak. Dům ožil zvonivým smíchem a veselým štěbetáním jasných dětských hlásků, v kuchyni cinkalo nádobí a z kotelny v suterénu se nesl trochu ochraptělý nápěv starých šlágrů.

Avšak nyní, chvíli po půlnoci, to tu působilo téměř strašidelným dojmem. Až na šumění deště bylo ticho. Poslední noční autobus odjel už před více než hodinou a od té doby po hlavní ulici projelo pouze několik málo aut.

Z vysoké trávy na protější straně silnice se zničehonic vynořilo štíhlé tělíčko. Elegantní, pružné, kočičí. Jeho majitelka líně dokráčela až ke kuželu matného světla z jediné lampy před vchodem do domova a usadila se přímo v jeho středu, skoro jako by na scénu připlula divadelní hvězda zaujmout svoje místo v záři reflektoru. Začala si líně olizovat pravou přední tlapku a upírala přitom pohled na jedno z oken v přízemí, úplně vpravo u zdi.

Byla to napohled úplně obyčejná kočka, černá s bílou náprsenkou. Pozoruhodné na ní ale byly oči. Jantarově žluté, zářící jako dva miniaturní lampionky, zvláštním způsobem naléhavé a vyvolávající dojem, že dokáží proniknout i skrze pevnou zeď.

Uvnitř domu, za zdí, za tím oknem, v nevelké ložnici se čtyřmi malými postýlkami, se v jedné z nich neklidně zavrtělo drobné dětské tělíčko.

Světlovlasý chlapec v modře proužkovaném pyžamu odhrnul přikrývku a omámeně se posadil na lůžku. Oči měl dosud rozostřené spánkem a pohyby trochu mechanické, když sklouzl z postele a pomalu došel k oknu. Poodhrnul barevný kretonový závěs a jeho oříškově hnědé oči se potkaly s pohledem černobílé kočky, která se okamžitě přestala olizovat. Seděla nyní nehybně jako socha.

Chvíli na sebe upřeně hleděli a potom zvíře otočilo hlavu kamsi do tmy, jako by zaslechlo něco zneklidňujícího. V té samé chvíli chlapec sevřel radiátor ústředního topení tak pevně, až mu zbělely klouby drobných prstů. Zavřel oči a výraz v jeho obličeji byl náhle velice soustředěný, až nedětský.

Když se pak po nějaké době jeho víčka opět otevřela, hošík několikrát prudce zamrkal a promnul si oči pěstičkou, jako by se právě probudil z hlubokého spánku. Zmateně pohlédl na osvětlené prázdné místo na silnici, pustil závěs a rychle, jako by se najednou něčeho polekal, vklouzl zpět do své postýlky a pokrývku si přetáhl přes hlavu.

Hodiny na věži odbily jednu po půlnoci.

***

Sylvie Fišerová právě podnikala jednu z pravidelných obchůzek po svém oddělení. Nahlížela postupně do malých ložniček, tu a tam přetáhla odkopanou přikrývku přes neklidného spáče či sebrala ze země zatoulaného plyšového kamaráda. Děti vesměs spokojeně oddychovaly, ponořené do hlubokého spánku, typického pro všechna mláďata.

Sylvii jako už tolikrát předtím napadlo, o čem se jim asi tak může zdát. O mámě asi ne, tu většina z nich nikdy nepoznala. A pro těch pár, které ano, by byly sny o ní spíše noční můrou. Naštěstí byli její svěřenci většinou ještě příliš malí, než aby zlé vzpomínky nedokázali vytěsnit z mysli. Sylvie v to alespoň upřímně doufala.

V posledním, rohovém pokojíku se na chvíli zastavila. Do této ložnice, nejmenší ze všech, se vešly čtyři postýlky, z nichž byly momentálně obsazeny dvě. Úzká místnost vzbuzovala dojem, že by se ruce dětí, ležících přes uličku vedle sebe, mohly snadno navzájem dotknout, zachtělo-li by se jim.

Sylvie věděla, že to skutečně často dělávají. A velmi dobře tomu rozuměla. I ona strávila část útlého dětství v podobném zařízení. I ji za nocí uklidňoval dotek ruky nejbližšího člověka na světě, její sestry. Měly to štěstí v neštěstí, že se dostaly do dětského domova spolu. Maličká Sylvie k o pár let starší Karolíně doslova vzhlížela. Nešťastnou shodou okolností, či spíše trestuhodně necitlivým přístupem kompetentních osob však byly jednoho dne rozděleny, což bylo pro Sylvii nesmírně traumatizující a přineslo jí to spoustu psychických problémů. Teprve když se jí ujala příbuzná, která se po letech života v zahraničí natrvalo vrátila do Čech, děvčátko postupně vytěsnilo většinu bolavých vzpomínek z mysli.

Až po tetině smrti, když se dostala Sylvii do ruky stařičká fotografie dvou blonďatých holčiček, znovu se jí všechno vybavilo. Z jakéhosi zaprášeného šuplíčku podvědomí vyskočily zdánlivě dávno zapomenuté tváře, situace, prožitky. Začala svou sestru hledat. Jenže přišla pozdě, Karolína byla mrtvá.

Sylvie potřásla hlavou ve snaze vyhnat z ní chmurné myšlenky. Co se stalo, už se nedá vrátit zpět. Je třeba oplakat mrtvé a nechat je odejít. Věděla, že se znovu otevřená rána už nikdy zcela nezahojí, ale kromě bolesti jí její příchod do Starého Hradiště přinesl i novou naději. Našla zde švagra a neteř, kteří ji přijali do svého života upřímně a s důvěrou, skoro jako by mezi ně patřila odjakživa. Sylvii s její introvertní povahou to připadalo jako malý zázrak. Cítila se se svou novou rodinou bezpečně. Eliška pro ni byla téměř jako dcera, kterou nikdy neměla a mít nebude. A Adam? Srdečný, okouzlující muž, kterému žádný z jejích bývalých partnerů nesahal ani po kotníky. Sylvie byla upřímně ráda, že její sestra našla právě takového muže.

***

Tiché zavzlykání vrátilo Sylvii z jejího rozjímání zpátky na zem. Zdálo se, že jeden ze dvou malých nocležníků nespí. Naklonila se nad postýlkou, z níž se na ni upíraly dvě doširoka rozevřená kukadla. Přestože noční lampička mnoho světla nevydávala, Sylvie si okamžitě všimla, jak jsou ty oči uplakané.

„Copak je, Honzíčku? Něco se ti zdálo? Nějaký škaredý sen?" Přidřepla k postýlce, ve které ležel světlovlasý chlapeček a upíral na ni veliké hnědé oči, lesknoucí se slzami.

„Ale no tak, už je to v pořádku, teta je u tebe... neplakej," odhrnula mu z čela zpocené vlásky. Natáhl k ní obě ruce ve výmluvném gestu. Usmála se na něj : „To víš, že tě pochovám, odeženeme ty ošklivé sny, ano? "

Potichu, aby nevzbudila druhé, spící dítě, začala zpívat Honzíkovu oblíbenou ukolébavku: „Haju haj, spinká háj, spí už moře i stromy, i ten ptáček už spí, celý kraj tiše sní..."

Honzík poslouchal a do očí se mu opět začal vkrádat spánek. Sylvie ho kolébala v náručí.

„...s plnou náručí snů přijde hvězdička tmou, a ten nejkrásnější najdeš pod peřinkou."

Usnul za malou chvíli, tváře ještě vlhké od slziček, hlavu opřenou o její rameno. Opatrně, aby ho nevzbudila, položila ho zase do postýlky a urovnala kolem něj přikrývku. Něco ze spaní zamumlal a otočil se na levý bok.

Bylo to zvláštní dítě. Vlastně přišli do domova téměř současně. Krátce po jejím nástupu na nové pracoviště přivezla sanitka nový příjem. Dvouletá dvojčátka, chlapce a holčičku.

Děvčátko si v domově zvyklo celkem bez problémů, po krátkém počátečním stadiu nedůvěry se projevila jeho otevřená a bezprostřední povaha. Věruška byla takové sluníčko, s dolíčky ve tvářích. Člověku se až nechtělo věřit, že přišla s podlitinami a šrámy po celém těle.

Přinesla si s sebou jedinou hračku, starého vypelichaného medvěda, kterému zbylo už jen jedno skleněné oko. Tiskla ho k sobě jako nějaký poklad. Nechali jí ho, i když to odporovalo hygienickým předpisům, musela to být památka na něco hezkého. Či na někoho, kdo k ní byl hodný.

Její bratříček byl uzavřenější, křehčí. Trvalo dlouho, než si Sylvie získala aspoň částečně jeho důvěru. Když viděla, jak o něho jeho sestra pečuje a ochraňuje ho, pochopila, proč přišla tak zřízená. Nejspíš ho bránila i před ranami.

Sevřelo se jí srdce, když si vzpomněla, jak tam tehdy ti malí stáli. Dvě malé ztracené duše. Drželi se za ruce a v očích měli něco, co by tam děti mít neměli. Únavu, rezignaci... a strach.

Když je tenkrát chtěla na přivítanou pohladit po vlasech, chlapcova reakce byla výmluvnější než všechna suchopárná vyjádření psychologů. Reflexivně vymrštil paži, aby si chránil obličej. Domníval se, že se ho chystá udeřit. Co to muselo být za zrůdu, která v dvouletém děcku dokázala vypěstovat takovéto obranné gesto? Chtělo se jí brečet, jak tenkrát, tak i teď, když si tu situaci připomněla.

Věruška se o bratříčka dojemně starala, jako by tušila, že z nich dvou je ona tou silnější.

Pro Sylvii byly tyto dvě děti jako zázrak. Všechny ty rány od života je semkly ještě víc k sobě, měli jeden druhého a věděla, že tak to bude po celý jejich život. Jen doufala, že všechno zlé si už vybrali a teď je čekají jen samé hezké věci. Nejraději by si je sama adoptovala, jenže coby osamělá žena bez partnera neměla šanci. Byly to krásné a chytré děti. Téměř s jistotou se dalo počítat s tím, že jakmile budou právně volné, nebudou čekat na novou rodinu dlouho. Moc jim to přála a zároveň ji bolelo, že se s nimi bude muset rozloučit.

Těšilo ji ale, že půjdou do nové rodiny spolu, jak si jejich ústavní psycholožka vymínila coby důležitou podmínku adopce. Jeden bez druhého by byli ztraceni. Dvě těla, jedna duše. Něco jí to připomnělo. Cosi nesmírně vzdáleného a přesto stále živého.

***

Uvědomila si, že pořád ještě klečí u Honzíkovy postýlky a právě se chystala vstát, když chlapec ze spaní cosi zamumlal. A znovu... Naklonila se k němu a naslouchala. Tentokrát už slovům porozuměla.

„Bubák... venku... je tam bubák." V koutku levého oka se mu objevila osamocená slzička a lesklou cestičkou kolem nosíku stekla na polšář. Potom už bylo slyšet jen tiché oddechování.

Upravila mu pokrývku, kterou znovu odkopal a jemně, aby ho nevzbudila, políbila spánkem zrůžovělou tvářičku. Jako už tolikrát předtím zavadila pohledem o tenoučkou jizvu kolem Honzíkova hrdla. Nikdo netušil, odkud se tam vzala, v anamnéze nebyla o žádném poranění ani lékařském zákroku, který by mohl mít něco podobného na svědomí, ani zmínka. Mohlo by to být mateřské znamení? Nikdy o takovém neslyšela. Bylo to zvláštní a poněkud děsivé.

Sylvie vstala, znovu přistoupila k oknu a úzkou škvírou mezi zdí a závěsem vyhlédla ven.

Jsou noci, které vás přijmou do své sametové náruče, a vy se necháte hýčkat a konejšit jejich klidem. Noci, kdy se před vámi otevře nezměrnost vesmíru ve své majestátnosti jednoho jediného, gigantického, živého organismu. I ten nejnepatrnější živočich, i ta nejmenší částečka hmoty, každé jednotlivé zrnko písku na břehu oceánu, to vše má své předem určené místo a poslání.

Ale jsou také noci černé a zlověstné, bezhvězdné a hladové, číhající na osamělé poutníky jako strašlivý Cerberos, střežící brány k jiným světům, krvežíznivý a bdělý. V takových nocích se občas ony brány otevírají a přestanou ty světy rozdělovat. Když se pak na chvíli navzájem prolnou, stane se, že tudy pronikne cosi neznámého a nebezpečného, něco, co má tu obrovskou výhodu, že to pro tento svět neexistuje. Když pak člověk vyslechne s mrazením v zádech nějakou strašidelnou historku, říká si v duchu: „Ještě že to jsou jenom pohádky."

Jenže ony to vůbec nemusí být pohádky. Uprostřed zlomku těch příběhů může vězet pravdivé jádro, na které se pak nabaluje mrazivě romantické pozlátko.

V takových nocích bývá tma hustá jako stovky let tlející bažina a taky tak nebezpečná.

V takových nocích se venku toulají příšery. Bývá zvláštní ticho, napjaté, vyčkávající, připravené rozbít se na milion ostrých střípků výkřikem hrůzy.

Sylvie se zachvěla zlou předtuchou. Tohle byla jedna z těch nocí. Netušila, odkud se to přesvědčení vzalo, ale bylo tu.

Pronikavé psí zavytí, jež projelo nočním tichem jako popravčí meč šíjí odsouzence, jako by jí dávalo za pravdu.

 

***

 

 

 

 

---