Nehostinná zákoutí - Kapitola 2

Cizinec

 

 

    Vzbudilo ho zařinčení skla, provázené hrubou nadávkou. Neškubl sebou, jen otevřel oči do mléčné polotmy. Byl zvyklý. Stávalo se to čím dál častěji. Od doby, co se matčin poslední přítel jednoho časného rána sbalil a v tichosti opustil byt, šlo to s ní z kopce stále krkolomněji.

   Vlastně ještě nestačil ani pořádně zabrat. Vrátil se z práce brzo po půlnoci, v jindy poměrně rušném baru bylo dnes podivně mrtvo, nemělo smysl lelkovat tam kvůli hrstce notoricky známých ochmelků, kteří beztak většinou popíjeli na dluh a krom toho z nich koukaly jen samé problémy, když si trochu víc přihnuli.

   Krabat se na posedu neklidně zavrtěl a tlumeně cosi zadrmolil.

   "Pšššt," syknul na krkavce Dominik. "Zavři zobák."

   Pták se po chlapci dotčeně ohlédl a přešlápl z nohy na nohu. V těchto situacích býval neklidný a Dominik se mu ani nedivil. Matčina opilecká extempore nedělala dobře ani jemu. Ba dalo by se říct, že je z duše nenáviděl. Bohužel začínala být na denním pořádku a on věděl, že neschopnost udržet si partnera déle než několik týdnů není příčinou matčina pití, ale jeho důsledkem. Potřebovala by léčení. Věděl to a věděla to i ona, i když tvrdošíjně odmítala připustit, že má problém.

   Noc byla nevlídná, sychravá, typická spíše pro listopad, než první prázdninový měsíc. Vytrvalý déšť, který sužoval Staré Hradiště celý předešlý den a celou půlku noci, už ale pomalu ustával a četné kaluže nyní čeřily už jen ojedinělé kapky.

   Dominik měl noci rád. Sametová tma působila blahodárně na jeho utrápenou duši. Hojivě. Samozřejmě věděl, že žádný z jeho problémů nedokáže ani ta nejčernější temnota ukrýt nadobro, ale i ta chvíle stála za to. Otevřel okno dokořán a zhluboka se nadechl chladného vzduchu, prosyceného deštěm. Páni, ta svěžest, ta vůně...

   I Krabat zpozorněl. Otevřené okno lákalo.

   "Na to zapomeň. Proletíš se ráno, kamaráde," polohlasem oslovil Dominik neklidně přešlapujícího opeřence.

   "Kamarrráde..." zopakoval Krabat tlumeně a chlapci se zdálo, že i smutně.

   Usmál se a jemně mu načechral peří za krkem. "Nebudu dlouho pryč."

   "Prrryč..." spíš zasípal, než zakrákal krkavec a svěsil křídla jako po nesmírně únavném letu.

   Byly chvíle, kdy byl Dominik přesvědčen, že mu pták rozumí každé slovo. Nebylo to jen tím, že dokázal napodobovat lidskou řeč, to se koneckonců naučí spousta jiných ptáků. Byl to spíš tón, způsob, jakým reagoval. A hlavně emoce, které z něho Dominik cítil, ať už si tomu zdravý rozum říkal, co chtěl.

   Potichu zas okno zavřel, aby nelákalo jeho opeřeného přítele k nepřístojnostem. Věděl, že kožené poutko na noze nepředstavuje pro mladého silného ptáka žádný velký problém, bylo tam vlastně jen proto, aby upokojilo matčiny obavy. A protože měla poslední dobou problémy hlavně sama se sebou a do synova pokoje vstupovala málokdy, získal i Krabat mnohem větší volnost. Dnes v noci ale chtěl být Dominik sám.

   Hodil na sebe nějaké oblečení a pohlédl na krkavce, který už ani nedutal, hlavu trucovitě vraženou pod křídlo. Dominik se musel usmát. Krabat byl osobnost. Nikdy by byl nevěřil, že by si něco podobného mohl myslet o obyčejném ptáku. Ale v tom to vlastně vězelo. Krabat vůbec nebyl jen tak obyčejný pták.

   Dominika vlastně nikdy předtím ani nenapadlo pořídit si nějaké zvíře. Ne že by neměl zvířata rád, ale připoutat k sobě jakoukoliv živou bytost představovalo závazek. A zodpovědnost. Dominik nebyl nezodpovědný, ale v hloubi duše o sobě pochyboval. Nikomu by to nepřiznal, vlastně ani sám sobě, styděl se za to... ale prostě nevěřil, že by mohl pro někoho něco znamenat, že by k němu kdokoliv mohl pociťovat náklonnost. Tato nedůvěra v něm byla zakořeněná velmi hluboko. Od útlého dětství žil samotářským, trochu podivínským životem odstrkovaného dítěte, vychovávaného nevyrovnanou matkou, která jako by zamrzla na půli cesty k dospělosti. Naučil se utíkat do svého vlastního světa.

   S příchodem Krabata se hodně věcí změnilo. Dominik sice nechápal, jak by se něco takového mohlo stát, ale cítil, že byl nějakým způsobem vybrán a nebyl to nepříjemný pocit. Možná jen trochu zvláštní. Jako by kdosi neznámý dokázal listovat tajnou knihou jeho srdce. A co víc, vyslyšet přání, jež nebylo nikdy vysloveno. A vlastně ani pojmenováno.

   Stalo se to jednoho bezútěšného zimního večera loňského roku. Jejich stísněný dvoupokoják v omšelé obecní bytovce na samém okraji města připomínal potemnělou ledovou sluj. Matka právě procházela jedním ze svých "mizerných" období. Návaly depresí rozháněla alkoholem v těch nejhorších místních špeluňkách, s těmi největšími zoufalci z mokré čtvrti. Následné ranní migrény léčila silnými analgetiky, v důsledku čehož se permanentně vznášela kdesi absolutně mimo každodenní realitu, v níž je třeba chodit do práce a pravidelně platit inkaso a nájem.

   Odpojili jim elektřinu a obdrželi několik výhružných dopisů z městského úřadu. Dominik tehdy hodil na pár měsíců školu za hlavu a začal shánět nejrůznější brigády, občas dost na hraně. Bylo to vyčerpávající a často i ponižující, ale neskončili na ulici a o to šlo. Dokonce dokázal doplatit i dluh za energie. Matka si toho prakticky ani nevšimla. Když byla náhodou večer doma, sedávala v obýváku zachumlaná v dece, při svíčce, s lahví laciného vína neustále na dosah.

   Ten den přišel domů pozdě. Unavený, zmrzlý, hladový. V bytě tma, matka pryč. V kuchyni šlápl na rozbitou sklenici, jejíž střepy se nikdo neobtěžoval uklidit. Lednice zela prázdnotou, jen na stole ležela krabička s matčinými prášky.

   Chvíli ji jen tak pozoroval a pak po ní natáhl ruku. Otáčel ji v prstech, jako by něco podobného viděl poprvé v životě. Nebyly to její obvyklé tabletky na bolest hlavy. Tohle bylo nějaké hypnotikum, jak si přečetl na krabičce. Vypadala nenačatá. Odnesl si ji do pokojíku.

   Když o tom později přemýšlel, nemohl uvěřit, že to chtěl opravdu udělat. Usnout, a už se neprobudit. Ale nejspíš ano. Určitě ano. Protože by to vůbec nebyl konec, jen nový začátek. Dostal by se do jiného světa, do toho vysněného, v němž by už nebyl outsiderem.

   Opravdu tomu tehdy věřil. Seděl strnule na válendě, krabičku s Nitrazepamem v ruce, otupělý, jako by si už jeden vzal. Díval se před sebe a pozoroval svůj odraz ve skle okna bez záclon.

Tiché zaťukání nejprve téměř ani nezaregistroval. Teprve když poněkud nabralo na intenzitě, Dominik zpozorněl.

   Za sklem se rýsoval temný, pohyblivý stín. Rozbušilo se mu srdce. Beznaděj ho jako zázrakem opustila. Krabička mu vyklouzla z prstů a spadla na zem, když vstal a vydal se k oknu. Ani si toho nevšiml.

   Na parapetu seděl ten největší havran, jakého kdy viděl. Vůbec se chlapce nebál, naopak, zdálo se, že přiletěl najisto. Dominik mu dal jméno Krabat, podle hrdiny oblíbené dětské knihy. Teprve později zjistil, že jeho nový kamarád není havran, ale krkavec. Co na tom záleželo?

 

 

   Venku už nepršelo, foukal však ostrý, lezavý vítr. Dominik si nasadil na věčně rozčepýřené černé vlasy pletenou čapku a zvedl límec svého oblíbeného černého hubertusu, který už mu byl maličko těsný, ale on se s ním prostě nedokázal rozloučit.

   Vyšel na chodbu a už už mířil klíčem do zámku, když ho něco napadlo. Zaváhal, ale pak se s povzdechem vrátil do bytu a opatrně nakoukl do matčiny ložnice. Ušklíbl se odporem, když k němu zavanul odér alkoholových výparů.

   Julie Tancmanová se ani neobtěžovala s převlékáním, ležela natažená přes širokou manželskou postel v džínách a vytahaném svetru, který se jí vykasal k lopatkám, až bylo vidět zapínání od podprsenky, držící už jenom na jednom háčku.

   Dominik nešťastně zavrtěl hlavou a naklonil se přes matčino tělo pro deku. Zavrtěla se a něco zamumlala, když zpod ní vytahoval částečně přilehlou přikrývku. Nevzbudila se však, což ani neočekával. Rychle ji přikryl a kvapně opustil místnost. Cítil se vyčerpaný jako po namáhavé práci. Věděl, že na tohle si nezvykne ani za sto let.

   Dům, kde Tancmanovi žili, patřil k bytovému komplexu městské zástavby z období normalizace. Ohavným, hořčicově žlutým bytovkám říkali hradišťští "nouzáky". Stály až na samém konci městečka, dál už byla jen pole a budova jatek, odkud se za úsvitu rozléhal nářek zvířat, čekajících na smrt, tak zoufalý, až z něho tuhla krev v žilách.

   Dominik to místo nenáviděl. Všechno bylo odsud daleko. Obchody, nádraží, park i náměstí se svými honosnými měšťanskými domy. V jednom z nich bydlela Eliška Vernerová, jeho dlouholetá, platonická, beznadějná láska.

   Během uplynulých několika měsíců, po oněch dramatických listopadových událostech, se sice ledy mezi nimi trochu hnuly, ale Dominik tušil, že je to z Eliščiny strany pouhá vděčnost, možná dokonce trochu smíšená se soucitem. Nezlobil se na ni proto, ale bylo mu z toho smutno. Na chvíli, na malou chvíli skoro uvěřil, že by mezi nimi mohlo vzniknout něco víc, než jen kamarádství.

   Z polí vanul studený vítr a Dominik se otřásl zimou. Měl by přidat do kroku, mezi domy tolik foukat nebude. Jenže skutečnost byla taková, že už příliš zrychlit nemohl. Zlomenina kotníku, kterou utrpěl v Urbanově studni, když na něj Eliška tak nešťastně dopadla, ho pořád ještě dost limitovala. Sádru mu už sice odstranili, ale rehabilitace pokračovala dál a k plnohodnotné pohyblivosti mu ještě hodně scházelo. Těch pár hodin na place se s tím ale vydržet dalo a to bylo hlavní.

   Trochu se přikrčil, aby mu nefoukalo za krk a zalitoval, že si nevzal šálu. Navzdory chladu se ale cítil dobře, osvěženě. Škoda zatažené, bezhvězdné oblohy. Hlavně kvůli těm miliardám vzdálených světů tolik miloval noc.

   Nejlepší výhled na hvězdy byl z mírně zvlněných travnatých plání nad Starým Hradištěm. Tyčila se tam rulová skalka, které se v městečku říkalo prostě Kámen. Bývala údajně posvátným místem pohanských rituálů. K místu se vázala spousta pověstí a tajemných historek. Kupříkladu vyprávění o podzemní jeskyni, otevírající se jednou do roka, na Velký pátek, aby vydala těm, kdo si to zasloužili, své pohádkové bohatství. Běda však chamtivcům, nad těmi se prý země nelítostně uzavře a zdusí jejich nářek navždy.

   Právě u Kamene se mělo nacházet pohanské obětiště a dodnes se tam prý daly potkat bytosti z jiných světů.

   Dominik by něco takového nikomu nepřiznal, ale v hloubi duše doufal, že to nejsou jen pověsti. Jaké by to asi bylo, potkat se s někým takovým? Nebo dokonce překročit hranici a vstoupit do světa za Kamenem? Ano, byl snílek, dobře to věděl, ale pomáhalo mu to oprostit se od nehezké reality. Snění přece nemůže nikomu uškodit.

   Za teplých letních nocí rád lehával poblíž Kamene ve voňavé trávě a pozoroval hvězdy. Obzvlášť srpnové Perseidy, meteorický roj, lidově nazývaný "slzy svatého Vavřince", byly úchvatnou podívanou. Dominik už dlouho plánoval koupi hvězdářského dalekohledu, ale nějak na něj pořád nebyl schopný ušetřit, všechny peníze z brigád spolkla domácnost, věčně číhající, věčně hladová.

   Dnes až nahoru na kopec jít nehodlal. Obloha byla zatažená a noc temná jako špatné svědomí. Napadlo ho, že jestli se dnes brána u Kamene otevře, nemůže skrz ni projít pranic dobrého. Nač pokoušet osud? K pročištění hlavy bude stačit menší okruh kolem náměstí.

   Konečně dorazil ke kostelu. Hrdě se vypínal přímo nad jeho hlavou. Jako by vypadl z některé písně Dominikova oblíbeného XIII. století. Obrovská kamenná budova, stará jako ty nejstrašidelnější příběhy, v nichž figurovali démoni, prahnoucí po lidských duších a zem sužovali čarodějové a vlkodlaci. Chrámy, zrozené ve věku syrových pohanských rituálů i nelítostné křesťanské inkvizice, bývaly často takto impozantní. Jako by chtěly všechny ty krvelačné stvůry zastrašit demonstrací boží velikosti.

   Trochu stranou od kostela stála věž zvonice, postavená o něco později, v době renesance. Dva zvony, Štěpán a Marie, obracely svá srdce směrem k nebi. Byla to rarita, která každoročně přilákala do Starého Hradiště spoustu zvědavých návštěvníků.

   Jak tak stál na liduprázdném, jasně osvětleném prostranství malého rynku u kostela a hleděl vzhůru na siluety jeho dvou věží, na zvonici se rozezněly zvony. Dva údery. To znamená, že je půl... druhé, zjistil letmým pohledem na věžní hodiny. Trochu se tomu podivil, domníval se, že ještě není tak pozdě.

   Otočil se ke kostelu zády a namísto obvyklé trasy Kostelní ulicí směrem k parku se vydal nazpátek k náměstí. Bylo zvláštní ticho, skoro jako by se městu zastavilo srdce. Bláznivý nápad, zasmál se sám sobě. Zřejmě už mu opravdu ty jeho ponuré záliby lezou na mozek, jak ho občas popichovala matka, když měla náhodou jasnější chvilku a vzala svého syna na vědomí.

   Úsměv mu však záhy zamrzl na rtech, když v tom podivuhodném tichu uslyšel kroky. Rozvážné, lehce pokřupávající po udusaném štěrku cesty. A co víc... vypadalo to, že ten člověk není sám.

   Příchozí se blížili od mizerně osvětlené Kostelní ulice, kudy by se potmě vydal jen málokdo. Říkalo se, že se tam po setmění dějí divné věci. Dominik tomu nepřikládal velkou váhu, on sám tam tudy procházel nesčetněkrát a nic zvláštního se mu zatím nepřihodilo. I když přece jen... právě v Kostelní narazil loni na podzim na Elišku, těsně předtím, než se spolu vloupali na Urbanův pozemek.

   Zvuky nabíraly na intenzitě. Bylo už jasně slyšet křupání hlíny a drobných kamínků na cestě. Dominik překonal chvilkové nutkání utéct a upřel oči k místu, kde jasně osvětlené dlážděné prostranství kolem kostela ústilo do úzké, setmělé uličky, zarostlé divokými keři. Ani si přitom neuvědomoval, že zadržuje dech.

   Kroky už změnily charakter. Štěrk a hlínu vystřídaly kočičí hlavy náměstí. Dominik nastražil uši. Disponoval výborným sluchem, díky němuž se v temnotě velmi dobře orientoval, až si občas pobaveně říkal, jestli nebyl v minulém životě náhodou nějakým nočním tvorem. Koneckonců by s touto teorií dobře korespondovala jeho náklonnost k pozdním hodinám. V této chvíli mu ale byly takové myšlenky na hony vzdálené. Netušil, čím to může být, že cítí takový neklid. To se mu běžně nestávalo.

   Jeden z chodců byl o poznání hlasitější, Dominik jeho obutí tipoval na nějaké vycházkové polobotky, klapání podpatků v okolním tichu jasně vynikalo. Druhý z přicházející dvojice našlapoval měkce, to musela být sportovnější obuv, možná tenisky. Nesourodé zvuky, vzájemně spolu pramálo sladěné.

   Už jen okamžik a jejich původci budou odtajněni. Dominik už byl napjatý jako struna. Nestávalo se příliš často, aby narazil na svých toulkách na jiného poutníka. Městečko noční život příliš nepreferovalo, ba dalo by se říct, že většina jeho obyvatel chodívala spát se slepicemi. I všechny hospody zavíraly v deset, vyjma Zelené kachny, která se ovšem nacházela na opačném konci města. Přes den a večer to byla obyčejná restaurace s tanečním sálem, v noci se ale měnila v hernu s non-stop barem, jehož cílová skupina naopak neopouštěla podnik před svítáním. A občas, zrovna jako dnes, bylo mrtvo i tam.

 

 

   Vynořili se ze tmy jako duchové, zvolna, dalo by se říct rozvážně... jenže tohle slovo by Dominik určitě nepoužil. Kdyby o tom přemýšlel do takových detailů, vybral by pravděpodobně výraz zlověstně.

   Zpočátku se jevili jen jako nezřetelné siluety, s přibývajím osvětlením však získávali stále jasnější podobu. Byli dva. Nekráčeli bok po boku. Jeden z nich poněkud zaostával a vypadalo to, jako když si udržuje od muže v popředí uctivý odstup. A když přišli ještě o něco blíž a Dominik měl konečně možnost lépe si je prohlédnout, ani se tomu moc nedivil.

   Pán se svým sluhou, napadlo ho okamžitě, ještě než stačil tu myšlenku vyhodnotit jako nesmysl. Kdo by asi tak mohl mít v dnešní době ještě sluhu? Obzvláště v takovém zapadákově, jakým Staré Hradiště bezesporu bylo, anžto doby jeho největšího lesku minuly už před pěknou řádkou staletí.

   Jenže si nemohl pomoci, navzdory vší absurdnosti tak ti dva skutečně působili. Jako postarší, bohatý aristokrat a jeho mladý komorník. Dojem ještě násobil fakt, že mládenec vlekl v obou rukou všechna zavazadla, zatímco si jeho společník kráčel jen tak nalehko, pouze s hůlkou. Ale nevypadalo to, že by ji potřeboval k opoře, spíše si s ní jen tak zlehýnka poťukával do rytmu chůze.

   Stejně jako on jich, i oni si ho museli všimnout už zdálky. Jak by také ne? Byl jedinou živou bytostí široko daleko a stál přímo pod lampou. Měli ho pěkně jako na dlani, zatímco on dokázal rozeznat rysy jejich tváří, až když došli skoro až k němu.

   Nechtěl na ně zírat, jenže si nemohl pomoci, přitahovali jeho pohled jako plamen můru. Obzvlášť ten starší. Vyzařovalo z něho zvláštní charisma, jaké ještě nikdy v takové míře u nikoho jiného nezaznamenal. Byla to směsice autority, blahosklonnosti i jisté dávky arogance. A upřený pohled temných očí zpod hustého, už notně prošedivělého obočí působil téměř hypnoticky. Dominik se ke svému nesmírnému úžasu dokonce přistihl při pokušení se před tím mužem uklonit. Pak se ale vzpamatoval, zatajil dech a čekal, až ho minou. Jenže to se nestalo. Stařec dal svému společníkovi pokynem ruky znamení a oba se zastavili asi tak dva metry od chlapce.

    Dominik se usilovně snažil uklidnit. O nic nejde, pokoušel se v duchu tu zvláštní situaci vysvětlit sám sobě. Nejspíš se jen chtějí zeptat na cestu. Potřásl hlavou, aby se vzpamatoval a nakonec se dokázal od toho orlího pohledu odpoutat. Uvědomil si, že málem zapomněl, že ten muž nepřišel sám.

   Zalétl očima k mladíkovi, jenž se zastavil asi tak tři kroky za starým mužem a dva obrovské starodávné loďáky položil s úlevou na zem. Mohl být přibližně v Dominikově věku a nejnápadnější na něm byly vlasy, dlouhé po ramena a hodně světle plavé. I oči měl světlé. Vybledle modré a roztěkané, jako by se bál podívat se Dominikovi zpříma do očí. Vypadal jako člověk s dramatickým nedostatkem pigmentu. A nejspíš i sebevědomí.

    Podrážděné zakašlání záhy obrátilo Dominikovu pozornost zpátky k starci. Byla na něm jasně patrná nevole. Pár lidí podobného ražení už Dominik během svého nepříliš dlouhého života potkal. Byli zvyklí dominovat a sebemenší odklon pozornosti brali jako projev neúcty. Dominik bezděky ucouvl, když se hůl ve starcově ruce odlepila od země a povážlivě se napřáhla jeho směrem. Opravdu to vypadalo, že ho s ní ten člověk přetáhne.

   A právě když si v duchu říkal, jestli se mu tohle všechno náhodou jenom nezdá, se odkudsi shora ozval zvláštní tlumený zvuk, jako by se někdo v pletených rukavicích pokoušel ze všech sil zatleskat. Dominik sebou škubl leknutím. Poplašeně zvedl obličej vzhůru a téměř zároveň reflexivně zavřel oči před novým, neznámým nebezpečím. Ovanul ho prudký poryv chladného vzduchu a něco velkého a těžkého mu přistálo na rameni, až se pod ním podlomila kolena.

 

 

   Kdyby Dominik neměl na sobě kabát, asi by nečekaně silný stisk krkavčích pařátů pocítil ještě daleko bolestivěji, i tak ale bylo velmi pravděpodobné, že se podlitinám nevyhne.

   Podrážděně se zavrtěl, aby těžkého ptáka setřepal, ale Krabat se držel jako klíště. Dominik pořád nemohl jeho přítomnost pochopit. Tohle jeho opeřený přítel ještě nikdy neudělal. Byl velmi inteligentní a dobře věděl, že zavřené okno je pro něho tabu, i když otevřít ho by mu jistě nečinilo problém. Kožený řemínek na jeho pravé noze byl přetržený. Samozřejmě.

   Přílet jeho svéhlavého chráněnce měl ale jedno nezanedbatelné plus. Šok z ptačího náletu přetrhl ten prapodivný trans, jenž Dominika proti jeho vůli začínal ovládat. Opět se cítil ve své kůži.

   Pohlédl na starého muže. Hůl v jeho ruce už směřovala opět k zemi a na tváři se mu usadil zvláštní výraz. Téměř se usmíval.

   "Hleďme," zazněl do ticha jeho hlas, překvapivě zvučný a plný energie. "Corvus corax. Nádherný exemplář."

   Dominik hleděl na starce a nemohl uvěřit, že se jím nechal před chvílí tolik vyvést z rovnováhy. Vždyť na něm nebylo vůbec nic děsivého. Prostě jen elegantně oblečený penzista. Zachovalý a udržovaný, pravda, ale zcela neškodný. Žádný důvod k panice. Musel být před chvílí úplně mimo.

   "Ano, to je," odvětil chladně, neboť začínal pociťovat vůči podivnému cizinci podráždění. Nejraději by se k němu otočil zády a nechal ho stát i s jeho albínoidním poskokem pod lampou u kostela. Jenže nemohl. Zabránila mu v tom věčná pokušitelka zvědavost. Nyní, když měl po boku Krabata, cítil se mnohem pevnější v kramflecích.

   "Hm... zvláštní domácí mazlíček. Takový netradiční, řekl bych. Ale co já, cizinec, mohu vědět o místních zvyklostech, nemám pravdu?"

   Rty muže s holí se zavlnily v úsměvu, který mohl být stejně tak dobře smířlivý, jako sarkastický. Dominik se nemohl rozhodnout, co je výstižnější.

   Pohlédl muži zpříma do očí: "Nezlobte se, pane. Už budu muset jít."

   Stařec zamyšleně přimhouřil oči, ale vzápětí se mu drobné vrásky kolem úst poskládaly do nepatrného, leč potutelného úsměvu.

   "Samozřejmě, mladý muži. Nemám v úmyslu zdržovat vás v tuto pokročilou hodinu. Jistě máte někam namířeno a váš roztomilý hlídač je už, jak vidím, malinko netrpělivý."

   Dominik by nejspíš použil úplně jiné slovo. Takhle nervózní Krabat ještě nikdy nebyl. Střídavě mu přešlapoval na rameni z nohy na nohu, či zatínal ostré pařáty do jeho ramene. Chlapec si byl víc než jistý, že bude mít ráno na tom místě pár výstavních modřin.

   "Nicméně," pokračoval starý muž, aniž by mu z tváře zmizel onen mírně poťouchlý výraz, "když jsme tu na sebe takto nečekaně narazili, dovolil bych si poprosit vás o jednu maličkost. Soudím, že budete zdejší, tudíž byste nám mohl poradit. Hledáme budovu staré radnice. Dle instrukcí by se měla nacházet přímo zde na náměstí."

   Dominik si trochu oddychl. Tak přece jen se chtěli zeptat na cestu. Ostražitost ho ale neopustila a to především díky chování krkavce Krabata. Cítil z něho něco víc, než jen přirozenou

nedůvěru k cizinci.

   "To ano. Pokud vím, nachází se tu už dobrých sedm století. Je to totiž nejstarší dům v Hradišti. Už to ale dávno není radnice, ale městské muzeum. To je ale samozřejmě teď v noci zamčené."

   "No jistě. Copak jste už někdy viděl muzeum, které by fungovalo v noci?" zasmál se cizinec. Jen krátce, ale Dominikovi z toho přebehl mráz po zádech. Připomnělo mu to lopatu, zajíždějící do hromady štěrku.

   "Dělám si legraci, hochu. Nač ten vyděšený výraz?" zvážněl opět stařec, ale v temných očích mu jiskřilo. "Samozřejmě mám klíč. Tak trochu se sem totiž s mým pomocníkem Petrem stěhujeme. A pokud vám vrtá hlavou tato pozdní hodina, vysvětlení je velmi prosté. Nemám rád zvědavé pohledy a miluji překvapení. Zaručuji vám, že zdejší lidé ráno překvapeni budou. A myslím, že velmi."

    Dominik už už otvíral ústa k otázce, ale pak se zarazil. Nezdálo se, že by mu měl cizinec v úmyslu prozradit víc a pomocník Petr už také zvedl zavazadla. Atmosféra se změnila. Konec audience. Přišel čas posloužit pánovi. Dominik měl z toho alespoň ten pocit. Nebyl ale kupodivu nijak nepříjemný. Přistihl se dokonce, že tomu člověku posloužit skutečně chce. Trochu se zarazil sám nad sebou a svými pocity.

   "Tak tady to je," ukázal za několik okamžiků bradou na budovu, před níž společně zastavili. Stála téměř přesně uprostřed náměstí, obklopená vzrostlými lipami a kaštany. Byla to jednopatrová stavba čtvercového půdorysu, jež byla do své současné, pozdně barokní podoby přestavěna někdy v osmnáctém století. Její vznik se ale datoval do mnohem staršího, gotického období, stejně jako kostel svatého Michala, hrdě se vypínající jen o několik desítek metrů dál.

   "Děkuji, příteli," naznačil starý muž hlavou decentní úklonu. "Přijměte na znamení mé omluvy za toto neplánované vyrušení mou navštívenku. Samozřejmě platí zároveň i jako pozvánka. Budete-li mít zájem, velmi rád vás přijmu přednostně coby svého váženého klienta. Samozřejmě gratis. V denních i nočních hodinách. A můžete klidně dorazit i s vaším nádherným opeřeným přítelem. V rámci své životní filozofie ctím všechny živé bytosti.

    Při těch slovech se zadíval na Krabata a velmi zvolna k němu vztáhl ruku, jako by se ho chtěl dotknout. Než ho stihl Dominik varovat, že to nejspíš není ten nejlepší nápad, krkavec výhružně zachroptěl a podnikl vzteklý výpad zobákem. Už to vypadalo, že se jeho děsivá zbraň zaboří do měkké tkáně starcovy ruky a krvavě ji poznamená, když ta se obrátila dlaní proti útočníkovi tak bleskurychle, že to Dominik téměř ani nepostřehl.

   Krabatův zobák se zastavil snad na milimetr od nastavené dlaně a vzápětí sebou celé jeho tělo škublo nazad tak prudce, jako by narazilo na nějakou pevnou, nepřekonatelnou hradbu. Zběsile zamával křídly, aby se vůbec na chlapcově rameni udržel.

   Stařec se vlídně usmál, jako by se nic nestalo: "Však my najdeme společnou řeč. Jsem si tím jistý."

    Vytáhl z kapsy svrchníku veliký klíč a vložil jej do zámku. Otočil jím jednou, podruhé... a pak se mírným zaskřípěním těžké muzejní dveře rozevřely. Pomalu, neochotně, jako by se jim vetřelec, dobývající se dovnitř, příliš nezamlouval. Z chodby se vyvalila hustá tma a svedla kratičký a neúspěšný souboj s elektrickými výbojkami.

   Stařec ustoupil stranou a kývl na světlovlasého mladíka. Ten beze slova, s hlavou sklopenou k zemi, prošel jako tělo bez duše kolem něho, oba obrovské kufry v rukou. Zdálo se, že je na konci svých sil.

   Když zmizel uvnitř za hranicí světla, vešel za ním starý muž s klíčem v ruce. Naposledy pohlédl na zkoprnělého Dominika, ale už nepromluvil. Jen na něj několik nekonečných vteřin upíral oči, černější než tma uvnitř domu. Potom dveře opět zaskřípěly a ukryly oba cizince i s jejich tajemstvím ve svých útrobách. Zamykaný zámek zacvakal.

 

    Hodiny na věži odbily celou.

 

 

 

 

***

 

 

 

 

---