Autor

Přišla Marta. Nečekal jsem ji. Nebyli jsme domluvení a mně se to zrovna moc nehodilo, ale Martu jsem nemohl jen tak poslat domů. Marta byla výjimka. Ona byla manželka Františka Sluky jednoho z kmenových autorů našeho nakladatelství. Znal jsem hodně autorů. S hodně z nich jsem si tykal, ale popravdě v našem nakladatelství nebyl kromě Františka žádný, u nějž bych znal i jeho drahou polovičku. Možná to bylo proto, že on jediný vydržel tak dlouho s jednou a tou samou ženou. Ale hlavně František byl můj přítel. Přítel, kterého jsem si vážil, i když je pravda, že naše přátelství bylo na obou stranách trochu utilitární. Nejprve on potřeboval mě a já jsem mu jako začínajícímu literátovi dal důvěru a podpořil ho v začátcích. No a teď se to obrátilo. Já jsem potřeboval jeho, protože Františkovy knihy táhly můj podnik. On mi však stále byl vděčný, za to, že jsem mu tenkrát dal šanci. Tehdy před lety jsem na něj vsadil a teď jsem sklízel plody. František byl pan autor. Měl nejen talent, ale i nesmírnou vůli.  On se prostě rozhodl a šel si naplno za svým. Františkův úspěch byl pro mě důležitý hned dvakrát. Zaprvé se mi potvrdila má intuice. Svého čichu na mladé nadějné debutanty jsem si vážil, a pokud by František neuspěl a zapadl do šedého průměru, bral bych to jako osobní prohru. A zadruhé na tržbách z jeho knih stál provoz mého nakladatelství. O tom nebylo pochyb.

„Ahoj Marto, jak se máš? A co holky?“

„Na rovinu, Marku, mám se blbě. Hodně blbě a holky taky. Potřebuju pomoct. Jde o Františka.“

„O Františka? Co je s ním? Vždyť jsem s ním včera mluvil. Pravda vypadal trochu ztrhaně. No znáš ho, když se blíží termín, tak toho nikdy moc nenaspí. Mohli bychom ten termín posunout, ale František už je přeci takový. Bude se stresovat teď stejně jako by se stresoval za dva měsíce. Je to perfekcionista. Jemu nemá cenu dávat víc času, jen by se trápil.“

„Ale o to nejde.“

„Tak o co?“

„O celé to psaní. Vždyť nás to zničí. Ten jeho detektiv Herman, to je přece alkoholik, šovinista, tak trochu narkoman a tak trochu násilník…“

„Marto! Marto, počkej. Já vím, jak František píše. To je klasická hard boiled detektivka. To už je dnes klasický žánr. Tak psal Hammett, Chandler a další. Je to hra. Nikdo si nemyslí, že by František chtěl takové chování podporovat nebo že by takový snad byl. Ale postava detektiva je pro kriminální příběhy důležitá. Františkovi se podařilo vyfabulovat téměř ikonickou figuru. Napůl génius a napůl démon. Právě tohle je hlavní devíza jeho detektivní série. Ale neboj se, my všichni víme, že František takový není.“

„No právě. To si všichni myslíte. A kdysi to taky byla i pravda. František přeci nebýval žádný bohém.“

„No jistě, to ne,“ dal jsem Martě upřímně zapravdu. František nebyl z těch, kteří by nenadálé velké honoráře divoce rozhazovali, ani nevyhledával milostné avantýry, i když nejedna vášnivá čtenářka by svou vášeň jistě ráda přenesla i na autora. Žil svým poklidným až nudným středostavovským životem v malém domku po rodičích. Vychovával své dcery a velkou část svých honorářů odkládal, jak vždycky říkal „holkám na věno“. Pravě tato jeho uměřenost byla základnou jeho úspěchu. Měl neuvěřitelnou sebekázeň a s tou se nořil do psaní.

„Já myslím, Marku, že mu to přerůstá přes hlavu. Už to prostě nezvládá.“

„OK, v pohodě, do čtrnácti dnů to dopíše a má klid. Slibuju, Marto, že po něm nebudu chtít žádný další závazek, dokud se na to nebude cítit. Ať si odpočne.“

„Tady nejde o to, že by ho to vyčerpávalo, ale jemu to leze na mozek. Ty si toho možná nevšimneš, když ho vidíš tady u sebe, ale já ho mám na očích každý den a vidím, jak se chová. On se prostě chová čím dál víc jako ten jeho Herman. Začalo to postupně. Nejdřív začal zase kouřit. Naposled kouřil snad někdy na vysoké od té doby ne až teď. A jakou myslíš, že si kupuje značku?“

„Žlutý kamelky?“

„Přesně tak. Pak si začal dávat sem tam po večeři skleničku. No a teď už docela slušně chlastá. A co myslíš, že pije?“

„Fernet?“

„Jo, výhradně fernet jako detektiv Herman. Bojím se, že si občas taky dá trávu. K rodičům nezajde, ale místo toho chodí po hospodách. Vrací se domů nad ránem a hádá se se sousedem. Mám strach, že by mu klidně i jednu vrazil. Chová se prostě strašně.“

„Zkusím s ním promluvit. Věř mi, Marto, já jsem ten poslední Františkův kamarád, který by stál o to, aby takhle zpustl. Co ti mám vykládat. Já bych to bez něj tady mohl celé zavřít. To přece víš.“

„Marku, to kouření, pití a flámování není všechno. Dokážeš si představit detektiva Hermana, jak přebaluje nemluvně, učí se s dcerou násobilku nebo zachraňuje křečka za skříní?“

To jsem si skutečně představit nedokázal. Vezmeme-li postavy jako Sam Spade nebo Phil Marlowe, pak byl Herman jejich horší já. Na jedné straně životní ztroskotanec a na straně druhé geniální vyšetřovatel. Detektiv Herman vážně nebyl rodinný typ. Ženská, která by měla alespoň špetku sebeúcty, by se mu musela zdaleka vyhnout. Ostatně všechny ženské postavy ve Františkových příbězích toho byly důkazem. Představa, že se někomu manžel a otec tří dcer začne transformovat do tohohle machistického podivína, mi začínala nahánět hrůzu.“

„Počkej, Marto, chceš mi říct, že je to tak vážné?“

„Je Marku. Jinak bych za tebou nešla.“

„Ale proč za mnou? Jsme sice s Františkem kamarádi, ale myslím, že pokud je to tak jak říkáš, měl by vyhledat spíš odbornou pomoc.“

„Ty znáš nějakého odborníka na spisovatele, kteří se příliš vžívají do svých postav?“

„Nebuď tak ironická, myslel jsem psychologa.“

„Jenže on není duševně nemocný. On se jen chová obhrouble, sprostě nadává, nestará se o děti...prostě si představ toho vašeho detektiva v domácnosti s miminem, dvěma holkama a ženskou, jako jsem já. A nemusím ti snad vysvětlovat, co by mi asi na to řekl on. Kdybych ho já poslala k psychologovi, on by mě rovnou poslal někam.“

„Ty myslíš, že je to vážně tím psaním?“

„Jsem si skoro jistá. A navíc je to moje jediná šance.“

„A to mu podle tebe to psaní mám jako zakázat?“ byl bych sám proti sobě, pomyslel jsem si. Detektiv Herman je kachna snášející zlatá vejce.

„Ne zakázat, ale co kdybys mu navrhl, ať píše něco jiného? Na tebe by dal. V tom ti věří jako nikomu.“

„Jiného?“ kroutil jsem se. „Vždyť na těch detektivkách stojí náš společný úspěch. Co úspěch, naše obživa.“

„František přece umí psát. Vždycky jsi to říkal a já vím, že to nebylo jen tak do větru. Určitě by uměl psát i něco trochu uhlazenějšího. Nebo ne?“

„No snad jo, ale já ti nevím,“ nechtělo se mi nic slibovat. Bojoval jsem sám se sebou. Série případů detektiva Hermana byla moje umetená cesta do penze. Rozjetý vlak, který nás mohl pohodlně dovézt, kam budeme chtít. Začít s něčím úplně jiným byl přeci jen risk, i když ve Františkově případě asi ne zase tak velký.

Nebuď svině, říkal jsem si. Peníze nejsou všechno. Musel jsem si to ale několikrát zopakovat, než jsem Martě slíbil, že s tím něco udělám.

***

Bylo to víc než rok, co jsem Martu neviděl. Chvíli jsem váhal, jestli je to skutečně ona. Vůbec nevypadala dobře. Modrý župan a erární pyžamo hlásaly, že tady v areálu nemocnice není na návštěvě. Věděl jsem, že by bylo slušné jít za ní, pozdravit ji, prohodit pár slov a případně ji pozvat na kafe, ale neudělal jsem to. Styděl jsem se a nadával jsem si do zbabělců, ale raději jsem zabočil k bočnímu východu z areálu, abych kolem ní nemusel projít.

Copak jsem se jí mohl podívat do očí, obhajoval jsem sám sebe později v kanceláři.

Věděl jsem totiž, co jí je. Nikdo mi to nemusel říkat. Měl jsem právě na stole rukopis nové Františkovy knihy. Bohatě mi vynahradil mé truchlení po detektivu Hermanovi. Na Martino naléhání, jsem mu řekl, že detektiv Herman je fajn, ale že bych byl rád, kdyby se od něj zkusil odpoutat, aby nezůstal zaškatulkovaný jako autor jednoho formátu. Kupodivu se moc nebránil. Možná už měl toho protivy Hermana sám plné zuby. Vrhl se do práce s vervou sobě vlastní a během několika měsíců byla na světě první verze románu. Šlo mu to tak rychle, až jsem měl pocit, že už ten příběh musel nosit v hlavě pěkně dlouho. Byl to vskutku silný příběh. Příběh muže, který se vyrovnává s těžkou nemocí své ženy. Citlivý manžel a pečující otec. Marta si nemohla přát lepšího hlavního hrdinu. Hrdina by tu byl, ale co bude s Martou. Měl jsem už dočteno a věděl jsem, jak román skončí. A bylo mi z toho úzko. Měl jsem pocit, že držím v rukou její ortel. Ruce se mi třásly, když jsem potištěné papíry dával do složky a ukládal do zásuvky psacího stolu. Do toho příslovečného šuplíku, kde jsou díla, která se už možná nikdy nepodívají na svět.

 

S Františkem jsme už o novém románu nemluvili. Když jsme se sešli na pravidelné poradě, nevěděl jsem, jak o tom začít. Zdálo se, že František ví, co nechci říct, a nepotřebuje nic vysvětlovat. Knížka, která měla být dalším finančním impulzem pro nakladatelství, román, ve kterém měl František rok práce, dílo, které by mu jistě přidalo na autorské popularitě a hádám, že by mu mohlo otevřít i dveře do světa. To, že o knížce nepadlo ani slovo, bylo jasné potvrzení toho, že si oba myslíme totéž.

„Chystám sbírku povídek,“ nadhodil jakoby mimochodem František.

„O čem budou?“ chytl jsem se stébla naděje.

„Takové rodinné historky. Takový ty jako, jak si strejda zapomněl v hospodě kalhoty a tak. Bude se to jmenovat Bouře ve sklenici s protézou.“

„To chceš vážně sepsat?“ neubránil jsem se smíchu, protože tu historku jsem náhodou znal stejně jako Františkova strýce Olina. „To je docela intimní, ne?“

„Jo, tak trochu osobní to bude. Ale co, ať se ostatní taky pobaví.“

„A stihneš to do podzimu? Víš, že bychom to dali do prodeje před Vánocemi.“

„Stihnu. Musím.“

Byl jsem rád, že to František bral takhle a nemusel jsem na něj tlačit. Nebyl ve světě knihy žádný nováček a dobře věděl, že nakladatelství musí z něčeho žít. Výpadek detektiva Hermana mi udělal už tak dost velkou díru do rozpočtu.

***

Pak jsem Martu potkal potřetí. Svět možná není malý, ale naše město velké není a navíc bydlíme dost blízko sebe, takže to nebyla zas tak velká náhoda. Jel jsem přezout auto. Doufal jsem, že staré pneumatiky mi ještě na jednu zimu vydrží. Peníze na nové jsem momentálně neměl.

Když jsem zavezl auto do boxu, šel jsem si do automatu k recepci koupit kávu. A tam jsem si jí všiml. Stála u pultu a bavila se s majitelem servisu.

„Říkala jste, mladá paní, že se v autě při jakékoli nerovnosti ozývá podezřelý zvuk. Nezněl nějak takhle?“ rozložitý muž sáhl mohutnou rukou pod pult a ozval se kovový cinkot.

„Ano, to je přesně ono. Co pak to je? Půjde to spravit?“

„Už je to spravené,“ na širokém obličeji se objevil neméně široký úsměv. „My odborníci tomu říkáme zapomenuté chrastítko.“

Rozesmátý majitel servisu podával Martě zpod pultu barevnou tyčku ověšenou rolničkami.

Pán, který seděl v rohu u malého kulatého stolku a čekání na svůj vůz si zatím nezúčastněně krátil čtením časopisů, pobaveně vzhlédl. Asi, stejně jako já čekal, jak Marta zareaguje. Překvapila nás oba. Začala se totiž smát. Smála se upřímně, nahlas a od srdce.

„To bude František rád,“ vysvětlovala mi, když jsme pak spolu šli k autům.

„Rád, že to nebylo nic horšího, co?“

„Ne. Bude rád, že jsem si trhla takovou ostudu,“ smála se Marta. Bude mít o čem psát. Ta jeho nová knížka je taková naše rodinná psychoterapie. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré, tak u nás platí, že všechno zlé se hodí tatínkovi do knížky.“

„Tak to už se těším, až si ji přečtu.“

„To se těš, bude dobrá. A díky za všechno.“

„Nemáš za co.“

Jel jsem domů a na knížku jsem se opravdu těšil. Bylo mi jasné, že František je vskutku neobyčejný autor.

---