Nehostinná zákoutí - Kapitola 3

Ráno plné překvapení

 

 

 

„Teto, můžu s tebou?“

Sylvie se zarazila. Nebylo to poprvé, co se jí malý Honzík ptal. Viděla mu na očích, jak po tom touží. Po lásce, po domově. To, co společně se sestřičkou Věrkou doposud absolvovali, se v žádném případě domovem nazývat nedalo. Byli týrané děti. Přinejmenším holčička ano. Ale Sylvie moc dobře věděla, že psychické strádání dokáže napáchat srovnatelné, ne-li větší škody, než bití.

 Těch pár bezelstných dětských slov ji píchlo u srdce. Po ničem netoužila víc, než jeho skromnému přání vyhovět, ale vzpomněla na slova ústavní psycholožky, která návštěvy v rodinách zaměstnanců konkrétně u tohoto chlapce důrazně nedoporučovala. A ač nerada, Sylvie jí musela dát zapravdu.

 Když nastoupila coby čerstvá absolventka bezprostředně po maturitě do jiného dětského domova, toužila těm malým alespoň trochu zpříjemnit jejich neutěšený osud. Brávala si často o svém volnu některé z dětí sebou domů, ale přestala s tím, když si uvědomila, jak je to ostatním líto a jak se trápí. Všechny najednou si vzít nemohla a nakonec i dítě, které bylo s ní, potom v postýlce plakávalo a nechápalo, proč musí zase zpátky mezi ostatní děti. Poznala, že i když to myslí dobře, pro ty maličké to znamená obrovskou emocionální zátěž. Touha k někomu se přimknout, mít ho jenom pro sebe u nich byla veliká a oni ještě moc malí na to, aby pochopili, proč to nejde.

 A po pravdě, ona to taky tak docela nechápala. Seznam uchazečů o adopci byl dlouhý, předlouhý.Přesto zůstávali potenciální rodiče dál bezdětnými a osamělé děti bez rodičů strádaly každým dnem víc a víc. A pro takové dítě bez lásky je den jako rok. Bohužel toto byly zákony a jeden jediný telefonický dotaz na zdraví dítěte ze strany biologického rodiče stačil na to, aby zmařil šanci na normální život v normální rodině.

Měla ráda všechny své svěřence, ale pro dvojčata Lukešova měla zvláštní slabost. Dojímalo ji, jak lpí jeden na druhém, jak dokáží být vůči sobě nesobečtí. Něco podobného není u tak malých dětí příliš běžné, ještě totiž nedokáží jednak příliš rozumově. Kdyby to bylo možné, bez rozmýšlení by si je adoptovala. Trhalo jí srdce, když si uvědomila, že by se jim mohlo stát něco podobného, jako před spoustou let jí. Že by mohli být vinou nějakého bezcitného vykladače zákonů rozděleni.

 Sylvii se to stalo. Nebyly s Karolínou dvojčata, měly však k sobě velice blízko. Sylvie nemohla dodnes pochopit, jak jim to mohli udělat. Jak je mohli roztrhnout. Vzít je a zacházet s nimi jako s věcmi, které si někdo prostě vyhlédne a bez ohledu na jejich pocity prostě odvede pryč. Odloučí. Navždycky. Zákon něco takového umožňuje, nejspíš v domnění, že z toho tak malé děti nemají rozum. Možná ne, možná tolik rozumu ještě nemají… ale mají srdce, které zničehonic zůstane prázdné, vyrabované, krvácející.

 ***

 Táňa Krulišová, denní sestra, střídající Sylvii na směně, tichá slova malého Honzíka zaslechla. Všimla si i nešťastného Sylviina výrazu. Její náklonnost k dvojčatům byla už dávno veřejným tajemstvím. Nebylo to sice příliš profesionální, ale pochopitelné ano. A hlavně lidské.

 Táňa se rozhodla rychle, vlastně nad tím ani příliš nehloubala. Ještě než stačila Sylvie Honzíkovi odpovědět, její kolegyně na ni nenápadně sykla a odvedla ji o pár kroků stranou.

„Koukni, jestli chceš, můžeš si dvojčata odpoledne po spaní vyzvednout a vzít je třeba na zmrzlinu. S vedoucí to sfouknu a ostatním dětem můžeme říct, že šel Jenda s Věrkou k doktorovi, aby jim to nebylo líto. Co ty na to?“

„To víš že bych byla hrozně ráda, nechci mu lhát a vymýšlet si, proč to nejde. Ale taky nechci, aby se na mě nějak upínaly, vždyť víš, jak to dopadá. Nevím, co mám dělat, Táňo.“

„Tvůj problém je, že nad vším moc dumáš, holka,“ usmála se Táňa, „prostě odpoledne Lukešata vyzvedneš a vezmeš je na procházku. Co je na tom tak hrozného? Jestli se bojíš, že budou brečet, až je přijdeš vrátit… nevím, nemůžu si být samozřejmě jistá, ale něco mi říká, že tyhle děti jsou jiné. Takové dospělejší, nezdá se ti? Možná je to tím, co si zkusily, to člověka někdy popožene o pěkných pár let k dospělosti, i když podle papírů jsou to pořád sotva víc než batolata. Ale už mezi těma špuntama nějaký ten pátek pracuju, leccos jsem s nima zažila. Zkus mi věřit a riskni to. Víš, že strach má velké oči.“

„Vážně si to myslíš?“ Sylvii Tánin proslov překvapil. Starší kolegyně toho s ní nikdy moc nenamluvila a občas to dokonce vypadalo, že si navzájem příliš nesedly. Teď se jí Sylvie v duchu omluvila. Táňa podle všeho jen potřebovala čas, aby si novou kolegyni oťukala, jak se to tak někdy stává, když do práce nastoupí nový spolupracovník. Od té doby už ale uběhl celý rok. Za tu dobu už se dá vytvořit celkem solidní názor. Vypadalo to, že Sylvie nakonec uspěla. Ale že to trvalo.

 ***

 Domů to vzala kolem domu Heleny Urbanové. Od loňského podzimu se velmi spřátelily a skutečnost, že je od sebe dělí téměř tři desítky let, ani nevnímaly. Člověku je jenom tolik, na kolik se cítí a pokud tohle rčení na někoho beze zbytku platilo, byla to právě Helena. Možná v tom hrála roli i neustálá společnost mladých lidí, kterých byl od doby, co se k Heleně Urbanové nastěhovala její vnučka Lída, věčně plný dům. Sylvie už ani nemohla uvěřit tomu, že byly doby, kdy se v něm cítila stísněně a z tichých, temných koutů na ni padala deprese. Společně s démony minulosti, pomyslnými i skutečnými, z něho odešel smutek i samota. Lída Peterová se konečně nastěhovala ke své babičce, kterou zbožňovala a která si na ni na rozdíl od věčně zaneprázdněné matky lékařky udělala čas kdykoli. A nejen na ni. I Lídini mladí přátelé si postupně našli k srdečné a svobodomyslné Heleně cestu.

 Sylvie si dobře pamatovala, jakou hrůzu měla její starší přítelkyně z případných komplikací operace, kterou podstoupila právě loňského listopadu.

 Byl to vůbec složitý a vyčerpávající podzim. Všem zúčastněným cosi vzal a něco dalšího přinesl. Co to bylo a co všechno z toho jednotliví aktéři dokázali zpracovat ku prospěchu svému či jiných… to už se odvíjelo od charakteru každého z nich. Nicméně Sylvie pevně věřila tomu, že to všechno bylo ve finále k něčemu dobré. Vše tomu nasvědčovalo. V městečku opět zavládl klid. Prokleté rubíny už se nikdy na ničím hrdle neobjevily a dalo se tudíž předpokládat, že skončily zpátky v pekle, odkud vzešly a kam také jedině patřily. Daniela Navrátila, hlavního aktéra a zároveň nešťastnou oběť potměšilého záhrobního vetřelce, přátelé neodsoudili. Byl v tom naprosto nevinně, a přestože mu na rukou ulpěla krev, nestalo se tak z jeho vůle.

 Sylvie byla sice zpočátku trochu na rozpacích, když se s ním po nějaké době znovu potkala, neboť se jí i přes veškerou snahu stále nedařilo vyhnat z hlavy obraz Daniela coby mladíka, který ji tehdy v parku vyděsil natolik, že se následných špatných snů zbavovala ještě hodně dlouho. Ale postupně onen nehezký zážitek z mysli vytěsnila téměř nadobro. Ano, skutečně se zdálo, že se temnota stáhla kamsi do zapadlých koutů a nastal čas radosti, slunečního svitu a… lásky. Hlavně lásky, protože co jiného by mohlo být na světě magičtějšího?

 U Helenina domu Sylvie trochu zaváhala. V euforii nad radostí dvojčat a touze podělit se o své emoce s přítelkyní si vůbec neuvědomila, jak brzo vlastně je. Lída si o prázdninách určitě ráda přispí. A Helena? Ta byla taky vždycky spíš sova než skřivan.

 Přešlapovala nerozhodně u branky a přemýšlela, má-li zazvonit, nebo si jít raději domů lehnout. Ale sotva se definitivně přiklonila k té druhé variantě a už se začínala obracet k odchodu, vchodové dveře se pootevřely na škvíru, z níž vykoukla mírně rozčepýřená, na krátké mikádo ostříhaná hlava Heleny Urbanové.

 Sylvie se neubránila úsměvu. Helena měla na sobě místo noční košile dlouhé bavlněné triko s portrétem Dextera Morgana. Zajisté dárek od Lídy. Ty dvě toho měly společného daleko víc, než by se mohlo zdát.

 Helena se nervózně rozhlédla, neblíží-li se náhodou někdo po chodníku, přičemž kolem projíždějící pekařskou dodávku přehlédla jako krajinu. Energickým gestem vybídla Sylvii ke vstupu do domu. Auto právě projíždělo zvolna kolem. Sylvie si nemohla nevšimnout řidičova pobaveného výrazu. Helena se ale do kabin vozidel zásadně nedívala a automaticky předpokládala, že když jsou pro ni lidé v autech neviditelní, oni si jí také všímat nebudou. Byl to takový malý, neškodný omyl, který nemělo cenu jí vyvracet a Sylvie se o to také ani nepokoušela. Stejně by to nemělo smysl.

 Bez dalšího okolkování otevřela branku, která jako vždy nebyla zamčená a spěšnou chůzí dorazila k domu. Oči jí jako vždy cestou automaticky zalétly k jednomu z oken v přízemí. Ještě před pár měsíci bylo podomácku zatlučené prkny a vzbuzovalo skličující dojem zmaru. Od té doby se ten pokoj zbavil stigmat nedotknutelnosti a z té největší děsivosti vybledla i vzpomínka na přízrak dívky, jež v tom velkém domě nalezla smrt.

 Dnes už dávno zasklené okno odráželo úhledně zastřižené keře, a ačkoliv se uvnitř stále ještě nacházela pracovna zesnulého pána domu, už alespoň nevypadala jako v minulosti zakonzervované pietní místo.

 Helena ustoupila z cesty a Sylvie se kolem ní protáhla jako lasička. Když za nimi zapadly vchodové dveře, omluvně se na svou staší přítelkyni usmála: „Moc se omlouvám, že otravuju takhle brzo po ránu. Nějak mi nedošlo, že jdu z noční.“

„Proč se omlouváš, vždyť jsi nezvonila. Ale klidně jsi mohla, už jsem nespala.“

„A co Lída? Určitě má ještě půlnoc.“

„Jdi ty. Tu nevzbudí ani rána z děla. Krom toho zírala včera nejmíň do tří do rána na seriál o zombiích. Já jsem odpadla u čtvrtého dílu. To víš, už nemám tu výdrž jako zamlada.“

„Ta tvoje vnučka tě úplně zkazí. Copak to jde, takhle ponocovat?“ hudrovala naoko Sylvie, ale oči jí jen hrály. Helena byla ve formě. Zdálo se, že s Lídou v domě nepřetržitě mládne. A nový kyčelní kloub jí také dělal jen samou radost. Stejně jako doktoru Bednářovi, který přes všechny své optimistické předpovědi přece jen nedoufal v až takhle rychlé zhojení. Dokonce už ani nekulhala. Francouzské hole skončily v kumbálu pod schody.

„Máš pravdu. Ale v tomhle se s Lidunkou shodneme. Koukat na horory ve dne… to je jako osedlat si plnokrevníka a pak mu nepopustit uzdu. Půl zážitku je fuč. Možná i víc.“

„Ještě pořád vás to drží?“ zasmála se Sylvie. Nikdy nepochopila, jak se může soudná osoba, jakou Helena bezpochyby byla, shlížet v tak pofidérním žánru. Ale nezazlívala jí to. Každý má přece nárok na nějaké ty hříšky, obzvlášť když tím nikomu neubližuje.

„Milá zlatá, můžu tě ujistit, že se i současné produkci občas zadaří vytvořit celkem zdatnou konkurenci klasice. A že vím, o čem mluvím. Ale už dost o něčem, co tě absolutně nemůže zajímat. Dáme si spolu kávu, nebo bys nespala?“

Došly mezitím do kuchyně, prozářené sluncem a plné ptačího štěbetání ze zahrady. Sylvie se v jídelním koutě usadila na své oblíbené místo s pěkným výhledem na věže kostela, který se tyčil prakticky za zdí Heleniny zahrady. Jako by na dům ze svého nadhledu otcovsky dohlížel. Pěkných pár let se mu to ale moc nedařilo, pomyslela si Sylvie a ušklíbla se, když si uvědomila nesmyslnost té myšlenky.

„Copak?“ povytáhla obočí Helena, která právě přinášela podnos s kouřícími šálky a košíčkem čerstvých koblih. Sylvie věděla, že jí pečivo nosí cestou na autobus do zaměstnání jedna ochotná známá a občas, když se jí po pracovním víkendu nechtělo v pondělí ráno z postele, Heleně ten servis až do domu malinko záviděla.

„Ale nic, napadla mě jen taková hloupost, to nestojí za řeč,“ mrkla na Helenu. Vzala hrneček do obou rukou a blaženě nasála sytou a omamnou vůni. Její hostitelka si na kávu potrpěla. Zároveň ráda experimentovala a zdánlivě obyčejné pohoštění se tím pádem stávalo neočekávaným zážitkem, vesměs velmi příjemným.

 Tentokrát to ze šálku zavanulo hřebíčkem, skořicí a pomerančovou kůrou. Nejspíš i kapkou rumu. Sylvie opatrně nabrala na lžičku kopeček šlehačky, posypané praženým krystalovým cukrem, ovoněným vanilkou. Když pak ochutnala samotný nápoj, uznale pokývala hlavou. Slov nebylo třeba.

„Vlastně jsem tak trochu doufala, že to vezmeš z práce naší ulicí. Vyhlížela jsem tě,“ prohodila Helena jakoby nic.

 Sylvie udiveně povytáhla obočí: „Vážně? A já zas doufala, že budeš vzhůru a všimneš si mě. Přepadla mě totiž chuť na tvoje kafe.“

„Jen nepovídej. V tom bude určitě ještě něco jiného, než jen touha po mojí kávě,“ mrkla na ni Helena.

„Vlastně tak trochu ano,“ rozpačitě se pousmála Sylvie. „Jen jsem se s tebou chtěla o něčem poradit.“

Svěřila se Heleně se svými pochybnostmi. Ta na Sylvii hleděla zprvu poněkud zmateně, neboť nechápala, v čem vidí Sylvie takový problém. Dětem přece čas, strávený s někým, kdo je má upřímně rád, může jen prospět.

„Ledaže…“ pátravě se na ni zadívala Helena, „ledaže by to nebylo všechno, z čeho máš strach. Je to tak, viď? Ty se bojíš i sama o sebe.“

Sylvie se zatvářila provinile. „Jsem sobec, viď? Neměla bych řešit svoje pocity. Jde přece hlavně o ty malé. Ale ke komu bych měla být upřímná, když ne k tobě? Nikoho jiného nemám.“

„Co to povídáš? Jak nemáš? Co Eliška? A Adam? Já měla pocit, že vy dva… ale to se mi tedy asi jen něco zdálo.“

„To zdálo. Adam je přítel, švagr, víc nic,“ ohradila se Sylvie o poznání prudčeji, než by se slušelo. Heleně to stačilo. Poznala, že se nemýlila.

„Jsou s Eliškou moje rodina, já to přece vím. Ale neznám je ještě tak dlouho, abych, abych…“ Sylvie marně hledala vhodné slovo.

„Abys k nim byla upřímná?“ pojmenovala to Helena bez okolků.

Sylvie zalapala po dechu. „Já jim přece nelžu. To si snad o mně nemyslíš. Nebo ano?“

„Ale jistěže ne. Já tě vlastně chápu. A nemám důvod k nějakému mentorování. To jsem nikdy nesnášela, tedy s tím na stará kolena nebudu sama začínat. Já jen, že mi poslední dobou připadáš nějak nesvá. Taková jakoby ztracená. Co se doopravdy děje, Sylvie? To není jen o těch dětech, že?“

„Víš co? Necháme toho. Já ti tady opravdu nechtěla skuhrat. Ještě ti zkazím celý den.“

„Tak to se ti nepovede, milá zlatá,“ rozzářila se najednou Helena. „Já mám dneska náladu, kterou mi jen tak něco nepokazí. To bys neuhodla, co se stalo.“

Helenina dobrá nálada byla nakažlivá. Sylvie okamžitě pocítila zvědavost. Tázavě zvedla obočí a výmluvným gestem vybídla Helenu, aby si pospíšila a dál ji nenapínala.

„Představ si, děvče, že se mi zničehonic po víc než čtyřiceti letech ozvala nejlepší kamarádka z mládí. Už jsem ani nedoufala, že ji ještě vůbec kdy uvidím. Vdala se tehdy mladá, bylo jí sotva osmnáct. Odjakživa měla toulavé boty a její novomanžel byl ze stejného těsta. Stěhovali se od města k městu. Psaly jsme si, to ano, ale pak se stala ta hrozná věc s Jiřím a to všechno potom… vždyť víš. Byla to hlavně moje vina, že jsme se jedna druhé tak odcizily. Ale nezapomněla jsem na ni nikdy. A jak se zdá, ani ona na mě. Když mi včera večer zazvonil telefon, ve snu by mě nenapadlo, že to bude ona. V devět večer. Neznámé číslo. Už jsem se připravovala, jak pošlu do háje další nešťastnici z call centra, když mi někdo do ucha vybafne: Překvapení!!! Holka, až se mi z toho leknutí čelo orosilo. Ten hlas mi byl nějak povědomý, ale ne a ne si vzpomenout, kam ho zařadit.“

Sylvie přemýšlela, jestli už vůbec někdy viděla Helenu takhle rozzářenou. I ona sama se přistihla při širokém úsměvu: „No a dál? Tak už mě nenapínej. Určitě ti tvá přítelkyně nevolala po takové době jen tak. Prozradíš mi, o co šlo?“ vyzvídala netrpělivě.

„Proč bych ti to jinak vykládala? To dá přece rozum, ne? Představ si, že ji dneska uvidím. Po tolika letech. Trochu se bojím, že se ani nepoznáme.“

„Cože? Ona přijede sem?“

„No ano, vždyť to povídám. A dokonce má v plánu strávit v Hradišti několik dní. Moc se těším, až vás dvě spolu seznámím. Jestli zůstala aspoň trochu jako před lety, můžu ti zaručit, že se v žádném případě nudit nebudeš. Vždycky byla a já upřímně doufám, že pořád je… živel. Holka, já se na ni těším víc než dítě na vánoční stromeček.“

Sylvie se trochu zarazila: „Seznámit? Nás dvě? Vždyť se ani neznáme. Přijede za tebou, těžko bude zvědavá na mě.“

„A teď jsi trefila hřebíček na hlavičku, holka. Zvědavá byla vždycky jako opice. Tahle vlastnost se s léty spíš stupňuje. A to si piš, že na tebe bude zvědavá moc. Takže žádné výmluvy a kolem třetí se sejdeme tady. Předpokládám, že dorazí do města kolem oběda, budeme mít tedy spoustu času jen pro sebe. No a ty se pěkně vyspíš a přijdeš za námi.“

„Zapomínáš, že si mám odpoledne vyzvednout dvojčata.“

„No a? Přivedeš je sebou. Venku bude krásně, můžeme si sednout na zahradě. Dají si u mě koláč a kakao, ty se zatím seznámíš s Elvírou a potom určitě stihnete i tu zmrzlinu. Koneckonců, i já bych ty tvé svěřence ráda poznala. Miluju malé děti. A Elvíra určitě taky. A něco mi říká, že ona se jim bude moc líbit.“

„Elvíra?“ podivila se Sylvie. „Zvláštní jméno.“

„To ano,“ usmála se Helena. „K ní se dokonale hodí. I ona je totiž trošku zvláštní.“

„Tak teď nevím, jestli se nemám náhodou trochu bát.“

Helena se zasmála: „Ničeho se neboj. Můžeš se klidně těšit. Bude to bezvadné odpoledne.“

***

Ranní návštěva se poněkud protáhla a na Sylvii už začínala být jasně patrná únava. S ujištěním, že tedy odpoledne na chvíli dorazí i s dětmi, se rozloučila a namířila si to kolem kostela k domovu. Slunko už stálo poměrně vysoko a náměstí ožilo každodenním shonem, teď o prázdninách dokonce ještě o poznání více. Chatky kolem rybníka už dávno zaplnili rekreanti a přibylo i dětí, které trávily v Hradišti prázdniny u babiček.

 Dneska ale jako by to lidské hemžení bylo nějaké jiné. Lidé si šuškali, shlukovali se do malých hloučků a nejvíc živo bylo u muzea.

„Copak se tam asi děje?“ pomyslela si Sylvie, a ačkoli už se jí oči klížily únavou, neodolala, aby se o příčině podivné aktivity nepokusila zjistit víc.

 Dvoukřídlé dveře muzea byly dokořán. Už to ji zarazilo, neboť návštěvní hodiny začínaly od půl desáté a hodiny na věži ještě neodbily osmou. Vyvolalo to v ní zvědavost, která se ovšem, když přišla ještě o něco blíž, změnila v úžas.

 Ve dveřích, rozevřených jako hladový jícen nějakého hladového obra, kdosi stál. A byla to vskutku podivuhodná postavička, jako vystřižená z některého filmu Tima Burtona.

 Byl to mladý muž, vlastně ještě chlapec, maximálně sedmnáctiletý. Tvář měl pohlednou, jemnou, bezmála dívčích rysů, momentálně však povadlou podivně zkroušeným výrazem. A bledou. Jako by mu v žilách ani neproudila krev. Dojem bezkrevnosti navíc umocňovaly vlasy, světlé a jemné jako chmýří odkvetlých pampelišek. Sylvie se mu ani nepotřebovala dívat na oči, aby uhodla, že jsou průsvitně bleděmodré, jako skleněnky, s nimiž si v dětství hrávala.

 Albínů už v životě několik potkala a pokaždé s nimi kvůli jejich handicapu soucítila. Byly to bytosti šerosvitu, pro něž by ostré červencové slunce mohlo znamenat velké nebezpečí. Tento chlapec v ní ale vyvolával krom soucitu ještě cosi jiného, co ani ona sama nedovedla pojmenovat. Byl to jakýsi mlhavý pocit předurčenosti, pocit, že osud nemá pro tohoto človíčka připraveno vůbec nic dobrého. Nechápala, odkud se ta myšlenka vzala, ale když už se tak znenadání objevila, nedařilo se Sylvii vyhnat ji z hlavy.

 Náhle jí přišlo hloupé postávat v chumlu čumilů a zírat na toho nešťastníka. Začala se otáčet k odchodu, když vtom se jejího ramene dotkla čísi ruka. Ztuhla a nevěřícně pohlédla na chlapce, jenž stál nyní těsně u ní a ten znepokojující průsvitný pohled upíral přímo do jejích očí.

„Paní,“ promluvil tiše, skoro šeptem, „dovolte mi předat vám tuto navštívenku. Platí zároveň jako poukázka na jednu ze služeb, nabízených mým zaměstnavatelem, mistrem Hellerem, samozřejmě dle vašeho libovolného výběru. Promoakce bude probíhat zítra večer v suterénních prostorách této budovy. Bylo by nám ctí uvítat vás mezi našimi prvními klienty.“

Sylvie byla tak vyvedená z míry, že se nezmohla na slovo. Mechanicky uchopila podávaný lístek papíru do prstů a fascinovaně zírala na mladíka, jenž se od ní mezitím s úklonou odvrátil a nevtíravě nabízel vizitky dalším přihlížejícím. Pohyboval se ladně jako tanečník, společně s malými lístky papíru rozdával zdvořilé, plaché úsměvy a lidé jihli, nedůvěra a lačná senzacechtivost mizela z jejich obličejů. Potěšeně přijímali vstupenky k promoakci neznámého pana Hellera, aniž by měli nejmenší tušení, o co tu vlastně jde.

 Ale zdálo se, že je jim to v tuto chvíli úplně jedno.

 

 ***

 

 

 

 

 

 

 

 

---