Nehostinná zákoutí - Kapitola 4

Řinčivé vyzvánění budíku vysvobodilo Dominika z dusivého sevření noční můry. Byl to zvláštní sen, z něhož se probíral neodpočatý, sklíčený, s krví podlitýma očima. Ještě nikdy se mu nestalo, že by v něm po probuzení zůstal tak tísnivý pocit a aby mu dalo takovou práci dostat se zpátky do své reality, do své kůže. Přitom si z toho snu nepamatoval vůbec nic konkrétního, žádné obrazy, tváře, slova. Jenom pocit, že si právě prošel peklem.

Celý rozlámaný se posadil na lůžku. Srdce mu v prsou poletovalo jako uvězněný kolibřík. Panika. Ano, to bylo to správné slovo. Cítil paniku a nebylo to vůbec nic příjemného.

Z Krabatova koutku se ozvalo zašustění. Jeho černý přítel si protáhl mohutné lesklé perutě a pak si začal zobákem rovnat a čechrat splihlá peříčka. Na rozdíl od Dominika vypadal odpočatě. Jako by celou noc blaženě proklimbal s hlavou pod křídlem. Jako by se v noci nestalo vůbec nic zvláštního.

Když skončil se zkrášlovacím procesem, pootočil hlavu ke straně a zadíval se po očku na Dominika. Byl nesmírně inteligentní a chlapec se mohl už několikrát přesvědčit, jak skvěle dokáže Krabat odhadnout jeho momentální náladu. Bylo-li Dominikovi smutno, usadil se krkavec na jeho rameni a chlácholivě mu probíral vlasy. Žertovně s ním diskutoval, měl-li náladu rozverně hravou. Občas mu ale taky neváhal uštědřit lehkou ťafku zobákem, když byl na něho Dominik protivný a rozmrzelý. Dokázal dobře rozpoznat, kdy je na místě zkusit chlapce rozptýlit a kdy je naopak spíš na místě stáhnout se na svou větev a nechat ho být.

Dnes to bylo ale jaksi jiné. Krabat upíral na svého mladého pána oči jako dva korálky, lesklé a živoucí. Jako by věděl.

Jistěže vím… prolétlo chlapci zničehonic hlavou. Ztuhl. Na malý moment si byl jistý, že to nebyla jeho myšlenka. V tu chvíli cítil jakési psychické propojení, jen velmi matně, neurčitě. Klidně to však mohl být jen dozvuk toho podivného snu.

Dominik si hřbety obou rukou promnul oči. Nepříjemně ho pálily, jako by se díval do slunce. Víčka měl oteklá. Tlumeně zaklel. Tohle skoro vypadá na zánět spojivek. Nebo je to snad alergie na slunce? Posledních pár dní toho ale moc nenasvítilo. Každopádně bude muset nejspíš vytáhnout tmavé brýle. Nosil je nerad, připadal si v nich vždycky jakoby odtržený od okolního světa. Navíc si lidé sluneční brýle vesměs spojovali s jeho image hocha v černém, podivína, vyznávajícího gothic styl. Byl to ale nesmysl. Sice skutečně inklinoval k některým aspektům této subkultury, ale nebyla v tom taková ta stylizace za každou cenu, na efekt. Prostě měl černou rád. Vlasy barvy uhlí mu nadělila příroda, barvit se nepotřeboval a krom toho opovrhoval kluky, kteří to dělali. I výrazné, temně hnědé, jakoby podmalované oči s dlouhými řasami zdědil po matce, havraní krásce štíhlé postavy a se spoustou soukromých démonů.

Oba se odlišovali od davu, oba byli vlastně tak trochu vyděděnci. On se s tím ale snažil žít, zatímco jeho matka Julie opakovala stále dokola ty stejné chyby ve snaze zakotvit konečně ve vytouženém funkčním vztahu, což jí ale nejspíš nebylo souzeno. A s pověstí, jakou si postupně vybudovala, se ani nebylo čemu divit. Lepili se na ni podobní zoufalci, jako byla ona sama. Zajatci falešného opojení, otroci toho nejbezohlednějšího pána na světě.


***


Stál pod sprchou a pouštěl na sebe studenou vodu. Nebyl příliš otužilý, naopak, zimu nesnášel. Ale dnes to potřeboval. Dát se rychle dohromady, pokud má v práci jakžtakž fungovat.

Jeho kamarád Jerry, barman od Zelené kachny, mu totiž u majitele podniku pomohl vyjednat brigádu. A tak Dominik chodil vypomáhat přes poledne s obědy do restaurace a navíc po večerech momentálně zaskakoval za Renatu, barmanku z Jerryho protisměny, aby si mohla konečně vybrat vytouženou a neúnosně dlouho odkládanou dovolenou.

Dominika ta práce velmi bavila. A jelikož nesnášel časné vstávání, vyhovovala mu i pracovní doba. Mohl spát bez výčitek svědomí klidně do deseti.

Jen párkrát zažil krušnou chvilku, když se v podniku objevila Julie v doprovodu nějakého kumpána z mokré čtvrti. Naštěstí se zatím pokaždé nechala přesvědčit, aby nedělala synovi problémy a alespoň změnila lokál. Dominik se potom dlouho nemohl zbavit hořkého pocitu zahanbení. Protože pokud měl být sám k sobě upřímný, musel si přiznat, že se za matku stydí.


***


Když se pak oblékal, celý promodralý z ledové vody, upoutalo jeho pozornost něco bílého pod postelí. Shýbl se a zaostřil na to bolavé oči. Byl to malý obdélníček papíru, hustě popsaný drobným písmem. Dominik chvíli přemýšlel, co to může být, než se konečně rozpomněl. Ve všem tom rozrušení z nočních událostí, Krabatova eskamotérského úniku z pokoje a nakonec toho mrazivě realistického snu se mu úplně vykouřila z hlavy starcova vizitka. Jak by také ne, byl v tu chvíli natolik konsternován nezvykle agresivním Krabatovým výpadem proti cizinci, že prostě ten kus papíru zastrčil do kapsy kalhot a okamžitě na něj zapomněl. Musel mu na zem vypadnout při svlékání.

Sebral lístek opatrně do dvou prstů, jako by se o něj mohl poranit. Nedokázal si vysvětlit, odkud pramení onen odtažitý, téměř štítivý pocit fyzického odporu k úplně obyčejnému kusu papíru. Jenže svým pocitům poručit nedokázal.

Venku už svítilo slunce a vše nasvědčovalo tomu, že po několika uplakaných dnech přichází konečně to pravé prázdninové počasí.

Dominik položil vizitku na psací stůl pod oknem a jen horko těžko přemohl nutkání jít si bez prodlení do koupelny vydrhnout ruce.

Otevřel okno, roztáhl závěsy a skromně zařízenou místnost zaplavilo sluneční světlo. Okamžitě přimhouřil oči do úzkých škvírek a sykl bolestí. Hned také znovu částečně zatemnil, jen tak, aby ho ostré světlo nedráždilo a zároveň dokázal přečíst drobné písmo na vizitce:


***


Egon Ignis Heller! Váš specialista v oblasti energií, Váš poradce v okultních záležitostech, Váš průvodce na cestě ke kořenům, Vaše jízdenka za hranice neznámého.

Jsem Váš most k duchovnímu spojení.

Jsem tu pro Vás. Odhoďte předsudky a otevřete duši nepoznanému. Zapomeňte na šarlatány, nyní jsem tu já, Egon Ignis Heller. A já Vás dovedu ke skutečnému poznání!

Nekupujte zajíce v pytli! Nepovažuji se za Boha, nevyžaduji bezpodmínečnou víru bez důkazů. Nepromarněte jedinečnou příležitost ZDARMA se na vlastní oči přesvědčit o mých schopnostech.

Dne 12. 7. 2013 od 20:00 proběhne v mnou dočasně pronajatých suterénních prostorách historicky unikátní budovy hradišťského muzea jedinečná prezentace mých schopností. Neváhejte, protože toto je nabídka, která se neopakuje. Všichni jste srdečně zváni. ZDARMA též občerstvení během celé akce.

Pozor!!! Tato speciální limitovaná pozvánka platí zároveň jako poukázka na jakoukoli libovolně zvolenou službu z mé nabídky. Nic neriskujete! Nic neztratíte! Můžete pouze získat!


***


Dominik zíral ohromeně na kartičku. Co to má proboha být? Takže ten starý nadutec je kouzelník, či co vlastně? Na to, v jak zářivých barvách se prezentuje, z něho tedy čišela dost nepříjemná energie. I Krabat to poznal. A formulace toho elaborátu… samé já já já. Tomuhle chlápkovi sebevědomí nechybí, to ani náhodou.

Potlačil touhu odfouknout podivnou pozvánku otevřeným oknem ven a namísto toho ji shrábl do vrchní zásuvky psacího stolu. Opět ten pocit, že nejedná tak docela za sebe, až ho zamrazilo. Začínám bláznit… napadlo ho a vzpomněl si na matku, která se poslední dobou taky nechovala úplně racionálně. U něho se to jen asi začíná projevovat o něco dřív.


***


Když dorazil k Zelené kachně, byly už přípravy na největší nápor strávníků v plném proudu. O prázdninách fungovala restaurace přes poledne prakticky jako závodní jídelna. Staré Hradiště bylo opravdu velmi staré město a rekonstrukce, nejrůznější opravy a vylepšení nebraly konce. Ne že by obec byla sama o sobě tak bohatá, ale spousta prací byla hrazena z evropských fondů. Tudíž se jako každoročně i letos od jara do podzimu v Hradišti pilně pracovalo na stavbách i městských zakázkách a více či méně početné skupinky zedníků i dalších řemeslníků dokázaly s přehledem plně využít kapacitu jídelny.

Polední menu lákalo nejen cenou, ale i kvalitou. Majitel Karásek si dokázal dobře spočítat, že se mu lidová cena více než vyplatí. Konkurence to totiž v tomto ohledu poněkud prokaučovala a o poznání vyšší ceny postavila na strategickém umístění svých podniků přímo v centru a s tím spojené víře, že čas jsou také peníze a lidem se nebude chtít promrhat polovinu polední pauzy na cestu k odlehlé, byť levnější restauraci. Jenže ouha, lidem to za to stálo. Jediné minus v podobě vzdálenosti totiž hravě přebily plusy, kterých nebylo málo.

A když se to vzalo kolem a kolem, zas tak strašně daleko to nebylo. Městečko, čítající necelých dva tisíce obyvatel, se dalo pohodlně projít z jednoho konce na druhý během slabé půlhodinky. A to ležérní vycházkovou chůzí.

Dominik na sebe v rychlosti hodil bílé tričko s límečkem a nášivkou v podobě zelené kachny na náprsní kapse, a jelikož bolest v očích už naštěstí nebyla tak pronikavá, odložil tmavé brýle s úlevou, že zůstane ušetřen zvědavých pohledů či vyptávání. Pozdravil servírku Majku, která už ho netpělivě vyhlížela, a přelétl pohledem skupinu stolů, které míval obvykle na starosti.

Ještě nebyly úplně zaplněné, ale lidí pozvolna přibývalo a Dominik se proplétal mezi stoly hbitě jako lasička, zapomínaje v těch chvílích i na občasné nepříjemné bodnutí v poraněném kotníku. Ne náhodou mu majitel Karásek už několikrát nabízel stálé zaměstnání, Dominik pracoval dobře a hosté s ním byli spokojeni. Kdyby tvrdil, že ho to nezahřálo u srdce, lhal by. Byl to vcelku dobrý pocit, vědět, že by se měl kam vrtnout, kdyby náhodou neodmaturoval. Po prázdninách ho čekal už poslední ročník gymnázia, přičemž neměl ještě ani ponětí, čemu by se chtěl věnovat po maturitě. A kdoví? Nakonec třeba přece jen skončí U zelené kachny nastálo, zatím na budoucnost ale příliš nemyslel. Měl totiž co dělat s přítomností.


***


Z reproduktorů u stropu se tlumeně linula nevtíravá melodie a mísila se do spleti cinkotu příborů a lidských hlasů a klimatizace decentně mírnila horko, které bez varování vtrhlo do ulic městečka po několika chladných, deštivých dnech. Počasí se opravdu zhouplo jako na houpačce. Dominikovi se ani nechtělo věřit, že mu před pouhými několika hodinami byla venku při noční procházce taková zima.

Posbíral nádobí ze stolu, od něhož se před malou chvílí zvedla skupinka turistů, pečlivě otřel jeho desku a s plným podnosem si to namířil do kuchyně. Přitom mu oči zajely k jednomu z boxů vzadu u okna. Bylo jich tam několik, malé stolky oddělené navzájem dřevotřískovou přepážkou. Měly navodit pocit soukromí a těšily se tudíž poměrně velké oblibě místních milenců.

Dvojice, která v jedné z těch kójí seděla nyní, však příliš na milence nevypadala. I když… proč vlastně ne? Starších žen, které si našly mladšího partnera, potkával Dominik čím dál tím více. Možná to byla nějaká nová móda. Neviděl v tom problém, pokud si ti dva rozuměli a hodili se k sobě. Tato dvojice však byla jiná. Věkový rozdíl nebyl zdaleka to jediné, co tyhle dva činilo natolik nesourodými, až to bilo do očí.

Dominik se už poněkolikáté přistihl, že na ně docela nepokrytě civí. Okamžitě odvrátil pohled a zároveň se rozhlédl kolem, jestli si náhodou jeho neprofesionálního zevlování někdo nevšiml. Naštěstí se hosté, včetně oné zajímavé dvojice, věnovali úplně jiným věcem, než jednomu mladému číšníkovi se zarudlýma očima.

Odevzdal nádobí v kuchyni, prohodil pár slov s kuchařem, flegmatickým obrem, který snad ani netušil, co je to stres a opět vyrazil na plac, zkontrolovat, zda jeho ovečky nestrádají.

Už zdálky viděl, že na něj ukazováčkem s extrémně dlouhým a extrémně rudým nehtem kývá právě ona dáma z boxu pro dva. Ttrochu se mu orosilo čelo, neboť mu hlavou prolétla bláznivá myšlenka, že ta žena nějak poznala, na co před chvílí myslel a teď se ho kvůli tomu chystá konfrontovat.

S bušícím srdcem přistoupil k jejich stolu jako před soudcovskou stolici. Nesměle zvedl oči a podíval se na ženu. A opět si nemohl pomoci, aby úžasem nezadržel dech. Podobnou osobu ještě nikdy neviděl. Věk si tak docela netroufl odhadnout, ale padesátce jistě zamávala už před nějakým tím rokem. Sice to maskovala silnou vrstvou mejkapu, leč při bližším pohledu bylo jasně vidět, jak ten barevný krém viditelně vyplňuje vrásky v jejím obličeji, z něhož se na něho laškovně špulily rty extrémně křiklavě rudé barvy. Řasy, podobné dvěma smetáčkům pro panenky, zaručeně nemohly být dílem přírody, stejně jako barevný odstín bujné, do loken nakadeřené hřívy, pro změnu oranžové jako zralý pomeranč. Na oněch klaunských vlasech trůnilo cosi monumentálního a tyrkysově zelenomodrého. Mohl to být turban, fez, či nějaká kombinace obojího. Tato nevšední pokrývka hlavy byla navíc omotaná spoustou průsvitné látky, po jedné straně hlavy splývající až dolů na prsa.

Stejně dráždivě tyrkysové měla i roucho. Protože prosté slovo šaty zdaleka nevystihovalo to, co měla ta dáma na sobě. Modrozelený nařasený hábit, bohatě ozdobený drobnými spirálkami ze stříbrných nití. Pod stolem z něho vyčuhovaly stříbřitě blyštivé sandálky na obří platformě. Třešničkou na závěr byla elegantní špička, z níž trčela dlouhá tenká cigareta, samozřejmě nezapálená, neboť v jídelně se během oběda kouřit nesmělo. Dáma ji ležérně svírala mezi klouby dvou prstů levé ruky, která se během oběda neustále vznášela někde poblíž jejího obličeje. Jak si ale Dominik prve všiml, při jídle si s jednou volnou rukou v pohodě vystačila. Trochu mu to vyrazilo dech.

Nyní u stolu zaujal bezděky prkennou pozici bezmála v pozoru a nervózně polkl, až mu poskočil ohryzek. Připadal si jako na audienci u královny. Tato žena totiž přes svůj vskutku bizarní zjev oplývala charizmatem. Vyzařovala z ní směsice sebevědomí, nadhledu, zkušeností a kdesi za tím vším vykukoval šibalsky i smysl pro humor. Ano, tato žena mohla okouzlit muže a klidně i o pár desítek let mladšího.

Pokud byl ale takovým mužem její společník u stolu, příliš okouzleně momentálně nevypadal. Spíš otráveně. Jako by byl stokrát raději někde úplně jinde. Možná tak ale jenom vypadal. Někteří lidé klamou tělem, o tom už se Dominik mnohokrát přesvědčil.

Spolustolovník extravagantní dámy mohl být asi tak ve věku jeho matky Julie, možná dokonce ještě o pár let mladší. Odhadovat věk byla svízel. Dominik se málokdy trefil, ale v tomto případě si byl téměř jistý, že víc než pětatřicet tomu chlápkovi nebude. Už prve, když jim přinesl jídelní lístek, přemýšlel, čím to je, že na něho ten člověk působí tak… nepatřičně. A teď na to přišel. Vysoký, ramenatý, s bicepsy napínajícími rukávy saka vypadal jako atlet, hokejista nebo možná hráč ragby, jehož proti jeho vůli nacpali do obleku s kravatou, která ho teď škrtí a vůbec je to celé na pendrek.

„Mladý muži,“ oslovila žena Dominika. Hovořila příjemně hlubokým, maličko zastřeným altem. Možná nějaká barová zpěvačka, napadlo ho. Nebo taky silná kuřačka.

„Rádi bychom zaplatili. Mohl byste nám donést účet?“

„Jistě, madam.“ Madam? Opravdu řekl madam? To je tedy úlet

Pousmála se, jako by mu četla myšlenky: „Jste milý mládenec. Žijete tady ve městě?“

„Ano,“ hlesl zmateně.

„Myslela jsem si to. Něco mi říká, že se ještě setkáme. Hodláme se tady pár dní zdržet.“

„Mluv za sebe, matko,“ zavrčel ramenatý muž a vrhl na ni pohled, z kterého šlehaly blesky.

Aha… takže žádní milenci. Dominik se málem rozesmál. To by ho nenapadlo. Zde se jablko zjevně zakutálelo pěkně daleko od stromu.

„Však uvidíme,“ přešla synovu neomalenost s úsměvem, „možná to budeš nakonec ty, miláčku, komu se odtud nebude chtít.“



***


Domů se vracel kolem půl třetí odpoledne. Ulice městečka, obvykle tiché a důstojné, dočasně omládly obvyklým prázdninovým hlaholem jasných dětských hlásků. Provoz na hlavních ulicích a náměstí pomalu vrcholil a zdálo se neuvěřitelné, že už za takové dvě hodiny ovládne Hradiště ospalý klid. Úderem čtvrté už totiž bývala většina lidí z práce doma a pouliční ruch přecházel do značně úsporného režimu.

Procházel Lipovou ulicí, sestávající z dlouhé šňůry řadových domků s různobarevnými fasádami. Z některých schránek na dopisy ještě stále čouhala nevybraná pošta a Dominik si všiml, že do nich kdosi přidal malé kartičky z tuhého papíru. I kdyby některé z nich nebyly otočené textem nahoru, stejně by uhodl, o co jde.

Tomu podivnému Hellerovi zřejmě hodně záleželo na úspěchu avizované estrády. Protože co by to mohlo být jiného? Dominik během svého života shlédl už několik produkcí různých salónních eskamotérů a podobaly se jedna druhé jako vejce vejci, přestože lákaly k účasti podobně nabubřelými frázemi. Nevěřil, že by ho v tomto směru dokázal někdo opravdu překvapit, i když v žádném případě existenci takto nadaných lidí nevylučoval.

Kdysi četl v jedné knize o jistém Angličanovi jménem Edward Alexander Crowley, jenž si později změnil jméno a proslavil se coby jeden z nejvěhlasnějších okultistů a hermetiků všech dob. Bylo to vskutku fascinující čtení, a i když se Dominik s jeho divokým, nevázaným a často bezohledným způsobem života neztotožňoval, považoval Aleisteira Crowleyho za někoho, kdo byl sice nejspíš velký pozér, ale krom toho také opravdový mág, jakých bylo podle jeho mínění na světě jako šafránu. A že by se jeden z nich objevil jen tak lážo plážo právě v jejich ospalém městečku, tomu Dominik opravdu uvěřit nehodlal.

I když… měl-li být sám k sobě upřímný, musel uznat, že drobná jiskřička zvědavosti byla zažehnuta. Zároveň se však v jeho duši svářila s velkým odporem k samotné osobě Egona Ignise Hellera. Zatím ten boj prohrávala. Zatím...

Naštěstí toto dilema nemusel řešit, neboť otázka jít či nejít už byla předem vyřešena. Večer ho čekala služba za barem.

Opět si vzpomněl na nesourodou dvojici a musel se usmát. Byly to postavičky jako z nějakého komiksu. Oba nepřehlédnutelní, každý něčím zcela jiným. Ona se očividně cítila v centru ohromených pohledů jako ryba ve vodě a on by se v její společnosti asi nejraději učinil menším a ještě menším a nejlépe zcela neviditelným, což bylo při jeho bohatýrské postavě dost vtipné pomyšlení. Dominik to téměř viděl před očima: v samotném finále toho zmenšovacího procesu otevírá ona dáma nevzrušeně kabelku, zavelí rudým drápem a její synek velikosti průměrně vyspělé blechy s úlevou skáče dovnitř bezchybným stylem nůžky.

Dominik dospěl k závěru, že v klubu potomků problematických matek zdaleka nebude sám. Jak je to všechno relativní. Ten muž měl zajisté pocit, že vyfasoval tu nejhorší variantu matky na světě.

Co by dal Dominik za to, kdyby Juliin problém spočíval jen a pouze v křiklavém oblečení.



***