Nehostinná zákoutí - Kapitola 5

Sylvie se probudila brzo, při pohledu na hodiny zjistila, že spala necelé tři hodiny. Zkoušela ještě zabrat, ale už to nešlo. Nakonec to vzdala a vyhrabala se z postele. Co na tom záleží, večer už do práce nejde, může se tedy vyspat do sytosti. Alespoň bude mít delší den.

Ráno nezatáhla žaluzie a nyní jí oknem do pokoje bezostyšně nakukoval krásný červencový den. A odpoledne si půjde vyzvednout dvojčata. Zdá se, že se její život pomalu obrací k lepšímu.

Vyklonila se z okna. Maličká garsonka v nejvyšším patře domu s lékárnou přímo na hradišťském náměstí nebyla žádný superbyt, ale kvůli tomu výhledu by snad byla ochotná bydlet i ve skříni. Koneckonců, co taková osamělá stará panna k životu potřebuje?

Zvuk motoru přímo pod oknem ji přiměl sklonit pohled dolů. A rázem se jí ústa roztáhla v radostném úsměvu. Byl to Adam Verner, její švagr.

Když se po letech rozhodla vyhledat svou ztracenou sestru, netušila, jak tragicky a definitivně se minou. Dlouhou dobu bojovala s pocity naprosté marnosti a beznaděje. Ale potom poznala svou novou malou rodinu a všechno se změnilo. Konečně někam patřila. Adam a jeho bezmála sedmnáctiletá dcera Eliška ji přijali mezi sebe spontánně a dokonce se zdálo, že s upřímnou radostí. Vše, čeho se obávala, se rázem rozplynulo jako ranní mlha nad říčkou Olšovkou.

Vyklonila se z vikýřového okna, opřela lokty o parapet a dívala se na svého švagra. Uvědomovala si, že tak činí se zalíbením, neboť to byl velmi pohledný muž, tak trochu jako Hugh Jackman. Alespoň v jejích očích. Věděla také, že ačkoliv se po smrti manželky ocitl v hledáčku mnoha roztoužených potenciálních partnerek, on sám se na nový vztah ještě necítil. Svěřil se jí s tím při jednom z jejich občasných večerních sedánků u ní v garsonce, většinou s lahví dobrého vína z jeho klubu. Někdy si povídali, jindy jen tak seděli a poslouchali demonahrávky hudebníků, jimž pomáhal prorazit. Nebylo to často, protože Adam věčně někde poletoval, ale o to víc se na jejich nevinná setkání těšívala. A měla pocit, že on také.

Jakoby vytušil, že se na něj dívá, vzhlédl Adam k jejímu oknu a zaclonil si přitom rukou oči. Bylo něco málo po půl dvanácté, slunce stálo vysoko na nebi a oslňovalo ostrými paprsky.

I on se usmál, když ji spatřil a vesele na ni zamával. V dalším okamžiku, ověšen několika plastovými taškami ze supermarketu, zmizel v domě. Smutně si povzdechla, pokrčila rameny a vydala se do koupelny. Nejprve se výjimečně nechala hýčkat příjemně teplými pramínky a teprve na závěr pustila jenom studenou. Dělávala to tak pravidelně, naučila ji to teta, její pěstounka. Ačkoliv si to příliš neužívala, za ten dobrý pocit, že není zbabělec, to stálo. Krom toho jí studená sprcha krásně rozproudila krev a odplavila poslední zbytky spánku.

Sotva se celá roztřesená zachumlala do osušky, někdo zazvonil. Nerozhodně pohlédla na připravenou hromádku čistého oblečení, ale pak pokrčila rameny a vydala se ke dveřím tak, jak byla. Podívala se napřed kukátkem a trochu se zarazila, když nikoho neviděla. Zase se od dveří odtáhla a zamračila se na ně. Téměř vzápětí zavřeštěl zvonek znova, tentokrát z bezprostřední blízkosti, až leknutím nadskočila. A aby toho nebylo málo, zabušil nedočkavý návštěvník dokonce na dveře.

„Kdo je to?“ zavolala Sylvie a skoro nepoznávala svůj hlas. Byl nepřirozeně zvýšený a začínala se do něho vkrádat počínající hysterie. Kdo to, sakra, může být? Ještě že už nespala, to by nebylo příjemné probuzení.

Chvilku poslouchala s uchem přitisknutým na dveřích. Nic. Chodba byla naprosto tichá. Ať už to byl kdokoli, určitě už je pryč.

Ale nakonec jí to nedalo. Přidržujíc jednou rukou osušku na hrudi, otočila opatrně klíčem v zámku. Pomalu otevřela dveře. Nikdo za nimi nestál. Sotva však vystrčila hlavu ven z bytu, aby se rozhlédla, kdosi na ni zpoza rohu vyskočil s ohlušujícím BAF!

V prvním okamžiku se jí leknutím podlomila kolena. V tom druhém začala do původce toho šoku napůl vážně a napůl z legrace bušit sevřenými pěstmi. Že ji to nenapadlo hned. Dalo se čekat, že se staví.

„No tohle… ty máš ale páru. Jestlipak víš, že princezny se neperou?“

„Že ne? A co Xena?“

Bylo těžké se na něho zlobit, když ho tak ráda viděla. Rozbušené srdce už se pomalu zklidňovalo a ona se na Adama konečně usmála.

„Počkat, počkat, nebyla ona náhodou na holky?“ přimhouřil podezíravě oči.

„Kdoví?“ pokrčila rameny. „Nikdy jsem se pořádně nedozvěděla, jak to s tou Gabrielou vlastně měly. A abych pravdu řekla, tolik mě to zase nedrásá.“

„A co tě teda drásá?“ mrkl na ni jedním okem.

Zakroutila hlavou: „Kdybych tě před chvílí neviděla přijet autem, skoro bych si myslela, žes něco pil. Nebo že bys to stihnul za tu chvíli, co jsem byla ve sprše?“

„Ale no tak. Nebuď tak upjatá. Copak člověk nemůže mít dobrou náladu i bez alkoholu?“

Sylvie ustoupila z cesty a pokynula Adamovi, aby vstoupil. „Dáš si se mnou kafe?“ zeptala se, když za nimi zavřela dveře. „Právě jsem vstávala.“

„Koukám,“ usmál se při pohledu na osušku. „Ale kvůli mně se oblíkat nemusíš. Takhle ti to docela sluší.“

Napustila vodu do rychlovarné konvice a připravila dva šálky. Adamovu poznámku přešla zdánlivě bez povšimnutí, ale přece jen se neubránila nepatrnému záchvěvu vzrušení. Zneklidnilo ji to. Nestalo se to poprvé a měla-li být sama k sobě upřímná, musela si připustit, že začíná k tomuto muži něco cítit. Bránila se tomu, ale bylo to tak. Adam ji přitahoval a Sylvie netušila, co si s tím počít. Cítila se podivně rozpolceně. Skoro jako by se chystala zradit svou mrtvou sestru.

„Tak dozvím se už konečně, odkud pramení ta tvoje dnešní euforie?“ zeptala se jako by nic a postavila před Adama hrnek s kávou.

„Víš, mám dneska pocit, že mám šťastný den. Počasí se konečně umoudřilo, v práci se mi začalo zase dařit, Eliška je z těch svých splínů taky už snad definitivně venku, no a nakonec jako třešnička na dortu ty a tvůj sexy ručník. Co by si mohl chlap víc přát?“

„Nech toho, nebo se budu červenat.“

„Jejda, to by bylo prima. Líbí se mi, když se červenáš.“

„Víš co, jdu se oblíknout. Tamhle mám nějaké sušenky, jestli chceš ke kafi.“

„Počkej minutku,“ Adam najednou vstal, pevně překvapenou Sylvii objal a několikrát se s ní zatočil kolem dokola. Než ji zase postavil na zem, krátce, ale žhavě ji políbil přímo na rty.

„Tak,“ prohlásil. „Prve jsem se spletl. Ještě tohle mi scházelo ke štěstí.“

Sylvie se nezmohla na slovo. Dokonce v tom rozrušení úplně zapomněla přidržovat osušku a ta, jako by chtěla dramaticky vygradovat už tak dost vypjatý okamžik, sklouzla líně z jejího těla. Jako ve snách se na ni zadívala, jako by si hned nemohla uvědomit, co je to za věc a proč leží na zemi u jejích nohou. Když ale zvedla hlavu a uviděla Adamův výraz, okamžitě se z té podivné otupělosti probrala. Bleskurychle se sehnula, popadla osušku a než se stačil Adam vzpamatovat, zmizela v koupelně.

Vyšla po několika minutách, oblečená, učesaná a čerstvě nalíčená. Ani mejkap však nezakryl ruměnec, který ještě pořád nezmizel z její tváře.

Usadila se ke stolu naproti Adamovi a trochu usrkla ze svého hrnečku. Káva už byla skoro studená, ale Sylvie to nevnímala. Něco se mezi nimi změnilo a ona si nebyla vůbec jistá, jestli to je dobře nebo špatně. Věděla jen, že by jí Adamovo přátelství chybělo.

„Všiml jsem si, že máš taky pozvánku,“ prohodil po chvíli rozpačitého mlčení Adam. Napětí bylo zažehnáno. Sylvie si trochu oddechla. Byla ráda, že začal tak neutrálním tématem.

„Jo, dostala jsem ji ráno od takového zvláštního kluka. Vypadal trochu jako Legolas z Pána prstenů.“

„Nepovídej. Elf v Hradišti? To si nějak nedokážu představit,“ pousmál se Adam. „Já mám taky jednu, jen jsem k ní přišel mnohem méně romanticky. Vypadla na mě ze schránky. Vlastně byly skoro ve všech, jak jsem si všiml. Ve tvojí ale ne. Myslel jsem, že už sis ji vyzvedla.“

„Aha,“ podivila se trochu Sylvie. To bylo zvláštní. Ten, kdo ty pozvánky roznášel, přece nemohl tušit, že ona už jednu dostala… Pak nad tím ale mávla rukou. Mohla to být jenom náhoda.

„Myslíš, že ty pozvánky rozdali všem? Po celém městě?“ zamyslela se, protože jí na tom pořád něco nesedělo.

„Nevím. Ale buď bez obav. Celé město tam fakt nepřijde, to nehrozí. Zdejší si na tyhle kašpary moc nepotrpí.“

Sylvie se usmála: „Copak tys to nečetl? Tenhle prý není žádný šarlatán… a všem se to chystá dokázat. Dokonce se bude každému věnovat individuálně. Tedy jestli jsem to dobře pochopila.“

„Počkej, počkej, jak… individuálně?“

„No koukni,“ podala mu Sylvie kartičku. „Píše tady: Tato speciální limitovaná pozvánka platí zároveň jako poukázka na jakoukoliv libovolně zvolenou službu z mé nabídky. Nespletla jsem se, je to tam černé na bílém.“

„Tak v tom případě máme každý jinou. Protože já tam ten dodatek o poukázce na služby nemám.“

„Ne? Jak je to možné? Jedině že by…“ zamyslela se. Pak několikrát krátce kývla hlavou, jako by se v něčem utvrdila: „Jo, určitě to bude tak. Ty limitované pozvánky dostali jenom ti, kteří byli ráno u muzea. Dává to smysl.“

„Takže jsi mezi vyvolenými,“ pousmál se Adam. „Dobrý reklamní trik. Předpokládám, že se tam chystáš.“

„Nevím, zvažuju to,“ přiznala Sylvie. „Ale nechci tam jít sama. Adame…“ upřela na něj pohled, který byl dostatečně výmluvný.

Vykulil na ni oči: „Cože? Já, skalní skeptik, že bych měl dobrovolně vkročit do hnízda toho krotitele energií, či jak to plácal na tom svém cancu? Na to zapomeň. A beztak nemůžu, máme dnes v klubu důležitou akci. Je to švédská skupina, o kterou jsme už dlouho hodně stáli, a konečně se zadařilo. Jsou ochotní věnovat nám jeden večer a já jako majitel a manažer bych měl u toho být.“

„Aha,“ došlo Sylvii, „proto ta výborná nálada.“

„Přece jsem ti říkal, že se mi teď v práci daří,“ ušklíbl se naoko ledabyle Adam, ale Sylvie dobře poznala, jak je šťastný. A přála mu to. Měl za sebou hodně těžké období, počínaje ztrátou manželky, z čehož se oba s Eliškou dostávali hodně složitě a konče neutěšenou situací v jeho podniku, malém hudebním klubu v okresním městě. Čas se v těchto dvou případech projevil jako dvousečná zbraň. Zatímco ostré hrany smutku postupně obrousil, v případě klubu a jeho neustále klesající prosperity pracoval proti Adamovi. Bylo dobré slyšet, že se snad blýská na lepší časy.

„Víš,“ pokračoval nyní vážně, „spousta lidí mi říkalo, ať to zabalím, nebo spadnu do bankrotu. A lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem o tom neuvažoval. Jenže to bylo jako vzdát se svého dítěte. Ten podnik jsme si s Karolínou vysnili, to ona do něho vložila úplně všechny svoje peníze. A taky nápady, nadšení, energii. Bylo by to i jako zrada na ní.“ Adam zvedl oči k Sylvii, jako by čekal rozhřešení.

„Nemusíš mi to vysvětlovat. Přece už dávno vím, co pro tebe ten podnik znamená.“

„Je to jen jedna z prvních vlaštovek. Mám toho nasmlouvaného daleko víc. Hodně času taky věnuju propagaci, reklamě, to jsem předtím zřejmě dost podcenil. Každopádně lidi začínají zase chodit, a co víc… vracejí se s přáteli, zamlouvají si stoly. Vážně to začíná žít. Není to skvělé?“

„No jak by ne. Je to přímo úžasné. Ale já jsem věděla, že se ti to podaří. Jsem ráda, žes to nevzdal. Víš, co si myslím? Že nás někdy osud zkouší, testuje naši vůli. A když nás dost potrápí a my vydržíme, obdaruje nás za to strádání. Ale musíme prokázat odvahu.“

„Osud? A co třeba bůh?“

„Nevěřím v boha. Alespoň ne v tom církevním smyslu. Věřím, že někde existují jiné světy. A něco, co v nich udržuje řád. Co udržuje řád i v našem světě.“

„Ty mě překvapuješ,“ zvedl Adam překvapeně obočí. „Těmi jinými světy myslíš jiné planety?“

„Vlastně ne tak docela,“ zrozpačitěla poněkud Sylvie. Nemohla uvěřit, že mu vykládá o něčem, co by v ní samotné ještě před několika měsíci vyvolalo přinejmenším soucitný úsměv. Ale pak se staly věci, které by se podle veškeré logiky vůbec neměly dít. Jenže se děly a ona toho byla svědkem. Musela pak zgruntu přehodnoti svůj dosavadní pohled na svět a hlavně na věci mezi nebem a zemí.

Adam neměl samozřejmě ani ponětí o křišťálové lebce s rudými kameny, o pravé příčině Karolíniny smrti, ani o roli, jakou v tom všem sehrál neklidný duch mladičké Hany Urbanové. Dozvěděl se od svého kamaráda vyšetřovatele oficiální verzi událostí v podzemí. To znamenalo značně odlehčenou verzi dobrodružství, při kterém šlo jeho dceři doslova o život. Sylvie byla polichocena důvěrou, s níž se jí Eliška svěřila s tím, jak to bylo doopravdy a musela s ní jen souhlasit ohledně utajení některých skutečností před Adamem. Alespoň dočasně.

„Víš co? Zapomeň na to. Jsou to hlouposti. Ještě si budeš myslet, že jsem cvok.“

„Ty a cvok? Ani náhodou.“

Ještě chvíli klábosili o všem možném a potom se Adam zvedl. Vlastně přijel jen na otočku, přivézt týdenní nákup a poobědvat s Eliškou, která ovšem opět nebyla doma. A opět sebou neměla mobil, jak už bylo jejím neblahým zvykem. Naštěstí mu nechala alespoň vzkaz. Vyrazily s Lídou Peterovou k rybníku. Ty dvě nedaly jedna bez druhé ani ránu.

„Přece bys nechtěl, aby seděla doma a vyhlížela tě. Zvlášť když má prázdniny a venku je tak krásně,“ přimlouvala se Sylvie za nezdárnou neteř. „Buď rád, že je konečně zase veselá. Vždyť je jí sedmnáct.“

„No právě,“ povzdychl si Adam. „Už sedmnáct! Víš, co to znamená? Za chvíli bude dospělá.“

„Věčná noční můra všech otců, co? A všichni se s tím musí smířit, tak už to chodí.“

Sylvie si uvědomila, že takovéhle řeči jsou Adamovi celkem na nic. Také to nebylo nic objevného. Jen klišé. Zmlkla.

„Takže mě tedy do toho muzea nedoprovodíš? Tvoje poslední slovo?“ zeptala se ho, když ho vyprovázela mezi dveře.

„Promiň, ale fakt to nejde. Ale jestli tam nechceš jít sama, řekni Elišce. Možná by s tebou šla.“

„Tak fajn. Zkusím to.“

„Potom mi budeš vyprávět o uhrančivých očích toho okultního poradce. A buď ve střehu, tihle týpci si z publika rádi vybírají ty nejhezčí asistentky. Aby tě ještě nakonec nepřefiknul.“

Vykulila oči.

„Samozřejmě jsem měl na mysli zavřenou v bedně. Ani se radši neptám, na cos myslela ty.“

Laškovně na ni zahrozil prstem a v očích mu tančili rarášci.

Stála nahoře na schodech, dokud jí nezmizel z dohledu. Když pak za sebou zaklapla dveře bytu, ještě stále měla úsměv na tváři.





***