Buď už šťastný

Buď už šťastný. A je po dešti, růže mi kvetou. Zpívají ptáci v korunách. A mé srdce je Tebe plné. Dokázat tak přijimat. A hranice stínu. I pravda je. Ty širé lesy a vůně moře. Rozspálené kamení a chlad letní noci. Tvá přítomnost ozývá se ve vlnách. Tak pravidelně jako dech. Tady i tam. Odlesky drobných mincí strácejí se v klenutí stropu. Mince tonoucí v zeleni mechu a plísně. Tak takové to u nás je. Světlo mé duše. Slepá a hluchá tíseń samoty. A přece víš, že sám nejsi, když někdo se na tebe usměje. A třeba naučeným pohledem. Nemusí o tom ani vědět. A když mě zemdlenému, když už svět neunesu, se v pravou chvíli tvá přítomnost dovede zjevit. To, že mi červotoč z trámů žere čas. Že slunce utápí se v narudlých červánkách. To, že už zase utekl skoro celý rok. Jak si nehrát na splašeného králíka. A s jarem se o přízeň slunce pereme. Že obětí nás dvou je mi vším. A nenechej mě vyhladovět-vyhasnout. Už mě nevyhánej do lesů do polí. Přece stojím přímo pod tebou, hvězdo. Schovat si tě pod kabátem, držet v pažích v ramneou. Už nikam neodcházej, ať nemám víc myšlenky na návrat. Krev chutná po železe. Pak pil jsem na lásku, aby už nebolela. To, jak Tě volám, že neslyším už ani sám sebe. Slunce v pravé poledne. Létat jako plavat. Musí být už líp. Má touha zezlátla-zmodrala. Nepůjdu já za tebou. Budu rovně stát o zem opírám se mečem. Oči barvy smaragdu, ruce bílé. Zahal se v černou, při mě stůj a nedej zahynout. Jak jsem vedle tebe šťastný a možná je to tím, že se neznáme. Mé tiché kroky, když jdu po přechodu. Stíny dnů, přece sám nejsem. Tak alespoň chvíli. Nebudeme žít dlouho mezi kanibaly. Tančit tak s tebou po kočičích hlavách. Jezerní paní. Ta píseň mezi námi, tam kde v letních nocích létají netopýři. Ta tlumená modro-černá radost, která svítí tmou. Má skrytá úzkost a dokonáno jest. Ty okamžiky věčného ticha. Mouchy zaschlé na předním skle, na stěračích. Cesta kolmo vzhůru, stále k Tobě. A v novinách stále stejná předzvěst apokalypsy. Vařím vodu a u mostu létají rackové. Vítr co vane z Vídně. A Dyje se vlévá kam, do Dunaje? Probudit tě tak. Slza co vyšumněla, co právě stekla z tváře. Spadla do horkého popela. Noční slunce. Tentýž já. A kroky mizející v ozvěnách za rohem. Ozvěna starého města, které nikdy nebylo. Časem rozmazané v modři cihel komínů továren a silnic. A já, až na rez, do morku kostí. A ta samá cesta stále v zákrutech začíná. Jít podél údolí kde teče potok tekla řeka. A nekonečné obzory. Odpověz mi dechem, obejmy mne svým dechem. Přece nikam jsem neodešel. Jen za rohem v ozvěných kopyt se zapomněl. Nachvíli zapomněl, napořád se ztratil. Podél řeky přez údolí. Věřit ve svou touhu poslouchat tvůj hlas. Kdyby tak na neby alespoň jediné světlo. Pavučina na kabátě. Odlesky ve vlasech, elektrický proud do svetru. Puchýře z bot. A drápky ostříhané, nabroušený zub. Světlo mé duše. Slepá a hluchá tíseň samoty. A přece víš, že sám nejsi, když někdo se na Tebe usměje. A třeba naučeným pohledem, nemusí o tom ani vědět. A když mně zemdlenému, že už svět neunesu, se v pravou chvíli Tvá přítomnost dovede zjevit. To, že mi červotoč z trámů žere čas. Že slunce utápí se v narudlých červánkách. A že to už zase někam utekl skoro celý rok. Jak si nehrát na splašeného králíka. A s jarem se o přízeň slunce pereme. Už nikam neodcházej, ať se nemusím věčně už pro tebe vracet. Vše na svém místě. Prázdnota tepem mého srdce, lehký vánek-stišený dech. Únavou letí krajina v temných alikvótech. Labuť, co osamněla, než si hlavu pod křídlo schová. A slunce zapadá a v zadu na horizontu Dívčí hrad-Pálava. A jaké je ticho, jaký je klid. V pravidelném rytmu, ve svém pokoji. A když čekat tak věčně, s nedokončenou větou. Alespoň chvíli.

---