Nehostinná zákoutí - Kapitola 6

„Drž tu lampu nahoře a nemávej s ní, bolí mě z toho oči.“

Skutečně, komíhající se petrolejka v chlapcově zdvižené pravačce způsobovala daleko více škody, než užitku. Po hrbolatých a mokrých stěnách kamenného sklepení tančily groteskně protáhlé stíny, vyvolávající kromě pocitů klaustrofobie i nutkavou představu, že zde nejsou sami. A nutno podotknout, že v chlapcově případě se jednalo bezmála o jistotu.

Nepracoval pro Egona Hellera zas tak dlouho, ale i za tu krátkou dobu v něm stačil jeho zaměstnavatel vypěstovat takřka posvátnou hrůzu ke své osobě. Nebylo divu, že se Petrovi třásla ruka, když téměř cítil jeho dech na zátylku. Ačkoliv… byly okamžiky, kdy by na skutečnost, že mistr Egon vůbec dýchat potřebuje, ruku do ohně nedal.

I jejich seznámení bylo zvláštní.

„Hochu, měl bych pro tebe návrh,“ oslovil ho tehdy na sklonku zimy jakýsi postarší cizinec. Bylo to na jednom z pražských nábřeží, zrovna když se chlapec poohlížel po nějakém místě, kde by se dala přečkat noc, podle neklamných indicií opět mrazivá. Zprvu toho starce v dlouhém vlněném plášti se zvednutým límcem špatně pochopil. Co jiného než peníze za sex by mohl takový nóbl pán navrhovat ubožákovi, jakým Petr v té době bezesporu byl. Špinavý, vyhublý, zapáchající a dost možná i zavšivený. Prostě tulák, který sice ještě dosud nesklouzl až na samé dno, ale už tam neodvratně směřoval.

Po odeznění prvotního záchvěvu pobouření, což netrvalo zas tak dlouho, se nad tou myšlenkou zamyslel. A dospěl k závěru. Je sice možné, že podobných nabídek dostane ještě spoustu, koneckonců je mladý a to se mezi zvrhlíky cení bez ohledu na stav, ale pochyboval, že by o něj zavadil další takto zjevně dobře situovaný pán. Bohatství a vznešenost z něho čišely na sto honů. Petr zavětřil šanci, která se prostě neodmítá.

„Jo, tak fajn. Sfouknem to tamhle pod mostem, nebo půjdeme k tobě? Ale normálně to nedělám, to jen že jsi mi sympatickej. A nevypadáš na škrta. Kolik jseš ochotnej zacálovat? Protože já nejsem žádný prošlý zboží, brouku, “ vychrlil ze sebe překotně a na závěr své nezvykle dlouhé řeči se zmohl dokonce na jakýsi náznak vyzývavého našpulení rtů, ačkoliv se mu žaludek obracel nevolností ze sebe samého.

Cizinec dlouhou dobu nepromluvil. Jen tam tak stál, s oběma rukama v kapsách zimníku, který musel být zatraceně drahý a zatraceně teplý. Stál bez pohnutí, mlčky a jen chlapce pozoroval temnýma očima, v nichž se odráželo zčásti pobavení a zčásti znechucení.

„Hochu,“ promluvil konečně a z jeho hlasu mrazilo. „Zřejmě jsem se v tobě spletl. Vidím, že máš sklony k unáhleným závěrům. To bychom si nerozuměli. Já totiž vyžaduji od svého asistenta rozvahu a chladnou hlavu za všech okolností. No… asi se budu muset poohlédnout jinde. Škoda.“

Začal se obracet k odchodu. Ale Petr, kterému se rozbušilo srdce panikou, ho zastavil výkřikem: „Pane! Počkejte… říkal jste asistent?“

„Jistěže. To druhé… to, cos měl na mysli ty, zajisté hýbe lidským světem, ale to je svět bezvýznamných štěnic, bezhlavě se ženoucích do propasti, ve své zaslepenosti kočírované jen a pouze svými přízemními pudy. Lidé jako já něco takového už dávno nemají zapotřebí.“

„Lidé jako vy? Jak to myslíte?“ zmateně se sebe vysoukal Petr a čím dál tím víc se přikláněl k dojmu, že už dávno klimbá někde v hromadě krabic a celé tohle setkání je jen jeden z jeho horečnatých, hladových snů.

Cizinec se usmál a bůhvíproč z toho úsměvu naskočila Petrovi husí kůže. Nebo to snad bylo zimou? Schylovalo se k soumraku a znatelně se ochladilo.

„Nerozumíš?“ odvětil zdánlivě shovívavě stařec, ale skrytý podtón byl tvrdý jako ocel. „Pojď se mnou a pochopíš.“

„A proč bych měl? Sám jste říkal, že se na to - ať už je to tedy bůhvíco - nehodím. Změnil jste názor?“

„Popravdě ani moc ne. Jenže nemám čas ani chuť shánět někoho jiného. Pokaždé je něco špatně, pokaždé. Čas letí a my musíme vyrazit. Předpokládám, že tě tu nic nedrží, nemám pravdu? Nebo jsi jenom další z těch odpudivých citových vyděračů, kteří demonstrativně prchají z domova, pokud okamžitě není po jejich, aby se po týdnu s velkou slávou a samozřejmě velkorysou kompenzací prodělaného strádání vrátili do bezpečí rodičovské náruče?“

„Nemám rodiče,“ zabručel zamračeně Petr. „Nemám nikoho. Vůbec nikoho. A víte co? Nevadí mi to. Jsem svobodnej.“

„Pcha, svoboda,“ odfrkl cizinec opovržlivě. „Prázdné slovo. Věčná mantra ztroskotanců. Berlička pro pokulhávající ego. Pojď se mnou a já ti ukážu pravý význam toho slova.“

A Petr šel. Od té doby odplynula Vltavou spousta vody, ale on už u toho nebyl. Prošel se svým mistrem hodně měst a ještě více vesnic. Všude se zdrželi nanejvýš pár dní. Netušil, proč tomu tak je, ani co, nebo koho vlastně Egon hledá… ale že putují s určitým cílem, bylo nesporné, ačkoliv se svými skutečnými plány se Petrovi jeho zaměstnavatel pochopitelně nesvěřil.

Chlapec ho zpočátku považoval za podivína, velkohubého náfuku, leckdy nepříjemného, ale v podstatě neškodného.

Dnes už si to nemyslel.



***


Do stísněného klenutého sklepení vstoupili tajnými dveřmi z tmavé komory, ne o mnoho větší než rozměrnější almara. Egon si dočasně pronajal celý suterénní prostor pod muzeem, což Petra trochu překvapilo, netušil totiž, že je něco takového vůbec možné. Ale za ten půlrok svojí služby už viděl leccos podivného a jedna věc se jeho mistrovi bezesporu nedala upřít: měl charisma. Lidé nakonec vždycky udělali to, co chtěl on a ani si to možná tak docela neuvědomovali. Zprvu k němu Petr vzhlížel a obdivoval ho. Nyní už se ho jenom bál.

Petrova služba u Egona začala bezmála idylicky. Dostal krásné šaty, dobré jídlo, v každé obci, kde se zastavili, vlastní pohodlný pokoj. Nic mu nescházelo, o jeho potřeby se dosud nikdo tak nestaral. A protože byl mladý, zdravý, s regeneračními schopnostmi navzdory dosavadnímu způsobu života nadmíru zachovalými, stal se z něho po několika týdnech úplně jiný člověk. Svěží růžolící hoch s plavými vlasy a šedomodrýma očima. Vychrtlé tělo se postupně obalilo zbrusu novou svalovou hmotou a pěkné oblečení celou tu proměnu dovršilo. Nikdo z jeho pouličních známých už by ho nepoznal.

Potom Egon Heller usoudil, že už je jeho nový asistent dostatečně připraven na službu. A dalo by se říci, že spočívala zhruba v tom, co očekával. Z různých náznaků, řečí a chování Petrova nového zaměstnavatele se totiž dalo docela dobře vydedukovat, co je ve skutečnosti zač. Potulný iluzionista, rádoby mág a čaroděj, jehož živnost se zakládá na klamání lidí. Jelikož ale většina klamaných s tím byla předem srozuměna a neočekávala od kouzelnické show nic víc než dobrou zábavu, neviděl na tom ani Petr nic špatného. Snad jen, že ty opovrhované lidské štěnice byly Egonu Hellerovi dost dobré na to, aby ho živily. To Petr sice považoval za poněkud pokrytecké, ale v jádru to neodsuzoval. Každý se přece protlouká, jak umí.

A Egon skutečně uměl. Občas se z jeho kousků tajil dech i Petrovi a to měl prakticky neomezený přístup do zákulisí, kde se iluze rodily. Některé procházely obvyklými porodními bolestmi, jako všechno nové, co potřebuje spoustu času, úsilí a energie, aby to za něco stálo.

Byly však i triky, které Petr ani při největší snaze nerozklíčoval. Nikdy neviděl Egona při jejich nácviku, přípravě propriet, neslyšel ho o nich mluvit, plánovat je, pojmenovat. A paradoxně se to týkalo těch nejsložitějších, nejneobvyklejších a tudíž pochopitelně nejžádanějších čísel. Vždy se předvádělo jen jedno znich, jako zlatý hřeb večera po obvyklé sérii víceméně běžných salónních kouzel. Vždy k němu byla vyžadována spolupráce asistenta. A žádné z nich se nikdy neopakovalo.

Petr se jich děsil a zároveň je nenáviděl. Protože z něho vysávala život.

Když dorazili v noci do města, vítalo je vytí psů. Bylo to všude stejné. Zvířata Egona nesnášela. Ale lidé se za ním táhli jako vosy za zmrzlinou. Petr to nechápal. On sám už dávno neshledával na svém mistrovi nic okouzlujícího, ba naopak. Už jen ten upřený pohled Egonových očí, někdy temných jako brána do podsvětí a jindy připomínajících pohled do hustého dýmu, proměnlivého a hemžícího se jako klubko zmijí. Tento druh pohledu byl zlověstný. Vždy totiž předznamenával další velkou premiéru. A Petr se z každé takové premiéry léčil o něco hůře a o něco déle.

A protože nebyl hloupý, došlo mu, že den, kdy už bude Egonu Hellerovi k ničemu, není daleko.



***


Jak postupovali dál a dál do podzemí, cítil se Petr stále hůř. Jako by zde nebyl dostatek kyslíku, cosi ho dusilo a svíralo na hrudi tak, že téměř nemohl dýchat. V jednu chvíli se dokonce v panice otočil, impulzivně pomýšleje na útěk. Ale Egon stál těsně za ním. Petrova lampa mu strašidelně osvětlovala tvář. A v očích se mu zmítala kouřová klubka.

Petr ucouvl. Hlavou mu blesklo, že ta chvíle právě nastala. Je slabý. Tak moc slabý, že už téměř neunese ani tu lucernu. Zde je to místo. Tady ho nikdy nikdo nenajde. Egon prostě oznámí, že už měl jeho asistent kočovného života dost a nikoho, vůbec nikoho to neznepokojí. Nikdo nebude postrádat sirotka, který na pár okamžiků uvěřil, že by se mohl vyhrabat ze dna.

Ale Egon jen mlčky pokynul bradou kupředu. Takže ještě nejsou u cíle. Petr znovu vykročil, ale pořád musel myslet na kouřové oči za svými zády. A na to, jestli se bude ubírat stejnou cestou i zpět.

Ponořen do těchto nepříliš veselých úvah, nadskočil leknutím, když ho zezadu popadla za rameno Egonova ruka a prudkým, bolestivým stiskem ho zastavila. Heknul překvapením a už už otvíral ústa k otázce, když jeho mistr varovně sykl: „Psst, tiše. Nehýbej se, proboha, nebo ho vyplašíš.“

Srdce se Petrovi třepetalo v hrudi rychle a zmateně, jako polapený motýl. Bezděky prve sklonil lampu a Egon Heller ji jedním bleskurychlým pohybem zhasl. Stáli tu těsně vedle sebe v temnotě, v jejíž neproniknutelnosti se Petr marně pokoušel cokoli rozeznat. Ale byla hustá jako moře černého inkoustu. Jako by do něho pronikala všemi tělními otvory, rozpínala se v něm s drzou, majetnickou obscénností a kousek po kousku požírala jeho svobodnou vůli. Cítil, jak se stává její součástí.

Začal umdlévat. Zakrátko měl co dělat, aby se udržel na roztřesených nohou. Lucerna mu vypadla z ruky a on si ani nevšiml, že nedopadla na zem, neboť ji jeho mistr obratně zachytil v letu, jako by jemu temnota dar vidění neukradla.

Petrovy oči se začínaly zavírat. Vědomí zcela ustoupilo stavu, podobnému agónii. Ale než se stačil plně odevzdat hojivé náruči bezčasí, pronikl k jeho umdlévajícím zornicím kratičký červený záblesk. A vzápětí druhý.

Nejprve to považoval za mžitky, za falešné signály vlastního vyhasínajícího mozku, ale pak za sebou uslyšel mistrův fascinovaný povzdech: „Ano… ano...“

Petr v sobě zmobilizoval zbytky sil a mžourajícíma očima se zahleděl do dálky, do míst, kde tušil zdroj oněch signálů. Před nimi se táhla dlouhá rovná chodba. Byla velmi úzká a na podlaze místy stála voda. Už dávno nebyli ve sklepních prostorách muzea. Toto musel být jeden z úseků rozsáhlého podzemního komplexu, o němž mu prve Egon povídal. Pod Starým Hradištěm se údajně rozkládalo hotové bludiště, jehož původ sahal kamsi hodně hluboko do historie, do dob, kdy dnešní ospalé městečko prožívalo období své největší slávy, honosíc se titulem královského města.

Další záblesk už byl o poznání silnější, rudé světlo se na zlomek sekundy prohnalo chodbou jako přílivová vlna. A zase ta černočerná tma. Přesto Petrovi bleskla hlavou hrůzně živá představa, že starcovy oči za jeho zády dokázaly nějakým způsobem část toho záblesku absorbovat a nyní to, co se v nich převaluje, není už jen obyčejný dým, ale dým zabarvený krví. Rubínově rudý.

„Běž,“ zasípal nyní Egon Heller lačným šepotem, „běž za tím světlem.“

Petr šel. Nic jiného mu ani nezbývalo. Klopýtal ve tmě o nerovnosti v podloží, v botách mu čvachtala voda, ledová jako Vltava při ranním mytí uprostřed zimy a na krku cítil Egonův dech. Ježily se mu z toho chlupy.

A potom najednou tma zmizela. Tohle už však nebyl žádný záblesk. Červené světlo se rozlilo měkce všude kolem. Vycházelo odkudsi zpředu, čím dál od epicentra, tím slabší bylo a než došlo k nim, zbylo z něj jenom přízračné přítmí. Ale už nezhaslo. Hořelo v dálce jako signální oheň.

„Co je to?“ zašeptal ohromeně Petr. Předešlá nevolnost ho sice úplně neopustila, ale on už ji nevnímal. Při pohledu na to světlo mu připadalo, že kráčí do samého pekla. Něco mu říkalo, že není daleko od pravdy.

„To je náš svatý grál, hochu. Jedna z věcí, které jsem hledal. A při troše štěstí nebude daleko ani ta druhá.“

Potom už Egon nepromluvil. Petr brzy poznal, že budou u cíle. Světlo vycházelo z prostoru na konci chodby. Zdálo se, že tam něco je. Možná podzemní místnost.

Ale bylo to víc než nějaká obyčejná místnost. Kruhový půdorys připomínal rotundu, kolem dokola po obvodu mezi podpěrnými sloupy byla dokonce vyznačena oblouková okna, samozřejmě pouze ve formě výklenků. V nich a vlastně všude kolem se povalovaly spousty ohořelých svíček. Bylo tu dokonce i něco, co vypadalo jako oltář, protože se ale nacházel až vzadu za ohniskem rudého světla, rozeznával Petr jen obrysy. Potom si u jednoho ze sloupů všiml zavěšených kovových pout. Opět ho zachvátila slabost.

Jako by světlo usoudilo, že už svého cíle – přivést je sem – dosáhlo, poněkud pohaslo. Ne zcela, jen tolik, aby nemuseli rozsvěcet lampu. Když konečně spatřili samotný zdroj, Petr samým ohromením skoro zapomněl dýchat. Něco podobného nikdy neviděl a ani by nevěřil, že je to možné.

Byla to lebka. Maličká, ale nesmírně realisticky vypracovaná lebka z něčeho černého, snad skla, neboť jí červené světlo částečně prostupovalo. Samotná záře však pramenila z očí, dvou malých rudých kamenů.

„A nyní,“ pronesl Egon a jeho hlas, ač tlumený, projel tím rudým tichem jako rezavá dýka, „nyní přišel čas Dargelinova grimoáru.”



***


Stařec Egon se zvolna, téměř nábožně shýbl k neustále zářícímu děsivému talismanu. Jeho dlaň se přiblížila na několik milimetrů od předmětu, zarazila se a zaváhala. Potom ale dokončila pohyb a jemně amulet uchopila.

Petr, stojící opodál, opřený o jeden ze sloupů, neboť už se o něho opět pokoušela mdloba, sledoval vytřeštěným zrakem, jak se jeho mistr opět napřimuje, oči upřené na lebku, spočívající mu volně na dlani. Viděl také, jak mistrovo tělo obklopila zvláštní, nezdravá a kalná aura jako nějaká mlhovina, jako přelévající se améba… a v jednu chvíli by byl přísahal, že v ní rozeznal obrysy ještěra s rozeklaným jazykem. Byl to však jen mžik a vidina se rozplynula.

„Nuže,“ promluvil Egon tiše k lebce, jako by to nebyl pouhý neživý předmět, „soudím, že víš, co od tebe žádám. Ukaž mi směr, nechť mohu učiniti, co je zapotřebí. Završ své poslání, vyšli svou zář správným směrem. Tvá moc byla nesmírná a pouť daleká, dokonej nyní na jejím sklonku to, co bylo zjeveno silami staršími a mocnějšími, než všechny síly tohoto světa.“

Egon odvrátil zrak od drobného předmětu na své dlani, v jakési podivné úkloně sklopil hlavu k pravému rameni a zašeptal: „Buď požehnán Pán světla. Buď požehnána Paní bezměsíčných nocí. “

Dlouho se nedělo nic. Potom se lebka na Egonově dlani pohnula. Petr se zamračil a nepatrně zavrtěl hlavou. Domníval se, že opět začíná mít halucinace. Nenacházel se v dobrém stavu a podzemí navíc zdaleka neoplývalo čerstvým vzduchem.

Uchvácený Egonův výraz ale Petra přiměl jeho domněnku přehodnotit. S lebkou se skutečně cosi dělo. Pohybovala se nyní na Egonově dlani zcela nepokrytě. Otáčela se kolem své osy a skoro to vypadalo, že se rozhlíží.

Nakonec se ustálila čelem k oltáři a i Egon se obrátil tím směrem. Zdál se být velmi soustředěný. K Petrovu sluchu dolehla slabá ozvěna jeho šepotu. Sám pro sebe si cosi drmolil. Byly to jakési jednotvárné litanie, jimž Petr nerozuměl a ani po tom po pravdě netoužil.

Během několikaminutového soustředění Egon velmi zbledl, bylo to jasně patrné i přes neutuchající proud tlumeného rudého světla, proudícího do prostoru z kamenů na lebce. Náhle vypadal velmi sešle. Tenká kůže obepínala kosti jeho lebky jako bílý, hnědavými skvrnami potřísněný pergamen. Petra v tu chvíli napadlo, že vlastně nemá potuchy, kolik let může jeho mistrovi být. Právě teď působil jako stařec na samém sklonku života.

Rudé světlo zhaslo. Jen tak, beze všeho, prostě blik… a opět ta tma, hustá jako tekutý asfalt. To ale trvalo krátce, možná pouhých pár vteřin a po tom kratičkém výpadku se oči lebky zase rozsvítily. Nyní to ale bylo jiné. Světlo nevyzařovalo do prostoru, tentokrát se zformovalo do dvou soustředěných, tenkých paprsků, které mířily na kamennou stěnu za oltářem. Jen dva paprsky v temnotě.

Lebka se dala opět do pohybu a společně s ní se pohybovaly paprsky. Plynule a bez sebemenšího vychýlení z osy nakreslily na kamenné stěně tvar obdélníku.

Následoval další kratičký okamžik klidu, po němž se oba paprsky spojily v jednom jediném bodě. Petra trochu zamrzelo, že je k němu lebka otočená temenem, neboť to navzdory vší absurditě vypadalo, že šilhá.

Výsledek spojení byl silný a mohutný. Jednolitý proud světla směřoval nyní do místa, kolem něhož byl prve narýsován obrazec. A pak se začal postupně stahovat zpátky k lebce. Ze zdi se začal velice pomalu vysunovat obdélníkovitý kamenný blok, jako by ho ten paprsek za sebou táhl. Hrany kvádru byly ostré a stěny hladké jako zrcadlo. Opravdu to vypadalo, že byl z té skály vyříznut.

Jakmile vyjel celý kamenný blok ven ze svého lůžka, se zaduněním dopadl na zem, až se zvedl mrak letitého prachu. Ve skále po něm zůstal geometricky přesně ohraničený otvor.

„Petře,“ oslovil zkoprnělého chlapce Egon Heller. „Pojď sem. Rozsviť lampu.“

Jako ve snách splnil mistrův rozkaz. Rotundu zalilo obyčejné žluté světlo.

Rubínové oči už nezářily. Nyní, ve světle obyčejné lucerny, vypadala lebka jako docela obyčejný předmět. Sice poněkud morbidní, ale neškodný. Heller vyndal z kapsy čistý kapesník a amulet do něho pečlivě zabalil. Nakonec ho zasunul do kapsy kabátu.

Kývl na Petra a společně přistoupili ke kamennému kvádru, ležícímu v prachu na zemi. Byl obrovský. Petr si ani netroufal odhadovat, kolik může vážit. Nyní, při pohledu zblízka však viděl, že jeho celistvost byla kdysi nesporným zásahem vnější síly dost dramaticky porušena. Přesněji řečeno, byl v něm vysekán otvor, jakási schránka.

Dost prostorná, aby se do ní vešla poměrně objemná kniha.





***