Úvahy deštivého odpoledne

Nikdy jsem se neměla ráda. Naneštěstí jsou moje důvody zcela osobní, takže se této frustrace tak lehce nezbavím. Jen mi, prosím, neraďte návštěvu odborníka. Myslím, že jsem již dávno našla způsob, jak se se sebou vypořádat, a úspěšně to zvládám celý svůj život. Pro ostatní jsem vždy usměvavá, odhodlaná, spokojeně vyhlížející jedinec, považovaný za přátelského a zcela vyrovnaného. 
Tak to se mnou asi tak hrozné nebude.
To jen já mám někdy pocit, že ve mně žije příliš mnoho lidí. A nejsou to jen ženy, což je obtížné; možná proto mám muže raději a není to jen otázka heterosexuální orientace. Jenže právě ti jedinci, co ve mně přebývají, jsou nežádoucím zdrojem všemožných potíží. Mám štěstí, že ženy převládají, alespoň v emocionální rovině, protože jak kdosi řek´: být víc mužem, dám si panáka a jdu se oběsit.
Zkrátka, nemám se ráda. Ne jako ta blondýna, co přede mnou v jídelně vstala od stolu. Měla modravé šaty s podivným potiskem, tenoučký materiál jí těsně obepínal tělo. Nebyla mladá ani stará a nebyla ani okouzlující nebo zajímavá. Ale když se narovnala a mimoděk zatnula svaly v hýždích, pod teničkou látkou se vykreslil pevný kulatý zadek. Je to divné, ale měla jsem pocit, že se mi to líbí, a v té chvíli jsem pochopila i to, proč muži při tomhle pohledu taky zpevní. Možná namítnete, že ona na tom může být stejně jako já. 
Kdepak! S takovým zadkem?
Venku se zdá, že je v polovině dne už večer. Obloha je zatažená temnými cáry mraků, tu a tam roztržených větrem. Jenže z těch rozervaných cancourů padá nejvíc vody. Zem je promáčená až hrůza, přesto se kapky vsakují a hledají si cestičky do podzemních studní. Není mi dobře, protože z promáčené oblohy na mě nepadá jen voda. 
Před chvílí jsem dočetla jednu starou knížku. Nechtěla jsem ji číst, protože ji už znám. Některé knihy chci číst znovu, a zdá se mi to pošetilé, některé odložím a nemám už o ně zájem. I tohle se mi zdá pošetilé. U ní jsem hledala. Chtěla jsem znovu prožít pocit odhalování něčeho tajemného, jiného, co se vymyká z běžného života. A co má nádech zakázaného ovoce. Napětí a zvláštní euforie, kterou jsem cítila, když jsem ji četla poprvé, se ale nedostavila. Asi to bude tím, že mi už není deset, víc mi tenkrát asi nebylo. Potajmu jsem se k té knížce vracela a marně jsem čekala, že se z pouhopouhé osamělosti vyklube něco víc, něco většího, intimnějšího. Když jsem ji teď po letech znovu zavřela, musela jsem si přiznat, že po ní zbyl zase jen pocit prázdnoty a osamělosti. Zbytečně se nejmenuje Studna osamění a líčí pohnutý osud lesbické lásky v začátku minulého století. A ještě kdesi na anglickém venkově. Neřešitelné. Proto Studna osamění. Zamrzel mě ten trpký konec, protože vím, že anglický venkov si s určitými frustracemi umí poradit i lépe, třeba jako lady Chatterleyová. Nádhera, úžas, krása nesmírná. V hlubokých lesích lze skrýt neřestnou vášeň, touhu po něčem, o čem se ví, že by se nemělo, protože… těch protože je spousta a čím více jich je, tím víc přitahují, a o to větší rozkoš přinášejí. A taky zkázu. Přichází jako panenská cudnost a mění se v chlípnou neřest, obluzující smysly a končící opovržením. Teď je na řadě povzdech, protože jeden z nich se taky neměl rád a taky se ví proč. 
Ach jo! Asi to tak v životě normálně je.
Na stole zůstal stát hrnek od kávy. Začíná se cítit osaměle, tak k němu přidávám větší od čaje, pak ještě jeden s kakaem, které za chvilku zmizí v mém žaludku, který si podivné kombinace pochvaluje. Jen mému mozku se nic nechce, vytrvale vzdoruje a přesvědčuje o tom, že by bylo lepší zavřít oči. Anebo, jít něco pořádného dělat. Mezi stohami papíru na stole, hledám zdůvodnění pro všechno, co se kolem děje, pro život, který miluju a zároveň vím, že až zítra vyjde slunko, budu svítit spolu s ním. 
Mimoděk si vzpomenu na starou paní, sedící na lavičce na autobusové zastávce. Před chvílí odkudsi přiběhla, posadila se a něco hledala v nekonečně hluboké ženské kabelce. Její vrásčitá tvář byla nezvykle hezká. Byla i hezky oblečená. Měla štíhlou postavu, což se v naší zemi běžně nenosí, asi jí 
záleželo na tom, jak ve stáří bude vypadat. Ta stará paní prostě byla hezká, a tím upoutala moji pozornost. Nepokrytě jsem se na ni zahleděla a ona na mě. Ve tváři byla stará, ale v očích jí svítila rozhodnost. Nebylo jí lhostejné, že na ni civím jak na exota a v jejím pohledu to bylo velmi silně znát. Rychle jsem očima uhnula jako bych dostala políček. Ale v té chvilce, kdy jsem jí upřeně hleděla do tváře, mě napadlo, že by byla krásným modelem pro fotku, a zase jako už mnohokrát jsem zalitovala, že nemám foťák u sebe, protože nadčasové okamžiky, které by stálo za to zachytit na film nebo digitální kartu, vznikají v obyčejném životě a nikdo si je nenaaranžuje. Zalitovala jsem chvíle, která se už nikdy nebude opakovat a já si ji třeba nedokážu ani zapamatovat. Možná by se mi nepodařilo zachytit mládí v jejích očích uprostřed staré tváře, ani svěží mysl, plnou vášně a odhodlání. I kdybych ji přesvědčila, že nejsem úchylná, že ji chci jen vyfotit, i když si nejsem jista, zda se to podaří, i kdybych ji přesvědčila, že stát na ulici a někoho fotit je normální, nejsem si jista, zda bych to dokázala, zda bych to tam našla, když už ta chvíle minula. 
Tuhle svoji nerozhodnost nesnáším ze všeho nejvíc. Nemám se ráda za to, že nenosím s sebou foťák, abych mohla reagovat na takové chvíle, nesnáším se za to, že si na to nikdy nevzpomenu, když jsem doma. Nemám ani ten přístroj, který si slibuju koupit tak dlouho, že už si ani nepamatuju, kdy mě napadlo, že budu něco fotit.
A taky se nesnáším za divnou schopnost vytěsnit ze své mysli věci, za které bych měla některé lidi nenávidět, anebo k nim aspoň cítit odpor či určitý druh vzdoru. Ale tak to je. Namítnete, že jiní si platí terapeuta, který se je snaží vytěsňovací proces naučit a jim se to stále nedaří a nedaří. Já pocit nenávisti neznám, nebo jen letmo. Byly chvíle, kdy jsem se to chtěla i naučit a podrobovala jsem se morbidním rituálům. Třeba jsem se upřeně dívala na milenku svého muže a pořád dokola jsem si přehrávala všemožné situace, ve kterých se spolu mohli nacházet a určitě i nacházeli, ale pocit nenávisti nikde. Ne že bych zůstala nedotčená, ale ta živelná touha po pomstě nepřišla. I když mě na chvilku napadlo, že bych ji dokázala zastřelit a odejít od domovních dveří s vytěsněným pocitem odpovědnosti za zločin, nenávist jsem necítila. Jen se asi nikdy nestane mou kamarádkou, ani tou nejhorší, se kterou jdete na kafe jen z povinnosti. 
Pak jsem zahlédla toho pána, co vypadal jak Paul Newman, a okamžitě a snadno jsem vytěsnila tyhle nemilé vzpomínky. Teda, on zdaleka nebyl tak šarmantní a charismatický, ale měl stejně tak modré oči jako Paul. Ihned mi bleskla hlavou nedávná repríza filmu Podraz. Bože, to bylo něco! A zase! V hlavě mi trčela zmatená myšlenka, že jsem zápletce nerozuměla, že těch podrazů tenkrát na mě bylo moc a já nedokázala přiřadit, kdo je podvodník a kdo podvedený. Je to už dávno, co jsem ten film viděla, ale docela přesně cítím, jak jsem v něm tápala. Byla jsem malá holka.
A taky mi před očima vyskočily Newmanovy fotky v časopisu Mladý svět. Byl to takový kratičký seriál od nejmladší po nejstarší. Na té nejstarší mohl mít tak třicet pět nebo co já vím kolik, je to tak dlouho, a máma povídá: já vím, že se ti líbí tady ten a ukázala na tu nejmladší a mně zase spíš tady ten a ukázala na druhou stranu. To bylo poprvé a naposled, co jsem ji slyšela říct, že se jí nějakej chlap líbí. A taky jsem nerozuměla jak to, že ví, který z nich se mi líbí nejvíc, protože už tenkrát se mi líbil ve všech podobách. Člověk v životě pořád něčemu nerozumí. Ale zeptat jsem se jí neodvážila.
Venku konečně vykouklo slunko, život poběží o něco rychleji. Taky máte pocit, že když prší, že všichni jen čekáme, až přestane a nic neděláme? Já to tak mám a proto si myslím, že v tom čase ani nežiju. 
Nedávno jsem sledovala, jak opravují silnici a bylo mi smutno, že používají zase tu bílou barvu, která za pár měsíců vybledne, a když pak jedu v dešti nebo mlze, není ty čáry vidět a já nevím, kde jsem. Může se mi někdo divit, že jezdím pomalu, anebo vůbec? Muži to nechápou. Oni jezdí rychle v mlze, v dešti i potmě. Divím se, že krajnice nejsou plné vraků a jejich zohavených těl. To by teprve bylo sousto pro tragickou Báru! Ale v tomhle jsou holt chlapi lepší. Nechápu, jakým způsobem se jim daří udržet vůz ve správném směru i ve vysoké rychlosti, a tak je obdivuji. Coby řidiči jsou pro mě všichni Supermani. Někdy se mi taky stane, že jedu rychle, ale vím bezpečně, že v tu chvíli je sucho a výborná viditelnost. Obdivovat muže je jistým způsobem zvláštnost, myslím, že ženy na nich umí obdivovat jejich konta, dál ten obdiv mívá nejisté rozměry. 
Tuhle jsem slyšela názor: no vždyť je to chlap - aha, řekla jsem, jako by to mělo něco vysvětlovat, protože to vyznělo v tom smyslu, jako cvičená opice, hlupák či osel, nebo tak něco. Jen jsem protočila panenky a mlčela, protože už už jsem se chtěla zeptat, proč ho máš tedy doma, když o něm takhle smýšlíš, ale pak jsem se zadívala na její příšerné zuby a nemusela jsem se ptát: muž, kterého je možné obdivovat, by s ní nebyl ani v jedné místnosti, a teď si budu trošku odporovat, ani tehdy, když umí řídit kamion. Pak jsem se na ni dlouze zadívala a přesto, že působila velmi pracovitě a aktivně, nedosahoval rádius jejich myšlenek průměru metr. Chtěla jsem říct, že ty jsi strůjcem toho, co doma máš, ale kousla jsem se do jazyka a pokrytecky se usmála: přeji vám příjemný den.
Nakonec je fajn, že venku zase prší; na stole se mi objevil další hrníček od kávy, teď už o něco menší, ale o to víc mi chutná. Je kvalitní, značková. Italové by se mnou jistě nesouhlasili, na kávu mají vytříbený a velmi ostrý názor. Co na tom, já s nimi taky v lecčems nejsem za jedno, ale to na existenci našich národů, myslím, nemá velký vliv. Molto bella - ta káva byla skvělá!
Jejich země v tvaru dámské kozačky s vysokým podpatkem, je najisto předurčila k tomu, být arbitrem světové módy, což se běžně děje. Na druhé straně mi nejde na rozum, jak tihle velmistři vkusu mohli vdechnout život něčemu tak absurdnímu jako je Fiat Multipla. Každopádně, a to ve všech ohledech, jsou zemí rozličných tváří a jsem si jista, že bych Itálii a její zákoutí nedokázala procestovat a vstřebat její rozmanitosti ani za celý zbytek svého života. Proto řadím tuto zemi mezi jeden z divů světa.
Kdysi jsem si slibovala, že podle knihy Vojtěcha Zamarovského, vyrazím navštívit i Rhodský kolos nebo maják na ostrově Faru, ale člověk míní, nedochůdče sní a život si činí po svém. A tak se stalo, že se časem mezi sedm divů světa připletly další a jiné byly vyňaty, což mě přivedlo na myšlenku, že si tento seznam mohu upravit podle svého. Co vím jistě, tak je to, že nechci ve skutečnosti vidět egyptské pyramidy, přesto, že to byl můj největší sen. Možná právě proto, že se zdál tak neuchopitelný a úvaha o tom, že jednou…bohužel jsem zjistila, že tyhle touhy, ačkoliv zrealizované, mě nikdy nenaplnily. Proto už nesním a neplánuju. Když se rozhodnu, že něco udělám, udělám to. Tak jako jsem se rozhodla teď popsat své deštivé pocity. Funguje to mnohem lépe a zaručeně mi to přinese určité uspokojení. Tím jsem chtěla říct, že štěstí nemusí mít rozměr Cheopsovi pyramidy. Aby potěšilo srdce, může mít třeba tvar Dračího zubu, co myslíte?
Další jistotou je, že až se zítra probudím a venku už nebude pršet, budu se na tyhle úvahy dívat se skepsí sobě vlastní a bude mi divné, kde se ve mně bere takový pesimismus s hlubokým frustrujícím vnořením do vlastního nitra, když ve skutečnosti se věci mají docela jinak.
Asi je to tím, že ve mně žije víc lidí. Čas od času mě hrozně otravují, především ta ženská, která chce pořád zachraňovat svět a jít hlavou proti zdi, i když stejně skončí nepochopená. S ní se potýkám asi nejvíc. Je to radikálka. Je velmi výmluvná a má pro každého nápovědu a řešení. Jen by mě zajímalo, jestli poradí taky mně, až budu řešit vážné dilema, jestli pak bude mít jasno, jak z té šlamastyky ven. Někdy bývá hodně pragmatická, ale hluboké přesvědčení o správnosti jejího počínání bývá pro ni kámen úrazu. Pokaždé naráží na nepochopení, zvlášť u lidí, kteří jsou stejně tvrdě přesvědčeni o své pravdě. Horší je skutečnost, že se ji nedá dost dobře umlčet. Mnohdy je o moc silnější než já, a můj vnitřní svět je pak v rozvalinách. Stejně jako jsem pozbyla schopnost nenávisti a získala svůj vytěsňovací um, ráda bych se utkala s touto dámou a aspoň někdy měla nad ní navrch. 
Ale ona vždycky ví, jak mi ukázat svoji nadvládu: nedávno na chvíli ustoupila do pozadí a nechala mě v plné síle prožít si svoji bolest. Dopřála mi výsadu pocítit znovu záchvat bezmoci nad tím, že nemůžu zvrátit smrt milovaného zvířete, kterou zavinil někdo jiný. Opět jsem ostře vnímala pachuť nenávisti a vzdoru, znechucené averze ke všem a ke všemu, nesnesitelnou bolest v celém těle, která mě lámala v kolenou až k zemi, kde jsem se svíjela v agonii zoufalého pláče. Svět v té chvíli neměl žádný význam ani smysl a s touhle emocí jsem i usnula. Ráno byla zase zpět: žádné slzy, zklamání, žádná zlost ani bolest. Jen prázdnota z potlačených emocí bez slz a bez trápení. 
Když tak nad tím přemýšlím, zdá se, že tuším, kdy se ve mně usadila a od kdy válčí za mě boje, které bych asi nezvládala. Přihodilo se to zřejmě tenkrát, když jsem v náruči tiskla své dvouleté dítě s vědomím, že se může během vteřiny začít dusit. Že se jeho křaplavý kašel změní v křeč, kdy se hrtan nadobro sevře a nepustí do plic ani kapku vzduchu a já nebudu moci udělat vůbec nic, protože tohle se řeší jen tracheotomií. V té chvíli jsem byla naprosto bezmocná a opanoval mě příšerný strach. Drtil mé útroby i mou mysl obří silou a když ten drobeček najednou otočil ke mně vyděšenou tvář a zeptal se mě, jestli se bojím, mlčela jsem. Ale musel to na mě všemožně poznat, nebo to možná cítil, jak jsem ho tiskla v náruči; spolu se mnou vnímal moje šílenství. A já si jasně uvědomila, že kvůli němu musím zkrotit to ďábelské zoufalství, které teď dusí mě, přenést na něho klid nejen hlasem v konejšivých slovech, ale musí to projít celým tělem, aby moje náruč byla bezpečná, tak, jak má náruč mámy být. Zvládla jsem to. Porazila jsem démona a všechno dobře dopadlo. 
Myslím, že právě tehdy jsem pohřbila svoje emoce a naučila se maximálně ovládat a vytěsňovat některé věci, aby mě už nezraňovaly a já mohla žít dál. Možná, že zrovna tenkrát přišla do mého těla ona neohrožená bojovnice. Mohla by být sice méně výřečná a nepouštět se s kdekým do křížku, ale už jsem si na ni zvykla. Problém je v tom, že si někdy navenek připadám cynická. Moje duše je veskrze romantická, ale jinak jsem totální praktik, což je zvláštní, ale evidentně se to nevylučuje. Někde uvnitř jsem přesvědčena, že takhle je to lepší, protože na tom, co se stalo, už nic nezměníme. 
Život tím není jednodušší a ráda se za to nemám, ale aspoň občas si můžu myslet, že se mám na koho spolehnout.