Víla letu

Létám po celé Zemi. Zdá se to neuvěřitelné, ale má křídla se pohybují větší rychlostí než jakýkoliv tryskáč a s Pánem oblohy ovládáme kouzlo teleportu.

Jsem víla letu. Sleduji všechny a všechno na celém světě a jsem kdykoliv připravena přilétnout tam či onam v pravou chvíli. Lidmi už jsem otrávena. Chovají se pořád stejně. Mají stejná přání a podobné osudy. A navíc jsou nepoučitelní. Občas mám chuť z domovů bohatších odnést ten jejich vynález, který nazývají kamerou a sestříhat jim všechny jejich chyby. Asi by se divili a já bych se smíchy válela v oblacích.

Jednoho dne, vítr foukal víc než kdy jindy, přiletěla jsem do střední Evropy, do jednoho z nejkrásnějších měst, které jsem kdy viděla. Krumlov Český, asi tak nějak to ti dvounozí bezkřídlovci nazývají. Čekala jsem, že tu bude probíhat nějaké veselí -ostatně to by se na takové město dalo čekat. Ale kde nic tu nic. Neuhodla jsem ani své poslání. Zahlídla jsem jen dost bytostí ze zemí asijských, kteří tu neměli nic dělat. Pak těch, kteří nikde nebydlí a penízky po ostatních loudí. A sem tam se tu potuloval nějaký lenivec. A co já? Čím tu mohu pomoci? Dala jsem znamení Pánu oblohy, aby mne pustil na zem a proměnil v pozemšťana.

Kráčím si v zelenkavých šatech jako starší dáma ulicí a cesty mne zavedou do netypického hostince. Sedí tu mladík. Čiší z něj samota, smutek, úzkost a beznaděj. Kouká se do prázdna a já vím, že nastala má chvíle.” Čím ti mohu posloužit, co bys chtěl změnit?“ Nedůvěřivě se ohlédne, ale pozná ve svém nitru mou obětavost. “Víte, mám pocit, že i přes labyrint všech osudů a setkání, nikdo mi nerozumí, každý žije sám pro sebe a každý skončí sám, dávám ze sebe více, než unesu a oni přede mnou stejně díky různému osudu uniknou.“

Věděla jsem jak mu je. Dala jsem jeho dlaň do svých a letěli jsme ke mně domů, do Nebe. Zde žil po mém boku, pomáhal mi s prací a již nikdy se necítil nenaplněn. I na světě jsou lidé, kteří nemají stejné osudy, jen je třeba je najít a pomoci jim. At jste víla jako já, anebo někdo jiný.