Zřízenec

Nejsem nějakej krasavec, ostatně kdo je, žejo. Jsem prostě normální chlap kolem dvou metrů a vždycky se pekelně zřídim. To je tak když vám táhne na třicet a začínáte se rozpadat.

Jediný, co mi občas pomůže je alkohol podanej v nadměrným množstí. Zvedne mi to jak ego, sebevědomí, tak vlastně všechno okolo. Je to prostě hezčí, i když se mi pak svět rozmazává jako namoklý okno v čéesáďáku, když vycházim za světla z nonstopu a začínám vnímat všechno do detailů. Bolí mne hlava, bojim se, že exploduje a cítim každej protivnej šelest mysli. Jo, takhle vypadá každej můj protivnej večírek. Naplní mne to na pár hodin a můžu konečně zapomenout jak je celej život úplně zkurvenej a nemám tu co dělat.

Zrovna včera jsem se dostal do prekérní situace. Vim jenom, že jsem byl v nějakým klubu, kde jsem se nejspíš měl sejít s nějakou Španělkou. Jo, viděl jsem ji naloženou na nejbližší lavičce v parku, ale ona se asi tak necítila.  Nakonec ale povolila a vyšli sme odtud ven. Zjistil sem ale, že je nadraná jak blázen a začala mi zvracet na boty.

 Byl jsem v šoku. Nemluvim jenom o ceně těch bot, ale mýmu osobnímu pocitu. Měl jsem je fakt rád a nějaká zkurvená čůza mi je prostě pobleje. No řekněte mi, je to normální?

Vzal jsem její nechutně těžký tělo a odvekl ho ke kostelu, kam jsem jí hodil na dlaždičky a vrátil se do klubu pro pomoc. Byla tam jen moje známá, kterou nenapadlo nic lepšího než jí zavolat záchytku. Docela jsem čumel, když jí nesli na nosítkách a ta děvka, co to zavolala se na mne vrhla s chtíčem. Jo, to jsem přesně potřeboval. Šli sme k nám a tam to všechno začalo.