Posel

 

Jako motýl s křídly, co bojí se létat, tak si připadám. Šplouch. Zašlá mokasína šlápla přímo doprostřed louže v Modré ulici. Pršelo. Vždy, když jsem se odhodlal otevřít dveře a vyjít ven bylo stejné počasí.

Kapky mi stékaly od čela dolů k neudržovaným vousům. Měl jsem zas ten neidentifikovatelný pocit, jakoby déšť smýval všechny problémy z mého nitra. Obloha byla plná mraků, které se potřebovaly zbavit přebytečné vody.

Ulice byla tichá, žádná živá duše nenarušovala zvuk hlasitého nekonečného deště. Každý, kdo věděl, že bude pršet, se schoval nebo nechodil ven. Sám jsem kráčel dlouhou ulicí s malebnými starými domy. Pomalu a nerušeně. Fascinovala mne barva na obloze. Brzy bude bouřka.

Zastavil jsem se. Poslední kus hořké čokolády pomalu ale jistě ubýval v mých ústech

Vyměnil jsem čokoládu za cigaretu. Vložil ji do úst a zapálil. Kouř se začal vznášet k inkoustovým oblakům. Ještě chvíli jsem pozoroval sténající oblohu, osamocenou ulici, ve větru šepotající okrasné stromy. Pak se vítr zvedl a já byl donucen pokračovat v cestě.

Kouř cigarety, který za mnou zanechával viditelnou stopu, mi připomínal léta v Anglii, čaj o páté, ze kterého stoupala pára podobná dýmu, když se za okny ozýval neodbytný déšť. Zasnil jsem se a vzpomínal. Můj krok se zrychlil. Kabát těžkl, na nohách se mi tvořily puchýře, začalo se stmívat. Já to ale nevnímal. Vzpamatoval jsem se, až když jsem dorazil na konec ulice ke svému domu

               Na mých schodech seděla nějaká žena. Zvláštní. „Jé, dobrý den.“ A ještě zdraví. Milé.            „Dobrej.“

               A ona spustila. Nejdřív o svojí dceři, že sem za ní přijela až z Prahy a ona si na ni neudělala ani půl hodiny, pak o hrůze z deště. A nakonec začala pokládat otázky. Co já s ní budu dělat? Vždyť jak dlouho já s nikým pořádně nemluvil!

               „Vy tady bydlíte?“ zeptala se.

               Až teď jsem ucítil zápach jejího silného parfému. Chtělo se mi kašlat.

               „Ano, bydlím.“

               „Jé, to mám ale štěstí, takovej sympatickej chlap, to mám i nějakou naději, že si dneska usušim věci a dám čaj, vůbec to tu neznám. Doslova jsem se ztratila. Myslíte, že bych se u vás mohla na chviličku ohřát?“

               Začala mne z ní bolet hlava. Dřív jsem na sobě nesnášel většinu vlastností a jedna z nich byla má pomalá mluva a přemýšlení o každé prkotině, abych mohl poskytnout moudrou a stručnou odpověď. Ani své milé zesnulé jsem nikdy neřekl řadu věcí, co jsem si myslel. Myslím, že mi to zůstalo.

               Nechci ji ale nechat mrznout. I když její dcera se jí také zbavila, možná měla pádný důvod. Asi bych neměl pouštět cizí lidi do svého domu. Má hlava chrlila myšlenku za myšlenkou, připadal jsem si jako soudce nejasné vraždy. Nakonec jsem se odsoudil sám.

               „Dobře, pojďte dál, ale jen na chviličku, čekám návštěvu.“

A pak to začalo.

               „Dveře máte jistě mosazné, viďte?“

               „Je to možné.“

               Všechno si prohlížela jako malé dítě. Se zvědavostí a zájmem, jakoby vstupovala do domu své oblíbené pohádkové postavy. Usadil jsem ji do obývacího pokoje, kde měla největší rozhled. Šel jsem se převléci a zavřít pokoj s mými nejcennějšími věcmi. Člověk nikdy neví, ani ty lidi už pořádně neznám. Byla oblečená celá v černém. Vypadala spíš na to, že jde z pohřbu a ne z neúspěšné návštěvy dcery. Ztratila se v centru malého města. Pozoruhodné. Ale rozhodl jsem se, že budu slušný.

               „Chcete čaj?“ 

               „Ano, se zázvorem a kapkou medu. Jinak, já jsem Sára a vy?“

               Řekl bych: těší mě, ale nebyl jsem si jistý, jestli bych mluvil pravdu.

               „ Jste v důchodu?“

               Jediná živá duše by neuhodla, že patřím do starého železa. Zrzavé vlasy bez jediné šediny mne omlazovaly a vrásek jsem měl minimum.

               „Jsem.“

               Zmije jedovatá, na tohle se ptát nemusela. Již dlouho žádný živý tvor kromě bílých myšek, které mám zavřené ve svém pokoji, mou samotu nenarušil. Snad mě nechce zbavit cenných myšlenek. Tolik nesmyslných vět, nepromyšleně vyřčených. Abych se začal bát.

               Sára s usychajícími vlasy seděla stále na stejné pohovce, ústa se jí pohybovala jako naší sousedce, když si se mnou chtěla popovídat (už dlouho to nezkoušela). Já mlčel, klížily se mi oči a dostával jsem se do snového ráje.

               Až později si všimla, že nevnímám. Probudilo mne její povzdechnutí.

               „Ale né, ujel mi vlak.“

               To mě dočista probralo

               „Ale né ,“ bylo jediné, na co jsem se zmohl.

               „Kam teď půjdete?“

               „No, nejdřív bych se vyspala a pak jela domů.“

               „Chcete tedy objednat hotel?“

               „Ty jsou moc drahé.“

               Myslí si, že u mě přespí, co mám dělat? Jak se k ní chovat? Asi jí tady nechci!

               „A kde se teda chystáte spát?“

               „Kdybyste byl tak hodný, mám chuť se uvelebit na této pohovce,“ ukázala směrem k mé bleděmodré válendě.

               „Vždyť jsem vám říkal, že čekám návštěvu.“

               Ani jsem nestačil pořádně zaprotestovat a už se rozvalila a mhouřila oči. Ta drzost. Škoda že to s tou návštěvou nebyla pravda. Začínal jsem být vzteklý a to se mi přes rok mého osamoceného života nestalo.

               Ale venku je neprůhledná tma, která mne vždycky před spaním děsí. Přespí tu a pak budu zas sám, bez vnějších vlivů. Určitě.

               Ráno jsem vstal, bylo slunečno. A já si broukal. Dnes jsem to viděl na skvělou náladu. Udělal kafe. Pustil jazz. Potom jsem se podíval na pohovku a vzpomněl si na vetřelce. I ten už se zvedal. A jéje.

               Protahovala se, roztahovala ruce do všech stran. Vtom se její ruka dotkla ozdobné vázy mé zesnulé manželky. Jediná má památka. Její smrt mne izolovala od okolního světa. Váza padala, padala - až se roztříštila na mé dlaždičkové podlaze. Měl jsem před očima červenou mozaiku. Cítil slzy v očích. Jedna z věcí, na kterou jsem byl upnutý. Lidé už pro mne význam ztratili.

               Ale ten hluk a úzkost mne přímo osvítily. Trpělivost přetekla. Slovo dalo slovo. Myšlenka šla k myšlence a ústa se otevřela:

               „Vypadněte a okamžitě, už vás mám plný zuby!“

               Poprvé má myšlenka vyšla z úst. Žena se usmála, pokrčila rameny, vzala za kliku a rozloučila se větou:

               „A že vám to trvalo!“

---