Ostrov tajemných nurágů

Story o stopu v Sardínii..

Kdybyste chtěli procestovat některý z bližších ostrovů ve Středozemním moři, jaký by to byl? Mafiánská Sicílie? Drsná Korsika? A co třeba druhý největší ostrov ve Středozemním moři, Sardinie?

Je červenec, odjíždíme dodávkou z Plzně s pánem, který nabízel odvoz na autostopu.cz do Livorna, kde přestoupíme na trajekt. Odvoz je vcelku levný, zato cesta únavná a řidič pouští latino dance music na plný pecky. Nechybí ani videoklipy na obrazovce. Naštěstí jsme v Livornu brzy a díky naší averzi k hudbě na závěr cesty přístroj vypíná. Netrvá dlouho a odjíždíme trajektem do neznáma. Jedeme přes noc, tak máme dost času na spaní.

S ránem se vyloďujeme v Golfo Aranci a uvízlí v davech spěchajících Italů přemýšlíme co dál. Volba padá na autobus do Dorgali. Autobus se vleče, teplota zvyšuje. Už se těšíme, až vystoupíme a dál pojedeme stopem vstříc pláži Cala Gonone.

Nečekáme dlouho a zastavuje nám sympatická Holanďanka. Holanďané údajně moc nestaví, my máme ale štěstí na stopařskou světoběžkyni. Stopovala třeba v Austrálii a teď zrovna dělá na ostrově v kempu. Poprvé okoušíme místní moře, nemůžeme se ho nabažit moře. Na Cala Gonone nás sice čeká ještě kus cesty, ale jiné zastávkové pláže jsou všude okolo. A když se po náročné cestě dostáváme ke Cala Fuili, nic nás odtud nedostane. Jakmile se setmí, jdeme spát.

Další den máme jasný cíl: prohlédnout si murales, politické malby v banditské vesničce Orgosolo. Loučíme se s pláží a vydáváme se k silnici. Slunce pálí a stín není v dosahu. Po chvíli nám konečně zastaví auto s prvními skutečnými domorodci. Jsou neskutečně přátelští, sympatičtí a taky o dost menší než my.

A jsme tu.  Orgosolo. Městečko má doopravdy jakousi zvláštní atmosféru, ze které je cítit, že zde bydleli lidé, kteří se nebáli dát otevřeně najevo svůj názor. Malby jsou vtipné, výstižné, s nápisy usilujícími o změnu, mnohdy i politicky levicově orientovanou. Banditi už tu ale nejsou a je tu příjemný klid, při kterém se dá s lehkostí (jde to i s krosnou) procházet. Není ale času nazbyt, chceme se brzy dostat do vnitrozemí. Stopujeme tedy dál.

Netrvá dlouho a staví nám další Sardiňan, jeho oko až podezřele připomíná oko Moodyho. Říká, že potřebuje jen něco zařídit a pak nás odveze, kam potřebujeme. Ve vesnici se všech vyptává, kde někdo bydlí. Nevíme, o co jde, přesto když dorážíme na místo, vystupujeme. Dostává se nám milého přijetí a po ochutnávce místního piva se cítíme líp. Moc ale nerozumíme, kam míříme dál i s novými lidmi.

Přijíždíme. Osamocený dřevený dům. Pobízí nás ke vstupu dovnitř, kde rozlouskáváme celou záhadu. Továrna medu. Další spolupracovník, kterého potkáváme uvnitř, umí i anglicky, tak nám vše objasní. Ochutnáváme medy všech druhů. Mají jich snad tisíce. Když zábava utichá, je nám rozdán med, a protože už je noc, pan Moody nás odváží do kempu. Sice tu spát nechceme, ale před jejich velkorysostí už není úniku. První a poslední noc v kempu.

Ráno rychle prcháme směrem vzhůru na náhorní plošinu! Stopování jde rychle, až u jedné z vesnic se provoz zpomalí. Čekání se ale vyplácí. Nabírá nás rozesmátý upovídaný místní. Možná je i trochu přiopilý. Dá se s ním jen těžko domluvit. Zastaví u hospody a láká nás dovnitř. Neodoláme. Seznamujeme se se štamgasty a znova se necháme přemluvit. Dnes je ve vesnici svátek Sv. Antonia a to si údajně nemůžeme nechat ujít. S přibývajícím večerem to tu čím dál víc připomíná pouť. Program vrcholí vystoupením zdejší zpěvačky, ze které jsou místní a místy i my, na větvi. Po jejím koncertu uleháme na pole.

Rozednělo se. Rychle se balíme a stoupáme nad vesnici k plošině Giara di Gesturi. Silnice se klikatí do kopce a nemá konce. Teplota stoupá a stoupá. Za tu námahu to stálo. Národní park v Giara di Gesturi totiž nabízí nejen záhadné stavby Nuraghi, botanickou zahradu, ale je jediným místem v Evropě, kde žijí ve volné přírodě koníci. Prodíráme se stromy v parku a najednou je spatříme. S tichostí strnule stojíme a necháváme se fascinovat.

Přes strmou zkratku plnou bodláků se dostáváme zpět do civilizace. Je na čase se znovu osvěžit, další zastávkou jsou pláže na západním pobřeží ostrova. S nataženým palcem a cedulí Arbus čekáme na ochotné řidiče. Milý místní zastavuje a za cesty vyzvídá, odkud jsme. Hned jak zaslechne Republica Checa, na nic nečeká a komusi volá. Staví v ulici a přichází k němu muž, který na nás začne mluvit česky.

Patrik, jak se představil, nás zve k sobě domů. Se svojí manželkou nám nabízí snad všechno, co mají, řidič, co nás vzal, byl jeho tchán. On je z Čech a v Sardinii žije už 13 let s ženou odtud a je tu šťastný. Dozvídáme se všechny bizarnosti a historky o tomto italském ostrově, pak nás sám zaváží na pláž a nechá nás napospas té kráse. Ani sebelepšímu malíři bychom ten obraz zachycující zelené hory, širé moře a obrovské vlny s kouzelnou písčitou pláží nevěřili, kdybychom ho neviděli na vlastní oči. Už je ale zase čas na cestu. Spěcháme do hlavního města Cagliari!

Stopujeme podél moře, po prohlídce města pokračujeme vlakem do Oristana, které má dlouhou historii, pěkné pláže a jezera s plameňáky. Z Oristana pak směrem ke starobylému městu Tharros. Dováží nás sem muž s dlouhými šedými vlasy, který údajně před lety vezl na stejné místo dvě Češky. I přes jeho věk z něj vyzařuje neuvěřitelná energie.

A kam teď? Nemůžeme opomenout Bosu, kterou najdeme na mnoha fotkách ze Sardinie. Veze nás Rus, který má na ostrově letní sídlo a pak nás zajímavá červenovlasá Sardiňanka zaváží až do centra. Bosa mi matně připomíná Benátky. Stereotypní italské uličky se specifickými barevnými domy tvoří líbivé turistické sídlo. Blíží se ale večer a my musíme zas dál.

Přespáváme opět na pláži a nový den cestujeme stopem přes Alghero, Sassari až k Porto Torres. Náš další řidič je Švýcar, který tu má domek a odváží nás za tmy na nejhezčí nocležiště. Castelsardo. Osvícený hrad obklopený mořem je přímo magický. Už méně magické je, když na nás ve dvě hodiny začne stříkat automatické zavlažování a my máme doslova vodní postel. Ani další změna noclehu není dobrou volbou. Ráno zjišťuji, že jsem spala s mravenci, kteří se zabydleli i v mých uších. Castelsardo ale za trochu hluchu stojí.

Naše cesta se chýlí k závěru a my se dostáváme na samotný sever ostrova, konkrétně na mys Capo Testa. Je odtud výhled až na Korsiku. Bizarní žulové skály obepínají celé pobřeží. Sedíme tu v kiosku, když si vedle sedá Němka s jídlem, které nechce a nabízí ho nám. Naše prázdné žaludky zajásají.

Poslední zastávka na Sardinii je hora Monte Limbada. Začíná nejobtížnější stopování. Naštěstí nás vezmou již druzí Francouzi, první Italové a pak mladý Sardiňan, který si kvůli nám pěkně zajede. Na dobytí vrcholu ale už nemáme dost sil. Přespáváme v lese u hory s vědomím, že další den je poslední.

Je noc. A mne probouzí podivné zvuky. „Chrochrochro“. Hrabání u stanu. Celou noc sardinská prasata obchází nedaleko našeho stanu. Jen těžko znovu usínám. Vidím se rozmetenou kopýtky sardinských prasat. Vzpomenu si na varování Čecha ze Sardinie. Ráno se ale probouzíme „zázračně“ živí a čeká nás už jen stopování k přístavu.

Z Tempia se vezeme mercedesem za tónů rockové muziky s pánem, co slaví sedmdesáté deváté narozeniny. Vrací se mi všechny vzpomínky a já s nepopsatelným pocitem pozoruji unikající cigaretový kouř, s nadějí, že takových výletů bude ještě hodně.

 

---