Křížem krážem Francií

Stopovali jste někdy? Nebo jste to ještě nevyzkoušeli? Máte toto téma spojené se zavražděnými stopařkami-či jste stopovat prostě nikdy nijak nepotřebovali a nechtěli? Občas je přeci fajn, zastaví-li vám někdo, když čekáte na zastávce a autobus nikde! A co vydat se na delší trasu? Třeba do země, kam jste chtěli, ale neměli jste na to dostatečné finance? Nemyslíte, že je to možné? Ale je. I já jsem autostop minulý rok v létě využila.

            Náš cíl byl Francie. Chtěli jsme navštívit čtyři místa: Duna du Pyla(nejvyšší duna v Evropě), Lurdy, kompletně zachovalé opevnění- Carcassonne a malebné město Avignon. Začali jsme na okraji Paříže, kam jsme dojeli přes spolujízdu za směšné peníze. Podivné místo. Byla noc a vedle nás stála hospoda, na jejíž střeše se točil mlýn, který vydával podivné zvuky a blikal. Trochu mne to děsilo. Přespali jsme v keřích a ráno jsme odtud jeli pryč vlakem, protože v blízkosti nebyla žádná silnice, která by navazovala na námi požadovanou dálnici.

            Vystoupili jsme v menším městě, našli správné místo a započali naší cestu. Jako první nás nabral milý pán a pak další a další lidé, až jsme se dostali k blízkosti dálnice, která vedla směrem na Bordeaux. Měli jsme štěstí a brzy jsme se ocitli na dálnici. Tam se dá stopovat jen u odpočívadel, kde není těžké sehnat vodu a řidiče, kteří vás vezmou na delší trasu.

            Slunce pálilo a my jsme dychtivě čekali, až nám někdo zastaví. A dočkali jsme se. Vzal nás starší pán, jehož manželka, jak jsme se dozvěděli, byla Ruska a jeho děti jezdí do Česka občas hrát hokej. Odvezl nás pěkný kus cesty a stihl toho dost odvyprávět. Měli jsme radost. Dokud jsme na něj nezamávali, auto neodjelo a já nezjistila, že nemám mobil. Vypadl mi z kapsy. Nedalo se ale nic dělat, jeli jsme dál.

            Ještě ten den jsme se dostali do přímořského městečka Arcachon. Lepší dovolenou by si člověk vybrat nemohl. Bylo tam nádherně. Výhled na širé moře, pěkné domy s modrými okenicemi a vůně moře. V blízkosti tohoto města byla i písečná duna, kterou jsme měli v plánu navštívit. S krosnou se ale po idylických místech nechodí tak dovolenkově jako ostatním. Duna du Pyla je opravdu nádherné místo, neuvěřitelný úkaz, který byste si s Francií nikdy nespojili. Ale my jsme se rozhodli vyjít až nahoru, nejdál od turistické pozornosti a přespat tam. Věřte mi, že od té doby proklínám písek, obzvlášť kopce písku. Není nic namáhavější než jít do kopce, kde se vám pod každým krokem propadají nohy.

            Dál jsme stopovali do Lurd, města, kde se údajně zjevila Panna Marie. Nezapomenutelný byl barevný karavan Skotů, který nás nabral kousek od duny. Hned potom jsme zastavili kabriolet, ve kterém seděl chlapík, co měl rád podobnou hudbu jako my a tak si zajel až do centra Lurd, odkud se následně nemohl dostat, protože se to tam hemží všemi těmi, co věří. Bylo to zvláštní procházet se tím městem. Na každém rohu svatý obrázek nebo staří lidé, co se belhali o hůlkách a věřili v zázrak. Panna Marie se údajně zjevila na skále, která je kousek u města. Když jsme byli v blízkosti toho místa, pocítila jsem něco, co mne znepokojovalo. Jakoby i na mne dolehla posvátnost tohoto místa. Proto jsem měla radost, když jsme se chystali na cestu do Carcassonne, kam jsem si přála se podívat ze všeho nejvíc.

            Carcassonne je rozhodně největší městské opevnění, v které jsem kdy byla. Vypadá jako pohádkový hrad obklopený řekou. Vevnitř jsou kejklíři, živá hudba a dobové obchody. Když jsme se pokochali neuvěřitelným a nejzachovalejším středověkým pevnostním městem, věděli jsme, že je před námi náš poslední cíl ve Francii. A to Avignon.

            Udělali jsme si pauzu u Středozemního moře v Narbonne, kam nás odvezl muž, řvoucí na kohosi, že už ho nemiluje, a já se trochu bála, že zatočí jinam než má. Naštěstí jsme se ale dostali tam, kam jsme potřebovali, a zjistili, že večer se na pláži koná jakási diskotéka, které jsme se omylem zúčastnili.

            Pokračovali jsme až k našemu vysněnému Avignonu. Je to opravdu magické, starobylé město, kam jsme dojeli zrovna v době známého festivalu. Celé město žilo. Na každém rohu muzikant, street art nebo fronty před kiny a divadly. Se smutkem v srdci jsem odtud odjížděla, protože nebyl čas si vše prohlédnout. Ani ten Avignonský most.

            Už jsme pomalu mířili domů a já začala chápat francouzský nacionalismus. Mají hory, oceán i moře, lesy i písečné duny. A když o tom mluví, i když nerozumíme, je příjemné to poslouchat. Další naše zastávka byla Ženeva.

            Ve Švýcarsku se už tak rychle nestopovalo. Dokonce nás zastavila i policejní hlídka. Všude byly hory a jediná komunikativní řidička nám vyprávěla o tradičních švýcarských jídlech v momentu, když jsme pociťovali ten největší hlad. Prohlídli jsme si Ženevské jezero a chystali se omrknout i Matterhorn.

            Jeden z nejvtipnějších momentů nastal, když jsme byli ve vesnici pod Matterhornem, odkud mohou jezdit jen elektrická auta, které většina lidí nevlastní. Smáli jsme se tomu, natáhli ruku a po pár vteřinách nám zastavilo auto, s volantem na opačné straně a křikem mladých Angličanů-„ I´m not fucking kidding you, I have an electric car“. Tak jsme se dostali na Matterhorn. Odtud jsme jeli přes serpentýny, s výhledem na překrásné vrcholky hor a cestami, kde nebyla téměř žádné frekvence.

            Ta cesta se nám nevyplatila, protože jsme potom čekali, téměř u rakouských hranic, hodiny na jedoucí auto. Když nám konečně jedno zastavilo, zavezlo nás k rakouským hranicím, kde jsme chtěli přespat. Ale jakmile jsem viděla na kontejneru nápis „speciální zavírání pro medvědy“, nehodlala jsem v té pohraniční vesnici zůstat ani vteřinu. Už byla tma a jakékoliv vozidlo nikde. Jenom jsem uslyšela zvuk čehokoliv, stoupla jsem si do silnice a skákala. Asi to zabralo, protože jediné auto, které projelo za tu věčnost strašlivého čekání, doopravdy zastavilo.

            Rakousko. Odtud už to šlo snadno. Dostali jsme se na dálnici a tam nás vzal podnikatel, který měl podobnou cestu jako my. Dostopovali jsme až domů. Po dvou týdnech, zhruba 2000 km. Unavení a plní zážitků. A na mne čekal doma vzkaz, že můj mobil se vrací z Francie. Neskutečné.