Nehostinná zákoutí - Kapitola 7

„Teda… to vypadá tajemně. Tys toho chlápka viděla?“

„Jeho přímo ne, ty pozvánky rozdával ráno na náměstí jeden klučina, nejspíš pomocník.“

„Jak vypadal?“

Eliška měla oči navrch hlavy. Na člověka neznalého poměrů v městečku by její nadšení mohlo působit zvláštně, ale Sylvie se už za ten rok, co zde žila, dokázala poměrně dobře vcítit do myslí jeho obyvatel. Téměř nic se zde nedělo. Události loňského a předloňského podzimu obyvatele městečka ohromily a otupily. Společenský život tu prakticky neexistoval, lidé se spolu nescházeli, nepořádali společné akce. Iluzionistické vystoupení Egona Ignise Hellera by mohlo být tou první vlaštovkou, která trochu rozčeří stojaté vody.

„No… jak bych to řekla. Moc se mi nelíbil.“

„Byl šerednej? Zrůda? Trpaslík?“

„Ale no tak. Ne, myslela jsem tím, že vypadal hodně nezdravě. Bezbarvě. Jako by ani neměl v žilách krev.“

„Upír…“ vydechla Eliška dramaticky.

Sylvie se musela usmát. Uvědomila si, že už asi opravdu stárne. Na nejvyšších příčkách žebříčků popularity se u dnešních mladých dívek nevyskytoval žádný Johny Deep, Brad Pitt, ani Keenu Reeves, které obdivovala ona v Eliščině věku. Dnešními idoly puberťaček byli zasmušilí romantičtí upíři, vlkodlaci a jiné podle ní příšerně kýčovité (a také křečovité) figurky z různých romanticko – hororových ság. Sylvie to příliš nechápala.

„Dej pokoj s upírem,“ zchladila Sylvie Eliščino nadšení. „Ten chudák kluk by nejspíš potřeboval pořádně vyšetřit. Podle mě to opravdu vypadá na nějaký problém a kdoví, jestli je vůbec při tom jejich kočovném životě v péči nějakého lékaře.“

„Mohla bych říct Lídině mámě, aby se na něj mrkla.“

Sylvie si v tu chvíli uvědomila, že se zřejmě nechala příliš unést. Eliška by byla schopná něco takového opravdu zorganizovat.

„Že by za ním přišla do zákulisí se stetoskopem a jen tak mu oznámila, že si ho jde poslechnout? To si tedy nedokážu dost dobře představit. Víš co? Vlastně nám do toho nic není. Ten mládenec už není žádné dítě, aby se o sebe nedokázal postarat. A možná je jen prostě takový tip. I to se stává,“ pokusila se zahrát svou nedomyšlenou úvahu do autu.

„Jo, to asi jo,“ utrousila Eliška, ale Sylvii bylo jasné, že jí to bude vrtat hlavou. Čím déle dívku znala, tím více se utvrzovala v názoru, že se v ní pod skořápkou občas dost protivné puberťačky skrývá dobrácké a soucitné jádro, tudíž to nejspíš nebude mít v životě příliš jednoduché.

Bylo krátce po půl třetí a tedy pomalu čas vyrazit vyzvednout dvojčata Lukešova, jak bylo domluveno. Od tří do pěti, to by mohlo napoprvé stačit. Sylvie totiž pevně věřila, že nezůstane jen u dneška. Ještě stále se totiž nedokázala rozloučit s myšlenkou na adopci. Nebo alespoň pěstounskou péči. Ona sama jí prošla. Ujala se jí teta, a i když jí Sylvie maminko neříkala, nějaký nedostatek lásky nikdy nepocítila. Možná to bylo i tím, že teta neměla vlastní děti. Ona je taky mít nebude, v tom se všichni lékaři, kteří měli s její osobou co do činění, shodli.

Samozřejmě by bylo daleko jednodušší, kdyby měla manžela. Ale roky letěly a Sylvie tušila, že už tu správnou dobu k navázání vážné známosti promeškala. Ne že by neměla nikdy přítele, za ty roky jich bylo dokonce několik, ale ze všech se vyklubali pro život naprosto nepřijatelní jedinci.

Mluvila o možnostech adopce s ústavní sociální pracovnicí, samozřejmě zcela nekonkrétně, všeobecně… a zdálo se, že by ani absence partnera nemusela být problém, pokud by byly splněny všechny ostatní podmínky. To byla dobrá zpráva.

Když se Sylvie na celou tu věc podívala optimistickým pohledem, konečně si dovolila připustit, že by adopce dvojčat Lukešových nemusela být až tak úplně ztraceným případem.


***


„Promiň, Eliško, nechci tě vyhánět, ale za chvíli něco mám,“ usmála se Sylvie omluvně na dívku, která si k ní zaskočila někdy kolem jedné vypít šálek čokolády a nějak se spolu zapovídaly, ostatně jako skoro pokaždé.

„Jéje… to už jsem tady tak dlouho? Páni!“ pohlédla Eliška na hodiny. „Že já se tady vždycky tak zaseknu, není to divný? A ten večer teda platí? Nevadí, že s náma půjde i Lída? Něco takovýho by si určitě nechtěla nechat ujít.“

„Jako by mi Lída někdy vadila.“

Eliška najednou podezíravě přimhouřila oči: „A kam ty se to vlastně chystáš? Doufám, že ne na rande.“

„A proč by ne? Věk už bych na to měla, ne?“

„No ne… takže to jako fakt?“

Eliška zapomněla v údivu zavřít pusu. Nikomu by to nepřiznala, ani Lídě, ale nějakou dobu už si v duchu pohrávala s myšlenkou, že by jí ani moc nevadilo, kdyby Sylvie a táta… Skutečnost, že by si mohla její teta najít úplně cizího mužského, byla pro Elišku těžko stravitelná.

„To jako fakt. Mám rande s jedním moc milým mládencem,“ mrkla Sylvie na svou neteř jedním okem.

„A taky s jednou okouzlující mladou slečnou,“ dodala, když si všimla, jak to Eliška vzala vážně. Brnkla jí se smíchem prstem o nos: „Jdu si vyzvednout Honzíka s Věruškou. Vezmu je na procházku. Už jim to dost dlouho slibuju. Sliby by se měly plnit, nemyslíš?“

„Tak to každopádně,“ zasmála se s úlevou Eliška. Dvojčata znala dobře, už několikrát totiž využila Sylviino pozvání, aby ji v práci navštívila. Seznámila se se všemi tetinými svěřenci, ale Honzíka s Věrkou jí Sylvie nemusela ani představovat. Znala je dobře z jejího vyprávění. Věděla, jaký k nim má vztah a i ona sama je měla moc ráda. Byly to zlaté děti, oproti ostatním jí připadaly jaksi klidnější, rozumnější.

„Užijte si to,“ popřála Sylvii mezi dveřmi a vzápětí už sbíhala po schodech dolů.

„To si piš,“ křikla za ní Sylvie.

Když po chvíli odcházela z bytu i ona sama, bylo jí do zpěvu.



***


Čas, strávený s dětmi, utíkal jako voda. Samozřejmě došlo na slíbenou zmrzlinu, půlhodinku se zdrželi na dětském hřišti, kde si chtěla dvojčata vyzkoušet prolézačky a potom pomalu nastal čas vyrazit, pokud se chtěla alespoň na chvilku zastavit u Heleny na slíbené krátké návštěvě.

Poměrně rozlehlá zahrada Urbanova domu sahala svou zadní částí bezmála ke kostelu. Nejkratší cesta z hřiště vedla Kostelní ulicí. Sylvie tudy příliš ráda nechodila, cesta byla plná kamení a děr a navíc se po jedné straně zlověstně tyčila vysoká, přilehlými opěrnými pilíři opatřená zeď kostela. Tam nahoře, vysoko nad hlavami kolemjdoucích, číhali strnule kamenní chrliči, místy pokrytí zeleným lišejníkem. Eliščina kamarádka Lída jí jednou vyprávěla, jakou hrůzu z nich jako malá mívala a Sylvie se tomu vůbec nedivila. Sama se tam raději ani nedívala, neboť měla pocit, že se jí chystají skočit na záda.

Vysoká zeď v kombinaci se spletí divoce rozrostlých křovin na protější straně cesty vyvolávaly v citlivějších jedincích pocity úzkosti a lehké klaustrofobie. Sylvie k nim také patřila. Nechodila tudy ráda, obzvlášť za šera. V noci procházela Kostelní ulicí jen párkrát a pokaždé z toho měla husí kůži a značně zrychlený tep.

Osvětlení zde bylo mizerné, nutno však přiznat, že tento nedostatek nespočíval ve špatné péči města. Prasklé žárovky se zde vyměňovaly jako na běžícím páse, ale skoro to vypadalo, že v těchto místech působí nějaké síly, které si prostě světlo nepřejí. Absurdní vysvětlení, ale Sylvie zdaleka nebyla jediná, koho to napadlo.

Nyní byl ale slunečný den, zpovzdálí se ozývaly jasné dětské hlásky a z hlavní ulice, vedoucí kolem Helenina domu, sem doléhal hluk silničního provozu. Nebyl důvod k panice.

Už byli téměř u Urbanovy zahrady. I na dětech byla znát úleva, že už budou konečně pryč z toho stinného tunelu a jejich dočasná zamlklost se vytratila. Předháněli se nyní v tom, kdo najde hezčí kamínek.

„Koukej, teto, ten je krásnej…“ Věruška natahovala k Sylvii dlaň, na níž ležel hlaďounký bílý oblázek. Sylvie se naklonila a s obdivem si kámen prohlédla. Byl překvapivě pravidelný, jako maličké bílé vajíčko.

„No teda, tys měla ale štěstí. To je moc a moc krásný kamínek. Copak s ním budeš dělat, Věruško?“

„Schovám si ho,“ prohlásila holčička rezolutně. Po několika metrech ale začala být nesvá. Přestala se usmívat a zdálo se, že o něčem přemýšlí. Dívala se na bratříčka, který svíral v dlani obyčejný křemínek a z výrazu jeho obličeje se dalo vyčíst, že má na krajíčku.

„Na,“ natáhla k němu jeho sestra ruku s bílým kamenem. „Já si najdu jinej, až budu chtít.“

Pustil svůj kámen na zem a opatrně, jako by to bylo něco posvátného, převzal od Věrušky oblázek. Díval se na něj jako u vytržení a oči, lesknoucí se potlačovanými slzami, mu zazářily jako hvězdy.

Sylvii spontánní projev sourozenecké lásky dojal. Pouto, které ty dva spojovalo, si zřejmě zatím zcela neuvědomovali, ale bezpochyby cítili. A tak to bude po celý jejich život, tím si byla jistá.

Z chvilkového zasnění ji probral stisk malé ručky, která vklouzla do její dlaně. Byla Věrčina. Vzápětí ji za druhou ruku popadl Honzík. Jako by děti něco vyděsilo. Obě hleděly před sebe na cestu a zdráhaly se pokračovat v chůzi.

Sylvie rychle vzhlédla, aby zjistila, co mohlo dvojčata tak poplašit. Nepatrně zavrtěla hlavou.

„Děti, copak je? Vždyť už je to jen kousek. Co je to s vámi? Věruško…“ oslovila holčičku, neboť byla komunikativnější a ráznější, než její bratr.

„Bubák, teto,“ pípla Věrka nepřirozeně vysokým hláskem a téměř zároveň Honzík křečovitě sevřel Sylviinu ruku.

Sylvie se nechápavě podívala znovu na cestu. Ale ani teď neviděla nic neobvyklého. Konec ulice byl odtud co by kamenem dohodil a ani keře už tu tolik nestínily slunci. Snad jen… Z opačného směru se k nim vycházkovým tempem přibližoval nějaký stařec. Že by se děti polekaly jeho?

Opravdu nevypadal nijak znepokojivě a už vůbec ne jako bubák, zajímavě však ano, to každopádně. Zamlada musel být jistě švihák, bylo to znát v jeho držení těla i výběru oblečení. Ještě byl příliš daleko na to, aby mu viděla do obličeje, ale celkový dojem byl více než dobrý. Zachovalý a pěstěný senior, řekla by. Určitě vyznávající zdravý životní styl.

„Ale no tak, děti, přestaňte se strašit. Žádní bubáci nejsou. Je to jen nějaký pán, který byl na procházce jako my. Nebo možná přijel autobusem z města a teď jde domů. Po téhle cestě chodí spousta lidí.“

Děti ani nehlesly. Jako by vůbec nevnímaly, co jim říká. Ten člověk mezitím došel až k nim. Přívětivě se usmíval, což ji nepřekvapilo, neboť lidé takto na děti reagovali zcela běžně. Zblízka už si ho mohla lépe prohlédnout.

Svým zjevem se výrazně vymykal obvyklému standartu maloměsta. Zdejší důchodci skutečně běžně nenosívali dlouhé černé kožené kabáty, ani klobouky z téhož materiálu. Plášť neměl knoflíky, zapínal se na zip, který byl momentálně ležérně rozepnutý. Kabát byl ušitý z jemné, leč nesporně pevné kůže. Vepřovice, napadlo Sylvii. Překvapilo ji, že dokázala onen materiál v duchu pojmenovat, ačkoli si byla jistá, že se s něčím podobným dosud nesetkala. Byl to však jen mžik a pustila to z hlavy. Kabát totiž zdaleka nebyl na starém muži to jediné zajímavé. Kdepak… on byl zajímavý celý, od hlavy až k patě. Vypadal jako hollywoodská hvězda ve výslužbě.

Tvář, jejíž dominantu tvořil výrazný orlí nos v kombinaci s robustní hranatou bradou a očima temnýma jako noc, vypadala impozantně a Sylvii připomněla tváře pouštních nomádů z dobrodružných příběhů, které měla ráda. Na rozdíl od nich však byl starý muž hladce oholený. Nejspíš čerstvě, soudě dle vůně nedávno použité kolínské.

Nyní už dokázala pochopit neklid dětí. Nikdy nikoho podobného neviděly a ona koneckonců také ne. Nemusela ani dlouho přemýšlet, aby jí došlo, kdo to asi je.

Čekala, že projde kolem a cítila, že až se tak stane, uleví se jí. Toho člověka totiž obklopovalo něco, co jí připomínalo vlnění horkého vzduchu. Bylo to sotva patrné, ale Sylvie by přísahala, že je to pravda. Další z podivných věcí, jichž si poslední dobou všimla. Znepokojeně se zahryzla do spodního rtu a napjatě čekala, až je ten muž obejde.

Stařec ji ale zaskočil. Zastavil se totiž dva tři kroky před nimi a několik vteřin si celou skupinku mlčky prohlížel. Pak vytáhl z kapsy kabátu ruku v kožené rukavici a nečekaně ladným pohybem nadzdvihl klobouk na znamení úcty. Vlasy, které tím na okamžik obnažil, byly ocelově šedé a vykazovaly neklamné známky nedávné návštěvy dobrého kadeřnického salonu. Sylvii nepředpokládala, že by tenhle perfektní sestřih svedla místní kadeřnice Javůrková, osoba sice družná a vstřícná, leč kreativity nevalné.

„Dobrý den, mladá paní,“ oslovil muž Sylvii překvapivě zvučným hlasem.

Odpověděla na pozdrav a pokusila se na něj usmát. Bylo to však těžké, neboť měla bůhví proč z toho muže stísněný pocit. V jeho pohledu bylo cosi neurčitě zneklidňujícího, možná jemný náznak skryté agresivity a dominance. Ze srdce doufala, že nehodlá navazovat konverzaci.

Jenže zjevně hodlal. Ze Sylvie mu sklouzl pohled k dětem. Prohlížel si je zkoumavým pohledem temných očí, které v kontrastu s šedými vlasy působily přímo uhrančivě. Cítila, jak její ruku křečovitě sevřela Honzíkova malá dlaň.

Starý muž se trochu sklonil a usmál se na děti. Ty však jeho úsměv neopětovaly a Sylvii to trochu překvapilo, neboť to u nich nebývalo zvykem. Byly sice stydlivé, ale přátelské lidi dokázaly bezpečně rozeznat.

„Ahoj, děti,“ nenechal se cizinec odradit odtažitým chováním. „Kampak jste se s maminkou vypravily?“

Dvojčata ani nehlesla. Sylvie najednou bůhvíproč považovala za nutné uvést věci na pravou míru: „Nejsem jejich matka.“

„Že ne?“ Starý muž se napřímil a trochu si protáhl záda. Upíral na ni přitom ty zvláštně pronikavé oči. Připadala si jako pod drobnohledem. Krom toho měla neodbytný pocit, že on už to všechno dávno ví.

„To je ale škoda,“ pokračoval zamyšleně. „Byli byste hezká rodinka.“

To bylo vše. Otázka, kterou čekala, nepadla. Místo toho se na Sylvii usmál a s drobnou úklonou hlavy pravil: „Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Egon Ignis Heller a budu tu ve městě nějakou dobu bydlet.“

„Těší mě, pane Hellere. Sylvie Fišerová,“ vypravila ze sebe rozpačitě a napřáhla k němu ruku, neboť se zdálo, že na to čeká. Okamžitě sňal rukavici a srdečně jí rukou potřásl. Zdálo se, že je potěšen.

Sylvie však byla příjemnému pocitu na hony vzdálená. Když se jí dotkla Hellerova ruka, zatočila se jí hlava a mírně se zapotácela. Zdálo se, že si toho nevšiml. Dál ji držel v sevření a Sylvie by byla přísahala, že mu na docela nepatrný okamžik rozvlnil rty samolibý úsměv.

Neměla tušení, co se to s ní děje. Před očima se jí zatmělo a potom z té temnoty počaly vystupovat znepokojivé obrazy. Skoro jako by se dívala, jak někdo v rychlém sledu promítá diapozitivy. Než však stačila rozeznat, co obraz představuje, byl pryč a na jeho místo naskočil další. Jediné, co dokázala jakžtakž zachytit, byla obrovská hořící hranice, která se jí mihla před očima, jako by kolem ní projížděla rychle jedoucím autobusem. Hořící hranice a před ní dav tísnících se lidí.

Pustil její ruku bez varování, a protože v ní někdy během jejich vzájemného kontaktu ztratila vládu, zhoupla se jí nyní bezvládně až k boku. Zvláštně se pousmál, jako by si právě ověřil něco, co zatím jenom tušil.

„Ze srdce doufám, slečno Sylvie, že dorazíte večer na můj uvítací večírek,“ prohodil galantně, jako by se vůbec nic nestalo.

Připadala si jako ve snu. Už dlouho se jí nestalo, aby ji někdo takhle znervóznil. Jak vůbec ví, že je slečna? A co to povídá o večírku? Musela se přeslechnout.

„Skutečně jsem použil slovo večírek. Zdá se vám nevhodné? Ujišťuji vás, že slovo vystoupení vystihuje pravou podstatu věcí, které hodlám prezentovat, ještě daleko méně.“

„Ale jak… jak…“ dokázala ze sebe vypravit Sylvie, než ji Egon Heller přerušil zvednutou dlaní.

„Jen malá ukázka mého umění, nebo chcete-li… nadání. Tím je prakticky zodpovězen váš druhý dotaz.“

„Jaký dotaz?“

„Přece jak vím, že jste slečna. Ačkoliv… dobrý psycholog, za jakého se beze vší falešné skromnosti považuji i já, by takhle lehce čitelnou informaci odhalil i bez nějakých zvláštních schopností.“

Nabubřelý panák…mihlo se Sylvii hlavou dřív, než tu myšlenku stihla potlačit. Poplašeně pohlédla Hellerovi do očí. Nehnul brvou. Buď nic nepostřehl, nebo se dokázal pekelně ovládat. Byla by raději za to první.

„Ty máš ale krásný kámen,“ obrátil nyní stařec pozornost k Honzíkovi. A stala se zvláštní věc. Chlapec se pustil Sylviiny nohy, k níž se přimkl hned poté, co podala ruku Hellerovi a držel nyní kámen v obou rukou. Už to vypadalo, že ho snad starci podá, ale pak si ho namísto toho pevně přitiskl k hrudi. V obličeji měl nyní úplně jiný výraz, sebevědomý a překvapivě dospělý.

Heller se zatvářil udiveně. Potom o několik téměř neznatelných kroků ucouvl. A… ano, orosilo se mu čelo. Bylo to velmi rychlé a Sylvie trochu vykulila oči, když si toho všimla.

„V pořádku, hochu. Já ti ho přece nevezmu,“ pokusil se Heller o odlehčený tón, ale Sylvie dobře poznala, že mu nejde od srdce. Bylo docela osvěžující vidět toho samolibého dědka vyvedeného z míry. A tím spíš, že to byla zásluha malého dítěte.

Jako mávnutím kouzelného proutku z ní opadlo veškeré napětí, které cítila v přítomnosti toho člověka. Spěšně se rozloučila a jak se od něho s dětmi vzdalovala, cítila v zádech jeho pohled.

Měla sto chutí otočit se a udělat na něho dlouhý nos.


***


Když dorazili k zahradě Urbanova domu, Sylvie se konečně zbavila vtíravého pocitu, že je pozorována. Samozřejmě byl nesmyslný, Egon Heller byl dávno pryč. Přemýšlela, z jakého důvodu k němu zaujala tak nepřátelský postoj, ale k žádnému uspokojivému závěru nedospěla. Všechny její výhrady se nyní z odstupu jevily značně malichernými a u jiného člověka by nad nimi mávla rukou. Ale tenhle muž… jako by v ní probouzel samé nepěkné vlastnosti.

S dětmi, které se jí ještě pořád držely za ruce, konečně vyšli z Kostelní ulice. Sylvie se rázem cítila o něco lépe. V chladném stínu kostela, obklopená spletí nevzhledných, střapatých větví, které dokázaly i pěkně šlehnout, si připadala jako vetřelec.

Se slunečními paprsky se díkybohu zlepšila i Sylviina nálada. Byli téměř u cíle. Několik metrů před nimi se tyčila zadní zeď Urbanovy zahrady.

„Děti, za chviličku už budeme u tety Heleny,“ usmála se povzbudivě na dvojčata, která ještě pořád setrvávala v jakési podivné zamlklosti. Zvlášť Honzík vypadal duchem naprosto nepřítomný. Kámen od sestry svíral pevně v dlani, jako by se bál, že se ten strašidelný pán nečekaně zezadu přižene a vytrhne mu ho. Také se několikrát ohlédl přes rameno. Egon Heller byl ale už dávno pryč.

„Kdo je to teta Helena?“ zeptala se Věruška a jako mávnutím kouzelného proutku tou prostou otázkou definitivně odehnala stín starého muže. Dokonce i její bratříček obrátil k Sylvii zvědavé oči. Díkybohu, už o něho začínala mít strach.

„To je moje dobrá kamarádka. Moc se na vás těší. Můžete se proběhnout po téhle krásné zahradě,“ ukázala jim. Cesta mírně stoupala a zídka v těchto místech přecházela v ozdobné mřížoví železného plotu. Byl sice částečně obrostlý popínavými rostlinami, ale přece jen se místy dalo nakouknout dovnitř. Obě děti to také okamžitě udělaly.

Tlumený zvuk hovoru Sylvii napověděl, že očekávaná návštěva skutečně dorazila. Helena ji dle očekávání usadila v zastřešeném altánku za domem a vypadalo to, že neznámá návštěvnice zamlklostí opravdu netrpí.

„Teto, kdo to je?“ zeptala se zvědavě Věrka a upírala vykulené oči na dvojici starších žen. Nebylo těžké uhodnout, na kterou z nich se ptá. Sylvie si s mírným zahanbením uvědomila, že právě udělala to samé. Civěla.

Helena se sice předem zmínila o jisté kamarádčině neformálnosti, ale toto přece jen předčilo všechna očekávání. Elvíra ze všeho nejvíce připomínala velikého tyrkysového papouška, korunovaného hřívou zářivě oranžových vlasů. Takový odstín Sylvie ještě nikdy na nikom neviděla.

„To je paní, která je na návštěvě u tety Heleny,“ odpověděla Sylvie. Najednou byla poněkud na rozpacích. Přistihla se totiž při kacířské myšlence, je-li Helenina už na první pohled extravagantní přítelkyně vhodnou společnicí pro malé děti, byť jen na chvíli.

„Je legrační,“ usoudila Věrka s hlavičkou zkoumavě nakloněnou k jednomu rameni. „Vypadá jako paní Plamínková.“

„Jdi ty,“ podivila se Sylvie. Když se však nad tím zamyslela, jistá podoba s hlavní postavou pohádkové knížky, kterou děti milovaly a stále dokola vyžadovaly její předčítání, tu opravdu byla. Věrčina poznámka ji ale trochu vyděsila. Hrozilo reálné nebezpečí, že si dívenka svůj postřeh nenechá pro sebe. Helenina kamarádka by se mohla i urazit.

„Mandragora Plamínková byla přece čarodějnice. Tohle je normální paní,“ připomněla Věrušce polohlasně. „Ne abys jí něco takového říkala, byla by smutná.“

„Není to normální paní,“ ozval se najednou Honzík, který až do této chvíle mlčel. Sylvie se zarazila. Znělo to podivně rezolutně. Jako by už nemohl vydržet její poučování.

To už na ně ale mávala Helena Urbanová, která si jich právě všimla. Hned také vstala a vydala se jim naproti k brance.



***


„Sylvie, tak tohle je moje znovunalezená kamarádka. Vždycky jsem pevně věřila tomu, že opravdovému přátelství nemůže čas ani vzdálenost ublížit. A ke své obrovské radosti jsem zjistila, že jsem se nemýlila. A samozřejmě mě zároveň velmi těší, že vás dvě vidím pohromadě. Něco mi totiž říká, že byste si mohly rozumět. Nuže… toto je Elvíra, drahoušku. Sama vidíš, že jsem příliš nepřeháněla.“

„Ale, ale… tady mě asi někdo pomlouval,“ prohodila s potutelným úsměvem oranžovovlasá dáma a zároveň natáhla ruku k Sylvii. Stisk měla překvapivě silný a přímočarý. „Elvíra Moudrá. Ale samozřejmě stačí Elvíra. Moc ráda vás poznávám.“

„Nápodobně, paní Elvíro. Já jsem Sylvie Fišerová. Musím se ale zastat Heleny. Vůbec vás nepomlouvala, naopak. Pěla na vás jen samou chválu.“

„Budu vám tedy věřit,“ mrkla na Sylvii Elvíra. Potom obrátila pozornost k dvojčatům: „To je ale krásný páreček. Namouduši, jako dvě panenky. Jakpak se jmenuješ, princezničko?“

„Věrka,“ odpovědělo děvčátko s vážným, trochu legračním výrazem. „A tohle je Honzík.“

„Zdá se mi, že Honzík je ze mě trošičku vyděšený. To není třeba, zlatíčko. Teta Elvíra má malé prince a princezny ráda. Něco tady pro vás mám. Chtěli byste to vidět?“

Přikývli oba zároveň, jako by mezi nimi zafungovalo nějaké propojení.

Sylvii blesklo hlavou, jak mohla Elvíra vědět, že děti přivede, ale pak nad tím v duchu mávla rukou. Určitě jí to řekla Helena, tedy žádná záhada.

Elvíra pozvedla s dramatickým výrazem ukazováček a otočila se k dětem zády. Chvíli se nic nedělo. Děti čekaly, ani nedutaly.

A najednou se kolem Elvíry začaly vznášet nádherné, pestrobarevné bubliny. Sylvie ještě nikdy tak krásné neviděla. Rojilo se jich kolem stále víc a víc a zdálo se, že snad ani nikdy neprasknou. A když konečně praskat začaly, bylo to jako ohňostroj miniaturních, duhově jiskřivých explozí.

Elvíra se otočila na podpatku a očkem bublifuku vypustila do povětří poslední dávku třpytivých bublinek. Potom s rozzářenýma očima zašroubovala víčko a slavnostně podala bublifuk Věrušce. Holčička zavýskla radostí, popadla barevně pomalovanou tubičku a bylo na ní vidět, že už se nemůže dočkat, až i ona vykouzlí ty úžasně dokonalé tvary. Pak si ale vzpomněla: „Děkuju.“

„Za málo, princezničko. Určitě ti to půjde skvěle. Jen si to pěkně vyzkoušej.“

Věrka kousek poodběhla a celou svou pozornost nyní upřela na dárek. Honzík zatím upíral velké, oříškově hnědé oči na tu zvláštní paní a trpělivě čekal, až na něho přijde řada.

Elvíra užuž sahala do kabely, ale ještě než vytáhla hračku i pro chlapce, na chvilku k němu přidřepla, uchopila jeho obličejík do obou dlaní a pátravě se mu zahleděla do očí. Trvalo to jen mžik, ale když se zase napřímila, Sylvie měla pocit, že zahlédla v její tváři náznak ohromení. Protože ho však téměř okamžitě opět nahradil široký úsměv, usoudila nakonec Sylvie, že se jí jen něco zdálo.

Elvíra konečně vytáhla Honzíkův bublifuk. Než mu ho však vložila do natažené ručky, pronesla potichu něco, čemu Sylvie tak docela neporozuměla: „Víš, tohle nejsou jen tak obyčejné bublinky. Jsou to maličká kulatá zrcadélka. Dívej se velmi pozorně. A možná mi někdy povíš, cos v nich uviděl.“

Honzík na ta slova zareagoval vážným přikývnutím. Jako by chápal, co tím chtěla Elvíra říct. Aniž by pustil z ruky bílý kámen, uchopil lahvičku a opatrně ji vsunul do kapsy zelené mikiny. Naposledy pohlédl na Elvíru a trochu se na ni usmál. Kývla hlavou a zamyšleně za ním hleděla.

Připojil se k sestře a spolu s ní se díval na její bubliny. Zvláštní, pomyslela si Sylvie. Čekala by, že si bude chtít vyfouknout vlastní.



***


Všechny tři ženy se potom usadily v altánu a děti rejdily po zahradě, která byla úplně jiná, než ta v domově. Hrály na schovávanou mezi keříky, házely si s velkým červenožlutým míčem, který jim Helena nafoukla, a nakonec se usadily na lavičce pod jednou z okrasných borovic a pochutnávaly si na domácím meruňkovém koláči.

Když se potom Helena zvedla a odešla do domu pro limonádu, zavládlo v altánku na chvíli ticho. Obě ženy se dívaly na odpočívající děti… Sylvie s úsměvem, Elvíra zamyšleně.

A pak žena s oranžovými vlasy prohodila něco, z čeho Sylvii přeběhl po zádech mráz: „To dítě, ten chlapec… vláčí sebou nesmírné břímě. Bude ho tížit čím dál tím víc. Nikdo mu nedokáže pomoct, nikdo na celém světě. Jen vy, Sylvie. Když to neuděláte, zemře.“

Sylvie pohlédla s úžasem na Elvíru, jako by nevěřila svým uším. Nezdálo se, že by si její společnice dělala legraci. Než však stihla Sylvie cokoliv říct, zavrtěla Elvíra nenápadně hlavou. S podnosem se od domu blížila Helena.

Když si později Sylvie zpětně tu chvíli promítala v hlavě, vynořilo se uprostřed jejích zmatených myšlenek malé, leč vtíravé podezření, že malá Věrka nebyla možná se svým přirovnáním Elvíry k paní Plamínkové tak úplně daleko od pravdy.



***