Nehostinná zákoutí - Kapitola 9

Setkání v baru

 

 

 

Kolem půl desáté večer bylo v baru U zelené kachny ještě poměrně mrtvo. Dominika to nepřekvapovalo. Předpokládal, že hosté se nakonec dostaví. Jiný nonstop totiž ve městě nebyl a tudíž se sem s postupující nocí začínali obvykle stahovat všichni, kteří „chytli slinu“ v některé z ostatních hradišťských hospod a hodlali si prodloužit započatý večer nejlépe až do svítání.

Přilehlá restaurace zavírala v půl jedenácté a nyní už téměř zela prázdnotou. Až na jednoho hosta. Přišel povečeřet a nezdálo se, že by se měl k odchodu, i když už byl dávno po jídle. Teprve když servírka Majka začala poklízet stoly a zhasínat v odlehlejších koutech, zvedl překvapeně hlavu, jako by si teprve teď uvědomil, co se kolem něho děje.

Dominik měl na osamělého hosta otevřenými dveřmi dobrý výhled a nyní sledoval, jak ten člověk mává na servírku, aby zaplatil. Nejspíš se zachoval dost velkoryse, soudě dle Majčina ohromeného a následně potěšeného výrazu, když gestem odmítl vracené peníze.

Poznával toho muže. Docela nedávno se s ním setkal právě na tomto místě. S ním a s jeho matkou, oranžovovlasou dámou v tyrkysovém kaftanu. Jak to tak vypadalo, docela si tento podnik oblíbil. Nebo zatím ve městě jiný ani neznal.

Dominik předpokládal, že nyní ten muž prostě odejde, ale k jeho překvapení se nazrzlý host prostě jen přemístil o kus dál, do vedlejší místnosti, k jeho barovému pultu. Zasmušile kývl na mladého barmana, ale nezdálo se, že si na něho vzpomíná.

„Přejete si, pane?“ pospíšil si Dominik k svému prvnímu hostu a nevšímal si bolestivých jehliček, které mu žhavě projely kotníkem. Touto dobou se poraněná noha většinou začínala ozývat prvními protesty, ale dalo se to vydržet. Pokud se do baru náhodou nenahrnula nějaká rozjařená partička, vyžadující neustálou pozornost, nebyla tahle práce tak zatěžující jako obsluha přes poledne u stolů. Mohl si chvílemi i sednout.

„Jeden sprite, jestli můžu poprosit.“

Dominik se lekl, jstli se náhodou nepřeslechl. Limonádu si tady objednával málokdo a obzvláště u muže tohoto výzoru bylo podobné přání poněkud neobvyklé. Tipoval by ho na něco mnohem tvrdšího.

„Prosím?“ odvážil se tedy.

Ježatý hromotluk vzhlédl. Změřil si Dominika pátravým pohledem, jako by posuzoval, není-li to z jeho strany náhodou nějaká provokace.

„Sprite,“ zopakoval nakonec zřetelně. „Doufám, že víš, co to je.“

Dominikovi z pohledu do úzkých škvírek cizincových přivřených očí trochu zatrnulo. Vypadaly poněkud zlověstně.

„Jistě, promiňte. Já jen… málokdo si tady něco takového objedná. Nic ve zlém, pane.“

„Klid, chlapče, nehodlám si na tobě vybíjet zlost,“ zabručel cizinec, nakvašený výraz ale z jeho obličeje nezmizel. Ať už ho popudilo cokoliv, zjevně se mu to nedařilo vyhnat z hlavy. Dominik usoudil, že bude nejlepší příliš cizincovo chování nezkoumat a pokud možno se vyvarovat netaktních poznámek. Bez dalšího otálení postavil na pult láhev vychlazené limonády a natáhl ruku po sklenici.

„Není třeba, hochu,“ zavrtěl hlavou muž, přitáhl si láhev a napil se přímo z ní. Lačně, jako by potřeboval uhasit nějaký vnitřní oheň. Nejspíš na tom něco bylo, protože když po chvilce postavil poloprázdnou láhev na pult, vypadal už trochu mírněji. Dominik se přesto přistihl při znepokojující myšlence, že je s tím podivným cizincem v celém podniku sám. Uprostřed noci, daleko od lidí, kteří by mu v případě nouze mohli pomoci. Co když je ten chlap nějaký blázen?

„Docela by mě zajímalo, na co právě myslíš,“ ušklíbl se syn tyrkysové dámy na Dominika, který sebou při zvuku jeho hlasu mimoděk vyplašeně škubl. „Nic moc lichotivýho to asi nebude, co? Samozřejmě nemusíš odpovídat, je mi to jasný. Promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit.“

Dominik na něho udiveně pohlédl. Omluvu nečekal. Cizinec byl samé překvapení.

„Takhle mrtvo je tu pořád?“ rozhlédl se muž po liduprázdné místnosti. Polopřítmím se z malých reproduktorů pod stropem linula tlumená jazzová hudba, která ospalou atmosféru místa ještě umocňovala.

„Jak kdy,“ pokrčil rameny Dominik. „Občas se to tu rozjede až dlouho po půlnoci.“

A jako na potvrzení jeho slov se vzápětí rozlétly dveře baru a dovnitř se jako velká voda vhrnula skupina značně rozveselených lidí. Vypadalo to na obvyklý scénář. Někde cosi bujaře oslavovali, a když byli kvůli zavírací hodině nuceni dosavadní podnik opustit, ještě se jim nechtělo podařený večer ukončit.

Do té doby poklidný lokál byl rázem plný jejich rozjařených hlasů. Ani se nechtělo věřit, že všechen ten hlahol může mít na svědomí pouhých pět lidí. Byla mezi nimi i jedna žena, jak Dominik záhy zjistil letmým pohledem jejich směrem. Na rozdíl od svých kumpánů se zatím do hlasitých projevů nezapojovala a nebylo ani divu. Poměrně zkušené Dominikovo oko dobře odhadlo, že už je nejspíš společensky více než unavená. Ba dalo by se dokonce říci, že sotva stojí na nohou. Po kratičkém zaváhání se znechuceně od podroušené ženy odvrátil.

„Tak co bude? Dočká se slušnej host v týhle špeluňce obsluhy?“ zahalekal jeden z flamendrů směrem k Dominikovi. Nazrzlý muž se se svou limonádou odsunul o kus dál od nových příchozích, jako by se jich štítil. Dobře si ale všiml, jak do té doby mírný až úslužný výraz mladého barmana s jejich příchodem ztvrdl a jeho tvář se zbarvila nervózním ruměncem.

„Klid, chlapče,“ prohodil jakoby jen tak mimochodem. „Takovíhle psi nekoušou. A i kdyby náhodou jo, já se jich nebojím.“

„Já taky ne,“ odvětil Dominik rychle a přitom vrhl po nazrzlém muži překvapený pohled. Z této strany zastání nečekal, spíš naopak. Ten chlap sám ještě před chvílí vypadal, že by si potřeboval na někom zchladit žáhu.

„Samozřejmě, co to bude, pánové?“ pohlédl Dominik směle na své nové hosty. Ženu, která se usadila na barové stoličce a jednou rukou si podepřela těžkou hlavu, naproto ignoroval. Zrzek si toho všiml velmi dobře. Šedé oči se mu zamyšleně stáhly do úzkých škvírek. Něco se tu dělo, ale zatím to šlo naprosto mimo něj.

„Ty je znáš?“ kývl na Dominika, zatímco se od něho odvrátila pozornost partičky flamendrů, na chvíli utlumená čerstvě nalitými drinky.

„Tak trochu,“ utrousil chlapec, ale nezvedl přitom oči od sklenice, kterou právě leštil.

„Víš co? Je to vlastně fuk. Ale řeknu ti, není to zrovna příjemnej džob. Zvlášť pro takový pískle, jako jsi ty. Copak ty se fakt nebojíš zůstávat tady po nocích sám? Nikdy nevíš, co se může semlít.“

„Je to jen záskok. A já se fakt nebojím. Sám jste to říkal, takoví nekoušou.“

„No… většinou sice ne, ale občas se mezi nimi může objevit i opravdovej magor. A proti takovým nemá kluk jako ty moc šancí.“

„Tihle nejsou ten případ. Je to jen partička místních povalečů. Ale zatím pokaždý zaplatili. A to je to hlavní. Jinak ať se stavěj třeba na hlavu, co je mi do nich.“

„No páni, ty budeš asi fakt tvrdší, než jsem si myslel. Nic ve zlým, hochu. Jen mi prostě přijdeš na takovouhle práci moc mladej, to je všechno.“

„V pohodě, pane. Já to beru. Vy se ale zase nesmíte divit, že mně jste zase připadal moc drsnej na limču.“

„Dobře ty,“ zasmál se zrzek. „Jsme si teda kvit. A víš, žes mi docela spravil náladu? Jak já byl vytočenej. Vlastně jsem vytočenej od první chvíle, co jsem dorazil do toho vašeho bohem zapomenutýho města.“

„Jo, to jsem si všim,“ ušklíbl se Dominik. Chtěl ještě něco dodat, ale pak se zarazil. Že se tomu svalovci momentálně zlepšila nálada ještě neznamenalo, že se mu vzápětí opět nepokazí. Neměl v úmyslu to pokoušet.

„Já vím. To tys nás tady v poledne obsluhoval. Viděl jsi máti. Tak snad chápeš.“

„Moc ne, pane. Zdála se mi celkem správně…“ Dominik se zarazil a kousl se do rtu.

„Co? Střelená? Bláznivá? Extravagantní? Přehnaně sebevědomá? To jo, to ona je. Všechno z toho a ještě mnohem, mnohem víc. Někdy z ní šílím. Vlastně skoro pořád.“

Dominik se pousmál a pokrčil rameny: „Nepřijde mi to zas tak hrozný. Podle mě jsou daleko horší věci.“

„Horší než matka čarodějnice?“

„Prosím?“ vykulil oči Dominik.

„Jo, slyšíš dobře. Elvíra Moudrá, paranormální psychometrička, věštkyně, telepatka, čarodějka a co já vím, co všechno. Ne že by to byla nějaká podvodnice, to ne, ona všem těm nesmyslům doopravdy věří… ale o to je to možná horší. A jako by toho nebylo málo, snaží se k těm zhůvěřilostem přitáhnout i mě. Chápeš to? Víš co to dá za práci udržet si v takový domácnosti zdravej rozum?“

Dominik se na svého, náhle až překvapivě sdílného hosta povzbudivě usmál: „Já samozřejmě vaši maminku neznám, ale připadala mi moc sympatická. A milá.“

„Jo, i to ona je. Umí si lidi omotat kolem prstu. Možná by se dalo říct uhranout. A víš ty co? Třeba je to nakonec fakt čarodějnice.“

Z výrazu mužovy tváře, tónu jeho hlasu, i když se snažil mluvit posměšně, vycítil Dominik jednu věc: tenhle člověk svou matku miluje, ať už si říká co chce. Ach jo, ten věčný souboj srdce a rozumu…

„Dneska se mě zase pokusila dotáhnout na jednu takovou akci. Samozřejmě podfukem, jinak bych tam samozřejmě ani nepáchnul. Nějaký kouzelnický vystoupení... A co říkám pokusila, ono se jí to vlastně i povedlo. Naštěstí jsem stačil zdrhnout dřív, než celá ta šaškárna začala. Jak já to nenávidím. Hlavně ten její shovívavej výraz, jako by říkala: hochu, já vím svý a až jednou konečně dospěješ a přestaneš se bránit pravdě, poznáš, že jsem to s tebou myslela dobře. A jo… vím, že to myslí dobře. Jako každá máma. To přece mámy vždycky, ne?“

Dominik se mimoděk ohlédl po skupince pozdních hostí, bavících se spolu o pár metrů dál nyní překvapivě tlumenými hlasy a potom mlčky pokrčil rameny. Po tváři mu přelétl stín.

„Asi si říkáš, proč jsem se nechal matkou přesvědčit, abych s ní přijel sem, když mi tolik leze na nervy, co?“ Bylo zřejmé, že se zrzavý muž dostává do jakési sdílné nálady. Dominik si nebyl jistý, zda je to dobře. Někdy je lepší příliš toho o lidech nevědět. Přehnané svěřování bývá ošemetné, zvlášť jedná-li se o úplně cizího člověka. Dělat vrbu se někdy nevyplácí. Zvlášť když by si vás dotyčný mohl namazat na chleba malíčkem levé ruky.

Pokrčil tedy jen rameny a doufal, že ten chlápek co nejrychleji dopije svou limonádu a zvedne kotvy. Začínal se ho totiž zmocňovat nepříjemně nutkavý pocit. K něčemu se tu schylovalo. Nebylo poprvé, co něco podobného cítil. Nedokázal by to vysvětlit, věděl jen, že jeho předtuchy, či co to vlastně je, se většinou nemýlí.

Jenže ten člověk se k odchodu neměl. Odsunul se jen se svou židlí ještě o kus dál od skupinky, jejíž hlasové projevy už opět nabíraly na obrátkách. Vypadalo to na nějakou prudší výměnu názorů.

„To by bylo na dlouhý povídání, hochu,“ povzdychl si zrzavý muž rezignovaně. Dominikovi se trochu ulevilo. Zdálo se, že svěřování je pro tuto chvíli zažehnáno. I bez toho začínalo být v baru poněkud horko. V hloučku podroušených hostů se totiž dle neklamných zvukových indicií začínalo pomalu schylovat k hádce a možná dokonce i k rvačce. Podle všeho v tom hrála roli ta opilá žena.

„Okamžitě mě pusť, ty hulváte,“ zazněl najednou mezi vším tím dohadováním překvapivě jasný ženský hlas. Dominik znepokojeně vzhlédl. Buď ta žena nebyla tak opilá, jak se prve zdálo, nebo měla obdivuhodnou schopnost regenerace. Stála nyní vedle barové stoličky, na niž při příchodu dopadla ztěžka jako žok obilí. V pravé ruce svírala malou lesklou kabelku a levačkou se pokoušela zbavit sevření holohlavého mladíka, jehož prsty pevně svíraly její rameno.

„Tak co je? Seš hluchej? Nebo jen blbej?“ zaburácel zrzkův hlas o několik setin sekundy dřív, než stačil Dominik vyrazit. Chlapec sebou škubl leknutím, protože z tónu a hlavně síly cizincova hlasu šel opravdu strach.

„Klid, hochu. Nech to na mě,“ houkl svérázný host tlumeně směrem k mladému barmanovi. Nyní už proti němu jako jeden muž stála celá skupinka mírně se potácejících opilců včetně ženy, která se ještě stále pokoušela vykroutit stisku surových prstů.

„Pořád nic? Máš problém s chápáním? Tak ještě jednou: okamžitě ji pusť a pakuj se odsud i s těma svejma smradlavejma kámošema, než se vážně naštvu,“ nabral zrzkův hlas znovu na síle. Tentokrát už ale na to byl Dominik lépe připraven. Vypadalo to, že jeho nový známý se nebezpečným situacím skutečně nevyhýbá. Dominik by lhal, kdyby tvrdil, že se mu neulevilo.

„Ha… a to říká kdo?“ vykulil na ně své bledé vodnaté oči jeden z opilců. Příliš nebezpečně nevypadal, spíš jako někdo, kdo se bude co nevidět poroučet k zemi.

„Říkám já a opakovat to v žádným případě nebudu. Když tvůj kámoš okamžitě sundá tu špinavou pracku z dámy, nebudete mít možná rozbitý ciferníky. Ale jak říkám: jen možná. Záleží na vás. Pruďte dál a začnu vidět rudě. Fakt nemám dneska moc dobrou náladu.“

Dominik se podíval po ženě. S úlevou si všiml, že už je volná. Zrzkova slova zjevně padla na úrodnou půdu. Ani se tomu moc nedivil. Ten člověk nevypadal jako někdo, kdo mluví do větru. Byla z něho cítit autorita a nesmlouvavost. Navzdory přesile by si s tou partičkou zoufalců hravě poradil… a oni to i přes alkoholem zastřené smysly dobře vycítili.

„Kluci, balíme to. Tady je to dneska samej suchar. Tumáš, mladej. Drobný si nech.“ Nejstřízlivější z pozdních hostů hodil na barový pult zmačkanou bankovku a obrátil se ke dveřím. Ostatní ho překvapivě poslušně následovali. Možná se jim i trochu ulevilo.

Když se za nimi zabouchly vchodové dveře, uvědomil si Dominik, že ta žena tu dosud stojí. Pořád si ještě mnula pohmožděnou paži a zdálo se, že už částečně vystřízlivěla. Dívala se na něj uslzenýma očima a možná chtěla něco říct, když chlapec odmítavě zavrtěl hlavou. Obrátil se k ní zády, shrábl z pultu bankovku a vhodil ji do zásuvky pokladny. Pak poodešel zpátky k zrzavému muži, který se mezitím opět usadil na židli, jako by se vůbec nic nestalo.

„Snad radši abych šla, co? Promiň, zlato.“ Ženina slova jako by se od Dominika odrazila. Ani se po ní neohlédl. Bledé tváře mu ale trochu zčervenaly, zrzek si toho dobře všiml.

„Tak co se to tady vlastně dělo?“ pátravě se na mladého barmana zadíval, když dveře zapadly i za ženou.

„Viděl jste,“ odvětil Dominik. „Co byste chtěl slyšet?“

„Nemusíš mi vykat. Možná se ve městě pár dní zdržím. Asi se nevidíme naposled. Jsem Viktor.“

„Dominik,“ pousmál se chlapec na svého nového známého. Tento sled událostí by nepředpokládal, když Viktora uviděl poprvé. Ale zdálo se, že je to fajn týpek. Žádný náfuka, jak si o něm zpočátku myslel.

„Povíš mi teda, o co tu šlo? Ty tu ženskou znáš?“

Dominik se na Viktora utrápeně podíval. Pak ale neochotně kývl hlavou: „Znám. Je to moje máma.“

 

***

 

 

---