Červené hodiny

Dalšího rána se Alex probudil. Pořád ještě tomu nemohl, vlastně možná ani nechtěl uvěřit. Ty divné skvrny na kůži, únava, to, co se zdálo být tak banální, neškodné...

Proč zrovna leukémie? V životě nikomu neublížil, nikomu se neposmíval, proč zrovna on? Ještě včera ospalý, jinak zcela zdravý osmnáctiletý chlapec, dnes? Osmnáctiletý chlapec, kterému byly dány do ruky hodiny. Červené hodiny běžící pozpátku, a kdekoliv se zastaví, stále budou ukazovat nulu. Všechno a nic.
            Nechápal to. Vždyť, ale... Ať říkal cokoliv, jakkoliv se snažil, nic se na rozhodnutí lékaře změnit nedalo. Hodiny stále odtikávaly. Chvílemi se zdálo, že i samotný Big Ben odbíjí mnohem přívětivějším tónem, než každé jedno škubnutí, než každá jedna sekunda na Alexových hodinách. Celkem vzato je čas pomalý.

            „Zlato, mám leukémii.“ řekl Alex své nejlepší přítelkyni Lence, podávaje ji hodiny.  Lenka to sotva ustála. Její krásná tvář zbledla, její oči modré jako obloha se najednou zatáhly, jako by v nich probíhala bouře emocí, najednou vypadala mnohem víc neživá, než Alex. „Neboj se“ řekl, „zůstanu tu s tebou, napořád.“ „Napořád? Slibuješ?“ řekla roztřeseným, zničeným hláskem, ze kterého se ozývala zoufalost, jako ptáče, jež právě přišlo o matku. „Jistěže.“ pronesl Alex, z jeho hlasu se zas mísila neskutečně uklidňující energie se smutnou smířlivostí. Poprvé ji Alex políbil na čelo.

            Hodiny na kostele odbíjely půlnoc. Alex se podíval z okna. Pouliční lampy plály jako bělavé hvězdičky a ozařovaly pokřivené uličky maloměsta. Chvíli se převaloval v posteli, načež konečně usnul. Po půlhodině letmého spánku se probudil.  Ještě jednou se podíval z okna. I ta poslední světla v dáli už zhasla. A bylo ticho.