Kopretina

   Kopretina

   Na rušné louce, na které leží naše životy, ty jsi kopretinkou. Snadno tě přehlédnou, nemíříš do nebes. Ztrácíš se, schováváš mezi plevely, které považuješ za nedostižné stromy. Přesto stojíš, sama stojíš, na pohyblivé půdě, pevněji než ti, ke kterým vzhlížíš. Lístky nemáš bez škrábance.

   Ve světě, kde já uznávám surovost, vytrhnu tě ze života, projdu se po tobě a skryju do dlaně. Tisknu tě, až mi nehty drásají kůži. Jen pro tu chvilku, kdy tě cítím proudit krví . Nedívám se. Cáry lístků pomalu dopadají na zem, do otisků těžkých bot. Nic neříkáš, nikdy jsi nemířila k nebi.

   Chodíš mezi hnusem, abys konečně viděla krásu. Obtiskla se do tebe a zamotala do vlasů.

   Chovám tě v těle. Tam, kde můj svět řeže, těžké řetězy, mezi ostrými žebry, nad prudkými proudy, proplouváš a vznášíš se. Přežíváš mezi vteřinami. Potkáváš kostry všech, které zasypala zrnka tekutého písku. Ve světě, kde na louce rostou z mokré půdy lidské údy, zbytky vlasů, nedomrlá těla, stále stojíš jako kopretina… a stále sníš o stromech.