Dáno létat

            Slunce bylo vysoko na obzoru. Bylo zrovna poledne, když se rozhodl to udělat. Přivolal si výtah. „Zdravím, Jerome.“ řekl liftboy. „Zdravím, Paule.“ odpověděl Jerome ponurým tónem. „Do čtvrtého, jako vždycky?“ zeptal se liftboy. „Ne ne, Paule, dneska do devátého...“ „Ale copak, měníte pozici?“ zeptal se žoviálně. „Jen obchodní záležitosti.“ odsekl Jerome. Výtah najednou zacinkal. „Deváté patro!“ zvolal najednou Paul jako by se právě probudil. „Jsme tu!“. „Díky Paule, zase někdy.“ „Naviděnou, Jerome!“ stihlo se ještě ozvat přes zavírající se dveře.

            „Tak jo, jdeme na to.“ povzdechl si Jerome, povolil si kravatu a rozepl si knoflíček u košile. Vylezl po požárním žebříku, a najednou stál na rozpálené betonové střeše devítipatrové budovy.
„Tady jsem strávil celý život, tady taky skončím.“ Postavil se na samý okraj střechy a podíval se dolů. „Krásný výhled... to jen my jsme jako krysy ve své klícce zavřeni celý život, nuceni poslouchat - přes samou podřízenost a peníze nevidíme tu svobodu...“ Sundal si sako a rozepl si ještě jeden knoflíček. Cítil, jak si vánek pohrává s jeho košilí, jak proniká až na jeho kůži, kde příjemně chladí. Rozpažil ruce. „ Konečně, svoboda.“ Zavřel oči, naklonil se dopředu. Cítil, jak padá, jak mu bije srdce... čekal na konec. Když tu najednou... „Už?!“ řekl zmateně. Otevřel oči. Najednou zjistil, že není mrtvý. Bůh mu dal křídla. Bylo mu dáno létat. Vyletěl tedy do oblak. „Výš! Dál!“ volal. Letěl stále výš a výš, až do slunce, kde shořel.

              Konečně se setkal se svojí vytouženou svobodou.