Nehostinná zákoutí - Kapitola 11

V zahradách

 

 

 

   Kdyby se čirou náhodou mezi obyvateli ulice „V zahradách” našel nespavec, který by kolem druhé hodiny ranní vyhlédl z okna některé z tamních úhledných vilek, obklopených zelení, zajisté by mu hlavou proletěla zmatená a možná i mírně poplašená myšlenka: „Co může, ke všem čertům, uprostřed noci pohledávat úplně cizí člověk v těchto končinách?”

   Nebylo by divu. Kromě starousedlíků a poštovní doručovatelky se tu obvykle neznámé osoby nevyskytovaly ani za bílého dne, natož v tuto zvláštní dobu mezi hlubokou nocí a pozvolna se blížícím úsvitem.

Nicméně tomu tak opravdu bylo. Uprostřed nejklidnější ze všech hradišťských ulic stál nehybně jako socha vysoký, ramenatý muž a se zakloněnou hlavou fascinovaně zíral na oblohu. Byla krásná noc, jasná a plná hvězd. Každá z nich zářila jako o život i přes přece jen trochu rušivé světlo z pouličních lamp.

   Ve městě tolik hvězd nevídal. Možná zapomněl, že tam někde nahoře ještě pořád jsou. Nevzpomínal si, jestli v posledních dvou letech vůbec vytáhl z města paty. Stalo se z něho přesně to, čím prakticky celý život tak trochu pohrdal: typicky městský člověk. A vlastně... proč by ne? Měl tam vše, co k životu potřeboval. Co ho nabíjelo a zvláštním, trochu paradoxním způsobem uklidňovalo. Ruch. Zvuky. Pachy. Hemžení. Ale hlavně pořádnou porci anonymity. Zkusil si představit sám sebe v nějakém takovémto domku kdesi na Vystrkově, kde většinu roku fouká z polí a na podzim se nese chladným povětřím vůně chlévské mrvy. Kde si sousedé vidí do talíře, tykají si a o letních podvečerech společně grilují na zahradě. Ne. O takové sdílení životů nestál. Teď už ne. Zvykl si na svou samotu a klid, který sebou přinášela. Alespoň ty poslední dva roky.

   Viktor konečně odtrhl pohled od nočního nebe a zhluboka si povzdechl. Pořád dost dobře nechápal, co tady vlastně dělá. Do nedávna neměl ani ponětí, že existuje nějaké Staré Hradiště a v něm jakási matčina dávná přítelkyně, kterou je nejvyšší čas navštívit a opět navázat poněkud zpřetrhané vazby. Popravdě mu přišlo trochu podezřelé, když s tou novinou Elvíra vyrukovala a dokonce ho požádala o doprovod. Hned ho napadlo, že v tom bude nějaký háček.

   Samozřejmě zkusil protestovat, ale stejně jako již mnohokrát předtím, bez valného úspěchu. Na matku prostě neměl. Byla na něho připravená a ani nemusela vystřílet všechnu munici, aby ho zlomila. Zlobil se, ale sám na sebe. Jeho přímočarost a bezelstnost se v takovýchto potyčkách jevily jako skutečný handicap. Proti rafinovaným nástrahám a pastem své vlastní matky neměl sebemenší šanci. Jediné, co si dokázal vyvzdorovat, bylo samostatné ubytování v penzionu „U patrona”. Nějak si nedokázal představit, že by měl bydlet společně s matkou v domě Heleny Urbanové. Už takhle si připadal dost jako mamánek a to bylo něco, z čeho se mu vždycky ježily všechny chlupy.

   Z polí studeně zavanulo. Viktor si zimomřivě zvedl límec zelené bundy v army stylu a vrazil ruce do kapes. Znovu vykročil a poprvé mu hlavou bleskla myšlenka, že vlastně ani neví, kudy se odtud dostane k náměstí. Malá procházka, na kterou se vydal po odchodu z baru, mu pročistila hlavu, ale taky ho zavedla do míst, která vypadala jako hotový konec světa.

   Jako na zavolanou se ozvalo odbíjení věžních hodin. Průzračným nočním vzduchem se neslo jasně a hlasitě. Ale hlavně: napovědělo mu směr. No jasně, na konci ulice musí odbočit vlevo a když se pak bude držet přímo za nosem, nemůže zabloudit. Vždyť je to jen taková trochu větší vesnice, není třeba panikařit.

   Za brankou domu, kolem něhož právě procházel, zaštěkal pes. Viktor to nečekal a nadskočil leknutím. Ohlédl se po zvuku a uviděl obrysy zvířecího těla, opírajícího se předními tlapkami o pletivo. Vypadalo to na docela malého voříška.

   „Klid, kamaráde, já k vám nejdu krást,” neodolal a polohlasně zavolal Viktor. Jako by mu psík porozumněl, seskočil z plotu a zmlkl. Viktor měl dokonce dojem, že zahlédl zavrtění ocásku. Pak už bylo ticho.

 

***

 

   Ulice „V zahradách” ho po nějaké chvíli dovedla k ústí nepříliš široké a dosti mizerně osvětlené uličky, lemované z obou stran hlavně ploty a zídkami zahrad. Naštěstí se zdála být poměrně krátká. Kdesi vpředu ve tmě hučela voda. Viktor usoudil, že se nejspíš jedná o místní říčku Olšovku, která se jako neúnavný had klikatila celým městečkem. A už také uviděl most, vzhledem k velikosti toku nezvykle honosný, kamenný a zjevně hodně starý. I neosvětlená budova, tyčící se nedaleko proti proudu, a na první pohled přiměřeně strašidelná, toho očividně hodně pamatovala. Zpod krovu vylétl temný stín a zmizel mezi vzrostlými stromy v dálce. Netopýr, pomyslel si Viktor a bezděky se otřásl. Neměl s těmito nočními tvory příjemné zkušenosti. Párkrát se mu zamotali do vlasů, ještě než definitivně zakotvil u sestřihu na ježka. Nebyl to tehdy příjemný pocit, cítit jejich drobné drápky na kůži.

   Nečekaná vzpomínka na staré časy Viktora zamrazila. Netopýři však byli jen jednou a zdaleka ne největší nepříjemností, kterým musel před lety čelit. Nechtěl se k tomu už nikdy vracet, jak je ale známo, podvědomí škodolibě konzervuje spolehlivě i ty zážitky, které byste nejraději zmačkali jako papír a pustili hodně daleko po proudu potoka jménem Zapomněnka.

   Odvrátil pohled od domu, jenž mohl být nějakým starým mlýnem a pokoušel se odhadnout vzdálenost k náměstí podle dvou kostelních věží. Byly už odtud poměrně dobře vidět, společně s o něco vyšší a štíhlejší věží samostatné, opodál stojící zvonice. Dorazil mezitím až k mostu. Vstoupil na něj a na moment se naklonil přes zábradlí. V poklidně plynoucí vodě se zrcadlily hvězdy a Viktor měl náhle sugestivní pocit, že voda stojí a je to on, kdo odplouvá společně s mostem kamsi do dáli. Trochu se mu zatočila hlava. Pak si uvědomil, že už je to dnes poněkolikáté, co sám sebe přistihl při fantazírování. Sakra, co se to s ním děje? Že by to bylo tímhle městem?

 

***

 

   Trhl sebou, když uslyšel zavzlykání. Rozhlédl se kolem a nastražil uši. Stromy a keře vartovaly kolem cesty jako vojáci. Od zahrad se zase ozval psí štěkot. Možná se mu to jen zdálo. Potřebuje se vyspat. Matka měla pravdu, je přetažený a to psychice neprospívá.

   „Pusťte mě domů. Už to nechci dělat. Prosím! Nenuťte mě k tomu. Ne. Neeee...”

   Tak tohle se mu opravdu nezdálo. Byl to ženský hlas a zněl naprosto vyčerpaně. Zoufale. A podivně nereálně. Dospěle a zároveň dětsky. I další vzlyk, tolik podobný tomu, co zaslechl prve, jako by vycházel z hrdla malé dívenky. Následoval tichý, ale tak zoufalý pláč, až se z něho Viktorovi sevřel žaludek. Téměř přestal dýchat napětím.Od zahrad se nyní ozýval už úplný psí koncert.

   Když se mu srdce trochu uklidnilo, pomalu vykročil po mostě. Někde vpředu, docela nedaleko, kdosi stále plakal. Zatím toho moc neviděl, protože v těchto končinách už lampy úplně chyběly, jen voda pod mostem jemně poblikávala stříbřitými záblesky zrcadlících se hvězd.

 

***

 

   Tiskla se zimomřivě ke kamennému bloku prvního mostního pilíře, téměř dokonale skryta ve stínech. Kdyby byl nezaslechl její pláč, vůbec by si schoulené postavy pod břehem nevšiml. Tiše, aby ji příliš nevyplašil, na ni zavolal:

   „Haló... jste v pořádku?”

   Jen co to vypustil z úst, počastoval v duchu sám sebe několika dosti ostrými výrazy. Jasně že není v pořádku. Jinak by tady uprostřed noci nebulela pod mostem.

   Pokusil se to napravit: „Jste zraněná? Jak vám můžu pomoct?”

Pláč přešel do tlumeného štkaní. První známka, že ho vzala na vědomí. Neodpověděla mu však ani slovem. Viktor nervózně přešlápl. Nebyl dobrý psycholog, moc dobře to o sobě věděl a vlastně mu to do této chvíle ani příliš nevadilo. Nyní se ale přistihl při myšlence, jak by se v téhle situaci asi zachovala jeho matka. No jak asi... dospěl nakonec k závěru. V první řadě by se podívala, co té osobě vlastně je. A pak by zavolala buď sanitku, nebo policii. Možná obojí. Protože nic se neděje bez důvodu. A pokud téhle dívce či ženě někdo ublížil, není na místě tu jen tak lelkovat a přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta. Jako by Elvíru slyšel.

   Začal tedy sestupovat dolů po příkrém břehu. Boty mu na rosou navlhlé trávě podkluzovaly. Připadal si neohrabaně a trochu hloupě. Co když ta žena o jeho pomoc vůbec nestojí, blesklo mu hlavou, ale okamžitě tu myšlenku nechal vyšumět.

   „Jdu k vám,” oznámil schoulené ženě skutečnost, které by si nepovšiml pouze jedinec naprosto postrádající sluch. Jeho sestup byl totiž všechno jiné než tiché našlapování.

   Už neplakala. Ale ani nijak nedala na vědomí, že svého zachránce zaregistrovala. Jako by byl vzduch. Objímala rukama pokrčená kolena a dlouhé vlasy jí jako černý závoj zakrývaly obličej. Mírně se kývala dopředu a dozadu, jako malé deprivované dítě.

   Když se dostal až k ní, přidřepl si k ní na bobek a po nepatrném zaváhání se dotkl rukou jejího ramene. Nereagovala. Ani se nepřestala kývat. Zesílil stisk a jemně jí zatřásl.

   „Mám zavolat policii?” zeptal se tiše. Všechno to bylo čím dál tím divnější. Jako by ta ženská byla úplně mimo sebe. Konečně ho napadlo, že by mohla být docela jednoduše zfetovaná. Možná je to jen nějaká místní smažka a on se tady kvůli ní zbytečně angažuje. Jenže co když ne? Viktorovi bylo jasné, že teď už prostě zmizet nemůže. Nedalo by mu to spát.

   „Jděte pryč. Nechte mě na pokoji,” řekla tak tiše, že to skoro přeslechl. Přestala se kývat, ale hlavu nezvedla. „Nic mi není, tak běžte. Já se nikoho o nic neprosila.”

   Její hlas zněl nyní úplně jinak, než prve. Holčička byla ta tam, tohle byla dospělá žena a zněla nesmírně unaveně. Bezbarvě. Jako by ji každé slovo vyčerpávalo.

   „Tak dobře, zraněná tedy asi nebudete. Nechtějte mi ale namluvit, že jste v pohodě. Víte, co teď uděláme? Pěkně vstanete, já vám pomůžu nahoru a pak vás doprovodím domů. Padá rosa a moc příjemný posezení tady zrovna není. Vyspíte se a až ráno vyleze sluníčko, budete všechno vidět jinak, věřte mi.”

   „Vážně?” konečně zvedla hlavu a podívala se na něho skrz závoj vlasů. Měl sto chutí odhrnout jí je z obličeje, aby jí viděl do očí, ale neudělal to. Netušil totiž, jak by na to zareagovala a dost možná by si to špatně vyložila.

   „Takže vy si myslíte, jak nejste chytrej, co?” pokračovala a zněla teď k jeho údivu skoro pobaveně. Taky se jí trochu pletl jazyk, i když už stihla od svého odchodu z?baru dost vystřízlivět. Čerstvý noční vzduch jí zjevně pomohl.

„Vyspím se z toho? Milej pane, vy nevíte, o čem mluvíte.” Hořce se ušklíbla, když od něj odvrátila pohled.

   „To samozřejmě nevím. Ale možná by vám pomohlo, kdybyste mi to pověděla. Třeba cestou domů. Někdy je cizí člověk na svěřování nejlepší. Uleví se vám a mě už nejspíš nikdy neuvidíte. Berte mě prostě jako někoho, kdo se tady na chvíli zastavil a zítra zase pofrčí dál. Kdo nesoudí, jen naslouchá. Vrba, nebo jak se tomu říká.”

   „Vy mě nenecháte na pokoji, že ne?” Bylo to spíš konstatování, než otázka. Konečně také ledabylým, rutinním pohybem ruky odhodila z obličeje hřívu tmavých vlasů. Další závan alkoholu.

Viktorovi prolétl hlavou záblesk poznání. „Tak pojďte. Podejte mi ruku,” napřáhl k ní místo odpovědi dlaň. Ještě chvíli váhala, ale pak s povzdechem jeho pobídku přijala. Vytáhl ji na nohy a společně se vydrápali nahoru na cestu.

   „Tudy,” pokynula bradou vpravo, když došli na rozcestí. Pak ztichla a Viktor si poněkud nečekanou situaci pokoušel srovnat v hlavě. Žena si nyní od něho držela odstup, ruce v kapsách kabátu. Kráčeli mlčky asi tak deset minut. Pak zastavila a obrátila k němu hlavu: „Nemusíte se mnou dál chodit. Už takhle jste si hodně zašel.”

„Jak to můžete vědět? Copak vy víte, kde bydlím?” usmál se Viktor.

   „To zas není tak těžký uhodnout. Zas tolik možností k ubytování tady není. A všechny penziony jsou v centru.”

   „Co když nebydlím v penzionu?”

   „Nebydlíte?” pozvedla obočí.

   „Ale jo,” zabručel neochotně. Hra na tajemného muže se mu nedařila. Připadal si hloupě.

   „Takže se rozloučíme?”

   „Řekl jsem, že vás doprovodím domů, tak to dotáhnu do konce. Těch pár kroků už mě nezabije.”

   „Jak myslíte,” pokrčila rameny a znovu vykročila. „Já jen... nejsem zvyklá na takovou péči.”

Na poslední chvíli spolkl otázku ohledně jejích alkoholových kumpánů. Tušil, že by se jí to nemuselo líbit. Sám netušil, kde se v něm najednou berou takové ohledy. Zvlášť když si uvědomil, jak na ni byl ještě před pár hodinami naštvaný.

   „Tak, já už jsem doma,” vytrhl ho ze zamyšlení její hlas. Zvedl oči. Byli skoro na samém konci města. Nevzhledná krabicovitá bytovka, před níž stáli, byla posledním domem před cedulí, oznamující konec Starého Hradiště. Za poslední lampou se rozlévala po polích větrná temnota, jejíž celistvost narušoval pouze shluk několika drobných světel v dálce. Snad nějaká samostatně stojící usedlost.

   Rozpačitě přešlápl. Věděl, že až se k ní otočí zády, už ji nejspíš nikdy neuvidí. Měl na ni vztek, ale zároveň jí toužil dát šanci, aby se ospravedlnila. Najednou se nemohl ve svých pocitech vyznat. Určitě to nebylo jen kvůli její kráse, tak povrchní nebyl. Nebo alespoň nechtěl být. Vlastně si ji pořádně prohlédl až teď, když na ni dopadalo světlo z lampy před domem. V baru po ní moc nekoukal. Neměl rád opilé ženy.

   Vypadala hrozně mladě na tak velkého potomka. Mladě a zranitelně, i když se snažila tvářit světácky. S těmi svými dlouhými černými vlasy a poněkud nedbalým, ležérním oblečením mu trochu připomínala styl dávných květinových dětí.

   „Máte fajn syna,” pokusil se o ledabyle konverzační tón. Moc to nevyšlo. Ztuhla.

   „Jak můžete vědět...” začala, ale pak se kousla do rtu: „Copak vy jste... To jste byl vy v tom baru?”

   „Jo. Není divu, že si mě nepamatujete, byla jste dost...”

   „Ožralá, jen to řekněte. Nemusíte si brát servítky. Jsem už velká holka, snesu to. Vím, co jsem zač. Dominik by si zasloužil lepší mámu.”

   Oči se jí zalily slzami, ale Viktor paradoxně pocítil místo lítosti hněv.

   „Tak proč mu to děláte, proboha? Já vím, že nemám právo vám cokoli vyčítat a vlastně ani jednoho z vás pořádně neznám, ale z toho, co jsem viděl, je mi jasný, jak ho to ničí. Je to vaše dítě, miluje vás a přitom se musí koukat, jak...”

   „Máte pravdu,” skočil

   Otočila se k němu zády a vylovila z kabelky klíče. „Dík za doprovod,” utrousila přes rameno. Než zmizela za dveřmi, malinko se zakymácela.

 

 

***

 

 

 

 

 

---