Ta báječná římská aréna

Ta báječná římská aréna

Nahýbám se jak krátkozraký Nero nad arénou - ta dívka ve vyhrnuté sukni, co sedí naproti, neklidně hází stehny. Je to zápas ne nepodobný tomu římskému. Taky jsou nahá, v sobě zaklesnutá a nechybí jim síla. Chvílemi se k sobě tisknou, snad se i trocha potu vyřine po kůži, pak se sobě zas vzdalují, hledajíce volnost, krátký odpočinek. Právě tyto chvíle jsou nejúžasnější. O krev v tomto zápase neradno stát. S velkomyslností císaře proto zvedám palec. Chápe však dívka to gesto správně?   

Atleti z Lazarské

Arkýř domu v Lazarské nesou dva atleti z kamene. A zatímco naše tramvaj projíždí kolem, dva jiní atleti z arkýře odnášejí těžký trezor. Ach, jak jsou laskaví ti muži s punčochami na hlavách, ulehčit chtějí kamarádům z kamene. Snad ještě stihnou devítku na Žižkov, právě přijíždí. A pokud ne, pak co, není tahle bude jiná. Podívají se na sebe skrze oka punčoch a sednou si na improvizovaný taburet z oceli.

Opilý koráb smíchovského nebe

Dům na Andělu připomíná, že poezie není nikdy dost. Kusy veršů vytržené z básní přilepili na fasádu a řekli: Děj se vůle básníkova! A básník nejspíš chce být i čten. A občas kdosi skutečně zvrátí hlavu k nebi a těm veršům, co po něm plují. Ale to zas hned kdosi jiný přispěchá a hlavu mu obrátí. Prý aby tomu vášnivému čtenáři nezapadl jazyk. 

O věčném trosečnictví
 
Obloha nad Prahou se k osmé blíží obrazu mořské hladiny. Ten muž v trenýrkách a žabkách vypadá, že by si pár temp dal líbit. A třeba jen vyhlíží mořskou pannu, ten snivec; a třeba jen dohlíží, jako člen pobřežní hlídky, na bezpečnost a obecné blaho vůbec.

Právě z ruky pouští láhev. Zdali je v ní smotaný vzkaz? Nebo jen zbytky piva. Neklamná výpověď o věčném trosečnictví pozemšťana.  

Jahody a brouci

V Podolí se autobus proměnil v mýtinu s lesními jahodami. Někdo vstoupil a pokryt byl vůní ovoce. Ráno v koupelně se proměnil v trs malých sladkostí.

Řehoř Samsa se jednoho dne probudil a taky byl někým jiným – broukem. V autobuse směřujícím přes Podolí toho úterního rána by jeho příběh našel možná úplně jiný konec. Docela určitě. Vše je jen věcí náhody.  

Člověk tranzistor

Vltavskou jde člověk – tranzistor. Vlasy má dlouhé, kalhoty krátké a břicho, ač stár sotva třicet roků, zpupně vystrčené do prostoru. Temenem lebky, mezi těmi mastnými vlasy, vede mu korunka jak bizarní královně krásy: drátek od sluchátek. A z těch to drnčí jak z tranzistoru, co byl hitem sovětských stavebnic. Složit ho nebylo snadné, podobně jako není snadné uspět v soutěži krásy. Ten mladý muž to dokázal a teď o svém úspěchu hlasitě zpravuje okolí. Korunka mu patří! 

Rodina

Na sídlišti Luka tři ožralé ženské. Bosý chlapec jim nese tašku s pivy. A ony se mu chechtají jak nejlepšímu vtipu. Sem tam zasyčí oplzlost a je to docela podobné zvuku otevírané flašky. Kolikáté asi už. Když jsem kolem nich šel později, jednu z nich právě škrtil opilec, co tam prve nebyl. V jeho oteklé tváři šlo rozpoznat rysy bosého chlapce. Patrně rodina.