Nehostinná zákoutí - Kapitola 12

Noční zpěv

 

 

   Dominik nespal snad ještě ani půl hodiny, když ho hlasité bouchnutí přimělo otevřít oči. Zíral do tmy a se zatajeným dechem čekal na další rány. Kromě těch prudčeji přibouchnutých dveří už se však nic dalšího neozvalo. Žádný hluk, způsobený opileckým narážením do nábytku, ani obvyklé nesrozumitelné nadávky, jen šumění vody v koupelně a chvíli poté cvaknutí kliky od matčina pokoje. Dokonce se zdálo, že už si dává pozor, aby zavřela co možná opatrně. Kdyby nebyl tak unavený, zaskočilo by ho to podstatně více. Dnes už ale neměl sílu cokoliv řešit. Jeho vědomí už opět pozvolna odplouvalo do krajiny mezi bdělostí a polospánkem a on se nechal blaženě unášet.

   Než ale stačil doopravdy zabrat, zaslechl z matčiny ložnice pláč. Zněl tak zoufale, až Dominikovi zatrnulo. Ještě nikdy neslyšel Julii takhle plakat.

   Rázem byl naprosto vzhůru. Měl by vstát z postele a jít se na matku podívat? Asi ano. Určitě ano. Co když se jí něco stalo? Co když jí něco udělali ti její kumpáni, s kterými přišla k Zelené kachně?

   Posadil se na lůžku a zašmátral nohama po starých keckách bez tkaniček, které nosil doma jako přezůvky. Pak ale zaváhal. Hlavou mu bleskla vzpomínka na doby, kdy se staženým hrdlem a srdcem bušícím panikou běhával do matčina pokoje, aby byl následně počastován sprškou výrazů nepříliš vhodných pro malého chlapce. Dokonce párkrát schytal nádavkem i nějaký ten štulec. Julie nesnášela, když ji viděl v takovém stavu, jak Dominik nakonec pochopil. Od těch dob už hodně vyrostl a snad trochu i zmoudřel. Dost na to, aby se matce v podobných situacích vyhýbal.

   Tohle ale nevypadalo jako ten dávný, opilecky sebelítostivý nářek nad zpackaným životem. Tohle znělo úplně jinak.

   Nakonec mu to nedalo. Navíc mu bylo jasné, že dokud nezjistí, jak na tom matka je, stejně neusne.

   Potichu otevřel dveře do ložnice. Ale už bylo ticho. Na nočním stolku svítila lampička a Julie ležela na břiše s jednou rukou pod hlavou a druhou spuštěnou dolů z postele. Dlouhé vlasy měla odhrnuté z obličeje a Dominik si všiml, že se jí na tváři ještě lesknou slzy. Spala.

   Chvíli ji tiše pozoroval. Bylo mu smutno. Stejně jako tehdy, když byl ještě malý kluk a poprvé mu došlo, že tohle všechno se děje kvůli němu. Kdyby nebylo jeho, máma by byla šťastnější.

   Začaly ho podezřele pálit oči. Zprudka zamrkal, aby zahnal slzy a potichu, aby matku nevzbudil, zhasl lampu. Julie pravidelně oddychovala. Musela usnout uprostřed pláče a to skutečně tvrdě.

   Vrátil se do svého pokoje a než opět ulehl, vyhledal na počítači album Karneval od své oblíbené skupiny XIII. století. Zvolil náhodné přehrávání a ještě než začala první skladba, stihl se v posteli pohodlně uvelebit a zachumlat do deky. Zavřel oči zároveň s prvními tóny písně.

   Julie umírá každou noc, zpíval Petr Štěpán svým zvláštně naléhavým hlasem za doprovodu violoncella a melancholická, temná hudba unášela Dominika do jiných světů, kde hustými hvozdy brouzdají za úplňku vlkodlaci, chodbami starých zámků se šourají přízraky mrtvých aristokratů a pekelní démoni číhají na svou pravidelnou várku duší.

   Celkem příhodná písnička pro dnešní noc, blesklo Dominikovi hlavou těsně předtím, než konečně definitivně usnul.

 

***

 

   Zdál se mu sen, který jako by ani snem nebyl. Jasně si totiž uvědomoval, že sní a to se mu běžně nestávalo. Stál u otevřeného okna svého pokoje, díval se na oblohu a hledal hvězdy. Jenže obloha byla zatažená a dokonce mrholilo. Cítil drobounké kapičky deště na svých holých pažích, když je jeho směrem zavál vítr. Zachvěl se chladem, nedokázal však okno zavřít. Tušil... věděl, že něco přijde. Viselo to ve vzduchu, sychravá tma byla plná očekávání.

   Cítil čím dál větší zimu. Po celém těle mu naskočila husí kůže. Za zrychlený tlukot srdce však chlad nemohl. Byla to předtucha. Každou chvíli se mělo něco stát. Dominik sevřel okenní parapet tak křečovitě, až mu zbělely klouby prstů.

   Lekl se, když se mu cosi tvrdého a přesto pružně ohebného otřelo o rameno. Vyplašeně ucukl. Uvolněným prostorem se kolem něho prosmýkl jakýsi temný stín a vyletěl oknem ven, do lezavé noci.

   Krabat. No jistě! Byla to jeho peruť, co Dominikovi před okamžikem přejelo po nahé kůži. Krkavec vyletěl ven a okamžitě splynul s okolní tmou. Dominik se nervózně zasmál sám sobě. Co, proboha, čekal jiného? Jeho opeřený kamarád měl toulavá křídla. Věděl to o něm už od samého začátku a pokud to okolnosti dovolily, snažil se dopřávat mu volnost pohybu. Nikdy nezapochyboval o jeho návratu. Krabat byl totiž víc než jen pouhý pták. Byl to přítel.

   Dominik se zhluboka nadechl a nabral do plic pořádnou dávku nočního vzduchu. I když už se zcela nepokrytě třásl chladem, z nějakého důvodu se pořád nemohl přinutit k návratu do vyhřáté postele. Všechny jeho smysly pracovaly na plné obrátky. V tom tichu vnímal dokonce i vzdalující se mávání silných křídel a tlumený šustivý zvuk, doprovázející každý drobný triumf nad odporem vzduchu.

   Jak jen svému kamarádovi záviděl. Co by za to dal, moci se alespoň jednou prolétnout pod nekonečným vesmírem. Pocítit skutečnou svobodu, divokou a nespoutanou okovy gravitace. Pouhých pár minut letu by ho naplnilo mírem a pokorou, včechna příkoří by nechal hluboko pod sebou a zrovna tak minulost i s budoucností. Dýchal by jen pro ten jediný okamžik a i kdyby měl přitom zemřít, stálo by mu to za to.

   Když se Dominik konečně vymanil ze svých bláhových úvah a uvědomil si, kam až se ve svých představách zatoulal, trochu se polekal vlastního podvědomí. Co to mělo být? Začíná snad bláznit? Znamená to snad, že by mohl být sám sobě nebezpečný?

   Pak si ale uvědomil, že vlastně spí a tohle všechno se mu jen zdá. Až se ráno probudí, nebude si nic z toho, co momentálně prožívá, pamatovat. Co na tom, že je to všechno tak zatraceně realistické. Vytrvalý déšť, snad až pod kůži se deroucí chlad i myšlenky na létání. Na smrt. Na obojí zároveň.

   A ničím jiným než snem nemůže být ani i ten vzdálený sborový zpěv, který právě teď pronikl k jeho uším odkudsi z dálky.

 

***

 

   Dominik těmto věcem příliš nerozumněl, ale ze všeho nejvíc mu neustále se přibližující nápěv připomínal kostelní chorál. Opravdu... zdálo se, že onen podivně strašidelný zpěv vychází z hrdel několika desítek lidí, podle všeho samých mužů. A že se neustále přibližuje.

   Zkusil se pohnout, ale zjistil, že je hrůzou naprosto paralyzovaný. Nevzpomínal si, kdy v životě slyšel něco děsivějšího. A vůbec nezáleželo na tom, že to je jen sen. Momentálně totiž mezi snem a bděním žádný rozdíl neviděl. Snad jen, že něco takového by se ve skutečnosti nemohlo nikdy stát.

   Pokusil se sám sobě poručit a donutit se zavřít konečně to zatracené okno. Jít si lehnout a zkusit usnout. Třeba by se mu pak zdál sen ve snu. Nějaký aspoň o něco příjemnější.

   Místo toho se však vyklonil ven a pokoušel se ve tmě něco zahlédnout. Hlasy už byly poměrně blízko, vypadalo to na nějaké procesí či něco hodně podobného.

   Nejdřív ze všeho zaregistroval, že přestalo pršet. Objevily se dokonce i první hvězdy. Pomalu, pomaloučku se před jeho očima začalo vylupovat ze tmy bezprostřední okolí nouzáků. Jenže bylo nějaké divné. Domy na protější straně silnice úplně zmizely. Vlastně ani silnice už nebyla silnicí. Asfaltový povrch se změnil v udusanou hlínu s čerstvými kalužemi podél okrajů. Na místě baráků rostly stromy. Vysoké, štíhlé topoly. Alej?

   Celé okolí se dramaticky změnilo, jen Dominikova bytovka stála pořád na svém místě. Jak jinak by mohl mohl vyhlížet z okna? Z náhlého popudu se bleskurychle otočil do místnosti a pátravým pohledem přelétl svůj skromně zařízený pokojík. Díkybohu. Aspoň že tohle se nezměnilo.

   Cosi ho lehounce zaškrábalo pod bradou. Automaticky zvedl ruku a nahmatal límec roláku. Překvapeně zvedl obočí. Už nebyl nahý. Při letmém pohledu zjistil, že má na sobě celkem pohodlné černé kalhoty a pružný rolák téže barvy. Zavrtěl hlavou. Nevzpomínal si, že by se oblékal. Ale budiž. Toto je sen, nezbývá mu tedy nic jiného, než přistoupit na jeho pravidla a zapomenout na logiku. Paradoxně se mu ulevilo. Strach vystřídala zvědavost. Připadal si jako divák, který se nějakým nedopatřením ocitl na té druhé straně, na filmovém plátně. Měl pocit, že po tomhle už ho nemůže překvapit vůbec nic.

   Velmi se mýlil.

 

***

 

   Po stěně pokoje se najednou začaly míhat stíny. Zároveň se v místnosti nepatrně rozjasnilo. Vrátil se k oknu. Zpěv už byl natolik hlasitý, že se dala rozeznat slova. Jenže jim nerozuměl. Neuměl totiž latinsky.

   S otevřenou pusou sledoval Dominik podivné procesí mužů, ploužících se po cestě s hlavami pokorně sklopenými k zemi. Oblečeni byli všichni stejně, v něčem, co nejvíc ze všeho připomínalo široké, beztvaré župany s kapucemi, v pase mírně podkasané, přepásané šňůrou. I kdyby neměli ruce zbožně sepnuté před břichem, nemusel Dominik ani příliš dlouho dumat, aby uhodl, že jsou to mniši. Ti, kteří kráčeli po okrajích útvaru, třímali v rukou zapálené pochodně. Plameny osvětlovaly i strnulé tváře malé skupinky ozbrojenců, kteří pochodovali za mnichy. Bizarní procesí uzavíral velký žebřiňák, tažený dvěma koňmi, černými jako uhel. Vezli se na něm nějací lidé, stáli vzpřímeně a ze všech sil se snažili udržet na drncajícím voze rovnováhu. Další koně nesli na svých hřbetech čtyři jezdce v krásných šatech a širokých kloboucích. V uctivé vzdálenosti za průvodem se trousily skupinky zamlklých lidí. To vše dohromady jako by vypadlo z nějakého ponurého historického filmu.

   Bez dechu sledoval to neuvěřitelné divadlo, až nakonec celý průvod zvolna minul jeho dům a pokračoval prašnou cestou dál. Nakonec z něho zbyl jen shluk nezřetelných siluet, přízračně osvětlených čadícími pochodněmi. I ty ale postupně mizely v dálce.

   Dominik v sobě konečně našel sílu odstoupit od okna. Měl sucho v ústech a pocit, jako by právě utržil ránu do hlavy. Co to, proboha, bylo? Proč se mu zdá něco takového? Vždyť to vypadalo skoro jako... Srdce mu bušilo o závod.

   Z velké dálky k němu náhle dolehlo rytmické, monotónní bubnování. Přejel mu z toho mráz po zádech. Teď už si byl naprosto jistý. Chystalo se tu něco strašného. No jistě. Ti lidé na voze měli ruce spoutané za zády.

   Nemohli je vézt nikam jinam, než na popravu.

 

 

***

 

 

 

 

---